Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 10. kapitola

22.09.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3293×

Deník

„Mami? Máme někde doma rodokmen? Asi ne, co?“ křičela jsem na celý dům, aniž bych věděla, jestli

je mamka doma. Přehrabovala jsem se v knihovně a doufala v zázrak. Mátla mě rozmluva s bráchou. Už věděl, že jsem Sweet vampire a Chris je Santa. A po tom rozhádaném včerejšku zuřil ještě teď.

„Určitě tam někde bude, zlato. Bella ho sepisovala. To, že jsme jiní, neznamená, že nemáme rodokmen,“ smála se máma a její hlas se nesl z kuchyně.

„Zase to zkoušíš?“ rýpla jsem si.

„Jednou se to povést musí,“ hořekovala Rory ze stejné místnosti a poté se ozvala rána. V hlavních dveřích stála Bella a oči měla navrch hlavy.

„Lure! Proč na mě jednou nepočkáte?“ vrčela a hnala se k nim.

Blížil se den tátových narozenin.

„Já to chtěla dát do ledničky pro urychlení,“ vymlouvala se Rory.

„Vidíš, já ti říkala, ať to neděláš,“ mručela mamka.

„Proč neupečete třeba bublaninu?“

„Josh má rád medovník,“ oponovala Belle mamka.

„Ale vy ho neumíte! Třicet let a ani jeden úspěch, vy dvě jste pohroma kuchyně,“ skučela Bella. Natáhla jsem ruku pro další knihu. Byla v kožené vazbě, a když jsem ji vytáhla, zíral na mě jakýsi amulet zapuštěný v hnědé kůži. Otevřela jsem knihu, ale nic v ní nebylo. Jen jakási básnička na první stránce.

„Můžu si to vzít?“ ptala jsem se a viděla se, jak kreslím na stránky. Papír byl kvalitní a moje úlety by byly konečně v ucelené formě.

„Jo!“ odbyla mě máma a dál řešila s Bellou tátův dort. Vyběhla jsem do pokoje a vytáhla penál.  Hm, co bych nakreslila k těm veršům? Udělala jsem první čáru a pak další. Kolečko, klikatou čáru a stín. Záhyb, druhý a zase rovná čára. Načrtla jsem si obrázek deníku a pokoušela se napodobit ten amulet v deskách. Když jsem skončila, měla jsem radost, že se mi to povedlo. Vypadalo to výstižně. Dolů do rohu jsem napsala datum a rok. Ještě podpis… HB!

„Co je?“ vyhrkla jsem, když obrázek najednou zmizel. Byl pryč. Jako kdyby ho to vtáhlo, nebo vytrhlo. Prostě zmizel. Chvilku jsem civěla na prázdný list, a když jsem se rozhodla nakreslit to znovu, začal se objevovat obrys. Že by hra světla? Jenže na obrázku nebyl jen můj deník. Byla tam tvář dívky, která s pusou dokořán sleduje stejný deník, který teď já. Měla dlouhé vlasy a obrázek byl propiskou. Kdo kreslí propiskou? To je hulvátství! Pod obrázkem se ukázalo datum a podpis…BH.

No moment!

„Ehm… Mami?“ houkla jsem a bála se odtrhnout oči od papíru.

„Hannah vydrž, teď mám práci.“

„V pohodě, jenže ten papír je… ehm… no nic.“

„Jaký papír?“

„Ten v tom notesu.“

„Jaký notes, zase?“ vrčela.

„No ten, co jsi mi dala. Ten s tím amuletem v kožené vazbě… Do prčic!“ ulevila jsem si zděšeně, když se objevila vedle mě a vytrhla mi deník z ruky.

„Kde jsi ho vzala?“ vyzvídala a prohlížela stránky.

„V knihovně.“

„Do toho se jen píše, Hannah,“ poučila mě máma. Asi jedno z jejích kouzel. Konečně mi to došlo. Proto mi to vrátilo obrázek jinak.

„Aha. Tak to už chápu, proč zmizel,“ kuňkla jsem. A přitom se mi ten deník tak povedl.

„Zmizel?“ vyhrkla.

„Tohle jsem nekreslila já. A ani nepodepsala. Já jsem HB a tohle je BH. Kreslila jsem ten deník, ale vrátil se mi obrázek mě před pár týdny, vidíš? Mám dlouhé vlasy,“ stěžovala jsem.

„Sakra,“ sykla máma.

„Co?“

„Hannah, nejspíš jsi to kreslila ty, ale v jiné realitě, víš?“

„Teta?“

„Asi má taky děti a její dcera kouzlí… kresbou? To mě nenapadlo! Namaluj něco,“ vybídla mě.

„Zase to zmizí,“ vztekala jsem se.

„Namaluj to barevně. Namaluj mě,“ nenechala se odbýt. Seděla poctivě celou hodinu, než jsem byla hotová, ale nic se nestalo.

„To je divné,“ spekulovala a sledovala to. „chybí podpis! Napiš tam: Oheň a voda, země a vzduch,

magická sílo, přijď mezi nás… vybídla mě. Poslechla jsem a po zádech mi naskočila husí kůže. „No a to tvoje HB,“ dodala. Jakmile jsem to dopsala, zmizelo to.

„Neuvěřitelné,“ zašeptala mamka. Já jen seděla s pusou dokořán a děsila se, co přijde. Čekaly jsme minimálně půl hodiny, když se na čistém papíru začal objevovat obrázek. Viděla jsem na něm mámu s tmavě hnědými vlasy, jak pláče. Na tváři ale měla radostný úsměv. Pod tím vším byl text:  Společně s námi spojte se v kruh, otevřte bránu, prostor i čas! BH.

„Hanny, ty jsi otevřela bránu,“ vzdychla máma, a kdyby mohla, nejspíš by brečela. Já se naopak děsila.

„Jakou? Kam? K tetě? Fakt?“

„Čarovala jsi. A já si myslela, že to jde jen slovy. Kouzlíš obrázky, srdíčko!“ Byla v sedmém nebi. Jenže k čemu mi jsou obrázky, když tak dlouho trvají?

Na vedlejší stránce se objevil obrázek takové té postavičky, jako kreslí děti ve školce. Koule místo hlavy, tělo jedinou čarou a další čtyři tyčky z toho trčící místo končetin. Pod tím jméno: Lure. Vedle další, stejně komická postava se jménem: Teta. Mezi nimi bylo matematické znaménko pro součet a za tetou bylo rovná se. Na konci se objevilo slovo: objetí.

„Taky mi chybíš,“ vzlykla máma a přilákala tak pozornost táty.

„Copak?“ děsil se.

„Teta napsala,“ vzlykla znovu. S tátou jsme si vyměnili nechápavé výrazy, načež jsme se začali smát.

„Zázraku, uvědomuješ si, jak hloupě to znělo?“ ptal se táta.

„Jo,“ kuňkla mamka a usmála se. „Koukej,“ ukázala na obrázek.

„Estetické,“ konstatoval a dusil se smíchy.

„Tak odpovíme, ne?“ navrhl.

„Ano! Hanny, nakresli nás všechny usměvavé, a že je líbáme a ptáme se, jak se mají a co dělají a jak to vyšlo…“ vyjmenovávala. Cítila jsem, jak mi rostou vlasy na hlavě.

„Brzdi, draku!“ krotil jí táta. Ulevilo se mi. Z recese jsem nakreslila tělo malého dráčka s několika hlavami a ke každé napsala jméno člena rodiny. Mamka jen vrtěla hlavou a táta se smál. Za draka jsem přikreslila srdce s americkým I love you a I miss you.

„Ty jsi praštěná,“ nechápala mamka. Hodila jsem tam podpis a odeslala.

Vrátil se obrázek s mapou Evropy a šklebíky Jacoba s Nessie a Rory s Taavettim.

„Oni odjeli?“ divila se máma a táta jen smutně vzdychl.

„Kéž by,“ zaskučel. „Mohli by vzít i Edwarda s Bellou,“ gestikuloval rty.

„Já jsem ráda, že tu jsou,“ bránila jsem je a táta na mě mrkl. Došlo mi, že je jen zlobí.

Napodobila jsem obrázek Kanady a velkým křížkem označila naše město v přibližné poloze.

Vrátil se šklebík s vykulenýma očima.

Máma s tátou se mohli potrhat smíchy, což vylákalo zbytek rodiny a o zábavu jsme měli postaráno do té doby, než mi padala víčka a Bellu jsem překřtila na Nellu a Nessie na Bessie. Máma mi vzala tužku z ruky a lítostivě se na mě usmívala.

„Vyčerpali jsme tě, viď?“ vzdychla smutně a pohladila mě po tváři. Na papíru se objevil obrázek spícího obličeje s mým jménem a asi deseti vykřičníky. Tohle bylo vyloženě pro mě od druhé Hannah. Nakreslila jsem poslední obrázek, jak se modlí můj šklebík a u hlavy několikrát písmenko Z.

„Jako, že ti tam bzučí?“ nechápal táta.

„Ne, že spím. Vykliďte prostor! Evakuace! Připravte se na hibernaci,“ skučela jsem.

„Ty náš medvídku unavený,“ šišlal táta a vzal mě do náruče. Proč se bránit, že? Odnesl mě do postele a zabalil do deky. Mamka mě chvíli hladila ve vlasech a táta si přinesl kytaru. Začal brnkat mé oblíbené písničky a já se pomalu propadala do snů.

To není fér! Probudil mě Dan.

„Brácha žárlí,“ zamumlala jsem.

„Krásné sny,“ zašeptali oba a zmizeli. Melodii jsem pak slyšela z dálky. Nejspíš šli obšťastnit i bráchu. Napadlo mě, jak to vůbec na volejbale dopadlo, ale neměla jsem už sílu. Kouzlení je tak vyčerpávající.

***

„Dva dny?“ nevěřil jsem Chrisovi.

„Bylo mi hrozně zle. Ani jsem se nezvedl z postele. Nejspíš jsem toho moc smíchal. Hele, promiň ty záda, jo?“ Samozřejmě jsem mu to vše popsal. Až na ty detaily se ségrou.

„Mám u tebe triko, hochu,“ vrčel jsem už nepřesvědčivě.

„Proč nepřišel Hanny?“

„Nevím, vzkazoval jsem to po Joshovi, ale asi se mu nechtělo. Holt ses předvedl.“

„Neřekl jsem nic nevhodného, že ne?“ skučel.

„Chválil jsi mu zuby. A mikinu, myslím.“

„Do prdele,“ sykl a strčil hlavu pod kohoutek.

„Klid, Hanny to bral s přehledem,“ tišil jsem ho. Chris se rozhlédl kolem sebe. Když zjistil, že tam nikdo už není, promluvil:

„Asi jsem vážně teplej, když po něm jedu i opilý.“

„Nejsi,“ sykl jsem.

„Kde bereš tu jistotu?“

„Fajn, tak jsi.“

„Do prdele,“ skučel. Na tohle se fakt nedalo koukat. Ten kluk se hroutil.

„Oblékni se a jdeme do Pětky. Sbal nějakou holku a vyspi se s ní,“ navrhl jsem mu.

„Jo, to by šlo. Stejně mě tamta nechce,“ zašeptal.

„Jaká?“ vyhrkl jsem až moc nadšeně.

„Poznal jsem ji na internetu v chatové místnosti: Milujeme zvířátka. Několikrát jsme spolu mluvili, ale posledně si ze mě začala dělat legraci. Nemá to budoucnost.“

„Jak legraci? Co ti řekla?“

„Že mě miluje,“ zahučel.

„Třeba to myslela vážně. Jak se jmenovala?“

„Nevím. Znám jen její přezdívku,“ zašeptal a natáhl si přes hlavu tričko.

„To je jak v té Moderní Popelce. Nechodí k nám na školu? Uděláme plakáty a… Au!“ vyjekl jsem, když se mi po obličeji rozplácl mokrý ručník. „Stačí říct, ne?“

„Je správně střelená, víš?“ rozplýval se.

„A ty jsi teplej, jo?“ dobíral jsem si ho.

„Jo, asi nejsem. Ale ten Hanley. Možná jsem bisexuál, co?“

„Nejsi!“ vrčel jsem zase.

„Chci poznat  Sweet vampire, Dane,“ prosil, jako kdybych mu mohl pomoct. A já jsem strnul. Já tu ségru vážně zabiju! Měl bych mu to říct, hned teď bych mu měl všechno říct! Proč jen jsem sliboval, že to nechám na ní? Teď abych zase lhal. Odkašlal jsem si, ale hlas mi stejně přeskočil.

„Sladká upírka? Kdo by si tohle dal jako přezdívku?“

„Nevím, ale je fakt sladká. Vymýšlí si bláznivé věci a víš ty co? Někdy si říkám, že je škoda, že to není pravda. Že upíři neexistují.“

„Ona ti řekla, že je upírka?“ vyhrkl jsem.

„Není. Prý je napůl. Zvláštní druh. Jí prý normální jídlo a už dvanáct let předstírá, že je jí osmnáct. Má vážně fantazii, co myslíš? Dane? Jsi v pohodě?“ znejistěl a já si uvědomil, že nepřirozeně blednu.

Seřežu tě, jak Bella Jacoba, to ti říkám! Sykl jsem na ségru a poslal jí Chrisova slova.

O ou, vrátila mi a já viděl odlétající letadlo směr Evropa.

Ani se nehni.

Musím, stojím na přechodu.

Kde jsi?

Ehm… Rusko?

Kde jsi? Zopakoval jsem důrazněji.

Jižní pól?

Hannah!

Doma. Jdu hledat knížku. Spojení se přerušilo. Má cenu se vztekat?

„Jsem ok, jen bych měl jít domů. Nějak mě rozbolela hlava,“ změnil jsem téma. Chris mi to moc nevěřil, ale nechal mě odejít. Venku stála Pearl.

„Jdeš do Pětky?“ vyhrkla a já málem zavrtěl ocáskem.

„Jasně!“ odpověděl jsem nadšeně a Chris, který vycházel za mnou, se začal smát.

„Sklapni, vole!“ sykl jsem na něj přes úsměv.

Chris kolem nás prošel a stále se smál. S rudou tváří jsem se připojil ke skupině a Pearl ťapkala vedle mě. Neustále po mně pokukovala a culila se.

Když jsme vstoupili do Pětky, Chris se ujal objednávek a vydal se k baru. Pearl vyšoupla Madison z kraje lavice a vklouzla ke mně. Jo, jo, jo!

„Myslíš, že tu jsou děti?“ zašeptal jsem jí u ucha a Pearl se rozesmála. Madison po nás střelila nevrlým pohledem.

„Nebo školní zvonek?“ zděsila se na oko Pearl a oba jsme si promnuli čelo při té vzpomínce.

„Jděte k šípku, jste jak praštěný,“ vrčela Madison.

„Kdo je praštěný?“ vyzvídal Chris, když se vrátil od baru s plnou náručí.

„Ty,“ rýpl jsem.

„Ne, já jsem asi všechno, jen ne praštěný… Vlastně jo, jsem,“ přiznal a poté jsme si připili na „praštěnost“.

Madison se několikrát pokoušela přiblížit k Chrisovi, ale ve výsledku jsme na lavici pro dva seděli tři a Madison měla celý zbytek stolu pro sebe. Chris se ke mně lepil jako karamel.

„Co máš proti té židli?“ vyzvídala Pearl přes mé rameno.

„Je moc blízko!“ zašeptal jí zpět Chris.

„Nepřekážím?“ sykl jsem s úsměvem.

„Ani ne, jen se moc nevrť, nebo spadneme,“ prosil Chris.

„Jo, drž mě, ať nespadnu,“ poprosila Pearl. Tak to bylo něco jiného. Ruka mi vystřelila rychleji než myšlenka a omotala se kolem pasu té krásky vedle mě. Chris na lavici zavrávoral a drapl mě za ruku.

„Vole!“ vyjekl a vyrovnal se.

„Co je?“ bránil jsem se a přitáhl si Pearl blíž.

„Tady je židle, jestli chceš,“ nabídla sladce Madison.

„Hele, mluvili jsme o tom. Měl bys zkusit holku!“ zašeptal jsem mu do ucha co nejvíc potichu. Chris zezelenal.

„Jo, holku, a ne Madison!“ vyjekl tiše a hlas mu hystericky zakolísal.

„To je fuk, ne?“

„Raději budu dál tápat, než na tohle se sápat!“ odrecitoval o poznání hlasitěji a beze strachu.

„Kdo to napsal?“ vyzvídala Madison a smála se. Já se k ní přidal, protože jsem na rozdíl od ní věděl, čí to jsou verše.

„Já,“ chlubil se Chris a Madison mu nadšeně zatleskala. Pearl se ke mně v tom hluku naklonila a já na ušním lalůčku cítil její dech. Vnímal jsem, že se Chris baví konečně s Madison a ta holka mu hltá verše jako krokodýl turistu. Chris se bavil a já ostatně taky, protože jsem svíral v náručí Pearl a její rty byly opět neuvěřitelně blízko. To by bylo, aby to nevyšlo. Natočil jsem hlavu a sevřel ji pevněji, aby mi neutekla. Nebyl tu zvonek ani děti, aby nám v tom zabránily… Letmo jsme si pohlédli do očí a Pearl pootevřela rty. Nic mi v tom nezabrání…

„Padám,“ vyjekl Chris a zhoupl se na lavici. V panice do nás drknul.

„Krucifix!“ zařval jsem a chytil si nos. Pearl si držela oko a pokoušela se ho přivést do chodu.

„Už toho mám dost! Připadám si jako otloukánek!“ vrčela Pearl.

„Já jako idiot,“ vzdychl jsem a probodl Chrise pohledem.

„Já za to jako nemůžu,“ bránil se a pokoušel se nás ukonejšit další lahví piva.

Příště ji vezmu do bunkru. Tam nejsou děti, zvonek a ani Chris!

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 10. kapitola: