Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 1. kapitola

01.04.2011 (15:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6112×

Jsem tu s další povídkou, s povídkou, kterou jsem měla skoro rok rozepsanou, a konečně jsem byla schopná ji dodělat.

Původně to měla být jednorázovka, ale nějak se mi to rozrostlo, tak jsem si říkala, že to napíšu tak na 8 kapitol a nakonec jich je celých 14. Povídku už mám dopsanou, stačí jen vydávat.

Dílky budou přibývat pravidelně, každé úterý a pátek.

Motivací k napsání této povídky byla písnička Keď príde láska, která tak nějak naznačuje celou situaci. Nečekejte žádné zvraty a dramata. Povídka je o nacházení lásky a hledání toho nejlepšího pro hlavní hrdiny.

To je ode mě na začátek vše a doufám, že se Vám bude povídka líbit.

1. kapitola

Emma

Jako každý den jsem si cestu z práce krátila skrz obchodní centrum. Pracovala jsem v jednom malém knihkupectví v Port Angeles, a protože se mi nechtělo chodit po tmě ulicemi, brala jsem to raději skrz obchod, kde byla pořád spousta lidí a navíc to byla kratší cesta.

Hodlala jsem jím zase jen proletět, už jsem se těšila domů, ale hned u vchodu se na mě nalepil nějaký muž. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti. Byl prošedivělý, obtloustlý, zpocený, rudý a strašně smrděl potem, alkoholem a bůhví čím ještě. Jedním, vlastně dvěma slovy byl zatraceně odporný.

Chvilku za mnou šel mlčky, a jak jsem zrychlovala, chytil mě za rukáv a zastavil.

„Zlatíčko, co takhle drink?“ nabídl mi. S odporem jsem se odtáhla a místo, kde se mě dotknul, několikrát promnula.

„Ne, díky, pospíchám,“ odbyla jsem ho a chtěla pokračovat v cestě.

„Ale no tak, přece se nenecháš přemlouvat, co? Taková kočička.“ Jeho úlisné řeči jen povzbudily mé zaječí úmysly.

„Opravdu musím jít, někdo na mě čeká,“ vymlouvala jsem se.

V duchu jsem si představila prázdný byt, kde jediný, kdo na mě čeká, je rybička Quido. Kdyby to dotyčný byť jen tušil, určitě by mě mile rád doprovodil. Doufala jsem, že ho svým výrokem odradím, ale omyl, byl naprosto neodbytný.

„No, tak já tě za ním doprovodím, kočičko,“ řekl a mou tvář ovál jeho dech. V tu chvíli se mi zvedl kufr. Byla to směs alkoholu a tabáku. Opravdu jsem měla co dělat, abych se nepozvracela.

„To vážně není dobrý nápad. Přítel je hodně žárlivý, a když přijdu pozdě, bude naštvaný.“

„Další důvod abych šel s tebou. Řeknu mu, že jsem tě zdržel. Třeba mu to vadit nebude,“ usmál se, spíš se zašklebil, a vzal mě kolem ramen.

Otřásla jsem se, jeho dotek mi byl odporný. Kurník, to jsem si taky nemohla vymyslet něco jiného? Přítel. Kde mám nějakého najít?

Rozešla jsem se a usilovně přemýšlela, jak z toho ven. Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe. Všude byly davy lidí, věděla jsem, že tady mi neublíží, ale jednou budu muset vyjít ven a tam…

A pak jsem ho zahlédla. Seděl na lavičce před nějakým butikem, na klíně měl asi roční dítě, na které se krásně usmíval a něco mu zvesela povídal. Děťátko mělo přitisknutou ručku na jeho tváři a v úsměvu vystavovalo přední zoubky.

Nijak jsem nepřemýšlela o tom, co chci udělat a už jsem k němu skoro běžela. Nevím, co mě to napadlo, ale viděla v něm přístav naděje a bezpečí. V cizím klukovi, není to směšné?

Cítila jsem, že se můj „doprovod" zastavil a sleduje moje počínání.

Zabrzdila jsem před tím klukem, sehnula se, dala mu pusu na tvář a hlasitě řekla: „Ahoj, doufám, že jsi nečekal dlouho.“

Naprosto konsternovaně ke mně zvedl oči a já sebou málem sekla. Měly barvu roztaveného zlata a zcela přesně seděly k jeho úchvatné tváři. Měl ostře řezané rysy. Rovný nos, husté obočí, skoro bílou pokožku a ležérně rozcuchané bronzové vlasy. Nádhera, to bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Jak mě tak nevěřícně pozoroval a pravděpodobně přemýšlel, co to má všechno znamenat, začal se k nám přibližovat ten slizoun. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a odhadovala jejich reakce.

Co asi řekne ten kluk na to, že ho tady olíbává cizí holka? A co ten chlap, až zjistí, že toho kluka ani neznám?

Nakonec jsem však byla překvapená. Kluk usadil dítě do kočárku, postavil se vedle mě a jednou rukou mě objal okolo pasu.

„To víš, že jsme nečekali dlouho,“ odpověděl. „Ale jsem rád, že už si tady. Stýskalo se mi. I Nessii.“ Pak se sklonil a dal mi krátkou pusu do vlasů.

Teď jsem zase byla v šoku já, ale nemohla jsem to dát najevo. Podívala jsem se na toho chlapa. Ten couval a nakonec zmizel v davu.

Neuvěřitelně se mi ulevilo.

Kluk se ode mě odtáhl a postavil se blíž ke kočárku. Hmm, proč mi přišlo, jako by mi něco sebral?

Rozpačitě jsem se na něj podívala. Asi bych to měla vysvětlit. Nadechovala jsem se, abych podala vyčerpávající vysvětlení, ale nevyslovila jsem ani první slabiku, když mě přerušil výkřik.

„Edwarde!“ zavolal dívčí hlas naléhavě.

Rozhlédla jsem se, abych zjistila, jestli se někde něco nestalo, ale to už k nám ze dveří butiku mířila drobná dívka s krátkými tmavými vlasy. Z blízka už mi tak malá nepřišla. Byla o trošičku vyšší než já, ale působila křehce a tak elegantně a byla neskutečně nádherná. K tomu jsem já měla daleko.

Kriticky jsem přejela očima po svých džínech, šedivém tričku a černé mikině. Jí, oblečené v sukni po kolena a blůze ve starorůžové barvě, jsem se nemohla rovnat.

Při pohledu na mě vykulila oči. Asi manželka, napadlo mě. A cítila jsem se nesmyslně zklamaná. Pohledem jsem zabloudila na ruce toho kluka, vlastně Edwarda, ale zlatý kroužek jsem nezahlédla. Hned mi bylo lépe. Ale ne na dlouho, protože pak mi došlo, že to vůbec nic neznamená, může být přítelkyně nebo snoubenka. Vždyť spolu mají dítě.

„Co se děje, Alice?“ zeptal se jí Edward.

„Já jen… vlastně už nic.“ Lehce se jí zkrabatilo čelo, jak nad něčím usilovně přemýšlela. Byla jsem úplně mimo.

„No, já,“ žblebtla jsem. „Chtěla bych ti poděkovat.“

Edward

Už je to skoro rok, co nás Bella opustila. Mě, naši dceru, Charlieho, Jacoba a celou naši rodinu.

Byl jsem pevně rozhodnutý ji hned po porodu přeměnit, ale nebyl jsem dost rychlý. Tak dlouho jsem se na to připravoval a nakonec selhal. Bella mi věřila a já ji takhle zklamal.

Její srdce přestalo bít hned v okamžik, kdy se Nessie dostala ven, a pak už nic nepomohlo.

Nechápal jsem, vlastně pořád nechápu, jak jsem to mohl dopustit. Jak jsem ji mohl nechat jen tak odejít. Byla láskou mé existence, důvod mého bytí, moje všechno a já ji nedokázal zachránit, udržet při životě.

Nikdy si to nebudu moct odpustit. Nejvíc mě děsí pomyšlení na to, až se mě jednou na Bellu zeptá Nessie. Jak můžu dceři říct, že její matka zemřela mojí vinou?

Když se to stalo, měl jsem v úmyslu jít za ní. Ukončit to tady a následovat ji kamkoliv jen půjde. Ale Alice mi to nedovolila.

Právě jsem nastupoval do auta a chtěl jet na letiště, když mě vytáhla násilím ven, dovlekla hluboko do lesa a pořádně vynadala. Ne za to, že Bella kvůli mně zemřela, ale proto, že jsem se chtěl nechat zabít.

„Nechápu, jak tě taková pitomost mohla napadnout,“ ječela. „Právě se ti narodila dcera, a co chceš dělat? Nechat ze sebe udělat dřevěný uhlí! Nessie tě potřebuje, má jen tebe a mysli taky na rodinu. Víš, co by to udělalo s Esmé. Edwarde, nemůžeš být takový sobec,“ lamentovala.

A tak jsem stáhnul ocas mezi nohy a jako zpráskaný pes se vrátil domů.

Bella stále ležela v posteli. Všechno už bylo uklizeno. Sedl jsem si vedle ní a chytil její ruku do své. Dřív, když jsem se jí dotknul, byla její kůže horká, teď měla stejnou teplotu jako ta moje.

Dveře se tiše otevřely a vešla Rose s malým růžovým uzlíčkem v náruči. Podala mi ho a hned zase zmizela.

Opatrně jsem odhrnul růžovou deku a spatřil něco neuvěřitelného.

Renesmé se na mě dívala vážnýma hnědýma očima. Byly to oči mojí Belly. Její obličejík byl kulatý, slonovinově bílý, dokonalá ouška a na hlavičce čupřina bronzově hnědých vlasů. Vzal jsem její malinkatou ručku do své. Obtočila prstíky kolem mého prstu a já před sebou uviděl Bellu těsně předtím, než…

Nevěřícně jsem se na Renesmé podíval. Pak mi ukazovala mě, jak jsem zničený a odcházím, aniž bych ji viděl nebo pochoval. Byla nadaná a chytrá.

„Promiň, zlatíčko,“ zašeptal jsem.

„Bello, lásko, miluju tě, slibuju, že se o naši dceru postarám. Přísahám. Bude milovaná námi všemi, bude mít všechno, co si jen bude přát. Slibuju, že jí nebude nic chybět. Sbohem,“ rozloučil jsem se s ní.

Od té doby se stala středem mého vesmíru Nessie. Omotala si mě kolem svého malého prstíčku a já jí nedokázal nic odepřít. Vlastně si získala celou rodinu, Charlieho a Jaka.

Všichni ji obskakovali, chránili a milovali. Co se Jacoba týče, nebyl jsem zrovna nadšený. To štěně se do ní otisklo. Ale protože jsem věděl, co je to milovat a nemoct bez někoho být, nedokázal jsem mu bránit v tom, aby se s ní stýkal. Naštěstí to zatím bylo pouze platonické zbožňování a rozmazlování. Choval se k ní jako starší bratr, zatím. Nevím, jak budu jednou reagovat, až Nessie vyroste a Jake se o ni začne snažit. Obávám se, že se neudržím.

Naštěstí, to bude ještě pár let trvat. Nessii je teprve rok.

„Edwarde,“ vytrhl mě z myšlenek hlas mojí milované sestry. Jen jsem vzhlédl a čekal, co chce, protože  mysl měla zabranou vymýšlením nových receptů.

No, nevím, lidské jídlo nejím, ale smíchat vodu s čokoládou, masem a bramborami asi nebude ta nejlepší kombinace.

„Že pro mě a Nessii něco uděláš,“ žadonila. Hned jak zmínila Nessii, měla vyhráno. Přikývl jsem.

„Jede se na nákup,“ vypískla a v tu chvíli nechala recept receptem a pádila dolů ze schodů.

Ta potvora, jak se opovažuje využívat mou dceru ke svým intrikám.

„Nikam nejedeme Alice, byli jsme minulý týden,“ křičel jsem na ni. Byla natotata zpátky a zahrnovala mě argumenty.

„Ano, byli, to je pravda, ale jak jsi sám řekl, už je to týden. Potřebuješ něco nového na sebe a Nessie taky, přeci nechceš, aby tvá dcera chodila jako hastroš.“

Tomu jsem se musel pousmát. Ani kdyby teď zbourali všechny obchody na světě, nechodila by Nessie jako hastroš. Šatna v jejím pokoji praskala ve švech a to ji holky několikrát denně převlékaly a nic na sobě neměla dvakrát.

Alice mě v mysli úpěnlivě prosila. Těšila se, jak se bude s Nessií zase chlubit a nakoupí jí spoustu věcí.

„No tak dobře,“ rezignoval jsem. Jsem slabá povaha, já vím.

Jeli jsme jen já, Alice a Nessie. Ostatní razantně odmítli.

Alice si zalezla do nějakého butiku, tak jsem se rozhodl, že na ni počkám. Nemusím být u všeho a mlsné pohledy prodavaček mě už dost obtěžovaly.

Vyndal jsem Nessii z kočárku a posadil si ji na klín. Byla ve svém živlu. Moc ráda pozorovala lidi kolem sebe. Přitiskla mi ručku a tvář a ukazovala mi všechno, co se jí líbí. Byla moc šťastná.

Přehrávala mi, jak Alice běhá po obchodech a vybírá různé věci. Cítil jsem z toho, jak jí závidí a chtěla by to taky umět.

„Teda, dva nakupovací maniaci v jedné rodině, to bude život,“ zakoulel jsem očima a Nessie se rozesmála a ukazovala mi, že ona na mě bude hodná.

Na to, že jí byl teprve rok, byla neuvěřitelně chytrá. Vypadala jako ostatní děti, ani je nijak nepřevyšovala v tom, že by třeba už mluvila nebo chodila. To ne. Je pravda, že udělala pár krůčků, ale vždycky skončila na zemi. Ještě že měla zadeček vycpaný plínkami, takže jí to nemohlo bolet. Pořád za ní někdo chodil, sbíral ji a znovu stavěl. Byla zábava sledovat, jak se urputně snaží nespadnout.

Ale jinak byla neobyčejně chytrá. Rozuměla všemu, co se jí řeklo a odpovědi nám posílala pomocí svého daru.

Nemůžu ani vypovědět, jak jsem na ni pyšný.

Byl jsem tak zabraný do povídání s Nessií, že jsem si ani nevšiml dívky, která se k nám blížila. Její přítomnost jsem si uvědomil teprve tehdy, když mi dala pusu na tvář a jako bychom se roky znali, pronesla: „Ahoj, doufám, že jsi nečekal dlouho.“

Co prosím?

Podíval jsem se na ni, abych zjistil, co to má znamenat.

Nádhera. Mihlo se jí hlavou.

Zase nějaká, co mě chce sbalit, pomyslel jsem si otráveně. Ale nemůžu říct, že by mě nezaujala. Byla hodně malá. Menší než Alice, měla dlouhé blond vlasy a zelené oči.

Pak se podívala na jakéhosi muže, který k nám pomalu přistupoval.

Přeci si nenechám ujít takovou kočku, říkal si v duchu.

Dívka v hlavě tvořila scénáře, co se asi stane. Hned jsem pochopil situaci. Mysl toho chlapa se mi vůbec nelíbila.

Posadil jsem Renesmé do kočárku a objal tu dívku kolem pasu.

„To víš, že jsme nečekali dlouho. Ale jsem rád, že už si tady. Stýskalo se mi. I Nessii,“ řekl jsem a sklonil se k jejím vlasům. Do nosu mě uhodila nádherná vůně. Neodolal jsem, a tak nějak instinktivně ji do nich políbil.

Hned jsem si však začal nadávat. Co to děláš! Vždyť ji ani neznáš. Rychle jsem se od té dívky odtáhl a jednu ruku položil na kočárek, abych se trochu uklidnil a začal zase normálně myslet.

Asi bych mu to měla nějak vysvětlit, rozhodla se ta dívka, ale přerušil ji křik Alice, která vybíhala z obchodu.

V mysli mi posílala, jak viděla, že toho chlapa zabiju. Nechápal jsem, jak na to přišla. Za ty roky jsem měl docela dobré sebeovládání. Při pohledu na neznámou se zarazila a přemýšlela, jak je možné, že ji ve svém vidění neviděla.

Dívka si Alici nervózně prohlížela a začala se s ní srovnávat.

Aby to nevyznělo tak divně, zeptal jsem se. „Co se děje, Alice?“

„Já jen… vlastně už nic,“ mávla rukou, ale dál dumala, co se to stalo.

„No, já… chtěla bych ti poděkovat,“ zamumlala dívka.

Obrátil jsem na nic pozornost. Vypadala značně nervózně i její mysl byla taková zmatená, žmoulala si ruce a upřeně sledovala podlahu.

„Nebýt tebe, asi by se na mě hned venku vrhnul. Doufám, že to tvojí přítelkyni nevadí,“ řekla a vzhlédla.
Mojí přítelkyni, tak to je fór. Ještě nikoho nenapadlo považovat Alici za moji přítelkyni. Chtěl jsem reagovat, ale Alice mě předběhla.

„Já jsem Alice, jeho sestra,“ pronesla významně. Dívka se podívala nejdřív na mě a pak na Alice a kývla hlavou.

Proč jsem si nevšimla dřív, že si jsou tak podobní? Nemusela jsem teď vypadat jako idiot.

Alice k ní natáhla ruku. „Těší mě a ty jsi?“

„Emma,“ představila se. To jméno se k ní přesně hodilo.

„Ještě jednou moc děkuju a omlouvám se, že jsem obtěžovala. Kdyby nebylo, ehm,“ zarazila se. Mám říct Edwarda, jako že jsem to jméno slyšela nebo mám dělat, že nevím.

„Edward, bratr se jmenuje Edward,“ vysvobodila ji z rozpaků Alice. „A tohle,“ vzala do náruče Nessii, „je moje neteř Nessie.“

„Ahoj, Nessie.“ Emma vzala Nessiinu ručičku a jakoby se s ní zdravila, s ní zakývala. Na Renesméině tváři to vykouzlilo široký úsměv. „Ty jsi ale fešanda,“ cukrovala s ní dál Emma.

„Už budu muset běžet. Mějte se. Alice, Nessie… Edwarde.“ Otočila se a zmizela, než někdo z nás stihl říct popel. Bylo to skoro, jakoby se mi to zdálo.

„Byla milá a malé se líbila,“ konstatovala Alice. „Co tobě?“ zeptala se zvědavě a zvedla obočí.

„Prosím tě, Alice, ani jsem si nevšimnul, jak vypadala,“ odbyl jsem ji, ale oba dva jsme věděli, že to není tak úplně pravda.

ωωω

V sobotu Rose s Emmettem vymysleli, že pojedeme do zábavního parku, nějaké ty kolotoče, stánky s pochoutkami, které nikdo z nás nejí, střelnice a podobné srandy. Moc se mi nechtělo, vůbec se mi nechtělo. Co na takovém místě budu dělat? Ale kvůli Nessii. Šli jsme všichni i s Jacobem, který si Nessii celou dobu přivlastňoval. Měl jsem ho vážně plné zuby.

Bylo docela teplé odpoledne, jako obvykle zataženo, ale příjemně. Park praskal ve švech.

Hned po příchodu koupil Emmett nejmíň tucet balónků, které přivázal Nessii na kočárek, Jasper jí vybral plyšového medvídka a Jake se nemohl nechat zahanbit a vybral koně, který byl skoro tak velký jako ona. Vážně jako malí.

Alice s Rose vzaly malou na houpačku, Rose s ní seděla v malé lodičce a Alice je houpala. Kolem se ozýval zvonivý smích, který mě zahřál u srdce. Byl jsem rád, že jsme sem jeli. Renesmé by měla zažívat věci jako normální děti. Nemůže být pořád zavřená mezi čtyřmi stěnami s bandou upírů a vlkodlakem.

„Edwarde, Edwarde!“ volala na mě Alice. „Půjdeme na ruské kolo? Nikdo se mnou nechce.“

„Alice,“ vzdychl jsem.

„Co? Chci jen jít na ruské kolo, je to tak strašné?“ Zněla uraženě, což nebyl můj záměr.

„Samozřejmě že není, tak pojď.“ Na tváři se jí usídlil spokojený úsměv a už mě vedla ke kolu.

„To bude paráda, úžasné. Už jsem na tom nebyla tak dlouho,“ štěbetala. V myšlenkách se viděla na kole a těšila se jako malá. Divné, zrovna Alice a ruské kolo mi dohromady moc nešly.

Stáli jsme frontu a čekali, až se pro nás uvolní sedačka. Zrovna, když dolů sjela sedačka, vystoupili z ní dvě, asi patnáctileté, holky, se Alice prudce otočila a vrazila do nějaké holky stojící za námi. Tím jak do ní strčila, se slečně vylilo na tričko pití, co držela v ruce.

„Jejda, promiň, to jsem nechtěla,“ omlouvala se hned a hledala v kabelce kapesník. Tohle jsem nechápal, jak se mohlo Alice, jako upírce s dokonalými smysly, něco takového stát?

„Kate, co se stalo?“ Ani jsem se nemusel dívat, kdo to je. Ta vůně, hlas…

„Jedete?“ zeptal se nás muž obsluhující atrakci.

„Alice?“

„Jdi sám, já to pomůžu slečně vyčistit. Emma by třeba mohla jít s tebou,“ navrhla.

„To nevadí, půjdu za ostatními.“ Nechtěl jsem jít na kolo s Emmou. Dobře… bál jsem se toho. Ona byla… ještě hezčí, než jsem si ji pamatoval? Jo, byla. Tohle nebyl vůbec dobrý nápad.

„Tak jedete?“ Pán se zdál nějaký nervózní.

„Jo, jednou,“ křikla na něj Alice a spolu s Emmou mě postrčila dopředu. Zblázním se z ní, vážně se z toho mrňouse zblázním. Chtěl jsem odejít, prostě se na ni vykašlat, jenže pohled na Emmu a její myšlenky mi v tom zabránily. Nebudu přece hrubý. Udělal jsem krok v před, na znamení rezignace.

„Ale…“ začala protestovat Emma, ale pak ztichla a poslušně se posadila. Ne moc nadšeně jsem ji následoval. Nechali jsme si zavřít bezpečnostní rám a už jsme se pomalu šinuli vzhůru. Pár metrů nad zemí jsme se zasekli, aby mohli přistoupit další lidé a tak to ještě chvíli pokračovalo.

Seděli jsme vedle sebe jako dva cizinci, každý namáčknutý na jednom okraji sedačky a panovalo mezi námi trapné ticho. Já tu Alice zapálím.

„Omlouvám se, moje sestra je dost neodbytná.“

„To nevadí,“ odmávla moje omluvy. „Mám to moc ráda. Ten pocit volnosti. Tady nejsou žádné problémy a starosti a navíc je tu krásný výhled.“ V tom druhém měla pravdu. Na jedné straně byl nekončený oceán, na druhé město a kolem neprostupná zeleň.

„Chtěla bych ti ještě jednou poděkovat. Nevím, co bych…“

„To je dobrý. Rádo se stalo,“ zarazil jsem ji.

Pak bylo zase ticho.

Emma

Kdybych věděla, že tady potkám Edwarda s jeho sestrou, asi bych si rozmyslela, jestli jít nebo ne.

Když mi odpoledne zavolala Kate, jestli bych nešla, přišlo mi to jako dobrý nápad. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky a trochu se zabavit, ale tohle.

Setkání s Edwardem a jeho sestrou mě zasáhlo víc, než jsem si chtěla přiznat. Viděla jsem je jednou, a to dost krátce, dohromady jsem s nimi mluvila sotva pár minut, a i za tu krátkou dobu se mi dostali hluboko pod kůži.

Oba mě zaujali tím, jak vypadali. Někoho tak krásného a dokonalého jsem ještě nikdy neviděla. A Edward mě ještě navíc upoutal jako muž.

Můj poslední vztah skončil absolutním krachem a já se od té doby čemukoliv, co zavánělo něčím víc než přátelstvím, vyhýbala. Ale teď se ve mně zase něco pohnulo a stačil k tomu jen okamžik. Jenže mám smůlu. Když má dítě, má určitě i ženu nebo přítelkyni, protože děti mívají matky, že.

Vedle Edwarda jsem se cítila trochu nesvá. Byl to v podstatě cizí člověk, ale já vedle něj měla pocity… no prostě pocity, které bych mít neměla. Proč to přicházelo zrovna s ním? Jeho přítomnost mi rozbušila srdce, aniž bych věděla proč, stejně tak se mi při pohledu na něj lehce podlamovaly nohy. Naštěstí jsem seděla, aspoň něco.

Kolo se dvakrát otočilo a pak jsme zůstali stát skoro nahoře. Celou dobrou, kromě začátku jsme mlčeli. Nevěděla jsem, co bych mu měla říkat a to by mě zajímalo tolik věcí.

Nenápadně jsem po něm hodila očkem a nechala se nachytat nebo jsem nachytala já jeho? Rychle pohled odvrátil, tak jsem se mohla očima chvíli popást na jeho nádherné tváři. Nemohla jsem odolat.

Kolo sebou trochu cuklo. Ruce mi vystřelily, abych se chytla, a přitom jsem se letmo dotkla Edwarda. Ani jeden z nás na to nereagoval, ale musím říct, že mi to bylo všechno, jen ne nepříjemné.

Znovu otřes, až jsem se musela mírnit, abych nevykřikla. Nebudu přece dělat divadlo, ale bůhví, co se dělo.

„Co se to děje?“ zeptala jsem se, jakoby to snad mohl vědět, když byl se mnou tady nahoře.

„Porucha,“ odpověděl.

„Jak to víš?“ podivila jsem se.

„No… nejspíš,“ trochu se zarazil.

„Paráda,“ zamručela jsem si pod fousy. A já tu musím zůstat zrovna s ním, se zadaným klukem, který na mě má až nebezpečně velký vliv.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Asi po deseti minutách. Deseti minutách ticha a nesmělého a hlavně nenápadného pokukování jsme se znovu rozjeli. Docela se mi ulevilo, když jsem pod nohama ucítila pevnou zem. Strachem z výšek netrpím, ale když se jediná vaše opora podezřele kývá… brr.

Dole na nás čekala Alice a Kate. Kate měla přes tričko Alicin svetřík a obě zdály se spokojené.

„Jaké to bylo?“ vyptávala se hned Alice.

„Dobrý, až na tu poruchu. Tak my už půjdeme. Ráda jsem vás zase viděla. Mějte se hezky a pozdravujte Nessii.“

Kate nevypadala, že by se jí chtělo odejít, tak jsem jí čapla za loket a táhla sebou.

„Řekni mi všechno,“ šeptla mi do ucha a celou cestu se otáčela.

„Není co říct.“

„Jak to, že ne? Viděla jsi ho vůbec?“ zeptala se, jako bych byla duševně nemocná.

„Viděla a je zadaný.“

„Aha, věčná škoda.“ Jo, to máš pravdu, souhlasila jsem s ní v duchu.

Jo, jo, Emmo, měla by ses naučit poznávat, když je někdo zadaný nebo ne a těm zadaným se velkým obloukem vyhýbat.

Netrpělivě čekám na Váš názor. Stojí někdo o další díl?

SHRNUTÍ ɞ 2. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 1. kapitola: