Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 2. kapitola

05.04.2011 (15:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3472×

2. kapitola

Emma

Už je to týden, co jsem se s nimi setkala, týden marných pokusů soustředit se na práci a život. Přistihla jsem se, že každou chvilku utíkám myšlenkami zpátky do toho obchoďáku a vzpomínám, jaké to bylo, když mě držel kolem pasu a cítit jeho rty ve vlasech, jaké bylo sedět vedle něj na ruském kolem. Při každé myšlence na něj mi vždycky naskočila husí kůže.

Pokaždé, když jsem procházela obchodním domem, jsem se rozhlížela na všechny strany, zda ho nezahlédnu. Neměla jsem v plánu jít k němu, stačilo by mi vidět ho.

Protože se na mě už vedoucí nemohl dívat, občas jsem zákazníkovi místo kuchařky podala třeba kamasutru a pak se divila, proč tak rychle utíká, poslal mě pro nějaké knížky. Bylo to hlavně proto, aby se mě zbavil a zase mu vzrostly tržby. Měla jsem jet do Forks, kde je někde poblíž sklad jednoho nakladatelství.

Dostala jsem přesný popis, kudy se tam dostanu. Po hlavní, a až minu vjezd na dálnici, tak bude za tři kilometry zatáčka ke skladům. Jasné jako facka.

Městečkem jsem projela bez potíží. Bylo docela slušné počasí, tak jsem zastavila, abych se naobědvala. Sedla jsem si k oknu v malé, takové domácí, restauraci a pozorovala cvrkot na ulici. Oproti Port Angels to byl balzám na duši. Běhaly tu malé děti, starší spoluobčané posedávali na lavičkách a živě o něčem debatovali. Krásná pohoda na maloměstě.

Zaplatila jsem a pomalou chůzí se vracela zpět do auta. Od západu se sem hrnuly tmavé mraky hrozící pořádnou bouří. No skvělé, a zrovna tam já jedu.

V naději, že to stihnu ještě za sucha, jsem naskočila do auta a už mířila udaným směrem.

Opak byl pravdou. Ujela jsem asi dvacet metrů a začalo pršet, to mě přece nerozhází. Odvážně jsem pokračovala v cestě.

Koncentrace kapek se zvětšovala, stěrače sotva stíhaly, ale já se nevzdávala. Všimla jsem si vjezdu na dálnici, tak teď už jen kousek. Jela jsem jako šnek, abych se náhodou nevybourala.

Neustále jsem sledovala pravý kraj silnice, abych nepřehlédla odbočku. Měla jsem dojem, že jsem ujela víc než tři kilometry a žádnou odbočku nepotkala. Déšť neustával, ba naopak, stával se stále naléhavější. Kapky vyťukávaly na kapotě auta neklidné staccato a po dalších pěti minutách se k nim přidala naléhavá a ne moc vzdálená rána hromu.

Fajn, ještě bude bouřka. To snad není pravda. Co budu dělat, sama v autě, uprostřed silnice. Snad mě ji v tom skladu nechají přečkat.

Hele, zatáčka. Byla sice hodně nenápadná, ale byla tam. Odbočila jsem a po lesní cestě jela dál. Vedla do mírného kopce, ze všech stran byla zastíněná korunami stromů.

Přišlo mi to trochu strašidelné. Jen já, tiché předení motoru, kolem mě zeleň, kam jen oko dohlédne, a ještě vytrvalý a stále hustý déšť.

Jela jsem snad čtvrt hodiny a stále nebyla u cíle. Divné. Hromy se ozývaly v pravidelných intervalech, které naznačovaly, že bouřka je ještě daleko, a pokud budu mít štěstí, tak se tomuhle místu vyhne.

Najednou se stromy začaly rozestupovat a já spatřila dům. Velkou moderní vilu. Aha, tak to asi není ten sklad, který jsem hledala.

No, ale mohli by mi poradit, kudy se tam dostat.

Vystoupila jsem. Přeběhla trávník, abych se dostala k hlavním dveřím a za tu krátkou chvíli zmokla jako myš. Zazvonila jsem a čekala, co se bude dít.

Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Srdce mi vynechalo pár úderů a pak se rozeběhlo závratnou rychlostí vpřed.

Edward

Seděl jsem s Nessií v obýváku na zemi a hrál si s ní. Venku lilo jako z konve a podle Alice se blížila bouřka. Možná bychom mohli jít hrát baseball, uvažoval jsem v duchu.

I přes bušení kapek do okenních tabulí, jsem svým dokonalým upířím sluchem zaznamenal přijíždět auto. K nám nikdo nikdy nejezdil. Otočil jsem se na ostatní, jestli netuší, kdo to může být, ale všichni krčili rameny, dokonce i Alice bezmocně vrtěla hlavou. Divné.

Dal jsem Nessii Jakovi. Věděl jsem, že kdyby se cokoliv dělo, postará se o ni. Zazvonil zvonek, což jsem tak nějak nečekal. Myslel jsem, že dotyčný nepřišel na návštěvu. Když ho Alice neviděla, mohl to být upír s nějakou schopností.

Přešel jsem ke dveřím a rázně je otevřel. Hmm, tak tohle upír rozhodně není.

Proti mně stála Emma, dívka, na kterou jsem až příliš často myslel. Byla stejná, jako jsem si pamatoval. Stejně malá a stejně krásná.

Stála přede mnou, z vlasů a oblečení jí kapala voda a ona se klepala zimou. Srdce jí bušilo nějak rychleji, než bylo u lidí zvykem. Snad není nemocná. Zírala na mě a v hlavě měla totálně vygumováno.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.
„Já… A-ahoj,“ vykoktala. V obličeji celá zrudla a hlavou jí najednou začala běhat jedna myšlenka přes druhou. Něco o skladu, bouřce, omylu a o mně.

O mně… V její hlavě jsem jasně viděl, jak je ze mě omámená a nesvá. Rozuměl jsem tomu pocitu, taky jsem to tak měl. Cože? Ne, nic není. Je Bella. Bella a moje dcera.

„Tak ji přece pozvi dál, nevidíš, že je jí zima,“ promluvil za mnou hlas. Esmé mi v duchu vytýkala moji hostitelskou ignoranci. Měl bych se prý víc snažit.

Ustoupila jsem, aby mohla projít dveřmi.

Měla bych se otočit a jet zpátky. Bouřku přece přežiju, ne? No… asi ne. Co mám teď dělat. Proč na mě všichni tak zírají?

Bezmocně stála uprostřed obýváku, koukala do země a nechala se okukovat mojí rodinou jako opička v zoo. Všichni přemýšleli nad tím, kdo to tak může být, protože o tom setkání s ní jsme s Alicí nikomu neřekli. Alice na Emmu koukala zmučeným pohledem a snažila se „opravit“ své vize, které si v její přítomnosti dělaly, co chtěly.

Sám jsem nevěděl, co dělat, co říct. Nessií nejspíš Jakovi ukázala, že Emmu zná, protože se zamračil a probodával mě pohledem.

No, co, já za to nemůžu.

„Rodino,“ ujala se slova Alice a já jí byl vděčný, nebyl jsem nějak schopný rozumně uvažovat. „Tohle je Emma. Je to tak trochu moje a Edwardova známá. Emmo, tohle jsou naši Carlisle a Esmé, můj přítel Jasper a sourozenci Rosalie a Emmett. Jo a tohle je Jacob, rodinný přítel, Nessii s Edwardem znáš.“

„Ráda vás poznávám,“ špitla Emma.
„Taky tě rádi poznáváme,“ řekla Esmé a vzala Emmu za ruce. „Jsi celá promrzlá, uvařím ti čaj. Holky ti zatím půjčí něco suchého na sebe.“
„Ne, děkuju, musím jet, jsem tu pracovně, omylem jsem zajela k vám,“ protestovala a v mysli jsem jí četl, jak moc chce utéct. Pak ale někde blízko uhodil hrom a Emma celá nadskočila a vyjekla.
„Je bouřka, měla bys počkat aspoň, než přejde,“ vložila se do toho Rose. Podíval jsem se na ni překvapeným pohledem. Od kdy se o někoho zajímá? Od kdy se zajímá o někoho, kdo je člověk?

Copak nevidíš, jak je vystrašená? Poslala mi myšlenku a měla pravdu. Emma se celá třásla a myslela na jediné. Teď ne, prosím teď ne. Až budu sama, ale ne teď. Nechápal jsem to.

Esmé ji odvedla do kuchyně, Alice s Rose šly najít nějaké oblečení a já se znovu posadil a vzal si od Jaka dceru. Ta mi hned ukazovala, jak ráda Emmu vidí. Pamatovala si, jak na ni byla milá a povídala si s ní.

„Takže teď je to Emma?“ zasyčel Jake polohlasně.
„Cože?“
Nedělej, že nevíš. Nejdřív Bella, teď Emma. Copak ti to nestačilo? Zavrčel jsem na něj. O Belle takhle mluvit nebude.
„Uklidněte se. Nejme tu sami,“ upozornil nás Carlisle.
„Jednou jsem ji potkal. Nic víc,“ zašeptal jsem.
Kdyby ses viděl, prskal Jacob v duchu.

Co bych měl jako vidět? Je to prostě cizí holka, která se tu náhodou objevila. Prší a tak se u nás na chvíli schová a pojede dál. Nic na tom není a pak už ji nikdy neuvidím.

Hm, fajn, ale proč mám takovou potřebu jít za ní a být jí blízko, obejmout ji?!

Emma

Sakra, sakra, sakra. Bouřka zuřila přímo nad našimi hlavami. Při každém zahřmění jsem nadskočila. Já mám vážně smůlu. Raději bych se teď krčila doma v koutě, než se tady snažila chovat normálně.

Připadala jsem jako idiot. Vlezla jsem do domu cizích lidí, kde mimo jiné žije i osoba, která se stala hlavním aktérem mých divokých snů.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho zase potkala. No, potkala… spíš mu vlezla do baráku. Mimochodem byl krásný… ten dům samozřejmě, i když Edward taky. Byl ještě hezčí, než jsem si pamatovala. Ach jo.

Má ženu nebo holku nebo tak něco. Nabádala jsem se v duchu, ale pak mi došlo, že mi nikoho takového nepředstavili. Ale třeba jen není doma.

Ozvala se rána jako z děla. Bylo to hodně blízko. Opět jsem vyletěla jak čertík z krabičky a do očí mi vhrkly slzy. Proč musí bydlet v lese.

„Tady máš čaj.“ Esmé mi podávala hrníček, ze kterého se kouřilo. „Jsi v pořádku?“ starala se, když viděla můj výraz.
Potřásla jsem hlavou. „Nic mi není.“
„Posaď se tady.“ Nasměrovala mě k židli a s úsměvem se dívala, jak si sedám. Byla vážně milá. „Jdu se podívat, kde jsou ty holky. Nějak jim to trvá.“

Vytratila se z kuchyně a já osaměla. Konečně jsem mohla dát průchod svým pocitům. Aspoň trochu. S děsem jsem poslouchala burácení hromů a nechala po tváři téct tiché slzy.

Vypadalo to, jako by se ta prokletá bouřka ubytovala přímo nad domem. Měla jsem jet dát. Zůstat tady byla chyba.

Co tu budu dělat? Jak dlouho tu budu? Hlavou se mi honily otázky, ale odpověď jsem nenacházela. A navíc ten Edward. Vůbec ho neznám. Od té doby, co jsem ho poprvé zahlédla, jsem ho nedostala z hlavy a nejspíš ani nikdy nedostanu. Jsem ztracený případ.

Nikdy jsem nic podobného necítila. Bylo to náhlé, jako ta bouřka venku. Přišlo to a odmítá to odejít. A zatím mě to docela ničí. Nevím totiž, jak se s tím vypořádat a tady se to dělá ještě hůř.

Utřela jsem si slzy z tváří a doufala jsem, že vypadám normálně. S čajem v ruce jsem šla do obýváku. Přišlo mi neslušné být v cizím domě někde sama zalezlá.

Ale když jsem vešla, zase se všichni otočili na mě. Byly tam jen kluci, jména mi tak nějak vypadla. Pamatovala jsem si jen jedno, překvapivě. A pak tam byla malá Nessie.

Postávala jsem mezi dveřmi a nevěděla, co si počít. Jediné volné místo bylo vedle Edwarda, ale nebyla jsem si jistá, jestli je správné si tam sednout. Jenže moje tělo to tak moc chtělo.

„Nechceš si raději sednout?“ zeptal se mě tmavovlasý svalovec. „Já jen aby tě nebolely nohy,“ rozesmál se.

Pokrčila jsem rameny, ale než jsem došla k pohovce, zavolala na mě Alice, abych se šla převléknout.

Krásně suchá, v džínech a tričku, které mi byly trochu větší, jsem se vracela do obýváku a konečně, ano konečně, si sedla vedle Edwarda.

Hned mě obklopila jeho vůně a já se nadechovala častěji, než bylo nutné. Ale nešlo tomu odolat. Tak tak jsem se držela, abych na něj každou chvíli necivěla.

Nessie sedící mu na klíně mě pozorovala svýma velkýma čokoládovýma očima, párkrát zamrkala dlouhými řasami a natáhla ke mně ručičku. Edwardova ruka okamžitě vystřelila a chytila ji.

„Renesmé, to nesmíš,“ říkal jí přísně. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Proč by nemohla?“ Pohladila jsem ji po tvářičce a vysloužila si tím okouzlující úsměv odhalující malé bílé perličky. Pak přitiskla obě dlaně na Edwardovi tváře a ten si jen rezignovaně povzdychl.
„Byla by ráda, kdybys ji pochovala.“ Cože? Já?
„Jak to víš?“ Vždyť nic neřekla, neumí mluvit.
„Prostě to vím,“ pokrčil rameny a bylo to. „Takže?“ Obezřetně jsem si Nessií změřila. Je to dítě, co když na ni nějak špatně sáhnu? Mohla bych jí ublížit.
„Je malá.“ Obr se rozřehtal, až málem spadl z křesla.
„To jsme se všimli,“ vyhekával ze sebe v křečích smíchu.

Nessie se ke mně natahovala. Povzdechla jsem si. Je to jen dítě.

Opatrně jsem ji chytla a přitáhla k sobě. Bylo to tak… zvláštní. Byla měkoučká, heboučká a krásně mě hřála. Neubránila jsem se a dala jí pusu na čelíčko. Nessie zavrněla a uvelebila se mi v náruči.

„Koukám, že má Nessie novou kamarádku,“ zasmála se Esmé, když se k nám přidala.

Zbytek odpoledne jsme tam proseděli a povídali si. Esmé se hodně vyptávala na moji práci, jak se mi žije v Port Angels, zkusila to i s rodinou, ale já rychle odvedla řeč na něco jiného. Bylo to příjemné, povídat si s někým, být ve společnosti lidí.

Poslední dobou jsem chodila akorát do práce a z práce. Můj společenský život byl na nule. Doma na mě čekal akorát Quido a to byla velmi tichá společnost.

Celou dobu jsem měla na klíně Nessii, nejdřív si hrála s mými vlasy. Schovávala se za ně, strkala do nich ručičky. Pak si opřela hlavičku o mou hruď a jen seděla. Nakonec jí tělíčko ochablo a ona usnula. Začala jsem mluvit tišeji, ale ostatní mě ujistili, že je na hluk zvyklá a jen tak něco ji neprobudí.

O matce malé Renesmé nepadlo ani slovo. A já nenašla odvahu se zeptat. Takhle jsem mohla pokukovat po Edwardovi a beztrestně si užívat toho, že seděl vedle mě a občas, když hladil malou po vláskách, se dotkl mé ruky. V tu chvíli mnou projelo příjemné chvění a srdce mi hrozilo zkratem.

Bože, co to se mnou dělá? Kdyby teď přišla jeho žena, nevím, jak bych byla schopná se s tím vypořádat. Ale chápala jsem, že dřív nebo později ta chvíle přijde. A pak tu už pro nějakou hloupou obyčejnou Emmu nebude místo.

Ne, Emmo, to stačí. Nemysli na ni pořád, vždyť ji ani neznáš, nabádala jsem se v duchu. Ale ono se to lehko řekne a těžko dělá.

ωωω

Ležela jsem v posteli a čekala, až konečně zaberu. V cizí posteli, v cizím domě. Měla jsem stát na svém a jet domů, i přes tu bouřku.

Tak spi už… Nešlo to. Byla jsem za celý den neskutečně unavená, ale jen co jsem zavřela oči, viděla jsem… něco, co bych vidět rozhodně neměla.

„Ach jo,“ zaúpěla jsem a převalila se na druhý bok.

Dobře, zkusíme to jinak. Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka, odříkávala jsem v duchu. Čtvrtá ovečka, pátá ovečka, Edward, Edward, ale kuš, šestá ovečka, sedmá ovečka, Edward, Edward…

Ona by chtěla, ona by tak moc chtěla, ale... pořád jsou nějaká ale. Tak co myslíte? Pomůže jim nějak toto neočekávané setkání?
Jinak bych chtěla moc a moc poděkovat za komentáře, které jste mi nechali u první kapitoly. Díky:)

1. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 3. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 2. kapitola: