Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 3. kapitola

08.04.2011 (15:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3395×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

3. kapitola

Edward

Díval jsem se na Nessii, jak spí. Hrudník se jí lehce zvedal, ručičky měla položené vedle hlavičky. Díval jsem se na ni každou noc, a přesto jsem stále objevoval nové a nové věci. Jenže dneska mě něco rušilo. I přes bouřku, která se opět vrátila, jsem to zřetelně slyšel.

Tlukot srdce. Tak hlasitý a živý. Nessií a Jacobovi srdce taky tloukla, tak jinak než lidem. Jinak, než Emmě.

Její srdce vyvolávalo moje jméno, jako by to bylo nějaké zaklínadlo.

Podíval jsem se ke dveřím. Mohl bych tam jenom nakouknout. Nic by to přece neznamenalo, nic by se nestalo. Věděl jsem, že už spí, stejně tak jsem věděl, jak dlouho se převalovala.

Do háje s tím. Pohladil jsem Renesmé a vyšel ze dveří. Před jejím pokojem jsem zaváhal. Nemám na to právo…

Buch, buch, buch. Rozhodně jsem sáhl po klice a tiše vešel. Zavřel jsem za sebou a přešel k posteli.

Ležela na kraji postele podivně zamotaná do přikrývky, jednu ruku položenou na břiše, druhou zamotanou do vlasů. Vypadala klidně a naprosto nádherně, nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

Co to děláš, Edwarde? Ptala se mě Rosalie. Taky bych to rád věděl. Sám jsem netušil, co se to se mnou děje. Choval jsem se iracionálně, nezodpovědně, jako… když jsem potkal Bellu. Bella… copak jí můžu tohle udělat?

Odpověď byla jasná, měl bych co nejdřív vypadnout. Jenže se mi moc nechtělo, takže jsem odcházel, co noha nohu mine a po každém kroku se ještě otáčel.

Už jsem sahal po klice, když sebou Emma začala neklidně házet. Vrtěla hlavou a byla hodně neklidná.

Zapomněl jsem na své původní úmysly a vrátil se k ní.

„Ne, ne,“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. „Mami, prosím.“ Až teď jsem si uvědomil, že neslyším její myšlenky. Zvláštní, když byla vzhůru, neměl jsem s tím problém a najednou.
„Tatiii!“ křikla. Sehnul jsem se a automaticky ji pohladil po tváři, abych ji nějak uklidnil. Chytil jsem ji za ruku a hladil ji po jejím hřbetu.

Vypadlo to, že se uklidnila, ale pak uhodilo někde blízko a Emma vyletěla do sedu a rozbrečela se.

„Pšt, to je dobré. Všechno je v pořádku.“ Objal jsem ji, aniž bych si uvědomoval, co dělám. Schovala si tvář do mého trička. Celá se třásla, dýchala zrychleně, tep měla hodně vysoko a hlasitě vzlykala. „Byl to jen sen,“ šeptal jsem. A ruka mi automaticky jezdila nahoru a dolů po jejích zádech.

Postupně se uklidňovala, tlukot srdce se vrátil do normálu, znovu to bylo pravidelné buch, buch, buch.

Najednou Emma ztuhla a její myšlenky mluvily samy za sebe a já si uvědomil svou chybu.

Uvolnil jsem ji ze svého objetí a postavil se do uctivé vzdálenosti.

„Promiň,“ řekl jsem a díval se jí přímo do obličeje. Proč se mi omlouvá?
„Nic se neděje,“ špitla. „Co tady děláš?“ Evidentně musela být rozespalá.
„No, slyšel jsem tě křičet, tak jsem se přišel ujistit, že jsi v pořádku,“ vymyslel jsem výmluvu, která zněla jakžtakž přijatelně.
„Aha, moc se omlouvám, nechtěla jsem tě vzbudit. Měla jsem… byl to jen sen. Už je to dobrý.“ Proč se to muselo vrátit zrovna tady. A po takový době! V její hlavně jsem viděl záblesky, muž, žena, chlapec… nedávalo mi to moc smysl.
„Nic se neděje, ještě jsem nespal.“ Emmo, sakra, uklidni se. Je to jen kluk, vždyť ho vůbec neznáš. Jak bych byl někdy rád, kdybych tohle neslyšel. Ale od ní mi to nějak nevadilo.

Pohled na Emmu sedící uprostřed bílých pokrývek, blonďaté vlasy lehce zacuchané, mi bral dech a sám jsem se musel nabádat ke klidu.

„Tak… já asi půjdu,“ řekl jsem poněkud váhavě. Emma viditelně zbledla a nervózně žmoulala v prstech roh povlaku od peřiny. Četl jsem její zděšení, strach se samoty.
„Mohl bys tu ještě chvíli zůstat?“ vyhrkla. „Prosím.“ Chvíli jsme byli oba mlčky a koukali na sebe. „Nechci tu být sama. Ta bouřka venku…“ Pokrčila rameny.
„Samozřejmě.“ Nezaváhal jsem ani na chvíli. Sedl jsem si do křesla a užíval si ten pohled.
„Tady je místa dost.“ Posunula se k druhému kraji postele a poklepala rukou vedle sebe. Tentokrát jsem chvíli váhal, ale její nabídka byla tak lákavá a z její strany naprosto nezištná. Viděl jsem, jak přemýšlí o mé ženě, myslela si, že nějaká existuje a zatím jí to nikdo nevyvrátil, ale přitom… viděl jsem, co s ní dělám a dělalo mi to dobře, což bylo naprosto špatně.

Sedl jsem si na postel, vdechoval její vůni. Bylo ticho. Emma přemýšlela, co dělat. Na jednu stranu byla ráda, že tu jsem, na druhou jí to přišlo trochu trapné.

Sám jsem byl z její blízkosti mimo a s prodlužujícím se tichem se začínal cítit trapně.

„Co se ti zdálo?“ prolomil jsem ticho.
„Bylo to jen…“ Smrt mých rodičů, jinak nic. „O nic nešlo. Prostě špatný sen,“ mávla rukou.
„Mně o tom můžeš říct,“ nabídl jsem se, zcela nesobecky, ale hořel jsem zvědavostí. Nechtěl jsem, aby se trápila, trhalo mi to… srdce? Moje srdce je mrtvé a to hned dvakrát.
„Vážně je to v pohodě,“ odmítla.
„Emmo,“ její jméno mi splynulo ze rtů úplně samo, „vidím, že tě něco trápí, rád bych ti pomohl.“
„To nic…“ Venku znovu hlasitě uhodilo a Emmě se rozbušilo srdce strachem.
„Nemáš ráda bouřky.“ Bylo to spíš konstatování než otázka, přesto přikývla. „Souvisí to s tvým snem?“ Opět jen přikývnutí. Trochu se třásla, tak jsem ji vzal za ruku. „Pověz mi o tom.“

Emma

Jeho hlas byl tak vemlouvavý, příjemný, a ten jeho pohled. Ve tmě vypadaly jeho oči jako černé jámy a já se do nich propadala… To všechno mě donutilo překonat veškeré zábrany, zapomenout na všechno… Poslouchala jsem pouze své instinkty a ty mi radily všechno mu říct, schovat se u něj v náruči tak jako před chvílí a nechat se utěšovat.

Moc se mi líbilo, jakým způsobem řekl moje jméno. Mým uším to znělo tak něžně, měkce a přitom to byly jen dvě obyčejné slabiky. Ale všechno, co dělal Edward, bylo neobyčejné. I to, jak mě držel za ruku. Jeho pokožka byla podivně chladná, ale nevzdala bych se jí ani za nic.

Podívala jsem se na naše spojené ruce a pak se zahleděla na strop.

„Stalo se to docela dávno, ale stejně na to nemůžu zapomenout, už tak dlouho se mi o tom nezdálo, ale ta bouřka…“ Co to sakra dělám?

Pustila jsem jeho ruku a oběma dlaněmi si zakryla obličej. „Promiň, měl bys jít.“
„Co se stalo?“ divil se.
Koukala jsem na něj. „Nepřijde ti to směšné? Chovám se jak naprostý idiot. Měl bys jít za svou ženou, přítelkyní, snoubenkou nebo co je. Já se omlouvám, že jsem tě vůbec požádala, abys tady zůstal. Byla to pitomost. Jdi.“ Ale on se vůbec nehnul. „Tak na co čekáš?“
„Nemám ženu, nikomu nevadí, že jsem tu teď s tebou,“ pronesl tiše, tak tiše, že jsem musela špicovat uši, abych ho slyšela. Nevěděla jsem, co na to říct, takže jsem raději mlčela.

„Řekni mi, co se stalo?“ zeptal se znovu. „Už jsi to nakousla, třeba se ti uleví.“
„Já nevím…“
„Povídej.“ Povzdechla jsem si.
„No… kdysi jsem přišla při bouřce o rodinu, od té doby ji nemám ráda, bojím se,“ odpověděla jsem a víc to nechtěla rozebírat. Tohle bylo něco, co jsem nikomu neřekla a už vůbec ne někomu, koho jsem znala… pár hodin?
„To je mi líto.“

Prsty jsem si otřela slzu, která mi stekla na tvář.
„Už je to dávno,“ mávla jsem rukou, jako by nic, ale lhala jsem. Mohlo by to být i padesát let a já bych si to stále pamatovala. Na tohle nezapomenu nikdy.

Znovu jsem to viděla před sebou, oheň, kouř… Dokázala jsem si živě vybavit pach spáleniny. Otřásla jsem se a z úst mi unikl hlasitý vzlyk a chtěly ho následovat další, čemuž jsem chtěla mermomocí zabránit.

Ustrašeně jsem se podívala na Edwarda. Vážně jsem se mu ukázala v tom nejlepší světle. Jako ubulená malá holka.

Netvářil se však znechuceně nebo otráveně, právě naopak. Starostlivě si mě prohlížel, pak zvedl ruku a chvíli ji držel ve vzduchu, jako by přemýšlel, co udělat. Nakonec ji váhavě natáhl mým směrem a otřel mi tekoucí slzy.

„Nemáš se za co stydět. Takhle by se choval každý,“ řekl, jakoby věděl, co mě trápí.

Sklopila jsem oči, připadala jsem si před ním odhalená. Možná až moc.

Ucítila jsem pod bradou chladný dotek, který mě donutil zvednout hlavu. Edward si mě zaujatě prohlížel. Jeho oči se mi najednou zdály tmavé jako noc venku. Fungovaly jako magnety. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled a pomalu, ale jistě se propadala do jejich hloubky. Cítila jsem to napětí mezi námi, ale nevěděla, co si s tím počít.

A pak se Edward sklonil a políbil mě na čelo. Jeho rty se jemně přitiskly na mé čelo a zůstaly tam mnohem, mnohem déle, než by se někomu mohlo zdát přijatelné. Chladily mi pokožku a vůbec mi ten dotyk byl velice příjemný.

Povzdechla jsem si a v tu ránu se všechno změnilo. Ležela jsem na posteli a ozvalo se klepnutí zavíraných dveří.

ωωω

Ráno jsem v rozpacích sešla schody. Bála jsem se setkání s Edwardem, toho, jak by se ke mně mohl chovat. Ale moje obavy se ukázaly naprosto bezpředmětné.

V obýváku seděla Alice s Jasperem a Esmé.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem.
„Dobré ráno,“ odpověděli mi sborem.
„Ahoj,“ vykřikla Alice a s obrovským úsměvem na tváři ke mně přiběhla nebo možná přitančila. „Jak ses vyspala?“ Zdálo se mi to nebo měla ta otázka víc významů. Ale jak by o tom mohla vědět. Leda by jí to Edward řekl… Řekl jí to? Ptát se jí na to nebudu v případě, že neřekl. A co by jí vlastně měl říkat? Nic se nestalo. Polibek na čelo… bože, ty jsi směšná. Něco takového přece vůbec nic neznamená. Jenže pro mě jo, bohužel.
„Dobře, díky za optání. Chtěla bych poděkovat za azyl. Měla bych už jet.“
„V kuchyni máš připravenou snídani,“ řekla Alice, jako by mě neslyšela.
„Měla bych jet…“
„Nejdřív se najíš, přece nechceš urazit Esmé,“ mrkla na mě a odvedla do kuchyně.

Nejdřív jsem jedla mlčky, ale Aliciny pohledy mě přinutily promluvit. Ona to věděla…

„Je Edward doma?“ Odpovědí mi bylo záporné zavrtění hlavou. Zklamaně jsem zabodla vidličku do míchaných vajíček. „Je to pro něj těžké, musí si to promyslet. Neměj mu to za zlé.“ Jak bych mohla. Jsem cizí holka, kterou náhodou políbil na čelo. Bylo to bratrské gesto. Prostě omyl.

Tak co Vy na to? Trocha noční romantiky, líbilo se?
Jinak všem moc a moc děkuju za komentáře a doufám, že i ostatní, kteří povídku čtou, mi tu zanechají svůj názor. Díky

2. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 4. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 3. kapitola: