Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 1. část

06.10.2010 (16:00) • Katie92, Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7066×

Tik, tak, tik, tak… Na stěně pomalu a hlasitě odtikávaly starodávné hodiny, z komína se ozýval halasný zpěv meluzíny a zvenčí bylo slyšet slabý déšť, jak tiše bubnuje o okenní tabulky. Před krbem s planoucím a praskajícím ohněm seděla na pohovce mladá dívka, s vlasy volně rozpuštěnými kolem hlavy, co se v něžných vlnkách kroutily až k pasu. S nohami skrčenými do tureckého sedu  a s tlustou dekou přehozenou přes ně.

Člověk by si řekl, že tohle byla dokonalá a poklidná atmosféra. A možná by měl i pravdu, kdyby okolnosti byly jiné. Kdyby tady byl někdo s ní, kdyby v ruce nedržela ten novotou vonící list papíru a kdyby se jí po tváři nekutálela osamocená slza.

Ale přesto její rty zdobil úsměv. Zpráva, která přišla z nemocnice, ji nijak nepřekvapila. Stejně to už odmalička věděla. Když jí bylo pět let, její otec zemřel. Bylo mu pouze čtyřiadvacet. Vždycky věděla, že přirozená smrt to být nemohla.

Tehdy ji do péče dostala jeho mladší sestra Monica. Nikdy se o ni moc nestarala. Kariéra pro ni byla prioritou číslo jedna a fakt, že má doma malou neteř, šel stranou. Svého bratra nikdy moc v lásce neměla a jeho dcera nebyla výjimkou.

Avšak i pro tu si smrt brzy přišla. Před týdnem měla pohřeb. Ale i jí bylo pouhých třicet pět let. A posledních pár měsíců pro ni byly nejhorší. Trpěla bolestmi, postupně přestávala mít chuť k jídlu, byla bledá a unavená, i když v jednom kuse spala, až nakonec nemoci podlehla a zemřela. I když ji ani Bella neměla nikdy moc ráda, pečlivě se o ni starala a bolestně přihlížela tomu, jak smrtelná choroba rychle postupuje dál a dál.

A teď koukala na ten papír před sebou, na lékařské oznámení, které jí dorazilo před pár dny. I ona, stejně jako její prababička, dědeček, otec i teta, trpěla rakovinou žaludku. Musela si přiznat, že se u ní v posledním měsíci několikrát objevila nevysvětlitelná křeč. Vždy přišla naprosto nečekaně a potom chvíli pomaloučku odeznívala, dokud se neztratila úplně. Už tehdy tušila, že i ona se stala obětí osudu. Ne – ona to věděla. Byla si tím naprosto jistá.

A lékařské výsledky jí to jenom potvrdily.

Normální lidé by při zjištění, že jim zbývá asi tak něco málo přes jeden rok života, nejspíš sesypali. Plakali by od rána do večera a zoufale by se snažili najít nějaký způsob, jak to zastavit.

Ale Bella byla jiná. Smířila se s tím úplně klidně. Neměla důvod na tomhle světě zůstávat. Neměla rodinu, přátele, kromě maturity ani žádné další vzdělání. Tak co by si v tomhle šíleném světě sama počala?

Jednoduše řečeno velké nic. Tak proč by tady dobrovolně zůstávala? Vždyť smrt byla jediným možným řešením a i když se jistému šoku ubránit nedokázala, uvítala ji, takříkajíc, s otevřenou náručí.

Hodiny odbily jedenáctou dopoledne a ona se probrala ze svého snění. Papír složila zpět do obálky, tu si strčila do kabelky a pak rychle vyskočila na nohy. Deku poskládala do malého obdélníčku, do volné ruky popadla malou zavazadlovou tašku a rychlou chůzí si to štrádovala k autu, které už teď bylo skoro až po strop nacpané kufry.

Když na poslední volné místo na zadním sedadle poskládala i zbylé věci, v zatáčce na cestě se objevilo černé BMW, na které čekala.

Zabouchla dvířka a úsměvem mu vyšla vstříc. Když zaparkovalo na krátké příjezdové cestě, z místa řidiče vystoupil postarší muž s prošedlými vlasy a slabou pleší. Odhalil v úsměvu zuby zažloutlé častým kouřením a s napřaženou rukou jí vyšel vstříc.

„Slečno Isabello!“ zvolal vesele. „Tak co? Ještě jste si to nerozmyslela?“ ptal se přátelským tónem.

Jen poklidně zavrtěla hlavou a jeho ruku přijala. „Kdepak, pane Stanley, dneska se stěhuju.“

Muž si povzdechl. „Ale stejně… prodat takovouhle nádheru.“ Se zasněným pohledem se kouknul na honosnou vilu, ze které noblesnost čišela na kilometry daleko, a nechápavě zakroutil hlavou.

„Každý máme na věci rozdílné názory,“ pokrčila rameny a z kapsy vytáhla svazek klíčů. Natáhla k muži ruku a vřele mu jej předala. „Tak ať se vám tady líbí,“ popřála má s úsměvem. „Kdy se s rodinou nastěhujete?“

„Nejspíš někdy o prázdninách,“ odpovídal mezitím, co si od ní klíče váhavě bral.

„Tak to hodně štěstí,“ usmála se. Potom jen koukla na hodinky a vzápětí zpět na něj. „Moc jsme si sice nepopovídali a jelikož jsme formality vyřídili už posledně, budu muset jít, aby mi realitní makléřka s novým domem někam neutekla.“

Muž se zasmál. „Tak dobře. Peníze už byste měla mít na účtu?“ ujišťoval se.

„Ano, ráno přišly. Děkuji.“

„Ale prosím vás, já děkuju. Takový krásná vilka za tak malou cenu? Já bejt na vašem místě, prodával bych ji dráž.“

Jen pokrčila rameny, rychle se rozloučila a pak už deštěm pelášila k autu.

Když nastartovala motor, naposledy mu zamávala a potom, aniž by svému dosavadnímu domovu věnovala jediný pohled, vyjela na cestu vstříc poslednímu kousku života, který si chtěla naplno užít.

Konečně konec školního roku. Jaká úleva pro nás všechny. Zase si na dva měsíce nebudeme muset ve škole na něco hrát. A nebudeme si muset už nejmíň posté opakovat ty samé věci, jako jsou dějiny Ameriky, angličtina, španělština, biologie a tak dále a tak dále.

„Tak co, brácha? Zase premiant třídy?“ zahalekal Emmett přes půlku parkoviště a já jen protočil oči v sloup. „Překvapivě…“ dodal ještě o něco tišeji a potutelně se usmál.

Tahle hra na vzorné studenty už mě začínala nudit. Kdyby se to bralo lidsky, bylo mi dvacet. A přesto vždycky nastupuju do školy jako šestnáctiletý žák, který má samé jedničky a učitelé ho vychvalují do nebe. Několikrát už jsem si chtěl najít práci. Tak jako Carlisle, ale vzhledem k tomu, že podle názoru mých sourozenců působím jako nevinné a nezkušené dítko, nikde by mě k ničemu užitečnému nevzali.

Ale i přesto, že jsem se na prázdniny těšil snad víc než jakýkoliv jiný student, jsem si uvědomoval, že to pro mě vlastně bude i utrpením. Pokud celé dny nebudu někde pobíhat po lese, v což jsem moc nedoufal, nejspíš budu muset sedět doma na zadku a tolerovat myšlenky ozývající se z tří dalších pokojů.

„Ježíííš, netvař se jak kyselá škeble,“ zazubil se Emmett a praštil mě do ramene.

„Nech mě,“ zamručel jsem otráveně a radši rychle nastoupil do auta, než by mi stihl vymyslet další „trefné“ přezdívky.

***

Zaparkoval jsem v garáži. Ve zpětném zrcátku jsem viděl Jeep spolu s nablýskaným Porsche. Emmett s Jasperem se mi celou cestu drželi v patách.

Povzdechl jsem si. Nerad jsem si to přiznával, zvlášť teď, když se moje nervy pohybovaly na tenoučkém ledě, ale já jim vlastně záviděl. Znělo to šíleně. Jeden bratr – naprostý blázen – a ten druhý – strašpytel, co se bojí pohybovat mezi lidmi. Ale i přes jejich nejrůznější vlastnosti jsem chtěl být jako oni.

Chtěl jsem mít někoho, kdo by se mnou sdílel pokoj, kdo by se mnou každé ráno odjížděl autem do školy a každé odpoledne by se jím se mnou vracel. Někoho, s kým bych mohl jen tak ruku v ruce někam utíkat, s kým bych se smál i těm největším hloupostem…

Jenomže já nikoho takového neměl.

Auta zaparkovala v garáži vedle mě a k mým uším dolehl několikahlasný veselý smích. Nasadil jsem na obličej tu starou tvrdou masku a bez jediného pohledu na ně jsem odkráčel až do svého pokoje.

Snažil jsem se ignorovat Rosaliiny soucitné myšlenky a Alicinu snahu mě uchlácholit. Copak nikdo nechápal, že tímhle mě akorát více popudí?

Nechápali. Oni nemohli. Nikdo z nich totiž nic takového nezažíval…

***

„Edwarde!“ rozlehl se domem Carlisleův klidný hlas. Hlasitě jsem si povzdechl. V poslední době jsem si skutečně připadal jako malý fracek. Všechno mi vadilo, kdykoliv mi někdo něco řekl, jen jsem odsekl, a když jsem musel odložit knihu v tom nejnapínavějším jenom proto, že po mně někdo něco potřebuje, jen jsem zatnul zuby a otráveně došel až do přízemí, kde jsem se ležérně opřel o futra a vyčkával, co se dozvím.

Carlisle dělal, že si mých pubertálních výlevů nijak nevšímá, a spustil. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“ Vytáhl rty do úsměvu a vesele se na mě podíval. Zrovna na jídelním stole rovnal nějaké papíry. Některé si strkal do brašny, jiné krčil do kuliček a vyhazoval do koše.

„Hm…?“ ozval jsem se, nepředstírajíc žádný zájem.

Carlisle na chvíli sklonil pohled k zemi, snažíc se potlačit nechápavou myšlenku nad mým jednáním. „V nemocnici hledají brigádníky. Co kdyby ses tam zašel podívat?“

„Brigádníky?“ zopakoval jsem po něm s pozvednutým obočím. „To potřebují někoho na mytí oken a utírání prachu?“

Carlisle si povzdechl. „O co ti jde, Edwarde? Já myslel, že ti vadí, když musíš jen celé dny zírat doma do zdi. I kdybys nechtěl, ty prostě potřebuješ změnu prostředí. Rozumíš?“ Najednou se na mě podíval pohledem, který jsem u něj viděl naposled, když Emmett tropil hlouposti a my ho pak museli vyzvedávat na policejní stanici. To jsme ještě žili v Denali.

„Ne, nevadí mi to,“ odsekl jsem. „Víš, ona je to fakt strašná zábava.“ Skepticky jsem se na něj usmál, ale on jen nechal své rysy ztvrdnout do autoritativní grimasy.

„Ve dvě se budeš hlásit u mě.“ Už jsem se nadechoval, že něco namítnu, ale nakonec jsem jen bezmocně pusu zase sklapl, protože mi došlo, že žádný pádný argument stejně nemám.

„Budu tě čekat.“ Pousmál se nad svým vítězstvím, zapnul sponu na kufříku a pak už jen klidně vypochodoval ke dveřím.

K čemu jsem se to nechal ukecat?

***

No jasně. Fakt výborné! Až mi příště někdo bude nabízet brigádu, rovnou se do toho vrhnu po hlavě!

Se šplouchnutím jsem strčil mop do kbelíku se zašedlou vodou a otráveně ho v něm vymáchal. Oni fakt hledali jenom někoho, kdo jim každý večer vytře podlahu! No věřili byste tomu?

Jak jsem mop vytahoval z kýble, mohutné kapky vody se rozstříkly všude kolem, ale mně to bylo putna. Ať si na tom klidně nějaký neštudovaný doktůrek uklouzne. Dobře mu tak, pomyslel jsem si škodolibě.

Kolem zrovna procházela zdravotní sestřička. Taková mladá holka, co sotva dodělala vysokou. Její obličej však působil až moc dětsky a nevinně. (Hlavně že tu tady zaměstnali!) Což se ovšem nedalo tvrdit o jejích myšlenkách.

Předtím, než zabočila na tuto chodu, si nenápadně rozepnula dva knoflíčky u výstřihu, z pečlivého drdolu si vytáhla dva blonďaté pramínky vlasů, rty si potřela malinovým leskem a až pak houpavou chůzí vykročila směr já.

Snažil jsem se ignorovat její hlasitý tlukot srdce i myšlenky na můj zadek a raději všechnu svou pozornost upřel na žvýkačku přilepenou mezi kachličkami. Který vůl ji tam asi dal? Copak už nikdo nemá úctu k veřejnému majetku?

Možná že kdybych náhodou uklouzla a spadla na zem, pomohl by mi se zvednout, přemýšlela při chůzi, u níž by ji i šnek předběhl s dost velkým náskokem.

Bezmyšlenkovitě jsem mop v kyblíku vyždímal a rychle utřel ono inkriminované místo, jež se v jejích myšlenkách zdálo jako nejvhodnější pro uskutečnění plánu.

To mi snad dělá naschvál. Ale třeba bych ho mohla pozvat na oběd do kantýna. Už bude půl jedný, třeba by šel…

To tak, uchichtl jsem se v duchu. Sehnul jsem se pro kbelík a pak už jen bez jediného pohledu na ni jsem kráčel pryč, co nejdál od ní a jejích myšlenek.

A takhle to probíhalo další týden. Ráno doma, v poledne většinou v lese a večer alou do nemocnice za chtivými sestřičkami, starými doktory s pleškou a slizkými myšlenkami dívek ve věku od patnácti do padesáti let.

Zrovna jsem měl na seznamu čtvrté odmítnutí společné večeře. Za dnešek, celkový seznam činil sedmadvacet zlomených srdcí. Ale já přece nemohl za tu jejich naivitu!

Copak je tak těžké z mého odmítavého pohledu, který mám pro jistotu na tváři permanentně, vyčíst, že žádnou dívku na seznámení nehledám?

Najednou mě však z myšlenek vytrhl tlumený výkřik, následovaný hlasitou ránou a bolestným zanaříkáním. Otočil jsem se, abych zjistil, co je toho původcem. Asi tak necelých osm metrů ode mě na zemi seděla dívka, tvář zkřivenou do bolestné grimasy, dlouhé vlasy spadnuté do obličeje, ze všech sil se snažíc postavit na nohy.

Povzdechl jsem si. Že by osmadvacátá? Kdyby aspoň ty ženské měly originální nápady, ale takhle už mi tady spadla asi tak polovina.

Ještě chvíli jsem sledoval, jak se za pomoci zábradlí, jež bylo na stěně připevněno pro důchodce, snaží dostat nahoru, ale když už skoro stála, noha jí na mokré podlaze znovu podjela a ona opět s bolestným syknutím dopadla k zemi. Proč jí někdo nepomůže? nadával jsem v duchu. Až pak mi došlo, že je chodba kromě nás dvou liduprázdná, neboť je dávno po návštěvních hodinách a my se navíc nacházíme v odlehlé lůžkoví části, skrz kterou se chodí už jen na onkologii. Což mě jen utvrdilo v tom, že je to další z pitomých holčiček, které se mě snaží sbalit. Protože co by asi tak tahle mladá holka mohla chtít zrovna na tomhle oddělení? Nic, to bylo jasné.

S protočením očí jsem opřel mop, který se mimochodem stal mým nejlepším kamarádem, o stěnu a s rukama v kapsách jsem se vydal k ní.

Zrovna uskutečňovala třetí neúspěšný pokus. Křečovitě se držela zábradlí, ale stejně se jí moc nedařilo.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptal jsem se netrpělivě, když se opět z malé výšky svezla na zadek.

Překvapeně se točila směrem ke mně. No skvěle, ještě bude hrát udivenou, že mě tu vidí.

„Ne,“ odsekla. Trochu se na zemi pootočila, pravou nohu pomaloučku natáhla, ale potom jen tiše sykla bolestí. Chytila se tyčky z jiného úhlu, zapřela se a… světe, div se, ono se jí to povedlo.

Ale nejspíš neměla moc dobrý smysl pro rovnováhu, protože na jedné noze nebezpečně zabalancovala.

Zachytil jsem ji dřív, než se stihla vybulit do strany.

„Není ti něco?“ ptal jsem se bez zájmu.

Škubla sebou, což mě docela překvapilo. Čekal jsem, že bude vzdychat štěstím a její srdce bude splašeně pelášit. Je pravda, že sice tlouklo o něco rychleji, ale ne tak, jak bych si myslel.

„Pusť mě, já se o sebe umím postarat sama,“ zamručela.

Trhla ramenem o něco silněji. Fakt se mi chtěla vykroutit? Nebyl to jen další bod její hry? Určitě jo.

Chtěl jsem si ujistit své tvrzení, ale nějak jsem v těch spousta neznámých hlasech v mé hlavě nemohl najít ten její. Zkoušel jsem to znovu a znovu, několikrát dokola, ale… nic. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Většinou mi netrvalo ani vteřinu najít tu určitou osobu, ale ona byla… ticho? Jo, to by ji vystihovalo. Ona mlčela jako hrob. Jak jen dokázala na nic nemyslet? Bylo to vůbec možné?

Jasně že nebylo, tak jak to krucinál dělala?

„Mohl bys…?“ vyrušila mě netrpělivě a znovu sebou škubla, přičemž by nejspíš spadla k zemi, kdybych ji nedržel.

Znovu jsem si povzdechl. „Prosím tě, pojď si se sednout,“ zabručel jsem celý zamyšlený a pomalu ji tahal k plastovým sedátkům několik metrů od nás.

„Au,“ vyhrkla podrážděně. Vrátil jsem se pohledem k ní a pocítil se trochu zahanbeně. Jaksi jsem nebral ohledy na nohu, kterou jen s bolestí v očích tahala za sebou.

„Promiň,“ zamumlal jsem skoro neslyšně.

„Hele, měla jsem docela naspěch, takže bych ti byla fakt vděčná, kdyby sis přestal hrát na pana zachránce a pustil mě, abych si mohla zajít tam, kam jsem měla namířeno!“ řekla rázně.

Sice mě trochu překvapilo, že ona osočovala z celé téhle situace mě, ale stejně jsem se neubránil uchechtnutí. „A to si myslíš, že tam dojdeš sama?“

„Samozřejmě,“ procedila skrz zuby. Už musela být vážně naštvaná.

„Tak hele, právě jsem viděl, jak jsi během několika vteřin stihla být tak čtyřikrát na zemi. Ale jestli si myslíš, že to zvládneš, prosím.“ Pustil jsem ji a ustoupil o krok stranou.

Váhu měla převážně na levé noze, tu pravou měla skrčenou a jen špičkou se dotýkala podlahy. Jelikož jsme byli zhruba uprostřed chodby, neměla nikde nic, čeho by se mohla chytit.

Škodolibě jsem sledoval, jak pomalu poskočila na levé noze vpřed, ale vzápětí už opět za bezmocného máchání rukou padala k zemi.

„No dobře!“ rezignovala naštvaně, hlas prosáklý bolestí, a když se na mě podívala, spatřil jsem v jejích očích náznaky slz. Zatnula ruce v pěsti a zhluboka se nadechla. „Mohl bys mi, prosím, pomoct k tamté lavičce?“ Hlavou kývla na sedátka, kde jsem ji chtěl původně vzít.

„Takže ty jsi šla do nemocnice kvůli tomu, aby ses posadila?“ Pobaveně jsem nadzvedl obočí.

Zvedla oči v sloup a něco nesrozumitelného si pro sebe zamumlala. „Fajn, pomohl bys mi k výtahu? Tam by se třeba našla nějaká hodná duše, která by mě doprovodila ven,“ zamručela. Aha, takže duše… vcelku trefné označení, vhledem k tomu, že já žádnou nemám.

„Jistě,“ odsekl jsem sarkasticky. Udělal jsem krok zpět k ní a zezadu ji chytil pod pažemi. Pak už jsem ji jen lehce vytáhl na nohy a podepřel ji, aby se znovu nevybulila do strany.

Kdyby byly okolnosti jiné, nejspíš by mi přišlo vtipné, jak skákala po jedné noze. Ale vzhledem k tomu, jak se tvářila, to jaksi nešlo.

„Edwarde!“ ozval se za mnou Carlisleův hlas. Kde ten se tu zase vzal?

Otočil jsem hlavu k němu, abych na něj viděl. Zrovna vyšel zpoza rohu, a když spatřil tu poskakující holku vedle mě, přidal do kroku a cestou mě zasypával tázavými myšlenkami.

„Stalo se vám něco, slečno?“ ptal se profesionálně a mě začal ignorovat. Ó, jistě, když našel další hračku na hraní, proč by se zabýval svým synem, že?

„Uklouzla jsem na podlaze a trochu nešikovně jsem spadla na nohu,“ odpovídala klidně. Aha, takže na něho bude milá.

„Na pravou?“ ptal se zbytečně. Jasně musel vidět, jak ji má nepřirozeně pokroucenou.

Přikývla.

Sehnul se k ní a odbornými doteky začal nohu prohmatávat. Když se dotkl kotníku, tiše sykla bolestí.

Carlisle si pro sebe něco zamumlal a pak se znovu postavil na nohy. „Zlomené to asi nebude, ale půjdete se mnou na rentgen. Edwarde,“ otočil se na mě, „prosím tě, byl bys tak laskav a slečnu tam donesl?“ V myšlenkách námitky stejně nepřipouštěl. Takže mi beztak nezbývalo nic jiného, než si ji s povzdechem vyšvihnout do náruče a za ignorování jejích protestů, že je v pořádku a dojde sama, jsem následoval Carlisleova záda a odolával jsem pokušení na něho vypláznou jazyk…

***

Ahoj, přišel jsem se ti omluvit za posledně… Ne, to zní debilně. Ahoj, chtěl jsem se ti omluvit, skutečně mě mrzí, že sis nakřápla kotník… Ještě lepší, fakt.

No co, prostě zazvoním, počkám, až mi přijde otevřít, potom jí dám tu kytku, omluvím se a bude.

Už jsem zmučeně natahoval prst ke zvonku. Proč já tohle dělám? No jasně, protože jakmile jsem přišel domů, Esme, samozřejmě okamžitě informovaná Carlislem, na mě spustila, že tu podlahu jsem určitě vytřel špatně, a že jen já můžu za to, že po ní ta holka uklouzla, takže logicky se jí musím nějak odvděčit. Co by si o nás jinak pomyslela, když je tu nová?

Jasně, takže až z nebe spadne meteorit přímo na moje auto, které exploduje a vyhladí tak půlku lidské populace, kdo za to bude moct? No já přece, protože jsem nezaparkoval o dva metry dál.

Stisknul jsem ten čudlík a domem se okamžitě rozlehl nepříjemný ječivý zvuk. Na vteřinu jsem odolával pokušení vzít nohy na ramena, ale než jsem se odhodlal, za dveřmi se ozvaly pomalé, dunivé kroky a poklidný tlukot srdce.

Sakra…

Dveře se otevřely a zpoza nich vykoukla ta… stará známá. Když mě spatřila, zatvářila se dost překvapeně a zamyšleně mě pohledem přejela od hlavy až k patě a zase zpátky.

A teď přišla chvíle, kdy bych se měl nejspíš omluvit. Takže… hernajs, která verze to byla lepší? Ta první, ne druhá… ne, první!

„Potřebuješ něco?“ vyrušila mě z rozjímání a znuděně se opřela o rám dveří.

„Já… přišel jsem se ti omluvit,“ vysoukal jsem ze sebe. Bezva, Edwarde, nic originálnějšího už jsi vymyslet nemohl?

„Omluvit? To jako obcházíš všechny, na které jsi byl někdy protivný? Ó, to musí ale dlouhý seznam,“ pronesla sarkasticky.

„Tu podlahu jsem tam vytíral já,“ přerušil jsem ji, snažíc se znít co nejklidněji.

Chvíli se na mě nechápavě koukala a pak jen zvedla oči v sloup. „To jsi měl říct rovnou. Hele, něco si ujasníme, já bych tam byla schopná spadnout, i kdyby ta podlaha vyhrála první cenu v nejsušší zemi roku, takže si ten puget klidně zase sbal a dej ho nějaké jiné, jo?“ Bradou kývla k honosné kytici, kterou Alice s Rosalie aranžovaly nejméně hodinu.

Odlepila se od dveří a už se chtěla vrátit zpátky dovnitř, ale já ji, bůhvíproč, neboť ani já jsem nevěděl, z jakého důvodu to dělám, zadržel.

„Řekněme, že jsem neoplýval zrovna dobrou náladou, takže na tom svůj podíl mám taky. Mohla bys mi, prosím, odpustit?“ Co jsem to žvatlal?

Pobaveně zvedla obočí. „Odpustit? Fajn, jak myslíš. Jestli to uleví tvé dušičce, tak prosím, odpouštím ti. Stačí?“

Povzdechl jsem si. „Na.“ Natáhl jsem k ní ruku i s tím pugetem. Chvíli váhala, ale nakonec ji přijala a pak se, málem jsem tomu nemohl uvěřit, na mě usmála.

„Díky, je fakt strašně pěkná.“ Přičichla k ní a trochu zasněně přivřela oči. „Chceš jít dál nebo se jdeš ještě objíždět další holky, abys jim předal kytky?“

Povzdechl jsem si. „Ne, ty jsi jediná na seznamu.“

„To mám brát jako lichotku, nebo se mám urazit?“

„Přeber si to, jak chceš,“ pokrčil jsem lhostejně rameny.

„Proč jsi tak protivný?“ vypálila na mě najednou a já jsem se na ni jen překvapeně podíval.

„Já nejsem protivný!“

„Zapírání je první známka přiznání.“ To se mi snad zdálo. Co si o sobě ta malá potvůrka myslí? To ona je tu ta nepříjemná.

Zhluboka jsem se nadechl. Hlavně klid… „Tak fajn, kytka zřejmě moc nepomohla. Takže kdybych tě někam pozval, pokusila by ses alespoň tvářit, jakože mi odpouštíš doopravdy?“

Zvonivě se zasmála. „Když se ty budeš tvářit, jakože to myslíš vážně, tak jo.“

Nasadil jsem úsměv a dal jsem si sakra záležet, aby vypadal jako falešný. „Stačí?“

„Hm… ne, ale třeba to do příště dopiluješ. Takže v pátek?“

„Jasně…“

„Tak ahoj!“ zavolala vesele a než jsem jí stihl nějak odpovědět, zaklapla za sebou dveře.

Jsem v pr… kvančicích. Proč jsem to říkal? Vždyť s ní nechci nikam jít. Edwarde, seš naprostý imbecil!

Kdybych neměl úctu k cizímu majetku, nejspíš bych praštil pěstí do zářivě bílé fasády jejího domku. Jenomže jelikož jsem byl vychován před sto lety, jen jem zatnul pěsti a naštvaně došel zpět k autu.

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), Shindeen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 1. část: