Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 10. část

03.12.2010 (20:15) • Shindeen, Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4839×

Bella mi podala zmraženou zeleninu a za doprovodu neustálého chichotání mi ji přiložila k obličeji.

„Ono to není zas tak vtipné, jak to vypadá,“ zamručel jsem a naštvaně si na ten smrdutý kus ledu připlácl ruku. Jistěže mi to bylo k ničemu, zaprvé proto, že moje kůže byla sama o sobě skoro stejně ledová jako tohle, a zadruhé, protože se mi stejně fyzicky nic stát nemohlo. Ale to jsem Belle samozřejmě vyklopit nemohl a ve hře na člověka musel pokračovat.

„Ale jo. Je to vtipné,“ uchichtla se znovu a sesula se na židli naproti mně. „Stejně bych nikdy neřekla, že v jejím věku bude mít takovou páru.“ Užasle zakroutila hlavou.

„No jistě, kdo by to řekl...“ zabrblal jsem. Stále jsem to ještě tak docela nedokázal pochopit. Když mě paní Marschallová, Bellina převelice milá sousedka, spatřila v cizím okně, kdoví jakým způsobem si vydedukovala, že se sem snažím vloupat. Na mytí oken ani nepomyslela, místo toho vyběhla z domu, to její malé chlupaté psisko vydávající bojovný štěkot o vysoké frekvenci za ní, a na celé Forks mezitím ještě křičela: „Zavolejte policii! Zavolejte policii! Já ho tady zatím zdržím!“ Potom popadla železnou násadu zahradní motyky, napřáhla se a silou, kterou byste do ní ani náhodou neřekli, ji hodila mým směrem. A světe div se - ona se trefila. A přesně do hlavy. Doteď jsem si ještě nevysvětlil, proč jsem prostě neuhnul. Času jsem na to měl dost. Jenomže já jen tak seděl, konsternovaně hleděl na blížící se objekt, a pak jsem prostě... No - při nárazu jsem se tak trochu jako holka sesul na zem.

„Ale nechápu, jak to že se ti nevytvořila ani boule, ani modřina, ani nic podobného...“ vrátila mě Bella zpět do reality a přejela mě zkoumavým pohledem. S neviditelnou nechutí jsem si sáček se zeleninou přitiskl ještě blíž k obličeji, abych zakryl co největší kus tváře a nevzbudil ještě větší podezření.

„Nikdy jsem příliš netrpěl na modřiny,“ zamumlal jsem neurčitě a pohled pro jistotu upřel na porcelánovou postavičku, podle klobouku a černých tváří to byl nejspíš kominík, kterou měla položenou na lednici. Zdálo se mi to, anebo se mu skutečně z obličeje uštípl kousek barvy?

„Tak to máš štěstí,“ podotkla. Z jejího hlasu už počáteční podezření vyprchalo a teď zněla spíš... udiveně. Uchichtla se. „To já bych na tvém místě teď nejspíš připomínala švestku.“

Nechápavě jsem se vrátil k očima k ní. „Švestku? Proč zrovna ji?“

„Je přece fialová,“ řekla a podívala se na mě, jako by něco trpělivě vysvětlovala malému dítěti. Ale když jsem na ni dál hleděl se stejným výrazem ve tváři, obrátila oči v sloup. „Stejně jako modřiny, přece!“ Povzdechla si a nechápavě zakroutila hlavou. „Nenarušila ti náhodou nějak myšlenkové pochody?“

„Kdoví,“ povzdychl jsem si. Něco podobného už mě taky napadlo. Ale ne snad, že by to bylo tím kusem železa či čeho, čím mi bába trefila kebuli, ale možná že na mě měla nějaký vliv na dálku... Možná vysílala nějaké energetické vlny, které způsobovaly, že jsem se choval úplně jinak, a tím pádem jsem celkově byl celý vyveden z míry.

Ty sentimentální myšlenky v domě dětí, nebo když jsem si jen na okamžik dovolil pomyslet na Bellu v jiném světle. Nikdy bych si přece nemohl připustit, abych její užvaněnou, zvědavou a hlavně otravnou podstatu mohl vytěsnit z hlavy nahradit ji...

Už mi vážně začínalo hrabat, ale ta bába od vedle a její velice obdivuhodné atletické schopnosti házet těžkými předměty za to bohužel nemohly. Mohl jsem si za to jenom já a moje otravná upírská podstata, která odmítala žít věčnost jen se mnou. Nejspíš jsem jí nevyhovoval, nejspíš si představovala, že v mém těle bude větší zábava. Možná čekala nějakého vymetače večírků, co... Najednou jsem se zarazil. Vážně jsem se zbláznil, že už nad sebou přemýšlím jako nad dvěma různými osobami? Nejspíš jo.

„Vážně tě to nebolí?“ ozval se Bella znovu. Pořád po mně přejížděla zkoumavým pohledem a sem-tam se zamračila. Bůh ví, co se jí honilo hlavou. Skutečně bych to chtěl někdy zjistit, jenomže jsem zatím nevěděl jak. Ale byl jsem odhodlaný to někdy zjistit. Ještě jsem měl strávit asi tak den a půl v její společnosti. Tím pádem by se v tom jejím jakémsi zvláštním mozkovém oplocení (divné pojmenování) měla najít nějaká škvírka, kterou bych do jejích myšlenek nějakým způsobem pronikl.

„Jenom trochu,“ zalhal jsem. Už jsem v tom měl docela praxi, takže už mě to nestálo zas tak velké úsilí.

„Musíš být hodně odolný, byla to skutečně pecka. Úplně se to od tebe odrazilo.“ Promnula si položené ruce na stole a znovu jen nechápavě zavrtěla hlavou. „A znělo to, jako by se to odrazilo minimálně od skály. Vážně už jsem jenom čekala, kdy se od tebe odloupne kousek kamene.“ Uchechtla se nad vlastní blbostí.

„Asi máš trochu bujnou fantazii, ne?" řekl jsem rychle. Urychleně jsem začal přemýšlet, jak co nejnenápadněji změnit téma, protože to, co jsme teď probírali, zabíhalo čím dál víc do nepříjemných a bohužel velice pravdivých detailů.

„No jo, když jsem byla malá, taťka mi to taky říkal pokaždé, když jsem mu s kamennou tváří tvrdila, že mám v prádelníku dinosaura," pokrčila rameny.

„Dinosaura?“ zopakoval jsem po ní a zvědavě pozvedl obočí. Představil jsem si malou holčičku s čokoládovýma očima, kaštanovýma vláskama rozcuchanýma kolem hlavy, jak jde v pyžamu s plyšáčkem v ruce v noci za tatínkem a stěžuje si, že má v něčem, co bylo velké asi tak jako ona, něco, co by svou velikostí klidně mohlo připomínat dvoupatrový rodinný domek. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát nahlas.

„Jo,“ potvrdila podrážděným tónem. „Co je na tom? Dokonce jsem si ho chtěla nechat a postavit mu na zahradě stáj s výběhem.“

Skousl jsem si rty, protože teď už jsem měl skutečně namále. „Ještě mi řekni, že jsi na něm chtěla i jezdit na projížďky do okolí,“ podotkl jsem značně pobaveně.

„Hele, jiné děti chtějí poníky, já chtěla dinosaura. Co má být?“ Její hlas byl čím dál víc podrážděnější. Obočí měla uraženě zamračené, založila si ruce na prsou a nakonec ještě bojovně vystrčila bradu, jako by byla připravená svoje názory bránit za každou cenu.

Uchichtl jsem se. „Ty jsi byla skutečně velice skromné dítě, viď?“ zeptal jsem se ironicky. Mé bránici ještě pořád představa jejího dětského kukuče vedle dinosaura působila jisté problémy. A co teprve, když se mi potom vytvořil v hlavě obrázek, jak se její droboučké tělíčko na toho obra snaží vyškrábat, aby se mu mohlo posadit na hřbet.

„To si piš!“ odsekla a odvrátila ode mě hlavu. A dokonce to vypadalo, že se mnou už dneska nehodlá promluvit jediné slovíčko. Jedině dobře...

***

Jak se ukázalo, mé domněnky ani náhodou nebyly správné. Spíš naopak. Zpočátku se sice skutečně chovala z bůhvíjakého důvodu uraženě, ale potom se její elán najednou vrátil. A to ve znásobeném množství.

Vyhnala mě do druhého patra, abych umyl a naleštil i zbývající okna, mezitím mě komandovala snad ještě hůř než předtím. To bylo samé: A ještě tady přitlač, a navlhči si trochu ten hadr, a neflákej se!

Chvílemi jsem dokonce uvažoval o všech možných vysokých školách, kde se vyučují budoucí bachařky. Protože ona by pro tohle povolání byla jako stvořená. Bohužel jsem však na žádnou nepřišel, protože na všech, co jsem znal, byla zakázána šikana, kterou ona právě teď úplně bezotyšně provozovala.

Jakmile se po asi dvou nekonečně dlouhých hodinách všechna okna v domě leskla novotou a já si myslel, že konečně budu mít klid, za hlasitého peskování mi vrazila do ruky vysavač a celý kolotoč začal nanovo.

To bylo samé smítko sem, smítko tam, ještě jsi to zapomněl přejet tady a támhle... Skutečně, tohle by ve zdraví nepřežil ani největší kliďas.

Může mít upír migrénu? Jestli ne, pak v tom případě u mé přeměny nastala nějaká vada, protože já jsem si byl na sto procent jistý, že jsem ji měl. I teď, když už jsem po nekonečně dlouhé době v klidu seděl na gauči, hlavu zakloněnou a opřenou o měkkou opěrku, očima hypnotizujíc strop, jsem si byl jistý, že mi hučí v uších, v hlavě mám nějaké otravné permoníčky, kteří mi kladivama buší neustále do lebky, a před očima mi tančily hvězdičky. Na každé z nich byl její obličej stažený do grimasy: Hni zadkem, anebo si mě nepřej!

Povzdechl jsem si. Co jsem kdy komu udělal? Když nepočítáme jednu zlomenou nohu, pár zkažených nadějí mladých dívek, které si na mě myslely (přesněji řečeno na můj zadek), dále několik zmařených zvířecích životů, vyhození Aliciných luxusních plesových šatů z okna a hraní šipek s Rosaliinými lodičkami, na nic jsem si nevzpomínal.

Prostě si někdo tam nahoře, někdo, kdo je ještě mnohem výš, než je Bůh, někdo, kdo dohlíží na takové jako já, si na mě musel zasednout. Nevěděl jsem sice, kdo to je, ale jedním jsem si byl jistý. Musela to být ženská. Chlap chlapovi by přece nikdy takovou semetriku neposlal, i kdyby se prohřešil i tím nejhorším způsobem.

„Na, tady máš,“ vyrušil mě její hlas najednou z přemýšlení. Ani jsem ji neslyšel přicházet, jak jsem byl zahloubaný sám do sebe a svých spekulací, ale najednou mě do nosu uhodilo něco velice, ale skutečně velice smrdutého. Nevědomky jsem nakrčil nos a zvedl hlavu, abych se podíval, co to je.

Na konferenční stolek přede mě postavila talíř, na kterém bylo cosi malého, bílého, úhledně upraveného do tří kopečků, a mezi čímž se ještě vyskytovaly různé barevné blbosti... Že by rizoto?

Kdybych měl co zvracet, nejspíš bych se právě hnal k záchodu. Ale takhle jsem jenom mohl nasucho polknout a vyděšeně sledovat to něco přede mnou. Je sice pravda, že za poslední dva dny už mi jídlo několikrát naservírovala, jenomže to jsem se z toho vždycky buď  nějak vykroutil, anebo jsem po malých dávkách nenápadně stěhoval jídlo z mého talíř do jejího a podobně. Ovšem teď se zdálo, podle toho, že ona žádný talíř pro sebe zvlášť nenesla, že jediný, kdo bude muset něco pozřít, budu já.

Usadila se do křesla nalevo ode mě, ovladačem zapnula televizi a pak už se zdálo, že veškerou svou pozornost věnuje právě probíhajícím zprávám. Všimla by si, kdybych se na pár vteřin vypařil ven k popelnicím?

Nedůvěřivě jsem si prohlédl to jídlo. Kouřilo se z něho a to teplo z něj sálalo až ke mně. Dosti neochotně jsem se pro to natáhl a položil si to na klín.

Střelil jsem pohledem směrem k ní. „Ty nebudeš?“ zeptal jsem se a jen tak-tak dokázal zakrýt podrážděnost ve svém hlase.

„Ne, je mi trochu blbě,“ zamumlala neurčitě a oči dál upírala na pohledného hlasatele v televizi. Když to řekla, pečlivěji jsem si ji prohlédl a všiml si, že její tvář je skutečně o nějaký ten odstín bledší než odpoledne. Možná bych mohl říct, že mi taky není zrovna nejlíp, a proto nemůžu večeřet... Bledý jsem na to byl dost.

Už jsem se nadechoval k mé nejnovější výmluvě, ale dřív, než jsem skrz pusu stihl cokoliv vypustit, se najednou otočila čelem ke mně. „Už jsi mluvil s vašima?“ zeptala se a pohlédla mi výchovně do očí. „Musí být strachy bez sebe.“

„Ne...“ povzdechl jsem si. „Zavolám jim potom.“

„Určitě?“ Pozvedla obočí, jako by mi snad nevěřila. To jsem se dal skutečně tak lehce prokouknout?

„Jo, určitě,“ řekl jsem, nasadil (podle mě) věrohodný výraz, a důležitě jsem se jí podíval do očí. Chvíli mi pohled bez mrknutí opětovala, ale nakonec odvrátila hlavu zpět k televizi a jen pokrčila rameny.

„Beru tě za slovo. Vážně nechci, aby si o tebe dělali starosti.“

„Ale proč?“ opáčil jsem a zamračil se. „Já si o ně dělal starosti už hodněkrát, tak proč by to jednou nemohlo být naopak?“

Hlasitě si povzdechla. „Proč? Protože to vůči nim není fér.“

„To si myslíš ty... Vůbec nevíš, co se u nás doma celé mé dětství odehrávalo.“ Já to taky nevěděl, ale to jsem jí samozřejmě vykládat nemusel.

„Ne, tohle skutečně nevím,“ přisvědčila. „Ale vím něco jiného.“

„A co to je?“ zabrblal jsem. Vidličkou jsem mezitím podezřele nabodl tu páchnoucí bílou hmotu.

„Kdybych byla taková ta sentimentální holka z přiblblého seriálu, řekla bych ti řekla, že bys na to měl přijít sám,“ řekla důležitě a na chvíli se odmlčela.

„Jenomže to ty nejsi, předpokládám,“ zahuhlal jsem, zatímco jsem zvedl vidličku s rýží a zamyšleně zkoumal její obsah. Skutečně to bude chutnat tak hnusně, jak to páchlo?

„Ne, nejsem,“ zazubila se, ale hned na to zase zvážněla. „Znám tě asi tak dva dny. Myslím jako pořádně. Předtím jsem si o tobě myslel, že jsi jen malý, rozmazlený pubertální fracek, podle kterého se musí řídit celý vesmír.“ Odtrhl jsem hlavu od rýže a probodl ji zákeřným pohledem. Ale nebrala na to žádné ohledy a v klidu pokračovala dál. „Nemůžu zapřít, jak moc mě překvapilo, když ses objevil zničehonic v noci na mém prahu a začal sis stěžovat na svůj život. Je pravda, že pohled na tebe jsem celkově tak trochu změnila, ale nejhorší na tom je, že tím, jak jsi mi to tady všechno povídal, jsem přišla na to, že by ti kdokoliv mohl závidět.“ Už jsem otevíral pusu, abych mohl cokoliv namítnout, ale nestihl jsem to. „Vždyť je úplně jedno, kdo tě porodil, hlavní je, že tě vychovali. Po celou dobu tvého dospívání ti byli po boku, podávali ti nápomocnou ruku, pomáhali ti... Copak to tak nebylo?“ Pohlédla mi do očí.

Hlasitě jsem se nadechl. Co na takovou věc říct, když se vlastně ani nestala? Znovu lhát? Vytvářet kolem sebe ještě větší bránu smyšleného života? To jsem přece nebyl já...

„Bylo, co?“ ozvala se znovu a periferním viděním jsem zahlídl, jak se jí koutky smutně vytáhly do úsměvu. Nechápal jsem proč. Pomalu a s malou námahou se postavila zpět na nohy. „Oni si starosti nezaslouží,“ zašeptala. A pak, aniž bych stihl jakkoliv reagovat, se vypařila z místnosti a její kroky mířily do jejího pokoje.

Příště opět nahlédneme do dětského domova a odhalíme další tajemství ohledně Jennifer. Copak asi skrývá? Máte nějaké tipy?

...

A k minulému dílu - je nám líto, ale Edward je na mytí oken zamluvený na několik let dopředu. :D

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), Katie92, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 10. část: