Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 12. část

09.12.2010 (13:00) • Shindeen, Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4541×

Trudy mi uvařila bylinkový čaj a sama se s kávou posadila na pohovku naproti mně. Děti nás vřele ignorovaly. Pobíhaly kolem nás, hrály si na honěnou, střílely po sobě imaginárními pistolemi, házely po sobě plyšáky, anebo jen tak seděly a hrály si se stavebnicí nebo s vojáčky.

Ale na dvě ženské, které se vyskytovaly přímo uprostřed všeho dění, nikdo ohledy nebral. To byla vzácná výjimka, většinou kolem nás všichni skákali, malí chtěli na klín, velcí zase pomoct s úkoly do školy, a ti největší, pokud zrovna netrpěli pubertálními náladami a nebyli naštvaní na celý svět kvůli nějaké hlouposti, si chtěli popovídat, svěřit se, poradit... Měla jsem takové chvilky ráda. Připomínalo mi to mě samotnou, když jsem ještě byla v jejich věku.

„Nesmíš se divit, že mě to trápí,“ řekla Tru ustaraně. Prsty si pomaloučku promasírovala spánky. Vypadala dost unaveně. Pod šedivýma očima měla hluboké modrofialové kruhy. Vůbec jsem si toho předtím nevšimla, ale když jsem se na to teď zaměřila, styděla jsem se, že jsem byla tak nepozorná. Něco s ní muselo být v nepořádku. Vůbec nevypadala na tu mladou, veselou a optimistickou třicetiletou ženskou. Teď spíš vypadala, že jí je minimálně o deset let víc.

„Studovala jsem dětskou psychologii několik let a zkrátka jsem se ještě nikdy s něčím takovým nesetkala,“ pokračovala dál. Usrkla si horké kávy a pak ji s tichým ťuknutím položila zpátky na stolek. Očima těkala po místnosti tam a zpátky. Občas se u nějakých dětí zastavila pohledem a sama pro sebe se na usmála. Nedivila jsem se, že ji tady všichni měli rádi. Kdybych já byla dítě v dětském domově a měla jako vychovatelku zrovna ji, taky bych ji zbožňovala.

Najednou se však pohledem zasekla na jednom místě na delší dobu. Ten pohodový a vřelý úsměv jí z tváře okamžitě vyprchal a místo něj se tam objevila obrovská starost. Rty jí poklesly a obočí stáhla zamyšleně k sobě, až se jí na čele prohloubila malá vráska.

Otočila jsem se tím směrem, kterým se dívala, abych zjistila, co ji tak rozrušilo. A když jsem trochu zapátrala v davu, měla jsem najednou jasno.

Edward seděl v jednom z mnoha křesel, které tady byly snad v každém rohu. Tohle zrovna stálo na takovém odlehlejším místě. Bylo sice poněkud zvláštní rozlišovat místa v dětském domově, kde se to dětmi hemžilo téměř všude, na odlehlá a přeplněná, ale jelikož tohle byl takzvaný knižní koutek, moc dětí tam nezavítalo. Ani mě moc nepřekvapilo, že v dnešní době, kdy jsou počítače a televize hlavním tématem číslo jedna, není literatura moc populární. Ale pár jedinců se občas našlo.

Zrovna teď Edwardovi na klíně seděla Jennifer. Na hubených nožkách měla rozevřenou nějakou velkou a tlustou knížku. Neslyšela jsem, o čem se bavili, pouze jsem viděla, jak oba dva pohybují ústy a jak Jennifer ukazuje prsty na jednotlivé stránky.

„Vidíš, a přesně tohle mám na mysli,“ promluvila Trudy tiše. Poněkud omráčeně jsem se odtrhla pohledem od těch dvou a podívala jsem se na ni. Ona je na rozdíl ode mě sledovala dál, ale i tak pokračovala. „Dneska v noci za mnou přišly Ashley a Linn. Bylo pár minut po půlnoci. Stěžovaly si, že Jennifer neustále křičí a ony nemůžou spát.“ Povzdechla si a opět trochu upila s plného hrnku kafe. „Nejdřív jsem jim říkala, aby jí zkusily říct samy, aby byla potichu, ale ony tvrdily, že tohle už několikrát udělaly. Nechtělo se mi věřit, že by zrovna Jennifer byla ten typ, který by je záměrně nenechal spát. Vždyť víš, jaká je. Tichá, uzavřená, vyplašená...

Šla jsem teda s nimi. Věř mi, že vnímat dvě neustále štěbetající malé holky, když zrovna vylezeš z postele, je to poslední, co by sis po dlouhém dni stráveném s dvaceti nezbednými dětmi na koupališti přála. Došla jsem s nimi až k jejich pokoji. Když mě vtáhly dovnitř, samozřejmě byl všude klid. Až moc podezřelý, chvilku jsem se tomu dokonce neubránila a představovala si scénu z nějakého hororu. Odnikud se nic neozývalo, všude byla jenom černá tma. Dokonce ani měsíc oknem dovnitř nesvítil.

Linn rozsvítila světlo a...“ Najednou rychle zatřepala hlavou, jako by se tu vzpomínku snažila vytěsnit z mysli. Děsilo mě to čím dál víc. Natáhla jsem se k ní a chytila ji za ruku.

„Trudy, co se stalo?“ zeptala jsem se jemně. Nechtěla jsem ji do ničeho nutit, ale zvědavost smíšená se strachem a obavami byla silnější.

„Nebyla v posteli, Bello. Ona ne, ale polštář měla celý od krve!“ Pohlédla na mě. V očích se jí začaly tvořit slzy děsu. Ani jsem si nechtěla představovat, jak jen ten pohled musel vypadat. Sama jsem měla co dělat, abych zůstala v klidu. Už jen při pomyšlení na krev se mě zmocňovala závrať. „Holky začaly pištět jako pominuté, divím se, že nevzbudily minimálně půlku domova. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Jestli bych měla volat policii, anebo sanitku. Jestli bych ji měla jít hledat...“

Povzbudivě jsem jí stiskla ruku. „Co jsi udělala?“ ptala jsem se opatrně.

Jedna slza překonala bariéru očních víček a pomaloučku jí stekla na tvář. „Nemusela jsem udělat ani jedno. Ona totiž neutekla.“ Na delší chvíli se odmlčela. Vyzařovalo z ní něco, co mě nutilo držet jazyk za zuby a neptat se, co bylo dál, i když moje zvědavost byla neúprosná. V nějaký šťastný a pohodový konec typu: Nic se nakonec nestalo, jenom jsem vyšilovala, jsem nevěřila.

„Seděla na okně a dívala se ven. Vypadala, jako kdyby byla v nějakém transu nebo tak něco. Oči měla mírně vykulené a pusu pootevřenou. Vlastně to vypadalo, jako by duchem byla někde úplně jinde. Přišla jsem k ní, abych se ujistila, že jí nic není, ale když jsem na ni mluvila, vůbec mě nevnímala. A když jsem s ní potom jemně zatřásla, úplně vybuchla. Dívala se na mě, jako by mě viděla poprvé v životě, a jakmile jsem jí sáhla na zkrvavený obličej, začala křičet a bušit do mě pěstmi.“ Skousla si spodní ret, jako by nad něčím horlivě uvažovala. Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že se na nás nikdo nedívá, a pak si opatrně vyhrnula rukáv svetru až po loket.

Zalapala jsem po dechu. „To... tohle ti udělala ona?“ Vyjeveně jsem zírala na tmavé, místy až červené modřiny, které pokrývaly tak šedesát procent Trudyina celého předloktí. Nechtělo se mi ani náhodou uvěřit, že by zrovna Jennifer měla takovou sílu.

Neubránila jsem se sama sobě a otočila jsem hlavu jejím směrem. Na tváři měla poklidný úsměv, který ani trochu nesvědčil o tom, že by se v noci skutečně dělo to, co mi tady Trudy popisovala. Vypadala jako každé druhé normální dítě.

Podívala jsem se vedle na Edwarda a na okamžik jsem se zarazila. Díval se na mě, takže se naše pohledy na chviličku střetly. Překvapilo mě, jak se tvářil. Vypadal tak trochu udiveně, jako by ho něco vyvedlo z míry a on nedokázal pochopit, co se to stalo.

Kdyby od nás neseděl tak daleko, myslela bych si, že slyšel, o čem se bavíme. Ale to bylo absurdní. Trudy mluvila velice tiše, dávala si ohromný pozor, aby to žádné nežádoucí uši nemohly zaslechnout, takže přes těch dvacet metrů, a ještě k tomu přes několikahlasný dětský výskot, k němu nemohlo dolehnout ani jediné slovo.

Ale stejně jsem se nemohla zbavit pocitu, že ví mnohem víc, než by vědět měl. Možná jsem byla pitomá, ale zase na druhou stranu...

Bože, Bello, přestaň si tu hrát na detektivku! okřikla jsem se v duchu, protože jsem moc dobře věděla, že kdybych ještě na okamžik popustila uzdu své fantazii, skončila bych u definice, že je Edward například novodobý Spiderman nebo třeba Batman. I když... postavu by na to měl...

Bello!

Raději jsem se od něj odvrátila. V zádech jsem sice pořád cítila jeho oči, ale snažila jsem se je ignorovat. A jak jsem později zjistila, celkem statečně.

„Trvalo snad celou věčnost, než se uklidnila. Musela jsem s ní odejít pryč, nechtěla jsem, aby to holky ještě víc rozrušilo, anebo aby o ní šířily další pomluvy. To na rukou mi udělala právě tehdy, když jsem ji táhla do umývárny. Bylo strašné se na ni dívat pod těmi bílými zářivkami, to jí ta krev na tváři ještě víc kontrastovala.“

„A co se jí teda stalo?“ přerušila jsem ji. Byla to jenom jedna z dalšího milionu otázek, které se mi v hlavě vytvářely, aniž bych věděla, jak to zastavit.

Trudy si hřbetem ruky utřela nos. „Díkybohu jí nic vážného nebylo. Jen se jí asi v noci spustila krev z nosu a ona si ji rukama nejspíš nevědomky rozetřela po celém obličeji. To proto byl od ní celý polštář, dokonce měla i několik kapek na pyžamu a přikrývce.“

„Ještě že jenom to,“ oddychla jsem si. „Myslíš, že ty dvě vážně nenechávala spát?“

Trudy jen bezmocně pokrčila rameny. Na očích jsem jí jasně viděla, že i ona by dala cokoliv, jen aby se dozvěděla pravdu, jak to celé bylo. „Ne snad, že bych Linn s Ashley neměla ráda,“ řekla. „Jenomže je už nějakou tu dobu znám a vím, jaké umí být. Nechci tvrdit, že si to celé vymyslely, ale myslím si, že něco si rozhodně přikrášlily. Přece jenom, můj pokoj od toho jejich není zas tak daleko, a kdyby Jennifer skutečně křičela, jak mi tvrdily, vzbudilo by to mě i ostatní děti u nich na patře.“

„Asi máš pravdu,“ zamumlala jsem zamyšleně. Pořád mi tak nějak nešlo do hlavy, proč to všechno bylo. Muselo to mít nějaký důvod. Jenomže ať jsem mysl namáhala, jak jsem chtěla, na nic jsem nepřicházela. Nikde žádné odpovědi, žádné vysvětlení, nic. Jen další a další otázky, které mi drásaly mozek.

„Jenomže to, co mě na tom nejvíc trápí, je ten její záchvat hysterie. Bojím se, že má nějakou psychickou poruchu, možná rozdvojenou osobnost, i když to se mi u tak malého dítěte nezdá.“

„Třeba se jí jenom něco zdálo,“ snažila jsem se ji uklidnit, i když mně samotné se tohle nezdálo moc pravděpodobné. Proč by se jí jen tak zničehonic spustila krev z nosu? Že by to způsobil nějaký šok?

Takhle zvědavá jsem snad ještě nikdy v životě nebyla.

„Ale nejhorší na tom všem je,“ pokračovala Trudy, „že jakmile se uklidnila, najednou byla úplně jiná. Chovala se, promiň, že to takhle řeknu, ale skutečně je to pravda, jako by jí někdo doslova vygumoval mozek. Jako by se nic z toho tu noc nestalo. Ale bylo to ještě horší. Jako by to vůbec nebyla ona, ale někdo úplně jiný. Mluvila úplně cizím tónem, na všechno hned zdvořile přikývla. Tak, jak se najednou chovala, se nechovají děti v jejím věku. Spíš mi připomínala zdvořilou slečnu někdy z předminulého století. I to, jak chodila, vypadala, jako by přinejmenším spolkla pravítko. Poslušně si zalezla ke mně do postele a v naprostém klidu spala až do rána. Snídani jsme do ní sice museli rvát zase div ne násilím, ale nakonec přece jenom něco snědla. A teď," hlavou pokynula k ní a Edwardovi, „vidíš sama, jak to je. Je veselá, směje se, vypadá, že je šťastná.“ Opět si hlasitě povzdechla. „Ten kluk na ni má podivuhodný vliv.“

„Ale to je dobře, ne?“ přerušila jsem ji. Z jejího povídání jsem sice byla celá vyvedená z míry, ale nebyla jsem v takovém stavu, abych uvěřila tomu, že na ni má Edward špatný vliv. „Vždyť se chová tak, jak by měla.“

„Ano, je to dobře,“ řekla Trudy s povzdechem. „Ale copak to nechápeš?“ zeptala se zoufale, pohled stále upřený někam za mě. Někam, odkud jsem ještě donedávna na temeni hlavy cítila upřený pohled. „Ty její změny nálady nejsou normální. Jestli se ještě někdy v noci bude opakovat to, co se stalo dneska, budu muset zajít za Marlwoodem.“

Zděšeně jsem jí pohlédla do očí. Najednou úplně čilá. S tímhle mužem jsem se ještě osobně nesetkala, ale právě z Trudyina vyprávění jsem si o něm udělala ne zrovna pěkný obrázek. „To myslíš vážně?“ ujišťovala jsem se. Měla jsem pocit, jako by mi ruce sevřela nějaká ledová ruka. Vážně jsem o Jennifer měla až takovouhle starost?

„Tak mi řekni, co mám dělat,“ posteskla si zoufale. Hlavu složila do dlaní. Vypadala tak vyčerpaně. Nedokázala jsem si ani představit, že bych měla být na jejím místě.

„Trudy, ale tohle musíš zvážit,“ naléhala jsem. V hlavě mi zněla pořád dokola jen čtyři slova. K tomu tyranovi ne!

„Správně jsem za ním měla zajít už dneska ráno. Ne - měla jsem mu zavolat hned v noci, když se to stalo. Už teď je pozdě.“

„Ne, Trudy, dej jí ještě šanci. Jen se na ni podívej!“ rukou jsem zoufale máchla někam za sebe. „Chápu, že za ni cítíš zodpovědnost, ale tohle je šílené. Jen si představ, že by ses mu jen slovem zmínila o tom, co se tady v noci odehrálo. Co by asi udělal, hm? Přinejmenším by ji poslal do vypolstrované cely bez oken a nechal ji tam do konce života.“ Když jsem to říkala, moje nenávist k tomu neznámému muži stále rostla.

Trudy tichounce zaklela. „Když já nevím, co mám dělat...“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), Katie92, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 12. část: