Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 17. část

18.01.2011 (07:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3889×

Bella:

„Jen se na ni podívej, Bello.“ Trudy si hlasitě povzdechla. Ani jsem ji nemusela poslechnout, přesně to samé místo, které měla na mysli, jsem sledovala už nějakou dobu.

„Jak dlouho už se tak chová?“ zeptala jsem se. Když jsem Jennifer sledovala, jak tam tak sedí, rukou si objímá nohy, hlavu má zabořenou mezi koleny a v očích nepřítomný výraz, svíralo se mi srdce.

„Už pár dní se chová jinak. I když u ní nikdy nevíš, co je normální. Má ty svoje zvláštní nálady, mívá svoje dny, kdy nekomunikuje s celým světem, jindy si zase hraje normálně s ostatními... Jsem naprosto v koncích, co se jí týče.“

Podívala jsem se zpátky na Trudy. Podala jsem jí poskládané růžové tričko, které už jsem delší dobu držela v ruce a místo, abych ho rovnala, jen jsem ho nepřítomně žmoulala. Trudy si ho ode mě vzala a položila ho na hromádku s ostatním oblečením pro děti. „Ale ten tvůj nápad s Marlwoodem už tě přešel, že jo?“

Opřela se jednou rukou o žehlící prkno a druhou si sundala brýle, které se jí obyčejně houpaly kolem krku na tenkém řetízku, a pak si protřela oči, jako by byla nesmírně unavená. Což nejspíš byla pravda, nechtěla jsem si radši ani představovat, kolik probdělých nocí jí děti - a hlavně Jennifer - musí působit. „Už jsem mu volala,“ vydechla tichounce.

Ustala jsem uprostřed pohybu a maličká košilka mi vypadla z ruky. Dokázala jsem si představit, co musela Trudy vidět, když zvedla hlavu a podívala se na mě. Oči jsem měla vyděšeně vykulené a srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí. To zděšení na mně přehlédnout nemohla. „Trudy, jak jsi to... Kdy?“

„Včera večer, když měla zase jeden ze svých záchvatů.“ Zvedla ruku, vyhrnula si rukáv šedivé mikiny a odhalila tak na zápěstí jednu čerstvou modřinu. Z těch ostatních už nebylo skoro nic vidět, jen sem tam byl nějaký nažloutlý flek, ale tenhle nový, modrý, místy až temně fialový, na její bledé kůži zářil jako majáček.

Zalapala jsem po dechu. „Trudy...“

„Neměla jsem jinou možnost, Bello. Je to její otec, bylo mojí povinností mu to říct,“ přerušila mě. Zoufalý podtón v jejím hlase mi neušel.

Odvrátila jsem pohled od její ruky a pohlédla jsem jí do skelných očí. „Víš určitě, že jsi udělala dobře?“ zeptala jsem se mírně, i když mi působilo celkem potíže přimět hlas, aby nepřeskočil do naprosto jiného tónu.

Jen nepatrně přikývla, potom se ode mě odvrátila a opět se dala do rozdělané práce. „Neměl z toho radost, ale říkal, že do konce týdne přijede, aby se přesvědčil, že to, co jsem mu řekla, je skutečně pravda.“

„A co bude dělat potom?“

„Povídal něco o nějakém psychiatrovi nebo snad ústavu pro duševně choré, já nevím, nebylo mu pořádně rozumět, mluvil hrozně rychle, a pak najednou řekl, že musí končit, a- “

„Trudy!“ přerušila jsem ji vyděšeně. „On ji chce dát do... do... blázince?“ Dělalo mi problémy to slovo i vyslovit.

Až s přehnaně hraným klidem se na mě podívala. „Co bys dělala ty na jeho místě?“

Měla jsem co dělat, abych naštvaně nezaskřípala zuby. Co bych asi dělala já? Že bych třeba své dceři poskytla trochu mateřské lásky a pozornosti, místo toho, abych jezdila po světě tam a zpátky, a své dítě svěřila do péče dětského domova?! Ale nahlas jsem to neřekla. „Mohl by počkat, než udělá nějaké ukvapené rozhodnutí. Vždyť obě dvě víme, že se Jennifer umí chovat jako normální dítě. Prostě jí jen něco...“

„Chybí?“ dokončila místo mě Trudy. Podívala jsem se na ni a pomalu přikývla. „Jsem stejného názoru, Bello. Jenomže bohužel nevím, co je ta věc, kterou postrádá. A věř mi, že kdybych to věděla, neváhala bych a obstarala jí ji za každou cenu.“

„O tom nepochybuju.“ Možná jsem byla pošetilá, nebo jsem možná měla jen moc bujnou fantazii. Ale měla jsem takový dojem, že vím přesně, co potřebuje. Zase se mi vybavil obrázek, jak sedí Edwardovi na klíně, v drobných ručičkách drží obrovskou knížku, a až ke mně doléhá její veselý smích.

Povzdechla jsem si. Něco podobného už asi nikdy neuvidím. Už uběhl týden od okamžiku, kdy Edward opustil práh mého domu, a od té doby jsem ho nikde neviděla. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že alespoň tady ho občas potkám, protože jsem si byla jistá, že i v jeho očích jsem viděla takové ty radostné jiskřičky, když byl s Jennifer, a on se sem bude chtít vrátit už jenom kvůli ní, ale jelikož se tady ani jednou neukázal, došlo mi, že to všechno bylo jen mé fantazírování. On už se sem nevrátí...

* * *

„Ale no tak, Sáro,“ zasmála jsem se. Tak neposedné dítě jsem snad ještě neviděla - pokud ovšem nepočítám Joeyho s Timmym. Už dlouhých dvacet minut jsem se ji snažila umýt, ale ona se pořád jenom chichotala a cákala na mě vodu. Zřetelně jsem cítila, jak mám celý obličej, vlasy a horní část oblečení maximálně promočené, ale než abych se naštvala a začala po Sáře křičet, brala jsem to s úsměvem na tváři. Já kdysi byla stejná.

„Teto Bello! Mně už je žima!“ zahalekala najednou a gumovou kačenkou mrskla do nadýchané pěny.

Usmála jsem se.  „To znamená, že už chceš jít ven?“

Upřela na mě pronikavě zelené oči, proseté nitkami nevinnosti tříletého dítěte, a jenom přikývla.

„Tak dobře, ale už žádné vylomeniny, platí?“ Mrkla jsem na ni. Ona se jenom roztomile zachichotala a pak ke mně natáhla ruce, abych ji mohla vyndat ven. Zabalila jsem ji do osušky a jemně ji otřela. Potom jsem jí pomohla se dostat do pyžama, a zatímco pevně uchopila můj ukazováček do své pěstičky, odvedla jsem ji do společenské místnosti za ostatními dětmi, které netrpělivě čekaly, až v televizi začne večerní pohádka.

Když se usadila do polštářů mezi ostatní a zachumlala se do deky, s úsměvem jsem se otočila a zamířila k poslednímu pokoji.

Trudy momentálně nejspíš spala jako zabitá. Únava z posledních několika dní na ni najednou dolehla, a tak jsem se nabídla, že dneska malé děti okoupu - a vůbec se o všechno okolo nich postarám, aby mohla jít spát dřív. Sice se nejdřív trochu zdráhala, ale potom s vděčností odešla do svého pokoje a usnula už něco málo po šesté večer.

Většina všech dětí tady už se sice o sebe uměla postarat sama, ale stejně tady ještě bylo sedm malých, které vyžadovaly něčí pomoc. A mezi nimi byla i Jennifer.

Od Trudy jsem věděla, že koupání ráda nemá, a tak jsem se rozhodla, že si ji nechám až na konec. Nemohla jsem zapřít ani sama sobě, že jsem se bála, že ji popadne nějaký amok a já nebudu vědět, co bych měla dělat. S ničím takovým jsem doposud neměla zkušenosti a vážně jsem si nedokázala představit, jak bych se měla v takovéhle chvíli chovat. Ale rozhodla jsem se, že dokud se nic neděje, zachovám ledový klid.

Tiše jsem stanula před dveřmi do jejího pokoje. Byly bílé a po okrajích je zdobily malé barevné kytičky. Uprostřed visel papír a na něm byla natištěna tři jména dívek, které tenhle pokoj obývaly. Zhluboka jsem se nadechla a jemně jsem zaklepala, než jsem dveře otevřela.

V pokoji byla tma, nakoukla jsem dovnitř. „Jennifer?“ Nezapírala jsem, že jsem se nejprve vyděsila. Pohled mi ze všeho nejdřív padl na prázdnou postel. Vzpomněla jsem si na noční scénu, kterou mi popisovala Trudy, a srdce jsem v tu chvíli měla až v krku. Najednou jsem byla stoprocentně přesvědčená, že na polštáři bude krev.

Ruka se mi neuvěřitelně třásla, když jsem jí šmátrala po zdi a hledala vypínač. Ale když konečně pokoj zalilo světlo a já se podívala na pečlivě ustlanou postel, na které nebyly jediné známky po tom, že by se v ní dělo něco neobvyklého, ohromně jsem si oddychla.

„Jennifer, jsi tady?“ zeptala jsem se znovu. Vešla jsem dovnitř a dveře za sebou zavřela.

A pak jsem ji uviděla. Pohled mi padl přímo na ni. Seděla na zemi za dveřmi, rukama objímala velkého plyšového medvěda, doslova křečovitě si ho k sobě tiskla, a celá se třásla. Lekla jsem se, že se jí třeba něco stalo, ale nakonec jsem donutila samu sebe zůstat na místě. Nechtěla jsem ji vyděsit. A navíc - ke mně nikdy nechovala nějakou příliš velkou důvěru, bála jsem se, že by mě vyhodila pryč, a to jsem rozhodně nechtěla.

Až teď, když jsem ji tady takhle viděla, malou, bezbrannou a hlavně samotnou, jak oči upírá vytřeštěně někam do dáli, došlo mi, proč Trudy zkontaktovala jejího otce. Protože bylo nad slunce jasné, že ona není stejná jako ostatní děti. Ani navenek, ani uvnitř.

„Copak se stalo?“ odvážila jsem se zeptat. Upřela na mě své pronikavé oči. Přejel mi z nich mráz po zádech. Zorničky měla nezvykle rozšířeně, ale duhovky ještě světlejší než obvykle, a v bělmu jí prostupovaly výrazné červené žilky. Když se k tomu připočetly ještě kruhy pod očima a rozcuchané blonďaté vlasy, klidně by se o ní dalo říct, že zrovna vyšla z nějakého hororu.

„Kde je?“ vyhrkla roztřeseným a neuvěřitelně slabým hláskem.

„Kde je kdo?“ zeptala jsem se jemně. Srdce mi hlasitě bušilo, ani jsem nevěděla, proč mám strach, ale nedalo se to ovlivnit. Po zádech mi přejel mráz a ruce se ještě více roztřásly.

„Já ho musím vidět. Musím ho vidět!“ opakovala. Po tváři se jí skutálela jedna osamocená slza.

„Jennifer...“

„Kde je?!“ přerušila mě hlasitě. „On tam nesmí jít!“ Zněla hystericky. Bála jsem se, aby nevzbudila Trudy, která měla pokoj kousek odsud.

„Jennifer." Klekla jsem si na zem a pomaloučku jsem se k ní přiblížila. Kupodivu po mně nezačala křičet, abych šla pryč. „Řekneš mi, prosím, o kom mluvíš?“

Zběsile zavrtěla hlavou. Pohled mi padl na její ruce. Lokty měla obmotané kolem medvídka, ale pěsti zatínala s takovou intenzitou, až jí zpod kůže vystupovaly bílé klouby. „Nemůžu, já nemůžu...“ Hlasitě popotáhla a z hrdla se jí vydral tichý, ale stejně tak zoufalý vzlyk. Drásalo mi srdce ji takhle vidět a přitom vědět, že jí nemůžu nijak pomoct.

„Myslíš tatínka?“ zeptala jsem se tichounce. Nevím, proč mě napadl zrovna on, ale prostě jsem musela něco říct. Věděla jsem, že nemůžu jen tak mlčet a nic nedělal.

Zavrtěla hlavou.

„Tak kdo je to? Je to někdo z domova? Fred nebo Teddy?“

Stále kroutila hlavou tam a zpátky. Celá se při tom třásla. Měla jsem o ni strach. Podívala jsem se na okno, které bylo dokořán a kterým dovnitř spolu s vůní deště prostupoval taky chlad. Zvedla jsem se a zavřela ho. Než jsem se otočila zpátky k ní, skousla jsem si spodní ret.

Pohlédla jsem na ni. Začala se i s medvídkem pomalu kolíbat tam a zpátky. A pak jsem konečně sebrala všechnu odvahu. „Jennifer, myslíš Edwarda?“

Zasekla se uprostřed pohybu. Nepotvrdila mi to, ale ani to nepopřela. Což zcela jistě znamenalo, že jsem se trefila přímo do černého.

Dvěma dlouhými kroky jsem došla až k ní. „Jennifer, řekni mi, co se děje.“

Opět zakroutila hlavou. Ani se na mě nepodívala.

„Chybí ti, že jo?“

Na okamžik se zarazila uprostřed pohybu a pak lehoučce, skoro neznatelně přikývla.

„To proto ho chceš vidět?“

Nepohnula se. Spíš naopak, úplně jsem cítila, jak ještě víc ztuhla.

„No tak, Jennifer, mluv se mnou!“ Byla jsem naprosto zoufalá. A naprosto bezbranná... Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Jestli jít vzbudit Trudy, anebo se to snažit vyřešit sama. Nevěděla jsem, jestli to mám risknout a nechat ji chvíli o samotě, anebo zůstat s ní. V tu chvíli jsem snad nevěděla ani to, jak se jmenuju. „Třeba ti můžu pomoct...“ hlesla jsem. Podívala se na mě. Věděla jsem, že mi nedůvěřuje, a podivně mě to bolelo.

„Můžu Edwardovi zavolat a říct mu, aby za tebou přišel, co říkáš?“

Očima se jí mihl maličký záblesk naděje, ale hned na to se zase zatvářila neutrálně.

„Tak co myslíš? Řekneš mi, co se děje, když ti slíbím, že za tebou Edwarda zavedu?“

Najednou sebou škubla a zase rychle zakroutila hlavou. „Já o tom nemůžu s nikým mluvit,“ zašeptala a znovu tichounce vzlykla.

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem něco říct, ale ona mě předběhla.

„On tam nesmí jít... Musím ho vidět.“ Už zase, pomyslela jsem si.

„Tak dobře, Jennifer, já mu teď zavolám, ano? Anebo bys s ním chtěla mluvit sama?“

Zavrtěla hlavou.

„Tak... dobře.“

Postavila jsem se na nohy. Až teď jsem si uvědomila, že se klepu zimou. Ono ani není divu, když jsem byla skoro celá mokrá a tady v pokoji nebylo zrovna teplo.

Vydolovala jsem z kapsy džínů mobil a roztřesenými prsty jsem v seznamu začala hledat číslo, které mi Edward dal, když odcházel, že prý kdybych někdy něco potřebovala - třeba odvézt do nemocnice -, mám na něj zavolat. Netušila jsem, jestli je jeho nebo ne, ale doufala jsem, že pro jednou bych mohla mít štěstí.

Stiskla jsem tlačítko se zeleným telefonem a přiložila si mobil k uchu. Když to začalo zvonit, oddychla jsem se, že to číslo alespoň existuje.

Neklidně jsem začala po pokoji přecházet tam a zpátky. Cítila jsem na sobě Jennifeřin upřený pohled, ale svou nervozitu jsem neuměla nijak zakrýt.

Až po nekonečně dlouhé době se v telefonu ozval až příliš známý hlas. „Bello?“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 17. část: