Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 18. část

23.01.2011 (08:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3833×

„Bello?“

„Edwarde...“ vydechla jsem úlevou. Takže mi dal skutečně své pravé číslo. Tolik se mi ulevilo, že jsem zřetelně cítila, jak mi ze srdce spadl jeden obří balvan.

„Děje se něco?“ zeptal se a do hlasu se mu vkradl jistý neklid. „Zase se ti udělalo špatně? Potřebuješ pomoc?“

„Ne, Edwarde, o mně tady nejde,“ ujistila jsem ho rychle. Pohled mi padl na Jennifer. Dívala se na mě, v očích směsici nejistoty, vyděšení a skryté naděje. „Musíš rychle přijet,“ šla jsem rovnou k věci. Nebyl důvod a hlavně čas chodit dál kolem horké kaše.

„Bello, počkej chvilku - jak jako přijet? Vážně jsi v pořádku?“ Jeho hlas zněl pochybovačně, ale se stopou obav zároveň. Ani jsem si nestihla pomyslet proč to tak je, protože jsem byla nervózní jako pes.

„Jsem v dětském domově.“ Zhluboka jsem se nadechla. „A Jennifer tě potřebuje.“

Dlouhou chvíli se nic neozývalo, až už jsem chtěla začít panikařit, jestli třeba neomdlel nebo něco podobného. „Co se jí stalo?“ zeptal se nakonec napjatě. Takže mu na ní přeci jenom záleží. Někde v hloubi duše mě to ohromně potěšilo.

„Já nevím, Edwarde. Prostě... přijeď.“

„Kdy?“ Byla jsem neskutečně vděčná, že nekladl další zbytečné otázky.

Znovu jsem se podívala na Jennifer, prsty nervózně, ale dost silně žmoulala medvěda a čelisti tiskla pevně k sobě. „Pokud možno hned.“

„Jsem tam do do půl hodiny,“ řekl spěšně. Pak se nejspíš stalo něco se signálem, protože na druhém konci něco zašustělo nebo zafičelo, až jsem měla pocit, že do sluchátka fouká silný vítr. Poodtáhla jsem si telefon od ucha a podívala jsem se na displej, ale signál mi ukazoval všech pět čárek.  „A Bello?“ ozvalo se, už opět naprosto jasně, takže jsem mobil rychle zase zvedla zpět k hlavě.

„Ano?“ zeptala jsem se napjatě. Po očku jsem pořád pokukovala po Jennifer, jako bych snad čekala, že ji každou chvíli popadne nějaký amok, jako se to stávalo, když byla s Trudy.

„Dík, že jsi mi zavolala.“

„Není zač,“ zamumlala jsem a pak mobil rychle vypnula, než bych práskla nějakou jinou, naprosto neuváženou blbost, které bych později mohla litovat.

* * *

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, a hned na to dovnitř nakoukla Edwardova rozcuchaná hlava. Pomyslela jsem si, že to zvládl poměrně rychle i na to, že říkal, že tady bude až za půl hodiny. Vždyť uběhlo sotva pár minut - i když jsem v tom tichém a napjatém prostředí měla pocit, že to byla celá věčnost. Hodiny s kačerem, které visely nad postelí, ale byly jiného názoru. Až teď mi došlo, že vlastně vůbec nevím, v jaké části města bydlí, a tudíž jsem ani nemohla posoudit, jestli se po silnici hnal jako šílenec, anebo mu cesta sem trvala tak krátkou dobu i za předpokladu, že by jel sedmdesátkou.

Jakmile vešel dovnitř, zavřel za sebou a pohled mu padl na Jennifer, která seděla a nervózně se kolíbala pořád v jedné a té samé poloze, mihlo se mu v očích zděšení a rychlým krokem přikročil k nám.

Posunula jsem se stranou, abych mu udělala místo. Ale neuniklo mi, jaká úleva se Jennifer mihla obličejem, jakmile si Edward sedl na zem vedle ní. Na chvíli mě napadlo, jak je tahle situace naprosto šílená, ale hned na to jsem tuhle myšlenku zahnala. Život zkrátka je šílený. Na to jsem si už zvykla.

„Nazdárek, princezno,“ pozdravil ji. Jeho hlas se sice snažil být veselý, ale postrádal tu opravdovou jiskru, a místo ní se v něm objevila obrovská nervozita, která způsobovala téměř nepatrné třepání jeho hlasivek. I na očích jsem mu viděla, jak se musí přemáhat, aby působil co nejvíc uvolněně.

Jennifer mu neodpověděla, jenom upustila medvídka na zem a místo něj obmotala ruce kolem Edwardova břicha. Drobnou hlavičku mu zabořila do mezery v podpaží a na pár vteřin stiskla oční víčka pevně k sobě, až to vypadalo, že se na něco vší silou snaží soustředit.

Edwardovi se při tom gestu mihlo obličejem překvapení smíšené s ještě většími obavami, ale nakonec se mu jeden koutek úst zvedl do maličkého pousmání a on kolem ní opatrně, jako by to byla ta nejkřehčí porcelánová panenka, ovinul jednu paži.

V tu chvíli mi došlo, že jsem tady navíc. Co nejtišeji jsem se postavila na nohy. Měla jsem je ztuhlé a tak trochu zdřevěnělé, jak jsem na nich dlouho seděla, ale snažila jsem se to nevnímat a co nejopatrněji jsem se vytratila k východu. Těsně předtím, než jsem za sebou zavřela dveře, jsem pohlédla do Edwardova obličeje. Díval se na mě s vděčností v očích a rty neslyšně formuloval jedno jediné slůvko. Díky...

* * *

Nervozita byla všude. Chodila jsem velkou, prázdnou místností tam a zpátky, každých pár vteřin jsem se dívala na hodiny a pokaždé, když jsem si uvědomila, že se neměly šanci od posledního pohledu pohnout ani o kousíček, tiše jsem zaklela.

Rukama jsem sama sebe ztuhle objímala, jako by mi snad byla zima. Prsty jsem si klepala do paží a v duchu jsem se snažila myslet na cokoliv jiného, než na to, co se asi děje v pokoji o dvě chodby dál.

Byla už skoro půlnoc, já jsem byla nehorázně utahaná a ze všeho nejraději bych si teď zalezla někam do teplých přikrývek, zavřela oči a nechala se poklidně vtáhnout do říše snů.

Jenomže to jsem nemohla. Zakázala jsem si byť jen zamhouřit oko, protože jsem chtěla počkat na... vlastně jsem ani nevěděla na co. Možná jsem čekala, že se každou chvílí domem rozlehne hlasitý křik, ať už Jennifer nebo Edwarda. Nebo snad to, jak mi Edward přijde oznámit, že Jennifer najednou upadla do bezvědomí, že se jí něco stalo, že v samém amoku vyskočila z okna, anebo že se dočista pomátla a sama si nějak ublížila.

Všechno bylo možné a já jsem naprosto nesnášela fakt, že nevím, co bych měla dělat a jak bych mohla pomoct. Proč je svět tak...

Zničehonic se s tichým vrznutím otevřely dveře a vyrušily mě z myšlenek.

Edward za sebou zase pomalu zavřel. Pohled měl zabodnutý do tmavé plovoucí podlahy a ve tváři měl vepsaný jen jeden velký zmatek

„Tak co?“ vydechla jsem, napůl úlevou, napůl ještě větším podrážděním.

„Už spí,“ zamumlal tiše. Už taky bylo na čase, pomyslela jsem si. Vždyť už uběhly minimálně čtyři hodiny od doby, co jsem ji tam našla na zemi v podivné křeči.

Konečně pohled zvedl do mé úrovně a podíval se mi zpříma do očí. „Bello, musíš mi říct, co se tady přesně stalo.“

Jen jsem bezmocně pokrčila rameny a svezla se na nejbližší pohovku. Co jsem mu měla říct, když jsem to sama nevěděla? „Nemám ponětí,“ hlesla jsem unaveně.

„Něco to přece způsobit muselo.“ Zněl tak trochu podrážděně - a já se mu vůbec nedivila. Kdybych byla na jeho místě, nejspíš bych měla nervy v kýblu. Spíš jsem ho ještě obdivovala, že zachoval takový klid.

„Já to nepopírám, Edwarde, prostě jenom nevím, co to bylo.“ Bezmoc se s mou odpovědí stále zvětšovala, až jsem měla pocit, že to nevydržím a prostě vybouchnu pod návalem tolika rozporných pocitů.

„Nevíš, jestli se jí třeba něco zdálo nebo...“

Vrtěla jsem hlavou. „Prostě jsem přišla k ní do pokoje a ona tam tak seděla. Předtím jsem tam nebyla, takže vážně nevím, co tomu předcházelo.“

„A proto jsi zavolala mě?“ zeptal se pochybovačně. S odpovědí jsem si dala načas, a on mezitím pomalu přešel společenskou místnost a svalil se na gauč vedle mě. „Jen aby sis to nevyložila špatně,“ pokračoval, když dosedl do měkkých matrací, „skutečně mi nevadí, že tady jsem, naopak, jsem neskutečně rád, že jsi zavolala právě mě, ale já potřebuju vědět úplně všechno.“

Nepatrně jsem přikývla. „Rozumím ti.“

„Takže... skutečně jsi mi zavolala hned potom, co jsi vešla do pokoje, anebo se mezitím ještě něco stalo?“ ptal se váhavě.

„Stalo se něco... zvláštního,“ přiznala jsem tiše.

„Myslel jsem si to,“ vydechl. „Tak pokračuj.“

Chvíli jsem ještě otálela, aniž bych věděla, proč to dělám. Potom jsem se zhluboka nadechla. „Když jsem vešla a viděla ji, vypadala, jako by byla v nějakém podivném transu.“ Na okamžik jsem se odmlčela. Celá ta scéna, která mi najednou připadala jako hrozně dávná událost, i když se stala teprve před chvílí, se mi znovu vybavila před očima a mně přejel mráz po zádech. „Vypadala hrozně zmateně, jako by snad ani nevěděla, kde je, a pak začala opakovat ty dvě věty.“

„Jaké věty?“ přerušil mě bleskově.

„Říkala, že ho musí vidět a že tam nesmí jít...“

„Koho?“ zeptal se zmateně. „A kam nesmí jít?“

Podívala jsem se mu zpříma do očí. Pohled mi oplácel, viděla jsem v něm zoufalství smíšené s touhou se dozvědět pravdu. A já jsem neměla důvod mu ji nepovědět. „Sice to neřekla přímo, ale mluvila o tobě.“

Obličejem se mu mihlo zděšení spolu s překvapením, ale hned na to se v něm objevil nucený klid. „Určitě ses spletla, Bello. Nemohla mluvit o mně.“

„Ale mluvila,“ zašeptala jsem.

„Jak to víš?“ Najednou zněl hrozně mrzutě, až se mi vybavil obrázek jeho zastrašujícího obličeje, když jsme spolu uvízli ve výtahu. Bože, to už to bylo tak dávno...

„Zeptala jsem se jí, jestli myslí tebe,“ pokračovala jsem až podivně klidným tónem, o kterém jsem neměla ani tušení, kde se ve mně bere.

„A ona ti to potvrdila?“

Vzpomněla jsem si, jak se zasekla uprostřed pohybu, třes jejího drobného tělíčka ustal a ona sklopila pohled do země. Výslovné ano to sice nebylo, ale v podstatě to byl jasný souhlas. „Jo...“

Hlasitě si povzdechl, odlepil se zády od opěradla a složil hlavu do dlaní. „Víš, Bello, když jsi odešla z pokoje, asi pět minut nato už se chovala úplně normálně.“

Neubránila jsem se zamračení. „Aha, takže tím pádem za to můžu já.“

Rychle zakroutil hlavou. „Ne, nechtěl jsem, aby to takhle vyznělo. Ale...“

„Ale co?“ přerušila jsem ho. Teď jsem ta mrzutá a podrážděná byla já. Nechtěla jsem na něj být taková, spíš bych k němu měla cítit nekončící vděčnost za to, že Jennifer uklidnil, ale najednou na mě všechno dopadlo, probdělá noc, všechen zmatek z nastalých událostí, a když se k tomu připočetl ještě fakt, že mám na děti nejspíš velice depresivní a negativní vliv, prostě se ve mně najednou něco zlomilo. Už jsem najednou měla všeho po krk a jediné, po čem jsem toužila, bylo, aby už mě ta pitomá nemoc konečně zastihla v poslední fázi a já mohla poklidně odejít do nesmrtelných končin.

Postavila jsem se na nohy. „Asi už bych měla jít. Je pozdě,“ oznámila jsem bezbarvým hlasem a udělala jsem první krok ke dveřím.

„Sakra, Bello!“ povzdechl si.

„Co?“

„Mohla by sis laskavě zase sednou, rád bych s tebou něco probral.“ V posledním slově jsem zaslechla prosebný tón, který mě na okamžik zmátl a zarazil na místě.

Pak jsem se ale rychle vzpamatovala a zatřepala hlavou. „Nemohlo by to počkat? Vážně jsem utahaná a jediné, co chci, je moje postel. Takže...“

„Nebude to trvat dlouho, jenom pár otázek, prosím. Potom tě odvezu domů.“ Svižněji, než by uprostřed probdělé noci normální člověk byl schopen, se vyšvihl na nohy a došel až ke mně. „Slibuju, že pokud začneš usínat, nechám tě jít.“

Chvíli jsem mu jen hleděla do očí a přitom mi pomalu docházelo, že bych se nejspíš neměla chovat jako nějaká fiflena. Přeci jenom, děti jsem měla ráda a vždy jsem se o ně s radostí starala. To, že třeba některým naháním hrůzu, sice dost bolelo, ale já jsem přece nebyla taková, abych utekla od rozdělaných věcí a nechala je, aby si dál plynuly, jak se jim zlíbí. Co jsem si pamatovala, vždycky jsem se do všeho hrnula po hlavě.

Tak proč to dnes bylo jinak?

Nechala jsem svoje oči spadnout k podlaze a hlasitě jsem si povzdechla. „Promiň, Jennifer je teď důležitější než moje ješitné ego.“

Ačkoliv to bylo vzhledem k situaci velice povrchní a ani náhodou se to teď nehodilo, Edward se najednou začal tiše smát.

„Co je?“ zeptala jsem se ostře.

S širokým úsměvem na rtech a očima někde na zemi zakroutil hlavou. Pak se na mě podíval a po tom ztrápeném muži, který ještě zhruba před minutou seděl na pohovce, jako by se slehla zem. Ve světlých duhovkách se mu třpytily pobavené jiskřičky. „Skutečně by mě nikdy nenapadlo, že zrovna tohle o sobě řekneš.“

Založila jsem si ruce na prsou a zamračeným pohledem ho sjela od hlavy až k patě. „Proč tak soudíš? Neznáš mě zas tak dobře, aby sis o mně mohl udělat takovýhle obrázek.“

„Protože když jsem tě poprvé potkal, právě tohle jsem si o tobě pomyslel. Že jsi ješitná baba s obřím egem, která vždycky docílí toho, aby bylo po jejím. A nikdy by mě nenapadlo, že si to o sobě pomyslíš i ty.“

Protočila jsem oči v sloup a potlačila jsem pousmání. Nemusela jsem mu vykládat, že totéž jsem si tehdy vydedukovala i o jeho osobě. „Jsi skutečně blázen. Ale teď bychom se měli soustředit raději na jiné věci, nemyslíš?“

Příště se dočkáte pohledu Edwarda, který vám trochu osvětlí situaci, která se udála v pokoji Jennifer po Bellině odchodu, a tím pádem i trochu poodhalíme Jennifeřiny myšlenky. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 18. část: