Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 46. část

01.05.2011 (12:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3762×

Bella:

Z příjemného a zaslouženého nevědomí mě vyrušil nějaký nepříjemný zvuk.

Pro mé uši to působilo příliš vysoce - a hlavně - až moc hlasitě. Ale než jsem si vůbec stihla uvědomit, že se jedná o vyzvánění nějakého mobilního telefonu, který mně rozhodně nepatřil, a tudíž nemělo smysl se tím nějak moc zaobírat, to pištění, jak mi to připadalo, i když to ve skutečnosti byla velice pěkná klavírní skladba a v normálním stavu bych se nad ní jistě pozastavila, ztichla a já jsem místo toho zaslechla nějaké šramocení.

Původně jsem měla v plánu se jenom překulit na druhý bok, abych se octla v pohodlnější poloze, a pak pokračovala ve spánku, který mi momentálně připadal jako ta nejúžasnější věc na světě. Ale tiché zavrzání dveří mě donutilo nedobrovolně otevřít oči, abych zjistila, co se děje.

Několik vteřin mi trvalo, než jsem se rozkoukala, několikrát zamrkala, aby všechno nabylo jasných obrysů, a pak se až dezorientovaně otočila ke stěně sousedící s chodbou. Dveře byly pootevřené, ale skrz malou škvírku jsem neviděla nic, co se tam dělo. Přesto jsem si byla jistá, že tam Edward je, jelikož jsem slyšela zvuk jeho kroků a každou chvíli se ozval jeho rozrušený a rychle drmolící hlas, takže jsem nebyla schopná zaznamenat, co říká. Zvědavost se okamžitě smíchala s impulzivním strachem, dokud jsem se několikrát nenadechla a nepřinutila svou vyděšenou mysl, aby si přehrála všechno, k čemu jsem dospěla před tím, než jsem zalehla. Několikrát jsem si musela v duchu zopakovat, že Edward není nebezpečný, že upíři jsou jiní, než praví legendy, a že na jeho nenormálnostech vůbec nezáleží. Nebylo to nejsnadnější, ale když už nakonec zbyla opět jen všetečná touha se dozvědět, co Edwarda tak pobouřilo, cítila jsem mírnou úlevu propletenou s jistou nervozitou, které už jsem se bohužel zbavit neuměla.

Smutně jsem pohlédla na vyhřátou peřinu a s pocitem, že se vzdávám toho největšího luxusu na této planetě, jsem ji nedobrovolně odhrnula stranou. Jakmile mi skoro holé nohy zaplavil studený vzduch, naskočila mi husí kůže a já jsem okamžitě zalitovala toho, co jsem udělala.

Ale i přesto jsem se objala pažemi, abych se alespoň trochu zahřála – ona tu ve skutečnosti moc zima nebyla, digitální teploměr na nočním stolku ukazoval celých pětadvacet stupňů, ale mně se to zdálo neskutečné – a pak jsem se pokradmu připlížila ke dveřím. Tam jsem se ale s rukou jen několik centimetrů nad klikou najednou zarazila a skousla jsem si spodní ret. Nechtěla jsem přece Edwarda špehovat, ani jsem nijak nechtěla narušovat jeho soukromí. Byl sice v mém domě, takže bych teoreticky klidně mohla říct, že jdu jenom na záchod, ale…

Najednou jsem si připadala strašně hloupě. Neměla jsem právo na to se dozvědět, s kým telefonuje. A on neměl povinnost mi to říkat. Proč jsem se vlastně zachovala tak automaticky a chtěla jsem se ho jít zeptat, s kým to mluví, jako by snad bylo naprostou samozřejmostí, že to musím vědět? Pravda, znervózňovalo mě, že by přede mnou měl mít nějaké další tajemství. Celá ta věc s těmi… upíry… Znovu se mi při tom jediném slově rozbušilo srdce a já jsem se musela několikrát zhluboka nadechnout, abych všechny ty rozporuplné pocity zahnala. Ale zkrátka šlo o to, že jsem se teď bála čehokoliv, co by mi Edward neřekl, protože jsem pak neměla jistotu, že na mě v nejbližší době nevybalí další jobovku. Třeba že jeho vzdálená sestřenice je mořská víla s dračími předky že… I když nejspíš už ani tohle by mě nemohlo překvapit víc.

Povzdechla jsem si. Nejspíš jsem z toho prostě dělala něco většího, než to bylo ve skutečnosti. Ne nejspíš. Ale určitě. Raději jsem se co nejtišeji vrátila zpátky do postele, kde jsem se vděčně opět zachumlala do přikrývky.

Spát už se mi nechtělo. Sice jsem cítila, že je celé moje tělo unavené a dalších několik bezstarostných hodin v říši snů by uvítalo, ale v hlavě se mi najednou začalo točit tolik myšlenek, že jsem se nemohla přimět k tomu, abych zavřela oči.

Vždy jsem byla silná. Alespoň dost silná na to, abych se se vším dokázala vypořádat sama. Nikdy jsem nikoho nezatěžovala se svými problémy, přeci jenom mi to připadalo podivně neosobní a skoro až trapné. Pokaždé jsem si říkala, že nikoho přece nezajímá, čím se trápí nějaká trhlá dospívající holka. Ani když jsem oslavila osmnácté narozeniny, oficiálně jsem se octla ve světě dospělých a v mém životě se vyskytlo mnohem víc normálních problémů, jaké mívají všichni, tak jsem neměla potřebu vyhledat někoho, s kým bych to všechno rozebrala.

Ale teď jsem cítila takový zvláštní pocit, že v sobě dusím příliš mnoho myšlenek, příliš mnoho pocitů a vůbec všemožných emocí. Vše se to motalo dohromady, vytvářelo mi to před očima nepřehledný vír a já jsem podvědomě věděla, že bych se prostě některých potřebovala zbavit. Vysypat je někam, uvolnit si v mozku místo. A jako ta nejlepší možnost se zdálo to prostě někomu říct.

Jenomže jsem si absolutně nedokázala představit, jak s někým otevřeně mluvím o tom, co mi leží na srdci. Obraz toho, jak sedím s někým nad hrnkem kafe a říkám mu úplně všechno, byla absurdní. A smutná. Protože jsem si až moc jasně uvědomovala, že jsem neměla absolutně nikoho, kdo by nad tou kávou mohl sedět se mnou.

Až teď mi pomalu docházelo, jaký život jsem poslední dobou vedla. Doopravdy jsem se tak odřezávala od jakékoliv komunity? Od všech lidí a osob, na kterých by mi jinak záleželo? I když mi dal Edward něco, co by se patrně dalo pokládat za slib, ve kterém tvrdil, že mi v podstatě bude pořád k dispozici, nedokázala jsem z těch slov určit, jaký přesný význam měly mít.

Než jsem se tím ale stihla zabývat o něco víc, ozvalo se znovu tiché zavrzání dveří a moje oči okamžitě střelily tím směrem.

„Jsi vzhůru,“ zkonstatoval Edward, když zvedl hlavu a ladně se protáhl dovnitř. Všimla jsem si, že tón jeho hlasu, a vlastně i celý jeho postoj, byl nezvyklý. Jako by byl nějaký nervózní, ale bylo v tom ještě něco dalšího. Tvářil se… naštvaně?

„Stalo se něco?“ vypálila jsem tiše a přitom se snažila nebrat najevo hlásek, který mi opět připomněl mou nemístnou zvědavost. Ale prostě jsem si nemohla pomoct.

Udělal pár zdráhavých kroků směrem ke mně. Čím blíž byl, tím víc jakoby se jeho neklid přenášel na mě. Vytáhla jsem se do sedu, aniž bych z něj spustila tázavý pohled. Tahle jeho podivná nálada se mi ani trochu nezamlouvala. Nepopírala jsem, že jsem měla strach z toho, co mi řekne. A bohužel jsem nepopírala ani to, že se nejvíc ze všeho bojím toho, že odejde.

Už jenom při té představě se mi něco v hrudi bolestně stáhlo a já jsem se musela na okamžik vymanit z jeho pronikavého pohledu.

„Stalo,“ odpověděl na mou otázku a pak po krátkém zaváhání usedl na okraj matrace. Zabíral tak malý kousek místa, že jsem se divila, že nespadl na zem, ale jak se zdálo, tohle jemu problém ani starosti nečinilo. „Volal mi Carlisle. Má zprávy ohledně Jennifer.“

Felix:

Provizorní tábořiště ani zdaleka nebylo ideální.

Netušil jsem, jak se mi podařilo přimět Antonia ke spolupráci. Netušil jsem, proč mu trvalo jenom pár minut se zklidnit a zdráhavě přistoupit na má pravidla. A už vůbec jsem netušil, proč s sebou v dodávce vozil stan. Pochyboval jsem o tom, že by ho někdy zrovna on potřeboval k táboření.

Prakticky vzato bych za to měl být teď více než vděčný, to jsem musel přiznat. Nebyl sice nijak velký. Už když jsem tady byl jenom já a Jennifer, zdálo se, že žádný další volný prostor už by se tu nenašel, a to jsem se pořádně hrbil. Ale skýtalo nám to alespoň částečnou ochranu před větrem a neustávajícím lijákem, který se venku mezitím spustil. Ke vší smůle to ale bylo ještě dřív, než se Antonio z dodávky vrátil i se zabaleným stanem, a tudíž Jennifeřino oblečení bylo skrz na skrz promočené, což pro ni rozhodně nebylo dobré. Až proměna začne naplno, nesnesla by na sobě nejspíš žádnou látku, ale mokrou už vůbec ne. Proto mi nezbývalo nic jiného než zmoklé oblečení zmuchlat někam do kouta a co nejpečlivěji ji zabalit do ne příliš hrubé deky.

Dost jasně jsem věděl, že takhle už nemůže vydržet déle než přibližně takových třicet minut. Zuby jí o sebe zběsile drkotaly a celé její tělo se třáslo zimou. Když se ještě chvílemi přestala ovládat a začala křičet, spolu s pohledem na mnoho krvácejících ranek, co se mi nepodařilo řádně ošetřit, a vůbec na fleky od krve, které byly snad všude, v jejích vlasech, na dece pod ní, v obličeji, byl pohled na ni tak žalostný, až jsem se styděl za to, že jsem vůbec kdy dopustil, aby to takhle dopadlo.

Od Antoniova odchodu už stihly oběhnout celé dvě a půl hodiny a on se stále nevracel. Několikrát už jsem se neubránil neodbytné myšlence, že se na mě nakonec vykašlal a odešel si po svých, ale přesto jsem se stále dokola přesvědčoval, že své slovo dodrží. Musel. Věděl, že bych si ho později našel…

Už nejmíň posté jsem se podíval na hodinky. Když jsem zjistil, že se hodinová ručička hnula sotva o milimetr od doby, co jsem se díval naposled, tiše jsem zanadával a musel jsem odolat potřebě do něčeho pořádně praštit.

Z místa, kde ležela Jennifer schoulená do klubíčka, se ozvalo další zanaříkání. I když mi to rvalo svědomí, už by mě to nejspíš ani moc nepřekvapilo, jenomže teď to bylo jinak.

Poklesnutá hlava mi okamžitě vylétla vzhůru, protože tenhle zvuk se lišil od všech ostatních, jaké ze sebe za poslední dny vydala. A hned na to jsem hlasitě zalapal po dechu, když se jí vzápětí z nosu vyřinul rudý pramínek krve.

Vrhnul jsem se přes malý prostor až k ní. Nebylo tu tolik místa, abych se od ní kvůli teplotě sálající z mého těla mohl držet příliš daleko, ale přesto jsem se snažil zůstat přitisknutý k jednomu rohu, abych se jí alespoň nemusel dotýkat a způsobovat jí tak ještě větší chlad.

To mi ale teď bylo úplně jedno. Původně malý pramínek nabíral na síle. Byl čím dál širší, ale co hůř, tekl s každou další vteřinou rychleji a rychleji. Její obličej se pomalu zbarvoval do ještě horší a zářivější červené barvy. Pár kapek jí dokonce steklo skrz nevědomě pootevřené rty i do úst, a moje obavy se čím dál víc stupňovaly. S tímhle projevem jsem se ještě u žádného měnícího se dítěte nesetkal.

Něco muselo být špatně. Něco se jí při té havárii muselo stát a já jsem nenáviděl sám sebe za to, že jsem nevěděl, co v takovéhle situaci smím a naopak nesmím dělat. Nějaký instinkt mi sice poradil nenechávat jí hlavu zakloněnou, aby jí krev přirozeně nezačala stékat skrz nosní dutiny zpět do úst a ona se nezačala dávit, ale měl jsem pocit, že to nemohlo stačit, že jsem toho pro ni dělal strašně málo, že jsem měl navíc, jenomže…

Sakra, ale co dalšího by jí tak asi mohlo pomoct?!

V samé zoufalosti jsem popadl lem své košile a prudce jím trhl, až mi v ruce zůstal kus vlhké látky. Bez zaváhání jsem jí ho přiložil k obličeji a snažil jsem se alespoň něco z té záplavy rudé setřít. Jenomže proud byl tak silný, že po chvíli už kus mé košile byl nasáklý úplně něčím jiným než vodou, a ona krvácet nepřestávala.

Jedinou útěchu mi poskytoval tichý a pomalý rytmus jejího srdce, který mě alespoň ujišťoval, že je naživu. I když jsem absolutně netušil, jak dlouho ještě tenhle stav trvat. Ale snažil jsem se nepřipouštět si myšlenku, že by to dneska mělo dopadnout špatně.

Každou chvíli jsem hlavou netrpělivě škubal směrem k zavřenému vchodu stanu, jako bych nevěděl, že přes něj stejně nic neuvidím, ale hlavně - že kdyby byl Antonio s naší jedinou pomocí a nadějí v jedné osobě někde poblíž, dávno bych je i navzdory hlasitě dopadajícím těžkým dešťovým kapkám slyšel. Ale netrpělivosti aby jeden poručil…

„Jen klid,“ zašeptal jsem konejšivě po dalším mohutném výkřiku, který mi drásal uši. Pokusil jsem se o co nejklidnější tón, nechtěl jsem, aby poznala, jak jsem napjatý, ale to nebylo nic lehkého. Celý jsem se klepal spolu s ní, i když z mé strany to zimou rozhodně nebylo. „Budeš v pořádku, za chvíli už tě nic bolet nebude, uvidíš.“

Nebyla to tak docela pravda. Spíš to byl přesný opak pravdy, protože jsem moc dobře věděl, že ta obrovská bolest měla teprve přijít. Ale jelikož mi momentálně stejně nejspíš nerozuměla ani slovo a jediné, co mohla maximálně vnímat, bylo můj hlas, nebylo až tak podstatné to, co bych měl říkat.

Tělo se jí najednou prudce zkroutilo a ona vymrštila ruku vzhůru takovou silou, že když mi dopadla na paži, trochu to se mnou smýklo na stranu.

Neslyšně jsem zanadával a rychle jsem se pokusil hmátnout do rohu stanu pro mobil, abych Antonia zkontroloval a zjistil, jak dlouho jim to ještě bude trvat. A přitom si nedovolal myšlenky na možnost, že by náš plán třeba nemusel vyjít, anebo ještě hůř… že už by za chvíli třeba mohlo být stejně pozdě.

Tak rychle, jak jen mi to ruce dovolovaly, jsem na jednom z novějších typů nějaké proslulé značky telefonů našel v telefonním seznamu požadované číslo. Ale ve chvíli, kdy jsem stiskl příkaz Volat a přístroj jsem si přiložil k uchu, se venku najednou ozvaly rychlé kroky.

A vzápětí už se vchod do stanu pomalu otevřel a já spatřil známý obličej. Obličej Carlislea Cullena, s kterým jsem se před spousty let naposledy setkal na Volterrském dvoře.

Kromě jednoho velkého díku za krásný počet komentářů, který jste mi posledně nechali, patří ještě větší poděkování za naprosto krásné páté místo v Nej povídce dubna. Ani netušíte, jakou jste mi udělali radost. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 46. část: