Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 47. část

04.05.2011 (20:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3685×

Felix:

Šok, který se mu vzápětí objevil ve tváři, byl pochopitelný. Ale i přesto mě pobouřilo, že místo aby se ihned vrhl do práce a pokusil se udělat všechno proto, aby zastavil to krvácení, na několik dlouhých vteřin úplně strnul a dokázal jen očima hypnotizovat tu scénu před sebou. Pravda, dokázal jsem si představit, jak na něj asi působí to, co vidí. Spousta krve, ochablé tělo, které sebou jen chvílemi mírně zaškubalo, v náruči nebezpečného upíra… Všude ve vzduchu byla cítit bolest a beznaděj, byl jsem si dokonce jistý, že i mou naprostou zoufalost musel prokouknout, ačkoliv jsem se před ním snažil nasadit tvrdou a neprostupnou masku.

Všechno to tady muselo připomínat nějakou scénu z přitroublého hororového filmu.

Carlisle pomalu přejel pohledem z Jennifer na mě, na chvíli se mi bezvýrazně zadíval do očí, a pak zase rychle uhnul zpátky. Ale nakonec si jen teatrálně odkašlal, přikrčil se a nějakým zázračným způsobem se vecpal za námi do malého a stísněného prostoru. Zatímco mokrou bundu nechal ležet u vchodu, s sebou dovnitř vtáhl i poněkud větší tašku, kterou otevřel a začal v ní něco hledat, hned jak si klekl vedle nás. Postupně začal vytahovat několik různých nástrojů, z nichž jsem dokázal rozeznat tak maximálně obvazy a nějakou lahvičku, jejíž název prozrazoval dezinfekci. Pak tam bylo spoustu takových těch doktorských vymožeností, které už jsem sice někde párkrát zahlédl, avšak neměl jsem nikdy důvod zjišťovat, k čemu slouží. A nepotřeboval jsem to vědět ani teď. Hlavní bylo, že pro Jennifer znamenaly naději.

Carlisle celou tu dobu zarytě mlčel a nevypustil ze sebe ani slovo, za což jsem ho obdivoval. Byl jsem si totiž skoro jistý, že o zvláštních druzích upírů, z nichž jedním Jennifer byla, nemohl vědět skoro nic. Přeci jenom studium jejich tělesných a psychických vlastností probíhalo ve Volteře a Aro sám pečlivě dohlížel na to, aby žádné informace neprosákly na povrch. Nikdy jsem nerozuměl tomu, co ho k tomu vedlo, a on se o tom nikdy nezmiňoval. Ale byl jsem vděčný za to, že mě tehdy ještě považoval za důvěryhodnou osobu a věřil mi. Víru sice vložil do nesprávných rukou, ale já jsem tehdy prostě nemohl dopustit, aby… aby Jennifer využil stejně jako všechny ostatní. Nelíbily se mi jeho metody. Metody, díky nimž proměnou prošla jen malá hrstka těch, kteří byli vzati jako pokusní králíci. Prostě to nešlo.

Využil jsem chvilky ticha, abych se podíval ke vchodu do stanu. Chtěl jsem zjistit, jak na tom byl Antonio. Krev mu ještě stále působila problémy a já jsem nechtěl, aby se teď nacházel někde poblíž.

A měl jsem pravdu. Jeho hlava, na níž dopadaly prudké provazy vody a odkapávaly mu z obličeje a konečků vlasů, byla jen několik centimetrů od stanového průlezu. Jeho oči se zdály nepřítomné, přímo hypnotizovaly všechnu tu krev, a přitom pomalu a jistě černaly.

„Měl bys odejít,“ sykl jsem jeho směrem. Ani se na mě nepodíval, pouze se v jeho tváři při zvuku mého hlasu vystřídalo několik rozporuplných emocí. Váhal snad? Jak vůbec mohl? Poznal jsem na něm, že tentokrát už se svým instinktům vzpíral a nedovoloval jim, aby si prosadily svou tak rychle. Ale za pár vteřin tomu přeci klidně mohlo být jinak, nebo snad ne? Být na jeho místě, využil bych co nejbližší příležitosti a neriskoval bych ani okamžik. V tomhle stavu upír nikdy nevěděl, kdy nadejde ta chvíle, kdy se zvíře v nás ujme kontroly nad tělesným jednáním. A proto bylo skoro trestné, že ještě nevyužil toho okamžiku, kdy vládu nad jeho chováním ještě ovládala ta mírnější část. Ta lidská.

„Zvládnu to,“ zabručel tiše a viditelně zatnul čelisti. Celé jeho tělo se trochu napjalo, a já jsem postřehl, že přestal dýchat. Alespoň jedna rozumná věc.

„Nepokoušej štěstí.“ Ostře jsem ho probodl pohledem a maličko přivřel oční víčka, abych tomu dodal důraz. „Běž pryč.“ Sám jsem slyšel, jaký výhružný podtón se mi v hlase vytvořil. Docela překvapilo. Znělo to, jako bych byl šelma bránící své teritorium. Nebo se mi to prostě jen zdálo… Ano, to bylo pravděpodobnější. Prostě blbost.

„Pane Marlwoode.“ Carlisleovo oslovení mě nejprve zmátlo, než jsem si opožděně uvědomil, pod jakým jménem můj starý známý vystupoval mezi lidmi. „Můžete běžet naproti mým synům. Po silnici a navíc v dešti nebude tak lehké najít sem cestu.“ Oslovení synové nebo dcery mě nikdy nepřestalo a nejspíš ani nikdy nepřestane udivovat.  Bylo až k podivu, jaký vztah mezi sebou tolik jedinců našeho druhu dokázalo navzájem vypěstovat. Ale co… o Cullenových a všech jejich neobvyklých zvycích se přizpůsobovat co nejvíce lidem se obecně vědělo, a tudíž by mě to už nemělo překvapovat.

Co ale bylo skutečným překvapením, když Antonio pomalu přikývl a pak se bez dalších řečí rozběhl, načež se postupně začal ztrácet mezi stromy, dokud během dvou vteřin nezmizel z dohledu úplně.

Váhavě jsem se vrátil pohledem zpět ke Carlisleovi, který si na ruce právě pečlivě natahoval gumové rukavice.

K předchozímu tématu jsem se rozhodl dál nevracet, a namísto toho jsem maličko zmateně zamračil. „Jste upír, k čemu to…“ Větu jsem nedokončil, protože zvedl hlavu a upřeně se na mě podíval. Jeho oči byly čistě profesionální, to se zapřít nedalo. Kromě velké trpělivosti v nich nebylo absolutně nic. Žádná zvědavost, žádný hněv, žádné otázky.

„To že sám nemůžu dotekem přenášet nějaké nemoci, ještě neznamená, že se mi na kůži cestou sem nemohlo usadit spoustu bakterií,“ řekl klidně, jako by byl učitel a ochotně promlouval ke svému zvědavému studentovi. Načež opět sklopil pohled k Jennifer. „Zvedni ji do sedu,“ poručil. Bez zaváhání jsem ho poslechl a přeopatrně, abych jí ještě víc neublížil, jsem Jennifer zvedl a podepřel jí záda, aby se nesvezla zase zpět do původní polohy, jak byla slabá.

Až teď jsem si opožděně uvědomil, co se to vlastně děje. Byl tady Carlisle Cullen. Se stovkami let studií nejspíš ten nejlepší doktor, jakého by svět kdy mohl vidět. Pomáhal nám. Jennifeřiny naděje na zotavení a úspěšné prodělání přeměny se mnohonásobně zvětšily. Ale ani tak jsem nedovolil té naléhavé úlevě, aby mě ovládla celého. Ještě jsme před sebou totiž měli spousty práce, a kdybych se teď předčasně radoval… Sakra! Nemohl jsem se potom cítit tak zklamaně a nést s sebou pocit viny všude, kam se hnu.

„Zacpi jí nos,“ nařídil dál.

„Jak?“

Trpělivě ke mně natáhl ruce a ukázal mi, kde přesně jí mám nos pevně stisknout, aby se krvácení zmírnilo. „Nepouštěj ji, dokud ti neřeknu, a drž jí hlavu v mírném předklonu. Musíme zjistit, jestli jí jenom praskla uvnitř dutiny nějaká cévka, anebo se jedná o něco vážnějšího. Pak už by byl zákrok o něco nepříjemnější.“ Sám se trochu zamračil a popadl do rukou tu lahvičku s dezinfekcí. Trochu si jí vylil na kus zářivě bílé a čisté látky, kterou taky vylovil z té své zázračné tašky, a pak se velice opatrně nahnul směrem k nám.

Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak se velice šetrně dotkl té největší rány na čele. Jennifer na to okamžitě zareagovala prudkým vyjeknutím a celá sebou hrozivě zazmítala. Měla neuvěřitelnou sílu, musel jsem vynaložit veškeré úsilí, abych nepovoloval stisk prstů a zároveň ji udržel v požadované poloze, která se jí očividně nelíbila a byla pro ni nepohodlná. Snažila se mi vykroutit a znovu si lehnout, začala kopat nohama a oči se jí vykulily v neuvěřitelném extrému. Zračilo se v nich nesmírné zděšení.

„Tohle je, předpokládám, u ní asi normální,“ zkonstatoval Carlisle a zamyšleně přimhouřil oči. Nějakým neuvěřitelným způsobem se mu mezitím podařilo jí přejet hadříkem přes čelo a docílit tak toho, že se mezi vší tou červenou objevil zase kousek její bledé pokožky. Ovšem ten jediný tah také odhalil spoustu podlouhlých jizev, kolem nichž byla kůže jakoby napuchlá, vystouplá, zničená. Tohle všechno jí způsobil kousek Antoniovy nepozornosti. A trocha mého úmyslného provokování.

Dlouho jsem se na ni dívat nevydržel. Nedokázal jsem to sledovat s vědomím, že z obrovské části je tohle všechno má vina… No dobře. Že je to téměř z celé části má vina. Choval jsem se tak neuváženě. Věděl jsem, jaké jsou Antoniovy slabiny, a přesto jsem nemohl odolat pokušení ho vyprovokovat k nepříčetnosti. Jak se vůbec mohlo stát, že jsem přestal brát ohledy na Jennifer a myslel jenom na to ošklivé a nespravedlivé potěšení z jeho zuřivosti? Jak jsem mohl zapomenout, že i on jako upír může ztratit kontrolu sám nad sebou? Jak jsem mohl být v té situaci tak sobecký?

Výčitky svědomí se dostaly do každého zákoutí mého mozku, těla, do každé už dávno mrtvé buňky. Netušil jsem, proč to na mě dopadlo v takovém extrému až teď, tak najednou. Ale bylo to k nesnesení. Když jsem sledoval, jak Carlisle bere do ruky jehlu a opatrně, přesto ale rychleji než normální člověk, zašívá tu největší ránu, která se jí táhla od koutku levého oka, přes spánek a pak se ztrácela v záplavě vlasů, měl jsem chuť se pořádně praštit. Tak, abych měl jistotu, že mi to něco udělá.

Málem jsi ji zabil, zašeptal mi v hlavě nějaký nepříjemný, ale bohužel až moc upřímný hlásek vyčítavým tónem.

„Můžeš zkusit povolit stisk.“ Carlisleova instrukce mě částečně probrala ze zamyšlení a já jsem se rázem vrátil zpět do reality. Sklonil jsem hlavu zpět k Jennifer. A přikázal jsem si, že na srovnávání viny budu mít dostatek času potom. Teď jsem se musel soustředit na daleko důležitější věci.

* * *

Bella:

Předtím, než jsem se přiměla k tomu, abych překročila práh jejich domu, jsem se potřebovala jednou zhluboka nadechnout. Má bujná fantazie už si vymyslela stovky a stovky různých scénářů, ve kterých se zrcadlily všechny mé obavy. Ono taky vstoupit do domu plného upírů, a tentokrát doopravdy vědět, co jsou zač, nebylo něco, z čeho bych měla jen trému. Teď jsem si bohužel jasně uvědomovala i ten strach, kterého jsem se v Edwardově přítomnosti tak vehementně snažila zbavit.

V jeho případě už se mi povedlo přesvědčit samu sebe, že není nebezpečný. Jenomže jeho jsem znala mnohem lépe než všechny ostatní. S ním jsem strávila nejvíce času ze všech a o něm jsem doopravdy mohla říct, že ho znám.

V případě ostatních Cullenových jsem si nemohla být tak docela jistá. Nestrávila jsem s nimi dostatek času, abych se o nich něco dozvěděla. Sešla jsem se s nimi jen párkrát, a i když jsem se v jejich přítomnosti vždy dokázala uvolnit a dobře jsem se s nimi bavila, vlastně jsem o nich nevěděla absolutně nic.

„Jestli nechceš, nemusíš tam chodit,“ ozval se vedle mě Edward. Nemusela jsem se na něj dívat, abych poznala ten jeho starostlivý postoj. Zamlouvalo se mi, jak ohleduplný vůči mně byl. A právě to byl jeden z hlavních důvodů, který mi pomohl se zhluboka nadechnout, získat všechnu možnou odvahu a konečně projít dveřmi, které mi před několika dlouhými vteřinami Edward gentlemansky otevřel.

Okamžitě mě obklopila známá vůně. Byl tu cítit přepych a pohodlí. Rodinná atmosféra. Ale moje srdce i přesto tlouklo o krapet rychleji než obvykle. Připadalo mi to strašně ponižující, když jsem si uvědomila, že oni ho slyší. Vědí o každé mé reakci ještě dřív než já. Bylo to snad fér?

„Bello, ráda tě vidím,“ zaslechla jsem známý, ale dnes až překvapivě nesmělý hlásek. Zvedla jsem zrak směrem k Esmé. Neslyšela jsem ji přicházet a nejspíš jsem ji v samém zamyšlení a s hlavou sklopenou k podlaze ani jinak nepostřehla. Polilo mě mírné horko a já jsem cítila, jak se mi trochu zamotala hlava. Tohle nezvládnu.

„Jsi v pořádku?“ Edwardovy prsty mě jemně zachytily na pravé ruce kousek nad loktem. „Asi jsem tě neměl tahat z postele tak brzy. Měla by sis jít znovu lehnout a pořádně si odpočinout. Jsi vyčerpaná.“

Zavrtěla jsem hlavou a na chvíli jsem zavřela oči. Pak jsem párkrát zamrkala a samu sebe se snažila přesvědčit, že jsem v naprostém pořádku. „Vždyť jsem spala dlouho. Nemůžu od rána do večera ležet jenom v posteli. Je mi dobře,“ zalhala jsem tiše. Bůhví proč mi představa, že mluvím třeba jen o trošku hlasitěji a upoutávám na sebe pozornost, působila rozpaky.

„Doopravdy?“ Ucítila jsem na tváři Edwardův pohled a po krátkém zaváhání jsem zvedla hlavu, abych se střetla s jeho očima. Okamžitě jsem poznala, že tentokrát se neptal jen na mou fyzickou slabost, ale hlavní věcí, kterou chtěl zjistit, bylo, jestli jsem si to ještě nerozmyslela a nechci jít raději domů.

Na okamžik jsem samu sebe v duchu přistihla, jak ho prosím a přemlouvám, aby mě odvezl do bezpečí a nenutil už mě podobné zkoušky postupovat víckrát. Ale pak jsem se neslyšně okřikla. Chtěla jsem to zvládnout. Musela jsem to zvládnout. Musela jsem se přesvědčit, že jsou doopravdy tak lidští, jak mi řekl Edward, a tak milí, jak jsem si to o nich myslela předtím.

„Je mi fajn,“ řekla jsem znovu, přesvědčivěji, a pak se rychle otočila zpátky k Esmé, abych se na něj nemusela dále dívat. Určitě by mě prokoukl. Tak jako vždycky. „Taky vás ráda vidím.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale byla jsem si jistá, že to bylo tak nepatrné a tak nesmělé, že to možná ani nepostřehla.

Tak jsem si definitivně uvědomila, že do konce už moc kapitol doopravdy nezbývá... A proto jsem snad dvakrát šťastnější než jindy, když jsem viděla Vaše komentáře. Je to krásný pocit, když si uvědomím, jak dlouho jste se mnou měli tolik trpělivosti. Jste ti nejlepší čtenáři, jaké jsem si kdy mohla přát.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 47. část: