Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 5. část

13.11.2010 (18:00) • Katie92, Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5288×

Jak krásný pocit byl jít nemocniční chodbou už zase normálně. Žádná sádra, kterou bych musela tahat za sebou, žádná zbytečná zátěž, žádné starosti. Takhle si prostě představuju poslední měsíce svého života.

Ano, vím, jak deprimovaně to zní, ale prostě jsem s tím smířená. Každý člověk ví, že jednou jeho čas na zemské půdě skončí a on se octne pod ní. A stejně tak to vím já. Jenom s tím rozdílem, že to bude o něco dřív než u ostatních.

A já navíc nebudu mít manžela, děti ani vnoučata, která by po mně truchlila. Nikdo na tomhle světě, kromě doktorů, ani nepostřehne, že je po mně. A já si budu  v klídečku žít posmrtný život na místě, kde se mi bude líbit a kde budu mít všechno, co budu chtít. Znovu potkám dědu, babičku a dokonce i tátu. Půjdu přesně tam, kam patřím.

Zahnula jsem k výtahům a na poslední chvíli vklouzla do jednoho z nich. Jen tak tak jsem unikla zavírajícím se dveřím, ale nakonec jsem to stihla. A to bylo to hlavní, protože jinak bych musela čekat další dlouhou chvíli, než by se dostal zpátky ke mně. (Já jsem totiž na zbytečné čekání přímo alergická.)

Rozepla jsem si tenkou bundu a přešlápla z nohy na nohu. Očima jsem jen tak koukla na červená svítící čísílka, abych se ujistila, že výtah míří do prvního patra.

Za mnou se ozvalo zakašlání. Zmateně jsem se otočila na patě (a v duchu zajuchala, jak lehce mi to bez sádry jde) a střetla se až s příliš známým pohledem.

Jeho oči byly stejně znuděné jako jindy a bez zájmu se koukaly do těch mých.

„Ahoj,“ pozdravila jsem, snažíc se chovat mile. Přeci jenom mu částečně vděčím za to, že právě stojím na tomhle místě a moje srdce poklidně tluče.

„Nazdar,“ odvětil jako by nic. Za ty dva týdny, co jsem ho i s jeho sourozenci viděla naposled, se v jeho postoji k okolnímu světu očividně nezměnilo vůbec nic. Pořád stejně lhostejný…

S téměř neznatelným povzdechnutím jsem se od něj opět odvrátila a novou zábavu si našla v zírání na maličký displej, ve kterém se střídala čísílka, hlásající, v jakém patře se zrovna nacházíme.

Šestku pomalu vystřídala pětka, po další chvíli pětku čtyřka… Už jsem si odpočítávala, kdy se tam objeví trojka (jsem blázen, to už vím, ale co jiného dělat v takovéhle společnosti?) , ale když už jsem si řekla tři, dva, jedna, teď, ona se tam nezjevila…

Místo toho všechna světla kolem podivně zablikala, a než jsem si uvědomila, co se děje, výtah se s třepotáním zastavil na místě a nás zalila černá tma.

A do prdele…

„Co se děje?“ zeptala jsem se se špatně skrývanou nervozitou v hlase.

„Asi vypadl proud,“ ozvalo se lhostejně někde z koutu za mnou.

No bezva, opakovala jsem si v duchu sarkasticky. Co horšího se mi mohlo stát, vezmeme-li v potaz, že jsem uvízla v maličkém výtahu, ve kterém se málem nedalo ani dýchat, jaké tu bylo vedro, a ještě k tomu s ignorantem první třídy za zadkem? No to jsem teda dopadla…

* * *

„Nešil, prosím tě.“ Strčil mi před obličej láhev vody a já ji vděčně přijala. Už jsme tu trčeli minimálně dvě hodiny. Za tu dobu jsem se tak akorát svezla k zemi a dokázala se třást. A to jsem si ještě říkala, jak budu statečná. Někdo na nás sice byl tak milý, že nám tady rozsvítil záložní zářivky, ale ty ze sebe moc světla nevydaly, a tak tady vládlo skličující přítmí.

Odšroubovala jsem uzávěr a hltavě se napila. Ale stejně to vůbec nepomohlo. Pořád mi bylo stejně mizerně. Měla jsem pocit, že se každou chvílí stěny úplně zúží a mě rozmáčknou mezi sebou.

Pohled jsem prosebně upírala na červené tlačítko, které už jsme zmáčkli snad milionkrát. Ale jak se zdálo, nikoho nezajímalo, že jim ve výtahu uvízla holka vyděšená k smrti, a tak se prostě rozhodli, že to opraví, až bude čas. Nééé, žádná akutní situace. Nebudou přece zbytečně volat hasiče ani rychlou zásahovku, vždyť ona se tam s tím protivným individuem nezblázní.

Koutkem oka jsem postřehla, jak se posadil naproti mně a opřel se o stěnu. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči.

„Jak dlouho už trpíš klaustrofobií?“ ozvalo se najednou. Trhla jsem sebou, ale ani jsem se na něj nepodívala.

„Netrpím klaustrofobií,“ odsekla jsem tvrdě.

„Né, vůbec ne.“ Z té ironie, která čišela z jeho hlasu, jsem si dokázala živě představit ten úšklebek, který se mu bez pochyby uhnízdil na tváři. „Jenom se celá třeseš, přerývaně dýcháš a každou chvíli si vyděšeně prohlížíš všechny zdi v místnosti. To přece vůbec nejsou příznaky strachu z malého uzavřeného prostoru, viď?“

Hlasitě jsem polkla. „No a co?!“ vybuchla jsem. To poslední, co jsem v tuhle chvíli potřebovala, bylo poslouchat jeho narážky a posměšky.

Co jsem komu kdy udělala, že jsem tu musela zkysnout zrovna s ním? To bych radši uvítala sériového vraha nebo klidně i pedofila, ale on? Čím jsem se tak prohřešila? Vždyť jsem nikdy neudělala nic špatného. Nikdy jsem nelhala, až na pár nezbytných situací, nikdy jsem nikomu neublížila… teda, jednou jsem kopla příliš dotěrného kluka mezi nohy a potom si ještě matně vzpomínám, že jsem někomu v podnapilém stavu vrazila pár facek, ale to je tak všechno. Tak… proč?

„Nic,“ odpověděl klidně. Následovala chvíle napjatého ticha a pak se ozval znovu. „Prostě na to nemysli.“

„Pff…“ odfrkla jsem si. „Už jsi někdy zkoušel na něco nemyslet?“

„Myslet na to, že na něco nemáš myslet, je celkem obtížné.“ Zhluboka se nadechl. „Takže prostě zkus myslet na něco jiného,“ odsekl netrpělivě.

„Hm… takže kde bych začala?“ zeptala jsem se sarkasticky sama sebe. „Aha, už vím. Dneska ráno jsem vstala, celá veselá nakrmila psa, pak ho zavřela doma, odešla do nemocnice, tam mi sundali sádru, jenomže pak jsem byla blbá a vlezla jsem do výtahu, který se zasekl bůhvíkde, vedle někoho, kdo se mi snaží pomoct tím, že mě bude přivádět k nepříčetnosti!“ Začala jsem u celkem pobaveného tónu, ale poslední slova už jsem skoro křičela.

„Ty jsi beznadějný případ.“ Zakroutil hlavou a pak svou pozornost přesunul kamsi na stěnu za mnou.

Minuty rychle plynuly jedna za druhou a moje katastrofické scénáře byly čím dál horší. Chvilkama už jsem se tady viděla napůl mrtvá, jak umírám žízní nebo hladem, protože ten výtah nikdo neopravil dostatečně rychle. Fakticky pozitivní myšlení…

Ani jsem si neuvědomila, že prsty nervózně klepu o podlahu, dokud se neozvalo podrážděné: „Mohla bys toho laskavě nechat?“

Nic jsem neřekla. Jenom jsem ruku stáhla v pěst a potlačila nutkání začít totéž dělat s nohou.

Edward:

„Mohla bys toho laskavě nechat?“ vypálil jsem pobouřeně. Copak si myslí, že mě baví poslouchat jakési nerytmické staccato? Asi by si panička měla uvědomit, že tady netrčí sama.

„Proč jsi na všechno a všechny tak  protivný?“ vyhrkla zničehonic po chvíli ticha a já jsem po ní blýsknul ne příliš hezkým pohledem.

„A proč ty jsi tak zvědavá?“ opáčil jsem a pozvedl jedno obočí.

„Proč? Protože se snažím poslechnout pana dokonalého a řídit se jeho radou takže prostě zkus myslet na něco jiného.“

Otočil jsem oči v sloup. „A jiná témata tvůj katalog otravných otázek neobsahuje?“

„Ale jistěže.“ Přesladce se usmála. „Co třeba… proč jsou Rosalie s Emmettem v pohodě, ale ty ne?“

Potlačil jsem chuť jí zakroutit krkem a prostě jsem jenom na pár dlouhých vteřin zatnul zuby. „Už zas si hraješ na psychiatra?“

Lhostejně pokrčila rameny. „Už odmalička jsem jím chtěla být.“

„Aha, takže hádám, že tvé přání se ti nevyplnilo, a tak si svoji hyperaktivní touhu, dozvědět se o někom jeho celý životopis, hodláš vybít na mně?“

„Vidíš tu snad někoho jiného?“

Hlasitě jsem si povzdechl a raději si v duchu začal opakovat, že kdybych ji zabil, nedopadlo by to dobře. I když ta představa, jak jí mlátím hlavou o zem, byla velice lákavá, musel jsem myslet i na… vedlejší účinky.

Carlisle s Esme by mě vykopli z domu, já bych skončil na ulici a byl bych na pár stovek let odkázán jenom na vytírání podlah, dokud by se u Esme neprojevila zapomenutá mateřská láska a ona mě nevzala ze soucitu zpátky. Ne, ne, ne… jednodušší bude, když to třeštiprdlo nechám naživu.

„Takže neodpovíš?“ dotírala dál a mě  na malý okamžik napadla spásná myšlenka, že až se odsud dostaneme, odvezu ji někam do Kanady a všem bude líp.

„Ne,“ odsekl jsem stručně a ani se neobtěžoval na ni pohlédnout.

„Tak fajn, ale kdyby sis to rozmyslel, mně se můžeš svěřit. Nemusíš mít obavy, ž bych to všude roztroubila, já nejsem typ, který vykládá cizí problémy na potkání.“

Pozvedl jsem obočí. „A kde bereš tu jistotu, že se mám s čím svěřovat?“

Zasmála se. „Podíval ses někdy na sebe do zrcadla? Nepotřebuju tě znát nijak dobře a už při prvním pohledu na tebe mi je jasné, že tě něco žere.“

„Žere?“ opakoval jsem po ní s hraným úžasem.

„Jak jinak bys popsal mladého kluka, po kterém šílí každá druhá holka, on by mohl mít, jakou chce, ale žádnou nemá? Je z bohaté rodiny, může mít všechno, co si zamane, ale on o nic nejeví zájem?“ Už se nadechovala k dalšímu chytrému přirovnání, ale já ji předběhl.

„Peníze nejsou všechno,“ poučil jsem ji chytře. „A holku nemám ze zcela jiného důvodu, než si myslíš.“

Následovala chvíle ticha a já už si maloval bláhové naděje, že už jí konečně došly argumenty, ale ono ne…

„Takže jsi na kluky?“

Šlehl jsem po ní dost zamračeným pohledem. Tohle už byl fakticky vrchol. Jak si jen mohla myslet, že jsem homosexuál? Nosím snad růžové trička a mluvím vysokou fistulkou? Rozhlížím se snad v obchodech po dámských botách? Vždyť já málem nerozeznám ani lodičky od kozaček… Dokonce ani make-up nepoužívám.

„Takže má jiný problém…“ zamumlala si spíš pro sebe, než pro mě. Koutkem oka jsem si všiml, jak se jí obočí stáhlo k sobě a na čele se jí vyrýsovala zamyšlená vráska.

Nerozuměl jsem tomu. Proč trpí tak posedlou touhou se o mně dozvědět víc? Nebo to takhle dělá s každým? Jestli jo, tak teda lituju každého, kdo s ní kdy měl tu čest. Protože ona musela zcela jistě každého z nich přivést do blázince.

„Máš ještě jiné sourozence než Rosalie s Emmettem?“ zeptala se a její tón už opět překypoval „pouhou“ zdvořilou zvědavostí.

„Jo.“

„To musíte mít doma veselo,“ zkonstatovala se smíchem.

„To jo…“ potvrdil jsem a zamračil se nad vzpomínkou na předešlou noc. Hru na kočku a na myš, která se odehrávala ve vedlejší ložnici Rosalie a Emmetta, jsem vydržel poslouchat sotva deset minut. Potom jsem taktně vyskočil z okna a až do svítání jsem bloudil bezcílně lesem a jako vždy přemýšlel nad možnostmi upířích sebevražd. Ovšem po zavrhnutí bolestného sebeupálení a seberoztrhání a přesvědčení se, že kdybych si do srdce zabodnul dřevěný kolík, tak by to byl on, kdo by utrpěl škody, jsem musel usoudit, že tohle tělo je bohužel téměř nezničitelné.

„Kolik vás vlastně celkem je?“ pokračovala ve výslechu.

„Pět,“ odvětil jsem bez zájmu. Na ostatní, kteří si doma zcela jistě právě užívali letních „radovánek“, jsem teď fakt myslet nechtěl. Ale nejspíš bude jednodušší, když jí budu na všechno odpovídat. Takhle jí to třeba brzy přestane bavit.

„Páni,“ vydechla a já zaslechl úžas v jejím hlase. „No, vašim rodičem bych nejspíš být nechtěla. Jen představa, že se do sebe všichni navzájem pustíte, mi způsobuje celkem problémy.“

„Hm…“

Opět si povzdechla. „Mluvit s tebou je jako mluvit s kusem šutru. Můžu do něho hučet cokoliv, ale kloudné odpovědi se stejně nedočkám.“

„Na to jsi přišla až teď?“ Asi tak na vteřinu jsem rty vytáhl do falešného sladkého úsměvu, ale pak je nechal opět spadnout do původního znuděného šklebu.

„Ne, na to jsem přišla už u tvého prvního pokusu o omluvnou schůzku,“ ušklíbla se.

Protočil jsem oči v sloup a dál mlčel. Jsem zvědavý, kolik tu toho s ní ještě dneska zažiju…

* * *

S bláhovým pocitem, že nejhorších šest hodin svého života už mám za sebou (fakt nechápu, co jim trvalo tak dlouho na spravení výtahu), jsem padnul na pečlivě ustlanou postel a poprvé za svou upíří existenci se mi snad doopravdy chtělo spát. Věděl jsem, že to fyzicky nebylo možné, ale hlava mi třeštila jako ještě nikdy a pořád dokola se mi v ní ozýval její protivný hlas pokládající ještě protivnější otázky. Jednou dokonce můj problém označila za nedostatek sexuální aktivity, naštěstí těsně předtím, než jsem jí stihl nějak odseknout, se světla konečně naplno rozsvítila a výtah se dal do pohybu. Díky Bohu za to, protože jinak bych musel skutečně zcvoknout.

Ale moc klidu jsem si v čerstvě vypraných a voňavých peřinách neužil.

„Edwardééé!“ zaječela Alice z obýváku a já ze sebe jen vydal něco velice vzdáleně podobného zakňourání a přitiskl jsem si polštář na hlavu. Však ona dá za chvíli pokoj. Dvě otravné ženské v jednom dni? To je nadlidský výkon.

„Edwarde!“ ozvalo se znovu. Tentokrát moje smysly zbystřily, že už se její hlas blíží, z čehož logicky vyplývalo, že už se blíží i ona… Ajajaj…

Těsně předtím, než jsem stihl vyslat zoufalou modlitbu, aby nechtěla doprovod na výprodeje u Calvina Kleina, se dveře do mého pokoje rozletěly, až kolem zavířil vzduch. „Edwarde, máme problém,“ vydechla a já konečně v jejím hlase rozpoznal zoufalý tón.

Moc, moc, moc děkujeme za tak krásné komentáře. :) Skutečně nás hrozně potěšily.

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), Shindeen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 5. část: