Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 51. část

24.05.2011 (13:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5409×

FELIX:

Už jsem si ani nevzpomínal, kdy jsem se naposledy podíval na hodinky. Čas pro mě byl v momentálně pravděpodobně ta úplně poslední věc, na kterou jsem potřeboval myslet. I když jsem si každých pár vteřin zoufale opakoval stále dokola tu jednu jedinou větu Jak dlouho ještě?, neodvažoval jsem se zvednout zápěstí do svého zorného pole, protože jsem se bál, že by to jen znásobilo mou nervozitu. Co kdybych zjistil, že i když se mi to všechno zdálo jako věčnost, ve skutečnosti uplynulo jen pár nepatrných a nepodstatných minut? Co když by se mi tím jen zintenzivnil pocit zoufalství, že to všechno, co už s křikem protrpěla, byl teprve začátek?

Ne, v takových chvílích jsem si musel udržet aspoň tu bláhovou představu o tom, že už má většinu za sebou. Nezáleželo na tom, z jaké části to byla pravda… Důležité bylo, že mě to – dost sobecky – uklidňovalo.

Nebylo to poprvé, co jsem viděl podobnou proměnu – ve skutečnosti už jsem jich za celý svůj život spatřil desítky -, ale to nic neměnilo na tom, že tentokrát jsem vše, do posledního detailu, prožíval úplně jinak. Kdykoliv sebou Jennifer prudce trhla, ani já jsem se neudržel na místě a nevědomky mírně kopíroval její pohyby, jako bych tu bolest zažíval spolu s ní. Jako by to nebyla ona, kdo tak trpěl, ale byl jsem to já. A taky že jsem si povětšinu času zoufale přál, aby to tak mohlo být. Dívat se na bolest nikdy není nic hezkého. A dnes to platilo stonásobně.

Moje mysl nebyla schopná pracovat natolik dobře, aby mi osvětlila, proč to tak pro mě bylo. A ani jsem pořádně nevěděl, jestli se tím vůbec chci zabývat. Možná, že pro mě bylo jednodušší, když jsem o tom neviditelném provazu, který mě k ní bez mého vědomí přivázal, nevěděl vůbec nic…

„Felixi?“ Doktor s hlasitým zašustěním nakoukl do stanu. Z tónu jeho hlasu jsem četl všechnu tu opatrnost a obezřetnost vůči mé osobě. Doopravdy na mně bylo mé znepokojení tak moc vidět? „Můžeme ji… přesunout?“

Nedobrovolně jsem otočil hlavu jeho směrem. V jeho obličeji se zračilo tolik obav. Mně samotnému se to asi nemohlo ani zdaleka rovnat, ale na to, jak krátce Jennifer znal, toho i tak bylo skoro až přespříliš.

I když se mi vůbec nelíbilo, že bychom s Jennifer měli jakkoliv manipulovat, přikývl jsem. Rozum mi totiž dost hlasitě našeptával, že ten druhý stan, který dovezli a asi sto metrů odsud hlouběji v lese postavili Carlisleovi synové, jež sem Antonio přivedl stejně jako předtím Carlislea, má mnohem lepší a hlavně větší zázemí, než tenhle malý a rychle deštěm prosakující krcálek, co Antonio vozil v autě.

Osobně jsem se s těmi dvěma mladými Culleny ještě nesetkal. Na to jsem se až moc bál vzdálit se od Jenn byť i jen na krok. Pouze jsem je koutkem oka zahlédl, když sem zhruba před půl hodinou dorazili. Jen jsem se tehdy na dálku ujistil, že mají své sebeovládání pod kontrolou, a potom už jsem zase všechnu svou pozornost zaměřil jinam. Nebyl důvod se jimi více zaobírat.

A tak jsem Jennifer opatrně zabalil do velké bundy, aby na ni pršelo pokud možno co nejméně, a navzdory jejím nevědomým protestům, kopání a máchání kolem sebe, jsem si ji přitiskl co nejvíc k sobě a jakmile mi doktor uvolnil východ ze stanu, tak rychle, jak jen to šlo, jsem se přesunul na patřičné místo.

O čtyři vteřiny později už jsem Jennifer pokládal na širokou nafukovací matračku a úpěnlivě jsem jí přejížděl očima po těle, jestli jí to manipulování s ní nějak neublížilo.

Naštěstí se vše zdálo v pořádku, pouze ve vlasech se jí třpytilo pár dešťových kapek, které jsem jí okamžitě co nejšetrněji setřel. S úlevou, že zatím vše vycházelo podle plánu, jsem se chtěl sesunout na zem vedle ní a třeba i na několik vteřin zavřít oči.

Znovu sebou prudce trhla, až se celá matračka trochu zhoupla. Při tom náhlém pohybu se přetočila na druhou stranu… A já jsem tak spatřil její pravý ukazovák.  Nezvykle velký oproti ostatním drobným, dětským prstům.

Musel jsem několikrát zamrkat, než jsem si opožděně uvědomil, co to má znamenat.

A pak jsem, napůl úlevou a napůl obavami, vydechl. Hlavní a nejbolestnější část přeměny nastala. Její tělo se začalo měnit.

* * *

BELLA:

Zmateně jsem zamžourala do tmy kolem sebe. Že je něco špatně, jsem poznala okamžitě. Jako by byl vzduch kolem nasáklý něčím, co tu nemělo co pohledávat.

Odkopla jsem ze sebe přikrývku a převalila jsem se na břicho. Bylo tu neskutečné horko. Cítila jsem na čele a na zádech kapičky nepříjemného potu a líce mi hořely. Kromě toho jsem se pořád cítila neskutečně unaveně, i když jsem podle času na digitálním budíku rychle spočítala, že jsem spala něco kolem dvanácti hodin.

Hlasitě jsem povzdechla. Bývaly doby, kdy jsem za noc naspala třeba jen polovinu z toho a po probuzení jsem se vždy cítila čilá a plná elánu. Situace teď se mi ani za mák nelíbila.

Natáhla jsem ruce za hlavu a pořádně jsem se protáhla. Slyšela jsem, jak mi přitom na zádech zapraskaly kosti, a jenom jsem se při tom pohybu utvrdila v tom, že můj stav na tom rozhodně není ani zdaleka perfektně, jak bych si přála. Bolel mě snad každý sval v těle. Skoro jako bych celý den strávila v posilovně, jen ještě o něco málo horší. Byla jsem líná se pohnout, už jenom zvednout nohu, abych si potáhla nohavici, co se mi nepříjemně lepila na kůži, mi připadalo jako ta nejtěžší věc na světě. Nejradši bych prostě jen ležela jako mrtvola až do rána a ani se nepohnula.

Jenomže ten podezřelý klid kolem mi to nedovolil.

První věc, kterou jsem si můj mozek opožděně uvědomil, byla, že místo vedle mě je prázdné. Neležel tam náhodou Edward, ještě když jsem usínala?

Zamračila jsem se na mírně pokrčený polštář, na kterém předtím spočívala jeho hlava. S povzdechem jsem se převalila až ke kraji postele a dost nedobrovolně spustila nohy na příjemně chladivou zem. Poslepu a trochu potácivě jsem se snažila najít dveře, které mi předtím Edward představil jako vstup do koupelny, kterou mám použít, kdykoliv budu potřebovat. A že strčit rozpálený obličej pod studenou vodu pro mě bylo v tu chvíli opravdu nutnost.

Ještě chvíli jsem rukou šmátrala po holých zdech, než jsem konečně narazila na něco, co připomínalo kliku. S úlevou jsem dveře tiše otevřela a okamžitě sáhla po vypínači. Ostré světlo se mi zabodlo do očí a přinutilo mě je maximálně přivřít.

Se zaklením jsem se dopotácela k umyvadlu a unaveně jsem se o něj opřela.

Před sebou jsem zaznamenala zrcadlo, ale byla jsem příliš líná na to, abych se do něj podívala. A hlavně – taky jsem si nebyla jistá, že zrovna teď chci vidět svůj věrný odraz.

Nahmatala jsem kohoutek a zrovna ve chvíli, kdy jsem nechala spadnout první pramen vytoužené vody do umyvadla, jsem za sebou zaslechla Edwardův hlas.

„Proč ještě nespíš?“ Jeho tón byl něžný, starostlivý, ale i přesto trochu přísný. Jasně, včera mi kladl na srdce, abych se vyspala pořádně, a já jsem si byla jistá, že i když jsem to doopravdy neviděla, nevyspanost ze mě křičí na metry daleko. A jemu uniknout nemohla.

V odpověď jsem jen pokrčila rameny a bez jediného pohledu směrem k němu jsem si nejprve nechala stéct vodu dlaní, abych si vzápětí mohla navlhčit obličej.

Úleva byla okamžitá, ale netrvala dlouho. Kůže se mi znovu rozhořela ve chvíli, kdy jsem se otřela ručníkem.

„Ukaž.“ Aniž bych slyšela nějaké kroky, Edward najednou stál těsně za mnou a s obavami vepsanými v očích mi přikládal ruku na čelo. Div jsem nevzdychla blahem, když se jeho ledová kůže dotkla mé pokožky. „Máš horečku,“ zkonstatoval během vteřiny a přivinul si mě blíž k sobě. „Proč jsi mě nezavolala dřív?“

„Teď jsem se vzbudila,“ zívla jsem. Nechala jsem ho, aby si mě přivinul k sobě do náruče, a uvolněně jsem si opřela hlavu o jeho hruď. Takhle bych mohla být pořád a vůbec bych si nestěžovala.

„Odnesu tě zpátky do postele a hned ráno zajedeme do nemocnice, ano?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, ale na to, abych dala svůj protest najevo nějak efektivněji, jsem neměla sílu. „Nepotřebuju doktora, to přejde,“ zamumlala jsem.

Bez sebemenší námahy si mě vyhoupl do náruče a zamířil zpátky do ložnice. „Nechci nic riskovat. A ani ty bys neměla.“

„Hm…“ zabručela jsem. „Věř mi. Ještě budu chvíli spát a pak mi bude dobře. Fakt.“

Hlasitě si povzdechl a opatrně mě položil do postele, ke které mezitím došel. „Ale slib mi, že jakmile se Carlisle vrátí, necháš ho, aby tě prohlídl.“

Při zmínce o něm jsem donutila napůl zavřené oči, aby se doširoka otevřely a pohlédly na něj. „On tady ještě není?“ Myslí mi prolítla vzpomínka na Jennifer a já jsem se hned cítila o nepatrný kousíček čilejší.

Spíš jsem tušila, než jsem viděla, jak Edward zavrtěl hlavou. „Emmett s Jasperem dorazili před dvěma hodinami. Ale Carlisle tam podle všeho ještě chtěl zůstat, prý by mohl být později nápomocný.“

„Emmett s Jasperem jsou tady?“ Pokusila jsem se zvednout do sedu, ale Edwardovy ruce mě ihned zatlačily zpátky do polštáře. Zamračila jsem se na něj a doufala, že to vidí. „Vědí, co se děje?“

„Ano.“

„A?“

„No tak, Bello. Měla bys spát, o tomhle můžeme mluvit ráno,“ řekl trochu unaveným hlasem.

„Už je ráno,“ namítla jsem a bradou pokynula na digitální budík, který ukazoval čtyři hodiny po půlnoci.

„Ty se jen tak nedáš, co?“

„Máš ten dojem?“ ušklíbla jsem se. Pokusila jsem se, aby to vypadalo vesele, ale ve skutečnosti se mi to nejspíš ani vzdáleně nepovedlo.

„Bohužel,“ povzdechl. „Proč jen musíš být tak paličatá?“

Převrátila jsem oči v sloup. Unavenost na mě stále doléhala, ale já jsem nepřestávala v jejím odolávání. „Jen mi to řekni.“

Jeho prsty mi přejely po tváři a zastrčily mi několik neposedných pramenů vlasů za ucho. „Vím jen to, co jsem viděl v Emmettových myšlenkách. Jasper toho zdá se moc nepochytil.“

„Ne?“

„Byla tam cítit krev, takže se ze všeho nejvíc snažil soustředit na vlastní sebeovládání,“ vysvětlil mi. „Emmett s ním problémy nemá, a tak z Carlislea dostal alespoň pár základních informací.“ Na okamžik se odmlčel. Potom se opatrně natáhl na postel vedle mě a majetnicky si mě přitáhl do náruče. Zabořila jsem mu obličej do ramene a ze všech sil se nutila zůstat vzhůru. Nevěděla jsem, jestli to Edward věděl a byl to jeho záměr, ale v jeho objetí jsem každopádně všechnu únavu cítila ještě několikanásobněji. Ale když pak znovu promluvil, šok a zděšení přebilo všechno ostatní. „Jennifer má v sobě kousek z upíra.“

* * *

FELIX:

Dívat se na ni pro mě bylo něco naprosto nového, nepoznaného. Chvílemi jsem dokonce uvěřil těm několika bláhovým představám o tom, že spím a zdá se mi pouhý sen. To by ale bylo moc jednoduché. Realita byla příliš jasná, obraz byl tak ostrý a nezvratný, že jsem snad ani nemohl pochybovat o tom, že se to děje doopravdy a nejedná se pouze o nějaký výplod mé fantazie. Ona se skutečně změnila.

To tam bylo její malé a křehké tělíčko, kterého by se jeden bál i dotknout, aby jí jedním jediným dotekem nějak neublížil. Ty tam byly její dětské rysy, její mladičká tvář i zvědavé oči předškoláka.

Přede mnou už ležela mladá žena.

Předtím rovné, krátké a světle blonďaté vlasy teď nabraly tmavšího, skoro až hnědého odstínu, sahaly jí pravděpodobně až někam pod lopatky a kolem obličeje a u konečků rozprostírajících se na spacáku vedle ní se jí vytvořily jemné vlnky.

Její jemně perleťovou tvář sice hyzdila nehezká jizva, táhnoucí se od levého spánku až k zavřenému oku, ale ani to jí neubíralo na té neskonalé kráse.

I při pohledu na její postavu jsem jen nevěřícně vzpomínal, jestli ještě před pár hodinami byla skutečně tak drobná. Jestli se mi všechna ta její bolest, kterou procházela, když jsem slyšel praskání kostí, viděl, jak se jí deformují končetiny, jak nabývaly toho správného tvaru, jak se jí na několika místech trhala kůže, ze které se okamžitě vyvalila krev a zmáčela všechno kolem ní, jen nezdála. Ale věděl jsem, že to skutečně byla realita.

Oblečení jsem z ní musel sundat už dávno. Dětské džíny a tričko byly příliš těsné, než abych mohl riskovat, že by to jakkoliv mohlo ohrozit správný chod nastávajících okolností. Naštěstí jsem ale měl dost úcty k tomu, abych se přitom díval někam jinak a už tehdy přes ni okamžitě přehodil dva otevřené spacáky, abych ji zakryl.

Předtím jsem se domníval, že jsem to udělal z pouhé úcty k jejímu soukromí, ale momentálně jsem byl neskutečně rád hlavně z toho důvodu, že jsem si nebyl jistý, co by se mnou udělalo, kdybych ji viděl teď. Nohy, jejichž špičky vykukovaly zpod spacáku, měla zcela jistě dostatečně dlouhé na to, abych mohl s jistotou tvrdit, že bude dost vysoká. Podle vystouplých lícních a klíčních kostí, jež jsem chvílemi měl tu možnost spatřit, se také dalo soudit, že bude dokonale štíhlá. A taky jsem i navzdory přikrývce dokázal s jistotou říct, že se jí ani zaoblení ženských rysů rozhodně nevyhnulo.

Několik vteřin jsem sledoval, jak se jí zvedal hrudník v pravidelném rytmu. Tiše oddechovala. Odhadoval jsem, že jí zbývalo tak maximálně pár minut, kdy jí bude dopřán ten zasloužený odpočinek. Zápěstí jedné ruky totiž měla ještě stále vůči zbytku těla značně menší, zakřivené do nepřirozeného úhlu, a pokožku kolem nezdravě namodralou. Což svědčilo o tom, že za pár chvil ji přemůže čerstvý nával jedu, který bude mít za úkol to dát do pořádku.

A taky že se má předtucha během kraťoučkého momentu vyplnila. Ve stejné chvíli, kdy sebou trhla, se stanem rozlehl tlumený, skoro sténavý výkřik. Bezmezně jsem si uvědomil, že ani její hlas se nevyhnul naprosté změně. I ten totiž nabral zcela jiný tón. Hlubší, ženský, vyspělejší. Absolutně jsem ho nepoznával.

Překulila se ze zad na pravý bok, takže jsem jí teď viděl zpříma do obličeje. Na čele se jí třpytily krůpěje potu, několik kapek jí dokonce steklo na načervenalé tváře. Neunikly mi ale ani její hluboké a na první pohled jasně patrné kruhy pod očima. Jasně to dávalo světu najevo všechen ten čas, který protrpěla. Kdy jí nebylo dovoleno si odpočinout, kdy se vystavovala té nejtěžší zkoušce, jaká ji v životě potkala.

Překroucené zápěstí jí při dalším návalu bolesti dopadlo ochable kousek před obličej. Slyšel jsem to nepříjemné křupání a praskání. Kůže se jí díkybohu zacelovala hned po tom, co z ní vyteklo jen pár kapek krve. Prsty byly totiž naštěstí dostatečně malé na to, aby se zahojily rychle. Se zády to byl větší problém…

Celou dobu jsem si připadal, jako bych sledoval počítačově vytvořenou scénu nějakého filmu. Dlaň se jí pomalu prodloužila, ale podle toho, jak křivila obličej a tiskla oční víčka co nejvíce k sobě, to nemohlo být nic příjemného, jak by to někteří scénáristé jistě udělali. Tohle bylo holé peklo, boj o život.

Na několik vteřin jsem se donutil zavřít oči. Všechno tohle trvalo už čtyřiadvacet hodin a já jsem se na to teď prostě nedokázal dívat dál. Trpěla už dlouhou dobu předtím, celé měsíce zažívala návaly bolesti, ale tohle bylo mnohem horší.

Až když jsem slyšel tiché, úlevné vydechnutí, dovolil jsem si znovu rozlepit oční víčka a pohlédnout zpět na ni.

Její dlaň už nabrala přesně toho tvaru, kterého měla. Držela ji zvednutou nad obličejem, oči doširoka otevřené, a užasle na ni hleděla. Otáčela jí na všechny strany a prohlížela si ji, jako by tomu nemohla uvěřit. Což bylo zcela logické. Až se poprvé uvidí v zrcadle celá, její úžas bude stonásobně větší.

Učinil jsem tichý pohyb, kterým jsem se přesunul až těsně k matraci. Pomalu a opatrně jsem si klekl na kolena, abych si ji mohl opatrně prohlédnout. Podle tlukotu srdce, které – ačkoliv se zatím zdálo, že bije celkem pravidelně -, jsem se díky jeho nepatrně zpomalenému rytmu domníval, že v krvi už jí kolují jen velice titěrné zbytky upířího jedu. Nemohly už stačit ani na to, aby jí zahojily několik krvácejících ranek na ramenou a krku. Což znamenalo, že její organismus už si vzal téměř vše, co potřeboval k dokončení proměny. A Jennifer tudíž brzy začnou vypovídat základní životní funkce, protože na nic víc už ho dostatek nebude.

Právě teď byla pravděpodobně ta nejvhodnější chvíle proto ji kousnout. Uvědomoval jsem si to dost jasně, rozum mě logicky nabádal, abych se bez jakýchkoliv dalších výhrad sklonil k jejímu zápěstí a nechal svůj jed, aby dokončil to, nač byly pozůstatky toho Sandřiného moc slabé. Abych jí zachránil život a příliš nepřemýšlel o tom, co dělám.

Tak proč mi činilo takový problém překonat tu nepatrnou vzdálenost, co dělila mé zuby od jejího předloktí?

Jennifer pomalu otočila hlavu mým směrem a zatvářila se, jako by až teď zaznamenala mou přítomnost. V obličeji se jí nejprve mihl šok. Oči, ve kterých najednou nebyly ani stopy po tom původním nepřítomně bílém zákalu a které teď zářily jasnou a pronikavou zelení, se na kratičký okamžik trochu vykulily a během vteřiny se v nich stihlo vystřídat několik rozporuplných pocitů. Poznal jsem strach. Zaznamenal jsem i nejistotu a nedůvěru. Ale když se tam najednou objevila zmatenost, celý jsem se nevědomky trochu napjal.

Jemně rozevřela suché a popraskané rty a já jsem zaslechl její přerývaný nádech, jak se pokusila nabrat dostatek kyslíku do plic.

„Já tě znám,“ zašeptala po chvíli ochraptěle.

Polkl jsem. A znovu. Jako by se mi v krku usadil jeden velký knedlík, skrz který jsem nedokázal skoro vůbec mluvit. „Já… jsem Felix, vzpomínáš si na mě?“ Tak opatrně, jak jsem toho jenom byl schopen, jsem k ní natáhl jednu ruku a pohladil jsem ji po vlasech, stejně jako jsem to dělal vždycky předtím, když jsem se ji pokoušel uklidnit. I když teď jsem si nebyl dost jistý, jestli uklidňuju ji, anebo sebe…

Nejprve před mým dotekem instinktivně ucukla. Ještě nebyl zvyklá na nějaký intezivnější kontakt s okolím, na to si musela stále připadat příliš dezorientovaně, ale nakonec jen úlevně zavřela oči a nechala si ode mě odhrnout prameny vlasů z obličeje.

„Pamatuju si tvůj obličej,“ zamumlala vyčerpaně. Trochu pootočila hlavu mým směrem a zabořila obličej do mé dlaně. Zhluboka se nadechla. „A taky tvoji vůni.“ Neubránil jsem se mírnému – a hlavně úlevnému pousmání. Proměnu často doprovázely časté výpady různých vzpomínek, zapomínání na některé okamžiky… A já jsem byl nesmírně rád za to, že zrovna mě si její mysl udržela alespoň takto.

Neotálej, zašeptal mi v hlavě nějaký hlas naléhavě. Zhluboka jsem se nadechl. Měl pravdu. Chvíle, kdy její tělo přijme další jed, byla omezená. A já jsem nemohl čekat věčně.

I když se mi nelíbilo, že jakmile jsem s ní navázal nějaký přímý kontakt, musel jsem ji zase uvrhnout do těch mučivých svárů, ale neměl jsem na výběr. Náš čas se krátil. Skoro jako bych doopravdy slyšel nějaké pomyslné tiktak, tiktak, tiktak…

Nedovolil jsem si žádné další odkládání. Využil jsem momentu, kdy se jí tvář trochu uvolnila a ona se zavřenýma očima poklidně nabrala vzduch do plic, a pak jsem se bez rozmýšlení sklonil přímo k jejímu krku. Zápěstí se mi v tu chvíli jevilo jako něco hrozně neosobního, něco cizího.

Už mě dělil jen jediný centimetr od té běloskvoucí kůže, když sebou najednou prudce trhla.

„Ne…“ hlesla vysíleně. „Prosím, ne – já už nechci!“ I když byla tak slabá, tón jejího hlasu byl skoro až plačtivý. Vytušila, co se to dělo. A přirozeně se tomu bránila. Vymrštila ruku do vzduchu a pokusila se mě odstrčit. Vší silou se mi zapřela do ramen a snažila se zpod mého těla vyprostit, překulit se na bok a pak se nějak bránit všemu, co mělo nastat.

Ale jelikož postrádala téměř všechnu svou energii, nepodařilo by se jí hnout ani s normálním člověkem, natožpak se mnou…

Pevně jsem stiskl oči k sobě. „Už to brzy skončí. Slibuju.“ Jen Bůh věděl, jak moc jsem si v tu chvíli přál, aby to mohla být pravda.

A pak jsem se jí co nejrychleji zakousl na přesně vybrané místo. Do pomalu pulzující krční tepny.

* * *

BELLA:

Následující čtyři dny byly snad ty nejnapjatější, jaké jsem kdy zažila. Všude kolem ve vzduchu visela nervozita, znepokojení, často i podrážděnost. Nikdo nedokázal být sám sebou. Ani já ne.

Spala jsem víc, než jsem byla vzhůru. Několikrát jsem i zvracela. V jednu chvíli jsem měla horečku kolem třiceti osmi, dvě hodiny na to už mnou třásla zimnice. Edward z toho pochopitelně šílel. A ačkoliv mi jeho starostlivost připadala jakkoliv přehnaná, nedokázal jsem se dívat na to, co s ním všechny ty problémy kolem dělají, a tak jsem udělala to nejmenší, co jsem v tu chvíli mohla.

Nechala jsem se posadit do auta a odvést k doktorovi.

Ten mi pochopitelně neřekl nic, co bych už nevěděla. Nemoc postoupila do dalšího stádia a on mi znovu kladl na srdce, abych dodržovala klid na lůžku, nestresovala se, odpočívala, hodně pila, jedla a brala prášky, na které mi předepsal recept.

Cestu zpátky ke Cullenovým jsme pak trávili mlčky. Každou chvíli jsem sice na sobě ucítila Edwardův starostlivý pohled, ale ani jednou se nedovážil něco říct.

V jejich vile jsem se na nějakou dobu zabydlela. Sice jsem chtěla jít domů, ale Edward se ode mě nehodlal hnout ani na krok a já jsem se neopovážila po něm chtít, aby se odtrhl od své rodiny – od zdroje, kde se každou chvíli mohly objevit nejnovější informace. Na druhou stranu jsem ale musela přiznat, že to mělo i pozitivní stránku věci.

Čím více času jsem s Cullenovými trávila, tím více jsem si uvědomovala, že z původního strachu se postupně stávala důvěra. Třetí den už zůstala jen nepříjemná nervozita, když Edward kdykoliv opustil místnost a já s nimi osaměla.

Ale s jistým uspokojením a velkým oddechem jsem si uvědomovala, že už jsou pro mě téměř to samé, co byli před tím, než mi o nich Edward pověděl pravdu. Až na pár nepodstatných detailů.

Až čtvrtého dne večer ale nastal pořádný shon, ze kterého mi trochu běhal mráz po zádech. Když Esmé dokončila pravidelný rozhovor s Carlislem a odložila mobil na kuchyňskou linku, všechno se začalo dít příliš rychle.

Edward, který ještě před tím byl nahoře, odkud mi i přes mé protesty, že se mi na gauči sedí pohodlně, chtěl přinést polštář z jeho ložnice, se zničehonic zjevil těsně vedle mě a pevně si mě k sobě přivinul.

„Co to…?“ Nestihla jsem nic doříct, protože z druhé strany se najednou objevila Alice.

„Musíme si pospíšit,“ zavelela tiše a v další vteřině se přesunula k Jasperovi sedícímu v křesle. Z těch rychlých pohybů se mi zvedal žaludek a musela jsem několikrát pořádně zamrkat, abych to rozdýchala. Jistě, Edwarda už jsem takhle viděla. Ale když se tak najednou začali přemisťovat všichni, zatočila se mi mírně hlava.

„Carlisle se vrací,“ řekla Esmé dostatečně hlasitě, aby ji bylo slyšet. Ovšem z výrazů, které se zračily v obličejích všech členů její rodiny, jsem usoudila, že jsem nejspíš jediná, pro koho to sdělení bylo určeno.

„Co to znamená?“ Otočila jsem se na Edwarda. Snažila jsem se být nad věcí, ale pravdou bylo, že jsem neměla ani ponětí o tom, co to všechno mělo ve skutečnosti znamenat. Celé dny mezi sebou mluvili v řeči, které jsem nerozuměla. I když hovořili plynulou angličtinou, pod pojmy přeměna, žízeň nebo novorozená jsem si pořád nedokázala představit nic konkrétního. Ale bála jsem se na cokoliv zeptat. Nechtěla jsem působit až tak hloupě, i když bylo logické, že o tomhle na rozdíl od nich nemůžu vědět absolutně nic. O upírech jsem věděla pět dní. A ani tomu jsem chvílemi pořád nemohla uvěřit. A můj mozek odmítal jakékoliv nové informace, které by ho ještě víc mátly.

„Nebude sám,“ odpověděl Edward a zamračeně stáhl obočí k sobě. Jeho paže mě stiskly o něco pevněji. „Přivede s sebou i Jennifer, jejího otce a… ještě jednoho upíra.“ Při zmínce o Marlwoodovi jsem se automaticky zamračila. Vzpomínka na něj ve mně ještě stále probouzela nechuť a opovržení, i když už jsem se stihla dozvědět, že jen díky němu se Carlisle dostal k Jennifer včas, aby jí mohl pomoct. Podle všeho to totiž byl právě on, kdo sem přišel a prosil jej, aby šel s ním a ošetřil ji. Ale ani navzdory tomu jsem se prostě nedokázala tak docela ubránit všem těm myšlenkám na různé historky, které mi o něm Trudy v domově vykládala.

„Co to znamená pro mě?“ Narážka smiřovala na jeho čistě ochranářské gesto, jímž mi znemožňoval se jakkoliv pohnout.

„Že na tebe budeme muset dávat větší pozor.“ Byl to Jasper, kdo mi odpověděl. Zvedla jsem hlavu jeho směrem a snad poprvé na jeho tváři zaznamenala náznak úsměvu. „Nevíme, jak moc Jennifer bude schopná se ovládat.“

„Ale my tě nedáme, neboj.“ Emmett se vesele zakřenil a odhalil v úsměvu sérii bělostných zubů. Pak na mě šibalsky mrkl. „Klidně se za tebe budeme i bít.“

Zmateně jsem se zamračila a přesunula jsem pohled zpátky na Edwarda. Neměla jsem ani to nejmenší ponětí, o čem to mluvili, a doufala jsem, že právě on mi poskytne srozumitelné vysvětlení.

Ale on se jen smutně usmál. „Máme asi tak dvě minuty. Pojď.“

„Kam?“ zeptala jsem se a zmateně jsem se ho nechala, aby se mnou popošel o dva kroky ke schodišti.

„Ke mně do pokoje. Budeme celou situaci sledovat zpovzdálí. Nerad bych, abyste se k sobě vy dvě s Jennifer nějak příliš přibližovaly.“

* * *

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Zmateně jsem zírala na scénu několik metrů pode mnou a odmítala si připustit, že se mi to jen nezdá. Ale jak to tak vypadalo, osud se rozhodl, že když už jsem skousla jednu nadpřirozenou věc, tak když mi přidělí během tak krátké doby do cesty další nenormálnost, nic to se mnou neudělá.

Ale opak byl pravdou.

Dívala jsem se na tu vysokou dívku opírající se přikrčeně o mohutného upíra, tiše hovoříc s Cullenovými rozestavěnými v podivné formaci kolem nich, a prostě si odmítala připustit, že tohle je Jennifer. Aniž bych si to uvědomila, zakroutila jsem hlavou a odvrátila pohled od okna.

Edwardův výraz byl nečitelný. Na jednu stranu jsem si říkala, že to pro něj nemůže být nic nového, že už za celý svůj dlouhý život musel vidět úplně všechno. Ale na stranu druhou… tvářil se skoro stejně nevěřícně jako já.

„Vážně to není sen?“ zašeptala jsem jeho směrem.

Odlepil pohled od scény před domem a upřel své oči na mě. „To netuším.“ Trochu se pousmál a pevně mi stiskl ruku. „Ale bojím se, že to není moc pravděpodobná možnost.“ Smutně se pousmál.

„Takže ona je teď doopravdy upír?“ Znovu jsem se na ni podívala. Nepodobala se té Jennifer, na kterou jsem si pamatovala. Snad jen tím postojem, jak se krčila, skoro jakoby strachy, k tomu muži. Připomínalo mi to ty chvíle, kdy jsem sledovala ji a Edwarda. Vždy to vypadalo, že jen u něj může být v bezpečí. A teď se přesně tak tvářila u něj.

Zavřela jsem oči. Bůhvíproč si má fantazie vytvořila obrázek Edwarda a téhle Jennifer v nějaké situaci předtím. Třeba jak mu vždycky seděla na klíně a spolu s ním četla nějakou knihu.

A zaplavil mě šílený pocit žárlivosti a nervozity. Co když si Edward uvědomí, že k ní ho to táhne víc? Co když pouto mezi námi není dostatečně silné, aby dokázalo překonat ten vztah mezi těmi dvěma?

S Edwardem jsme sice dlouho byli přátelé, ale co když on ke mně ve skutečnosti necítí tak silnou náklonnost jako já k němu?

Představa, že by místo mě objímal tu nádhernou upírku, mi způsobovala bolest. Jako by ledová ruka chytila mé srdce a nelítostně ho drtila v pevném sevření.

„Jsi v pořádku?“ Edwardův starostlivý hlas se mi ozval těsně u ucha. „Celá se třeseš.“ Odtáhl mě od okna a pomalu se mnou došel až k pohovce, na kterou mě posadil. „Nemám ti něco přinést?“

Zavrtěla jsem hlavou. Pokusila jsem se o hluboký nádech, ale spíš jsem jen nemotorně a přerývaně nabrala do plic to nejmenší množství kyslíku, jaké bylo možné. „Jen jsem se zamyslela.“

Posadil se vedle mě a položil mi ruku na čelo. Horečku jsem neměla, o tom jsem byla přesvědčená. Ale o tom, že ve mně nevypukl velký nával obav a strachu, už jsem pochybovat nemohla.

„Edwarde?“ zeptala jsem se pomalu a snažila se, abych jeho jméno vyslovila jasně a srozumitelně.

„Bello, řekni mi, co se děje. Jsi strašně bledá.“ Odtáhl mi ruku z čela a pohladil mě po vlasech. „Je ti špatně?“

Zavrtěla jsem hlavou. Ani jsem si pořádně neuvědomila, co říkám. Jako bych přepnula na autopilota a ten ze mě chrlil věci, které bych já nikdy z pusy nemohla tak jednoduše vypustit. „Ještě pořád platí ta třetí možnost, kterou jsi mi nabízel?“

Bylo jasné, že ho to překvapilo. Na okamžik se úplně zarazil a pak zamyšleně naklonil hlavu ke straně, obočí mírně zamračené. „To víš, že ano. Ale říkal jsem ti přece, že pokud sama nebudeš chtít, já tě nebudu do ničeho ani náhodou nutit. Jsou tady i jiné… možnosti.“ Sice říkal jednu věc, ale postřehla jsem jiskřičky naděje v jeho očích. Jinou možností samozřejmě mínil chemoterapii a podobné léčení. Asi ještě stále doufal, že jsem mohla změnit své předsudky a na poslední chvíli se vrhnout celá žhavá do nemocnice pod neustálý dohled doktorů.

„A co když doopravdy chci, abys mě kousl?“

„Bello, tohle si musíš pořádně promyslet,“ domlouval mi rozumně. Jeho hlas maličko ztvrdl, jak se mi snažil domluvit, poskytnout více času na to, abych o tomhle mohla uvažovat.

„Přemýšlela jsem o tom už dlouho.“ Pravda to tak docela nebyla. Za celou dobu, co jsem byla tady, jsem na tuhle možnost pomyslela jen okrajově a vlastně jsem ani moc nerozebírala jakési pro a proti. Ale nutkavost a adrenalin jako by teď ovládly každou buňku mého těla.

Naklonila jsem se k Edwardovi a jen lehce jsem se prsty dotkla jeho rtů. Když okouzleně vydechl a vtiskl mi na ukazováček jemný polibek, pousmála jsem se. To bylo to poslední, co jsem potřebovala.

Bylo mi jedno, jak šílené bylo změnit názor z vteřiny na vteřinu. A bylo mi jedno, že k tomu vedla zrovna žárlivost vůči jiné upírce. Prostě jsem najednou cítila, že jednám správně. „Už nechci být jen člověk, Edwarde. Chci s tebou strávit zbytek té dlouhé a nikdy nekončící věčnosti.“

Aniž bych ho nechala říct jediné další slovo, se vší touhou a naléhavostí jsem prsty na jeho rtech nahradila svými ústy. Již brzy měla začít naprosto nová a nepoznaná etapa mého života. A já jsem si chtěla naplno užít poslední okamžiky té staré.

-------

Zdá se to neuvěřitelné…  Já samotná seděla minimálně pět minut, zírala jsem na obrazovku a nemohla uvěřit tomu, že je to už doopravdy konec. Připadá mi to strašně dávno, co se tahle povídka pomaloučku začala klubat na svět. Původní jednorázovka, pak trojdílná jednorázovka, pak asi pěti, šesti kapitolová povídka, a najednou… Vidíte tu padesát jedničku, anebo už mi vážně hrabe a mám halucinace?

Skutečně by mě nikdy nenapadlo, že i když na to psaní nakonec budu sama, dotáhnu to až sem. Doopravdy jsem tak nějak počítala s tím, že dál než za třicítku to nedám. Ale pak se najednou psalo samo od ruky, múza mi přála a já jsem psala a psala a psala… A najednou je konec a já si to ani pořádně neuvědomuju.

Hodně z vás si asi myslí, že jsem to měla rozvést víc. Že jsem tam měla přihodit ještě Jennifer a Felixe, jaké to pro ně pro oba bylo, když Jennifer překonala proměnu. Že jsem Bellino rozhodování měla více protáhnout a ne takhle skočit z jedné věci na druhou a najednou už bum, bác, the end. Ale já už na to neměla. Nevím, co se mnou při psaní té poslední kapitoly bylo, ale nějak už jsem to prostě chtěla mít bez dalšího protahování za sebou. Je pravda, že bych tady v té poslední části spoustu věcí změnila. Je pravda, že se spoustou věcí tam nejsem spokojená. Ale i když jsem se snažila, nic jiného jsem ze sebe vymáčknout nedokázala.

Podobné problémy jsem měla během jiných kapitol hodněkrát, a vám proto patří jedno velké a obrovské DÍKY za to, že jste to se mnou protrpěli. Díky za to, že jste mě komentáři celou dobu podporovali. Díky za to, že jste si často i vzpomněli na tenhle příběh při nej povídce měsíce.

Nikdy jsem nečekala, že by se to takhle celé mohlo vyvrbit, ale ty postavy mě samotnou překvapily. Budou mi chybět, stejně jako celý příběh a stejně jako vy.

Ale možná se s některými z vás setkám ještě později (a kéž by to tak bylo, byli jste ti nejlepší čtenáři, jaké jsem kdy měla ).  Ale možná už si většina z vás konečně oddechla, že je konec, že Shindeena konečně přestala prudit a vy už se jí můžete zbavit.

Ale pro ty ostatní, kteří třeba zatnou zuby a něco ode mě si ještě v budoucnu přečtou, již brzy začnu psát novou povídku Jen krůček k pochopení, tak jestli někdy budete mít chuť, můžete zabrousit na mé shrnutí, kde se kapitolky postupně budou objevovat. 

Prozatím se s vámi tedy loučím. A teď máte jedinečnou příležitost mi vytknout úplně vše, co jsem v Osudu kdy zvorala.

* A ještě jedna taková zajímavost – když se spojí všechny kapitoly dohromady, dosahují celkového počtu 325 stránek A5, což je podle mě skutečně obrovské a absolutně nečekané číslo.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 51. část: