Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 6. část

15.11.2010 (21:45) • Shindeen, Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4752×

„Ne!“ řekl jsem rázně. „Na tohle zapomeň, Alice, tohle já prostě nikdy neudělám!“ Svalil jsem se do měkkých polštářů gauče a vyděšeně upíral oči do země jenom nad tou představou. Brr…

„Edwarde,“ promluvila Alice uklidňujícím tónem. „Nemáme jinou možnost.“

„Že ne?“ Úžasem jsem jí pohlédl do očí. „Promiň, možná jsi to přehlídla, ale nežiješ náhodou v domě, kde je místo mě ještě dalších šest upírů?“

Jakoby stydlivě sklopila oči k zemi a nervózně si zubama začala žmoulat spodní ret. „Já jsem si všimla,“ prohlásila tiše, aniž by se na mě podívala. „Jenomže ty se na to hodíš nejvíc, znáte se nejdéle a-“

„A taky jeden druhého nemůžeme vystát!“ přerušil jsem ji. Zoufale jsem se nadechl. „Hele, pokud vím, Emmetta s Rosalií si celkem oblíbila, tak proč za ní nepošleš je?“

Její výmluvný výraz ve tváři mluvil jasně. Ani jsem jí nemusel nijak moc pátrat v myšlenkách, abych pochopil, co se za tím vším ve skutečnosti skrývá.

„Aha, chápu. Takže to budu já, protože jako jediný nemám ve dne v noci co dělat, že?“ Založil jsem si ruce na prsou a obočí stáhl do zamračené grimasy. Se svou samotou jsem byl smířený. Ale nikdy by mě nenapadlo, že ji budou používat proti mně! To už byl vrchol…

„Ne, Edwarde, tak to není,“ ospravedlňovala rychle celou situaci, ale i když už se nadechovala k dalším výlevům, přerušil jsem ji.

„Alice, pokud mě s ní hodláš zavřít do jedné místnosti, jeden z nás zcela jistě nepřežije. Buď můj mozek přetíží tím neustálým žvaněním natolik, že to prostě nevydrží a exploduje, anebo budu mít štěstí a přežiju to, ale v tom případě bych musel zabít já ji!“

Založila si ruce na prsou a sjela mě pohledem od shora dolů. „Edwarde, oba tady víme, že tohle bys neudělal.“

„Ale udělal,“ zabručel jsem a rychle pohled upřel někam z okna, protože mi moje svědomí našeptávalo, že bych toho schopen nejspíš nebyl.

„No tak, buď rozumný,“ domlouvala mi přesvědčivým hlasem. „Víš, jak nebezpečná Tanya umí být. A jestli sem hodlá přijít i třeba jen na pár dní, Bellu musíme mít pod kontrolou. Její krev bude pro Tanyu neodolatelná, takže Belle prostě někdo z nás musí být nablízku.“

„Ale proč? Ať si ji pro mě za mě zabijí, mně je to fuk.“

Alicin výraz plný výčitek a opovrhování mnou samotným mluvil za vše.

„ A to ji nemůžeme hlídat pod oknem? Vždyť to vyjde nastejno,“ zamluvil jsem to rychle.

Hlasitě si povzdechla a svalila se na gauč vedle mě. „Nebylo by to vůči ní fér. Takhle ji šmírovat…“

„Ale stejně si musíš uvědomovat, že s ní nemůžu být ve dne v noci. Víš, sestřičko, ona je spící člověk, pokud o tom nevíš. A jestliže nechceš, abych ‚spal‘ s ní na jedné posteli a ještě k tomu za jejího vědomí - na což bych ti radil ani nepomyslet -, tak se tomu šmírování stejně nevyhneš.“

„Ale pořád to bude důstojnější, než kdybys za ní musel dennodenně běhat, kamkoliv se pohne, a ona by si o tobě mohla brzy začít myslet, že máš násilnické sklony a chceš jí něco udělat, víš?“

„Počkej, počkej!“ Vyskočil jsem na nohy a zděšeným pohledem jsem na ni shlédl shora. „Jakože já ji mám doprovázet, ať se hne kamkoliv?“ Na tohle jsem předtím ani nepomyslel, i když to bylo nad slunce jasné. Ale byl jsem tak zděšený pouhou její společností, že na to, že budu vlastně její ocásek, ať se hne kamkoliv (nedej Bože, aby měla naplánované nějaké rande a já seděl jako křen mezi zamilovanou dvojicí), jsem ani nepomyslel. „Ale…“ zadrhl se mi hlas, a tak jsem si rychle odkašlal. „Podívej, ona má svoje zájmy, svoje přátele a já se jí do jejího osobního života nehodlám plést.“

„Tady nejde o pletení se do jejího života, ty tupče. Tady jde o její bezpečí!“¨

„Ale co když mě nebude chtít brát nikam s sebou, hm?“ Kéž by to tak bylo, modlil jsem se v duchu. „Nepadli jsme si navzájem zrovna do oka, pokud si dobře vzpomínám.“

„No tak se prostě budeš snažit si svou reputaci napravit. Budeš se chovat jako pravý  mladý, zdvořilý a hlavně přátelský“- to slovo zvlášť zdůraznila -„muž.“ Povzbudivě na mě mrkla a já měl v tu chvíli sto chutí jí tu malou hlavinku z toho drobného tělíčka urazit.

„A co když ani to nezabere?“ Sám jsem slyšel ve svém tónu tu naléhavou naději, jak jsem v pravdivost těch slov doufal.

„Jéžišmarjá, Edwarde, nebuď tak paličatý. I když její budoucnost vidím bůhvíproč jen velmi obtížně, o tom, že to vyjde, vůbec nepochybuju. Vždyť ona je tak milá, hodná a-“

„Protivná?“ dokončil jsem za ni uštěpačně.

Zamračila se a v myšlenkách mi nadávala do blbců a… no, to tady raději nebudeme zmiňovat. „Ne, chtěla jsem říct, že je velice laskavá.“

„No to určitě…“ odfrkl jsem si a nechápavě zakroutil hlavou.

„Ale už toho mám dost!“ vybuchla najednou Alice tak hlasitým tónem, že jsem leknutím div nevyskočil půl metru vysoko. „Přestaň se chovat jako pětiletý rozmazlený fracek, který myslí jenom na sebe. Teď je prostě potřeba tvojí pomoci, tak se snaž!“ Prudce vyskočila na nohy a z očí, jimiž se na mě dívala, jí létaly blesky. Rychle koukla na hodinky a potom se jí naštvané rty změnily do velmi zvláštního úsměvu. „Denalijští tady budou zhruba za hodinu. Máš nejvyšší čas ji jít navštívit.“

*  *  *

Alice s posledním zamáváním sešlápla plyn a já už jsem měl možnost vidět pouze zadek vzdalujícího se auta. Jak já ji nenáviděl. Vždycky musí být jenom po jejím, protože všichni ostatní myslí špatně (jak taky jinak, že…). Ale co mě na tom nejvíce štvalo, bylo něco úplně jiného.

Tím, že jsem slíbil (za velkého nátlaku), že na tu… Bellu dohlédnu, tím jsem si samozřejmě podepsal rozsudek smrti, to bylo jasné hned od začátku, ale horší na tom bylo to, že jsem právě přišel o všechnu mou svobodu na dalších několik dní. Žádné noční procházky lesem, žádný lov, kdy se mi zachce, žádné znuděné sedění na spadlém kmenu stromu a zírání do blba… prostě nic.

Pevně jsem zatnul ruce v pěsti a celý napjatý, naštvaný a hlavně pobouřený jsem udělal několik co nejmenších krůčků k těm obřím dřevěným dveřím, které jsem tak dobře znal. Už je tomu víc než měsíc, kdy jsem tady stál s kytkou v ruce a v duchu se dohadoval, jak bych se jí měl omluvit. No, a teď tu stojím bez kytky, překypuju protivnou náladou a v duchu se pro změnu dohaduju o tom, jak bych měl co nejnápadněji zdrhnout.

Povzdechl jsem si nad svou sentimentalitou. Možná těch sto let skutečně mělo nějaký vliv na mé logické myšlení. Bylo přece jasné, že bych nemohl utéct. Ta malá, protivná, černovlasá mrcha, kterou jsem až donedávna považoval za svou sestru, by samozřejmě všechno viděla a pak by mě za vlasy odtáhla zpátky sem.

Tak fajn. Čím déle to budu oddalovat, tím horší to potom bude. Nádech, výdech…

Natáhl jsem prst k oválnému čudlíku, nad kterým byl namalovaný malý zvoneček, zmáčkl jej a několik dlouhých vteřin jsem ho za doprovodu hlasitého řinčení ozývajícího se zevnitř domu podržel.

Nejprve jsem uslyšel štěkot psa. Bylo to otrávené hafání a já si bezděky pomyslel, že ten malý prďola bude mou jedinou útěchou, protože je stejně otrávený jako já.

Trvalo to zhruba dvě až tři minuty, než se dveře s tichým zaskřípěním otevřely a mně se naskytl pohled na… něco, co se každý den nevidí. Měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy.

Vlasy měla zacuchané, oči, pod kterými sídlily tmavé kruhy, ospale přivřené, na sobě tmavě modrý huňatý župan, na nohou chlupaté papuče a v očích výraz naprostého pobouření.

„Víš ty vůbec, kolik je hodin?“ vypálila ochraptělým hlasem místo pozdravu.

„Ehm… ne,“ odpověděl jsem popravdě. Ale podle toho, že venku byla ještě pořád tma, bych asi netipoval zrovna poledne.

„Je půl páté,“ procedila skrz zuby. „Půl páté a já už mám být vzhůru? Nespadl jsi tak náhodou z višně?“ Prsty pravé ruky si jemně protřela oko a přitom mě tím druhým stále rozzlobeně pozorovala. „Hoří snad?“

„Ne, jen… já… ehm…“ Co jí mám říct? Tohle Alice asi nedomyslela. I když se mi nechtělo věřit, že by právě ona na něco zapomněla. Musela mi to udělat schválně.

Mrcha jedna…

„Jéžiš, tak už se vyžvejkni.“ U posledního slova mohutně zívla.

Věděl jsem, že toho, co řeknu, budu následně hodně, ale skutečně hodně litovat. Jenomže mě bohužel nenapadla žádná jiná výmluva, proč takhle brzy z rána stojím na jejím prahu. A vybalit na ni rovnou ‚Jsem upír a do města přijela moje stará známá, která je dost nebezpečná, a kdyby jste se vy dvě někde potkaly, což je v tomhle malém zapadákově téměř nevyhnutelné, je dost pravděpodobné, že bys to nepřežila. Takže mě moje uštěpačná sestřička chce mučit tím, že nad tebou mám držet dozor.‘ by asi nebylo zrovna vhodné. A navíc jsem si dokázal jasně představit její odpověď, že jsem asi utekl z blázince a že i kdyby ne, ona žádnou chůvu nepotřebuje. Pak by hlasitě zaklapla dveře a mě tu nechala vyjeveného stát.

To vážně nepřicházelo v úvahu. „Víš, jak jsme včera uvízli v tom výtahu a ty jsi… ty jsi mi nabídla, že kdybych si přeci jenom někdy chtěl s někým popovídat, můžu za tebou kdykoliv přijít?“ Pokusil jsem se o nevinný úsměv, ale cítil jsem, že jsem dosáhl tak maximálně křečovitého šklebu.

Překvapeně zamrkala a na tváři se jí usadil výraz, který jasně říkal, že právě musí polemizovat o mém duševním zdraví.

„Počkej,“ řekla a důležitě zvedla ukazováček. „Nechceš mi snad tvrdit, že na tebe uprostřed noci padla depka, a tak sis řekl, že zajdeš pokecat se mnou?“ Zvedla levé obočí a ramenem se opřela o futra.

„No… už je skoro ráno a taky-“

„Ale prd ráno,“ přerušila mě. „V tomhle domě je touhle dobou ještě půlnoc.“

„Dobře,“ řekl jsem. Musel jsem se hodně přemáhat, abych to prostě jenom neprocedil skrz zuby. „Ale… víš, já jsem… zoufalý,“ vydechl jsem a sám jsem se divil, odkdy umím hrát takové divadélko. „Všechno to na mě najednou dopadlo a já – já nevím, co mám dělat.“

Hlasitě si povzdechla. „Pro jednou ti prominu, že jsi mě donutil vstát z postele dřív než po desáté ráno, ale teď pojď laskavě dovnitř, jinak tady asi umrznu.“ Až teď jsem si všiml, že se nepatrně třese zimou.

Uhnula stranou, abych mohl projít.

Pomaličku a za velkého sebepřemlouvání jsem překročil práh. A tím jsem se oficiálně odsoudil k záhubě. Kdyby mohlo, tak by moje srdce určitě strachy bušilo ostošest.

Bylo to vlastně vtipné. Jsem upír, jsem silnější než cokoliv jiného na tomhle světě, a stejně mám strach z malé, fyzicky naprosto neškodné, lidské holky.

Následoval jsem ji krátkou chodbičkou až k posledním dveřím, za kterými jsem vzápětí rozpoznal malou kuchyňku s jídelním stolem obestavěným třemi, vcelku moderními, židličkami.

„Sedni si,“ vybídla mě. Sama poodešla ke kuchyňské lince a otočila se ke mně zády. Slyšel jsem zvuk tekoucí vody, nějaké šramotění a pak už jen zvuk rychlovarné konvice.

Posadila se naproti mně. „Takže…“ začala a sjela mě pohledem. „Můžeš začít od začátku. Říkal jsi, že na tebe všechno dopadlo. Takže je víc věcí, které tě trápí?“

„No… jo,“ řekl jsem váhavě. Vlastně jsem doposud tak nějak nemyslel na to, co jí tady budu vyprávět. Jistě že jsem si mohl vymyslet jakýkoliv tragický příběh, mluvit o problémech s rodiči, s dívkami nebo třeba se sourozenci. Ale něco mi říkalo, že já si nechci vymýšlet lži. Že jsem byl vychován slušně a poctivě, a že tohle bych prostě dělat neměl. Jenomže nebylo vyhnutí.

„Asi před půl rokem jsem zjistil, že jsem adoptovaný,“ promluvil jsem odhodlaně. „Bylo to těsně předtím, než jsme se přestěhovali sem do Forks. Do té doby bylo všechno v pohodě, jenomže…“ odmlčel jsem se.

„A jak jsi na to přišel?“ zeptala se klidně. „Sami ti to pověděli?“

Zavrtěl jsem hlavou, aniž bych si ve skutečnosti uvědomoval, co dělám. „Při balení jsem Esme, mojí matce, pomáhal s vyklízením skříněk v její pracovně. No… a čirou náhodou jsem narazil na papíry o adopci. Nejprve jsem si myslel, že je to někoho z mých sourozenců. Oni v dětském domově strávili několik let, dokud si je naši rodiče nevzali do péče. Ale mně vždycky tvrdili, že jsem jejich opravdový syn. Že mě sice měli, když byli velice mladí a neměli žádné zázemí, ale nechali si mě.

Jenomže jsem na těch papírech uviděl své jméno, fotku, když jsem byl novorozeně, a vůbec všechny ostatní údaje, které ke mně prostě seděly.“ Mluvil jsem tak automaticky, až mě to samotného překvapovalo.

„Tohle byl ten zlom ve tvém životě, kvůli kterému se chováš tak… odměřeně?“ zeptala se a snad poprvé za tu dobu, co jsem měl tu čest s ní mluvit, jsem v jejím hlase zaslechl starost místo uštěpačnosti.

„Nevím… myslím, že to nebylo jen tak ze dne na den. Byl jsem zděšený, to ano, ale neřekl jsem rodičům, že to vím, a to byla nejspíš chyba. Všechno šlo postupně od desíti k pěti a od pěti k nule až…“

„Až sis začal připadat, že na tomhle světě nemáš co dělat,“ dokončila za mě s klidem.

„Jo…“ povzdechl jsem si a hlavu si zabořil do dlaně. Vůbec se mi nelíbilo, že se mi líbilo si povídat s touhle dívkou. S tou, která se nechovala jako vědma světa, která každého už na první pohled častuje urážlivými přezdívkami, ale jako normální, slušně vychovaná holka, která je starostlivá a hodná a…

Sklapni, Edwarde! rozkázal jsem si v duchu. Takhle jsem se na ni nemohl dívat. Protože pod touhle maskou věrného posluchače byla ta ďáblice, kterou jsem nemohl vystát.

Ozvalo se klapnutí, jak se varná konvice vypnula. Ona rychle vstala a odběhla do kuchyně. Zaslechl jsem cinkot skla o sebe a potom její stále ještě unavený hlas. „Dáš si kafe nebo čaj?“

Hlasitě jsem polkl. Nejradši bych zařval, že nic, ale to by bylo… divné. „Tak třeba kafe,“ řekl jsem a přitom se začal rozhlížet kolem sebe, jestli náhodou nenarazím na květináč, do kterého bych to následovně mohl vylít. Ale jako na potvoru byl nejbližší až v obýváku, do kterého jsem skrz otevřené dveře viděl.

Ksakru…

A opět veliké poděkování vám všem, kteří jste tak hezky komentovali předchozí kapitolu. Moc nás to potěšilo! :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), Katie92, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 6. část: