Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 9. část

26.11.2010 (21:15) • Katie92, Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4503×

Edward:

Sledovat ji bylo… zvláštní. To, jak drobnými hubenými ručičkami držela pastelky a jezdila jimi po papíře, to, jak soustředěně hleděla na sluníčko, které malovala, anebo to, jak vraštila obočí, kdykoliv jí ruka sjela špatným směrem a ona udělala žlutou čáru naznačující paprsek křivě. Všechno to ve mně vzbuzovalo pocity, o kterých jsem doposud ani nevěděl, že je vlastním.

Sledoval jsem její nevinnou dětskou tvářičku. Byla okouzlující, ale přesto na ní něco nehrálo. Když potkáváte děti v parcích nebo na ulici, vždy projevují nějaké emoce. Buďto čistou radost, nebo pláč, rozmrzelost, otrávenost, nevinnost… prostě cokoliv. Ale její výraz jako kdyby to všechno postrádal. Jako kdyby z ní všechny pocity vyprchaly. Když nemluvila a jen tak seděla, působila spíš ztrhaně. Skoro jako by celé noci nespala a jen se převalovala ze strany na stranu. Jenomže to mi nepřišlo vůbec pravděpodobné, protože v očích měla prazvláštní jiskru, která to prostě vyvracela.

I když jsem sám nevěděl proč, hrozně jsem se toužil dozvědět, co se za tím vším skrývá. Ale ani její myšlenky mi bohužel nepomohly. Ne že bych je neslyšel jako například u Belly, ale tohle bylo jiné. Byly strašně tiché, že jsem jim chvílemi vůbec nebyl schopný porozumět. Ovšem kdykoliv se něčeho lekla, například když si nějací malí kluci házeli s balonem a čirou náhodou dopadl nečekaně přímo před ni, na okamžik se její srdce zrychlilo a s tím se i všechno v její hlavě na pár vteřin zesílilo. Ale jakmile se vzpamatovala, všechno zase utichlo.

Nechápal jsem to. Nikdy mi nečinilo ani nejmenší problém poslouchat něčí výroky v hlavě. Častokrát už mi to lezlo na nervy, že jsem přísahal Bohu, že už nikdy nebudu žádným způsobem hřešit, jen aby mě toho protivného daru zbavil. Jenomže teď? Sotva jsme se přistěhovali sem do Forks, už se našly dvě výjimky.

Možná je tohle místo začarované. Kdykoliv se tady objevíme, stane se něco neobvyklého. Jako když jsme tady byli naposledy a měli tu čest se setkat s mocnými potomky Quileutských duchovních vůdců. A teď se najednou ocitáme ve společnosti lidí, na něž naše dary nefungují.

Tohle bylo rozhodně dost zvláštní. Co to bude příště?

Ale to nebyly všechny podivnosti. Stejně tak mě fascinovalo, jak uvolněně se Jennifer chovala. Byl jsem pro ni naprosto cizí, vůbec mě neznala, vůbec netušila, čím ve skutečnosti jsem, a přesto se dokázala chovat naprosto uvolněně, jako bychom byli odjakživa přátelé. Jak mě hned na začátku chytila za ruku a s obrovskou samozřejmostí mě táhla sem. Nebo teď, když do mě šťouchala, kdykoliv usoudila, že už je to dost dlouho, co se na mém papíře nic nového neobjevilo.

Ne snad že bych byl zrovna nějaký extra malíř. Ani jako člověk jsem pro tyto věci neměl ani nejmenší talent, mým největších vrcholem uměleckého díla byla pouze křivá čmáranice, která se velmi, ale skutečně jen velmi vzdáleně podobala předloze. A nedá se říct, že by se to mou přeměnou vyšvihlo na úroveň Pabla Picassa, ale jisté zlepšení se konalo. Moje postavičky už alespoň měly daný tvar a většinou bylo dokonce poznat, zda se jedná o člověka nebo kytku.

Trochu mě uklidňovalo, že alespoň kreslím lépe (ovšem skutečně pouze o fous) než Jennifer. Ne snad, že bych chtěl být škodolibý, ale přece jenom, kdyby i šestileté dítě mělo lepší výsledky než já, nejspíš bych se musel urazit.

Všechny její malůvky měly takové ty typické dětské tvary. Obrovské kulaté oči, veliké usměvavé pusy, nosy do tvaru písmena J a zaoblená tělíčka s nerovnoměrně velkými prsty na rukou. Ale i když by to jakékoliv dítě v jejím věku nakreslilo stejně, byl jsem si jist, že její obrázek bych mezi nimi poznal. V jejím stylu malování byl takový zvláštní efekt, něco originálního, co jsem nedokázal pojmenovat, ale byl jsem si stoprocentně jist, že to tam je.

„Edwarde, proč jsi tady dneska přišel?“ zeptala se najednou svým klidným, vysokým hlasem. Očima neopustila svůj papír a zdálo se, že většinu své pozornosti věnuje vybarvování usměvavého sluníčka.

„No...“ začal jsem váhavě. Vlastně jsem nevěděl, co bych měl odpovědět. Sám od sebe jsem na tohle místo nepřišel, a připadalo mi blbé říkat, že mě sem někdo... dotáhl. „Přišel jsem s Bellou,“ řekl jsem nakonec. „Víš, kdo to je?“

Téměř neznatelně přikývla. Ještě stále se na mě nepodívala. „Ano, Bella je ta milá paní, co si tady za námi několik posledních dní chodí hrát.“ Položila žlutou pastelku a místo toho uchopila lagunově modrou. „Ty ji máš rád?“ zeptala se, hlas podbarvený dětskou nevinnou zvědavostí. Ale já jsem se div nezadávil vzduchem, který jsem právě pouštěl do plic.

„Ne, to ne,“ odpověděl jsem okamžitě. Až potom mi došlo, jak blbě to muselo vyznít, a tak jsem se zoufale pokusil to nějak napravit. „Hodně mi pomohla, víš?“

„Pomohla?“ Zvedla svá velká kukadla a zadívala se jimi na mě. Na chvíli jsem měl pocit, že mě její pohled propaluje skrz na skrz, že mi vidí až do duše... Teda viděla by, kdybych nějakou měl. „Jako když pomáhá Jackovi s úkoly do matematiky?“

Pousmál jsem se. „Ano, nějak takhle to bylo.“ Po téměř sto letech, co jsem chodil po téhle planetě, jsem dost dobře věděl, že vysvětlovat dětem něco o problémech, nemá cenu. A taky jsem tady nechtěl rozebírat tu velkou lež, kterou jsem si vymyslel. Stačilo mi, že jsem ji vykládal jedné osobě, další už to vědět nemusely.

„Tak to máš štěstí, že jsi narazil zrovna na ni. Je hrozně hodná.“ Drobné červené rtíky se jí vytáhly do upřímného úsměvu, pak sklopila oči a už se ozýval jen zvuk pastelky jezdící po papíře.

***

„Nechápu to,“ hlesla Bella a nechápavě rozhodila rukama. „Jak jsi to dokázal? I Trudy jen bezmocně zírala.“ V hlase jí zněl skutečný úžas a mírně vykulené oči ho jenom posilovaly.

„Jak jsem dokázal co?“ ptal jsem se nechápavě. Už nejméně dvě minuty žvanila bez ustání pořád dokola jenom dvě věty, ale že by se mínila, co že to její mozeček není schopen pobrat, to nééé...

„Nejsem tam sice nijak moc dlouho, ale prostě nedokážu pochopit, jak se ti to podařilo tak rychle.“ Už jsem chtěl podrážděně znovu zopakovat (nejméně podesáté), o čem že to paní chytrá mluví, ale dřív, než jsem z pusy stihl vypustit cokoliv srozumitelného, pokračovala dál. „Viděla jsem její záznamy. Nikdy to neměla v životě lehké, rodiče ji opustili, až když jí byly čtyři roky, tím pro ni odloučení bylo horší, od té doby nekomunikovala s žádnými dětmi v domově, do jídla ji museli nutit a dokonce ani s vychovatelkami se nikdy nebavila. Po většinu času byla zalezlá v dívčím pokoji, ve kterém přespávala, a nikdy si nechodila s ostatními hrát. Dokonce jsem slyšela nějaké holky, jak si stěžovaly, že v noci křičí ze spaní... No a pak si tam najednou přijdeš ty, žádné děti si tě nevšímají, ale ona se zničehonic začne chovat jako úplně normální dítě? Vždyť to nedává smysl!“ Obočí měla nezvykle svraštěné. Bylo vidět, jak usilovně se snaží přijít na to, co tu změnu způsobilo.

„Neutahuješ si ze mě tak náhodou?“ zeptal jsem se klidně. To, co říkala, mi nedávalo smysl.

„Jistě že ne!“ odsekla tvrdě. „Prostě jen chci vysvětlení. Znáš ji snad nějakým způsobem, nebo co?“

„Viděl jsem ji poprvé v životě,“ řekl jsem nevinně. Ale mysl mi pomalinku začínala vřít. Otázky se v ní začínaly hemžit jedna za druhou. Bylo jich spousty a spousty, ale jedna křičela ze všech nejvíc. Proč?!

„V tom případě tomu nerozumím už vůbec. Vždyť to nedává smysl. Proč by si vybrala zrovna... tebe?" Sjela mě pohledem od hlavy až k patě, jako by hledala nějakou kladnou vlastnost, v které by se skrývalo vysvětlení, a já odolával sto chutím se kvůli tomu pořádně urazit.

„Já vážně nevím, proč se tak chovala,“ řekl jsem s napjatým klidem. „Ale vždyť i o tobě říkala, že jsi milá a hodná, takže to tak horké nejspíš nebude.“

Zvedla zamyšlené oči od stolu a nevěřícně povytáhla jedno obočí. „Tohle říct nemohla,“ zkonstatovala suše. „Viděla mě jednou, dívala se na mě vyděšeně, potom utekla do pokoje a od té doby se mi začala vyhýbat.“

„Určitě se ti nevyhýbala schválně. To si jenom namlouváš,“ namítl jsem. Další nával nezodpovězených otázek se nějak vtěsnal ke mně do mozku. Nechtělo se mi věřit, že by se k Belle Jennifer zachovala takhle. A už vůbec se mi nechtělo uvěřit, že i kdyby to tak skutečně udělala, tak že zrovna se mnou, s nejprotivnějším a nejnudnějším upírem pod sluncem, by se najednou začala vybavovat. Vždyť to by bylo to poslední logické řešení. Byl jsem tam sotva tři minuty, zato Bella už týden a ostatní vychovatelky několik let.

„Nebo je tady ještě jedna možnost,“ ozvala se Bella zamyšleným tónem.

„Jaká?“ zeptal jsem se a překvapeně zaznamenal, že můj tón skutečně obsahuje opravdový zájem. Kde se to ve mně najednou vzalo?

„Možná jí někoho připomínáš.“

„A koho asi? Že by mladého tatínka?“ zeptal jsem se sarkasticky. Tahle možnost se mi moc pravděpodobná nezdála. Nevím proč, ale nějak jsem se domníval, že kdyby to tak bylo, poznal bych to z jejího chování. Ono sice bylo zvláštní, ale úplně jiným a nevysvětlitelným způsobem.

„A napadá tě snad něco jiného?“ ptala se dál. Podle jejího hluboce zamyšleného výrazu jsem si nebyl ani tak jistý, že je určeno mně, ale stejně jsem odpověděl.

„Ne, nenapadá. Ale třeba to není vůbec tak žhavé, jak se zdá. Možná jsem jí prostě padl do oka, hm?“ Přirozená krása mé upíří podstaty sice byla určena hlavně pro starší... ženy, ale když jsem tak nad tím uvažoval, z Carlisleových knih, které jsem krátce po své přeměně studoval, jsem jsem vyčetl spoustu domněnek a údajných vysvětlení, proč vypadáme tak, jak vypadáme. A jedním důvodem bylo, abychom k sobě přilákali kořist. Což by podle přirozenosti měli být lidi.

Jenomže k tomuhle mi zase nepasovalo všechno ostatní, ostatní děti mě přece s klidem přehlížely, ne?

„Aha, takže že by její první láska?“ zeptala se s notnou dávkou ironie, ale vyznělo to spíš pobaveně. „V tom případě té chudinky lituju, s takovým bručounem bych skutečně nic mít nechtěla.“ Tiše se uchichtla a já jsem po ní mrskl vražedným pohledem. Že bych po ní hodil tím polštářem?

***

„Ale no tak, přitlač trochu! To si říkáš chlap?“ cepovala mě vesele.

Zatnul jsem zuby a raději ji poslechl. Pohled na nás dva musel být vskutku komický. Kdybych nevěděl, o co tady jde a šel třeba jen tak náhodou kolem, nejspíš bych se neubránil alespoň pomyšlení na mladý manželský pár, ve kterém má hlavní slovo ženská. Jak jinak.

Sedět na okenním parapetu ve druhém patře, s jednou nohou vystrčenou ven do ne příliš příznivého počasí, nebylo zrovna dvakrát příjemné. S pomyšlením, že stejně nemám na vybranou, jsem se asi před hodinou dal do slibovaného mytí oken. Původně sice bylo v plánu tohle provozovat až zítra, jenomže včera ve zprávách na zítřek hlásili neustávající lijáky, a tak se rozhodla náš denní harmonogram tak nějak pozměnit. No, náš, to nebylo to správné označení.

Ona totiž seděla v pohodě v křesílku, nohy na stole, na očích elegantní brýlky a v rukou nějakou starou knížku. Jen sem tam koukla na mě, aby mě mohla sjet, co všechno dělám špatně. Nejradši bych ji...

Zatnul jsem zuby a raději se dal do leštění průhledného skla. To byla skutečně táááková zábava. Hadr v ruce, šup sem, šup tam, šup sem, šup tam...

„Dole vpravo máš ještě šmouhu," ozvala se naoko přísně. Pevně jsem stiskl ruku v pěst a pesně podle pokynů, které mi stihla ještě postupně diktovat, jsem leštil, leštil a leštil.

„Hele, dělala jsi to vůbec někdy?“ nevydržel už jsem to asi po dalších dvaceti minutách, kdy si na tom okně našla pokaždé ještě něco, co ani pro mé oči nebylo viditelné. Vážně byla horší než kdejaká tchyně.

„To si piš,“ odpověděla klidně. „Než jsem se přestěhovala sem, musela jsem tohle dělat tak jednou za měsíc.“ Vesele se na mě zazubila a natáhla prst někam nahoru. S povzdechem jsem natáhl ruku na ono inkriminované místo, ale pohled z ní nespouštěl.

„A to ti do toho taky pořád někdo takhle kecal?“

„Ale jistě,“ zasmála se. „Oproti mojí tetičce jsem na tebe ještě úplně hodná, to mi věř.“ Na setinku vteřiny nahlédla zpátky do knížky, ale pak pohledem bleskla opět směrem ke mně. „Napravo,“ špitla s potutelným úsměvem.

„No jo furt,“ zahuhlal jsem tiše. „Ale proč si to vlastně neuděláš sama? Mytí oken je odjakživa ženská práce.“

„Já tady nejsem ta, co potřebuje útočiště na pár dní," zazubila se. „A navíc, kdo kdy řekl, že zrovna tohle musí vždycky vykonávat ženy? Tohle rozdělování na dvě skupiny podle pohlaví je naprostá pitomost.“

„Podle mě na tom něco bude,“ namítl jsem možná až příliš zaujatě. „Přeci jenom, všichni úspěšní panovníci byli muži. Na tom asi něco bude, nemyslíš?“ Důležitě jsem si prstem poklepal na spánek a zatvářil se tak trochu povýšeně.

„Možná, že ta vaše... rasa,“ podivně se při posledním slově ušklíbla, „toho pro náš národ udělala víc. Ale to jenom proto, že v hlavě máte jenom boje. Kdybyste měli třeba jen část takového toho něčeho, čemu se říká mozek, jistě by vám muselo dojít, že nebýt nás žen, jaksi byste neměli syny ani dcery!“ Vyplázla na mě jazyk jako malé děcko a pak se opět zadívala na řádky před sebou.

Povzdechl jsem si. Hádat se s ní nemělo cenu. Jak jsem si o ní mohl jen na chvilku pomyslet, že by mohla být jiná, než jaká se mi zdála hned od začátku?

Vždyť to pořád byla ta stará ježibaba, která musí mít vždycky pravdu. Ta, co pokaždé bude prosazovat ty svoje naprosté pitomosti, co...

Najednou jsem se zarazil uprostřed pohybu a dokonce na pár vteřin přestal dýchat. Zaslechl jsem něco, co naprosto upoutalo mou pozornost. Jedny myšlenky, které jsem nejspíš skutečně nikdy slyšet neměl.

A do háje...

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), Shindeen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 9. část: