Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když zapadne slunce - 5. kapitola

02.04.2011 (09:00) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1383×

5. kapitola: Flash

„Jak se máš?“

Byla jsem tou otázkou upřímně překvapená. Už po velice dlouhou dobu se mě nikdo nezeptal, jak se mám. Většinu lidí to prostě nezajímalo. Ti, kterým na mně doopravdy záleželo, se zas zeptat báli. Poslední, kdo se ptal, byla má terapeutka.

A stejně jako tehdy, ani nyní jsem neměla odpověď.

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny. To se přece říká, ne? Všechno je ok, žádné hrozné problémy na obzoru... Žádná deprese, klidný studentský život, kdy mi vrásky na čele dělají jen upjatí rodiče a blížící se maturita.

-

„Jaký byl den?“

Kdy jsme se posunuli na další level známostí? Z jakého důvodu si myslíš, že už mi můžeš pokládat takovéhle otázky?

Samozřejmě, že jsem se nezeptala. Bylo to nezdvořilé a hlavně hloupé. To, na co se ptal, nebylo osobní ani vlezlé. Bylo to jako vystřižené z každodenní konverzace dvou obyčejných puberťáků. Nebyl to jeho problém, že já jsem nechtěla odpovídat.

„Fajn.“

Usmál se.

-

Ptal se dál, každý den jedna otázka. Teď už byly ty útržky rozhovorů pravidelné. To, že mi zachránil život, bylo očividně dostatečným důvodem, abychom se... sblížili? To tak. Ale bylo slušné odpovídat.

Překvapil mě každou svou otázkou. Základem toho pocitu byl jen prostý fakt, že se vůbec ptá a zajímá.

„Máš ráda čokoládu?“

Tahle otázka vůbec nezapadala do jeho obvyklého vzorce chování. Na takovéhle otázky se obyčejně vůbec neptal. I když se nedalo říct, že by nebyla běžná, neškodná a nic neříkající, přesto se nějak lišila od těch ostatních. Bylo v ní něco víc.

„Docela jo.“

„Ale nevypadáš na to,“ usmál se a já cítila, jak mě sjel pohledem.

-

„Pro mě žádnou otázku nemáš?“ zeptal se den na to a já měla dojem, že se společně řítíme někam, kam se mi vůbec nechce.

Otočila jsem k němu hlavu a zvedla obočí. Co po mně chce?

„Každý den se tě na něco ptám a i když je ti ke cti, že mi vážně odpovídáš... Vážně se nechceš na něco zeptat mě?“

Každý člověk na téhle škole by tuhle nepřímou nabídku využil. Každý člověk tady by toho dal hodně za alespoň jednu odpověď. Jenže já... ne, neměla jsem pro něj žádnou otázku. Napadly mě jich desítky, ale každou jsem předem zavrhla. Buď byly nepodstatné a hloupé, nebo drzé a vlezlé.

Pokrčila jsem rameny.

„Co bych měla chtít vědět?“ zeptala jsem se rezignovaně. Nerada jsem přistupovala na něčí hry.

„Já nevím. Až na něco přijdeš, klidně se ptej.“

S tím se otočil ke svému vzornému sešitu a ignoroval mě.

-

Když jsem druhého dne vcházela do třídy, zaváhala jsem. Nedíval se na mě, jak bylo jeho zvykem. Jeho pohled mě neochraňoval, když jsem šla k naší lavici, takže jsem po cestě zaškobrtla a málem spadla. Nic výjimečného.

Výjimečné bylo to, že pro mě tentokrát neměl žádnou otázku, jen mě pozdravil a dál studoval rýhy na naší lavici. Nebyl to nijak zajímavý pohled, už jsem ten kus dřeva měla dávno proskenovaný. Po chvíli jsem si uvědomila, že mi to vadí. Že mi jeho hlas chybí.

Rezignovaně jsem si povzdechla.

„Tak dobře... na co se mám zeptat?“

Podíval se na mě, sklouzl svýma očima přes celý můj obličej až k mým očím a já nestihla uhnout.

Topila jsem se v záplavě karamelu, propadala jsem se do hlubin... Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech. Mé tělo se naklánělo blíž k té neskutečné barvě, k té nádherné vůni, která-

Sklopil pohled zpět k lavici a já jsem se cítila jako propuštěná z nějaké omamné kletby. Ksakru! Copak jsem nebyla dost poučená? Nespálila jsem se dost? Musela jsem být upálená?

„Omlouvám se, ale obávám se, že jsi mě špatně pochopila. Nechci tě do ničeho vmanipulovat. Tedy... pokud si myslíš toto.“ Zněl překvapivě nejistě a mladě. „Jen jsem ti chtěl naznačit, že nějaký sociální kontakt potřebuje každý, takže pokud bys o nějaký stála, jsem tady.“

Vykulila jsem oči a znovu se na něj neobezřetně podívala. Naštěstí byl stále plně zaměstnaný naší lavicí.

„Myslím... myslím, že jsem ti špatně rozuměla.“ Doufám, že jsem ti špatně rozuměla!

Podíval se na mě a vypadal stejně zaraženě, šokovaně a taky tak trochu uraženě.

„Isabello, ne, takhle jsem to nemyslel taky. Já jen, že... pokud si někdy budeš chtít s někým někdy popovídat, tak já... eh.“

„Jasně.“ Vyskočilo ze mě. Nebalil mě, jen mu bylo líto takové sociální trosky, jakou jsem byla.

„Promiň,“ šeptl. Zase.

„V pohodě. Hm... díky za nabídku.“

-

Vážně nevím, co mě to ten druhý den popadlo. Možná jsem jen nechtěla, aby se cítil nějak trapně nebo aby si nevyčítal to, že se staral a já jsem byla příliš zahořklá na to, abych to ocenila.

Svoje „ahoj“ řekl tišeji a později, než to obvykle dělal a já ho pro jistotu neřekla vůbec. A pak jsme celou hodinu jenom mlčeli a dělali, že pozorně sledujeme hodinu. Osobně jsem tomu moc nedávala. Vlastně jsem jen přemýšlela nad tím, jestli se cítí stejně nepříjemně a proč se mi zatraceně vrací můj hloupý zvyk červenat se.

„Řekni ‚předožábří',“ šeptl mi asi uprostřed hodiny.

„Předožábří,“ zaskuhrala jsem. Opravdu jsem ho poslechla? Jen tak? Kruci.

„Správně, slečno Swanová,“ usmál se na mě váhavě profesor.

Učitelé si mě obvykle vůbec nevšímali, nevyvolávali mě a někdy ani nevěděli, že jsem ve třídě. Byla jsem bezproblémový žák se skvělými známkami, který nikdy nevyrušoval, neopisoval a neporušoval školní řád. Skoro jsem ani neexistovala. Dnes jsem asi byla příliš nápadná. Možná to bylo Edwardem, který taky vypadal tak trochu mimo.

„Díky,“ šeptla jsem.

„Není zač.“

Zazvonilo o pět minut později.

„Jak se máš?“

Ani jeden z nás tu větu nečekal. Ale řekla jsem ji. Opatrně jsem se na něj podívala. Sledoval mě, trochu nevěřícně, ale jednoznančně potěšeně.

„Dobře, díky za optání,“ usmál se a, jako by mi četl myšlenky, nepoložil mi nějakou otázku na oplátku ale rychle odešel ze třídy. Přesto jsem měla najednou pocit, že je to... v pořádku.

Nebyl to nijak opodstatněný pocit, ale byl tak hezký, že jsem si zakázala ho nějak pitvat, vykašlala jsem se na důvody a důsledky a jen se zhluboka nadechla. Jako by najednou vzduch byl svěžejší...

---

„Gratuluju,“ ozval se mi u hlavy zvonivý hlas a hned na to dvojitý smích – soprán a alt.

Potlačil jsem nutkání protočit oči, něco Alici odseknout nebo do něčeho praštit... třeba do Jaspera. Chtěl jsem si užít tu dobrou náladu.

Bylo to hloupé. Jen zvuk jejího hlasu, pohled na její červenající se tvář... a byl jsem ztracený.

Ucítil jsem na svém rameni silnou ruku. Jasper se na mě usmál.

„Vítej.“ A abych si byl jistý, jak to myslel, chytil Alici kolem pasu a políbil ji na spánek. Místo, odkud jsem o chvíli později uviděl to, co podepsalo můj ortel. A zničilo mé předsevzetí držet se od ní co nejdál, ale zároveň jí být co nejblíž, aniž by o tom věděla.

Alice objímající Bellu.

Hloupá vidění.

Vítej mezi těmi, co v tom lítají.

Hloupé čtení myšlenek.

Hloupé schopnosti.

Mně hrozilo mnohem víc než jim, že spadnu.

---

Táta trval na tom, že forma léčby, kterou jsem zvolila – trvalá izolace – není ideální a já jsem ho podezřívala z toho, že měl delší tajný rozhovor s Renée.

Tedy, ne že by něco řekl nebo naznačil, prostě to vyřešil podle svého. Když jen tak mimochodem poznamenal, že vyřážíme, jen co se nasnídám, doufal, že to uhraje na to, že jsem zase zapomněla na něco, co mi určitě říkal. Dokonce i šerif občas nehraje úplně fér.

Jenže na něco jako přátelskou návštěvu bych si rozhodně pamatovala. Ráno bych buď nevylezla z postele s tím, že mi není nejlíp, nebo bych to jednoduše zrušila předem. Takhle jsem na Charlieho jenom zírala a nevěděla co říct.

„Kam?“ vypadlo ze mě nakonec.

„Do La Push přece. Billy a Jake se nás nemůžou dočkat.“

A to, že nasadil ten nadšený tón, mu mělo pomoct?

„Dnes dávají nějaký zápas?“ zeptala jsem se mrazivě. Neměla jsem chuť na hádku. Ale ani jsem neměla chuť jet.

„Baseball.“

„A co mám společného já s baseballem?“

„Ty tam nejedeš za baseballem. Ty tam jedeš za Jakem.“ Nahradit nadšený tón za ty-můj-blbý-tříletý-broučku taky není ideální.

„Proč?“

„Provětrat se. Potřebuješ na vzduch, Bells. Pamatuješ, jak jsi dřív zbožňovala ty pláže?“

„Já je nesnášela! Buď jsem tam prochladla, byla úplně mokrá nebo spadla do bláta!“

Jenže když se táta pro něco rozhodl, nehodlal to měnit. Byl to mezek. O patnáct minut později jsem měla v sobě hrst vloček zapitých džusem rovnou z krabice, na sobě jsem měla vysoké holínky, své nejhorší džíny, rolák, nejtepleší bundu a na tváři nakrknutý výraz malého dítěte.

Jacob se mi smál, jestli mám namířeno do lesa na houby. Ne, neměla jsem. Když se dozvěděl, že jsem se takhle vystrojila na pláž, smál se ještě víc.

Ale šel se mnou.

Ten kluk byl... slunce. Svým skromným způsobem. Dokázal ve mně vzbudit dobrou náladu, dokázal odvést mé myšlenky k dobrým věcem.

Nejdřív jsme jen bloumali po pláži a bavili se hloupým historkami z našeho dětství, pak jsme přešli k pomlouvání našich rodičů. Když jsem prochladla (jaké překvapení), vrátili jsme se zpět a já pomáhala Jacobovi s učením. Byl trochu pozadu, jak jsem zaznamenala, ale nebyl hloupý. Šlo mu to rychle, od ruky, jen se mu očividně nechtělo.

Když jsme odjížděli, překvapil mě otázkou, kterou Charlie označil za neutrální, já ale věděla, že nebyla.

„Pomohla bys mi ještě někdy s učením, Bello?“

Líbila jsem se mu. Natolik, že se rád vystavoval němému sarkasmu i hořké náladě. Evidentně se ještě nestihl spálit.

Už už jsem chtěla poznamenat něco jako „možná někdy“, když mě předběhl Charlie.

„Co takhle někdy příští týden? Bella určitě nic nemá a ty s tím pomoc potřebuješ, viď, Billy?“

Ani Billy se netvářil extrémně nadšeně, jenže ti dva se rozhodli a nám nezbylo, než si vyměnit unavené pohledy.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když zapadne slunce - 5. kapitola: