Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když zapadne slunce - 9. kapitola

16.05.2011 (18:00) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2086×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

9. kapitola: A začalo pršet

Klid před bouří. Když vane studený vítr nebo se naopak nehne ani lísteček, když slunce nezáří, ale neprší a ledová voda nebo něco horšího se vám nesnaží (úspěšně) dostat pod kůži.

Moment, kdy se nadechnete čerstvého vzduchu a uvědomíte si, že vám něco stlačuje plíce zpátky. Kdy se rozhlédnete okolo, jako by na vás někdo zíral. Chvíle, kdy už se necítíte v pohodě. Čekáte a nevíte na co. Možná se bojíte. Možná jste nervózní, roztěkaní nebo napjatí.

A pak to přijde...

-

Toho rána jsem probudila zpocená, vyděšená a naprosto osamělá.

Zase odešel. Navždy.

Viděla jsem samu sebe, jak klesám na kolena a jenom brečím. Zavírám oči, ale přesto vidím to bledé tělíčko bez života a tepu. Brečím, křičím, vzlykám. Ale pak mě zezadu neobejmout roztřesené teplé ruce. Naopak, jsou ledové jako smrt.

Probudila jsem se, oči doširoka otevřené, zírající do temného pokoje před sebou. Byla jsem stočená do klubíčka a z nějakého iracionálního důvodu jsem se bála pohnout. Možná proto, že bych se rozpadla. Opět. A tak jsem se stáhla ještě víc do sebe. Čekala... na nic.

Byla jsem sama, poničená, navždy odtržená od něj. Bez nadějě, zato s bolestí. Nikdy se nevrátí, nikdy mi ho nikdo nenahradí. Navždy po něm zůstane díra, temná a nebezpečná, pomalu vyžírající všechno vevnitř mě. Co se stane, až sežere všechno? Zemřu? Zblázním se?

Nebyla jsem tak úplně vzhůru, když se mnou Charlie jemně zatřásl, takže moje zamumlání a zběsilé mrkání očima vypadalo rozespale.

„Promiň, Bells, ale už je čas vstávat do školy.“

Zase jsem něco zamumlala a pomalu pohnula palcem u nohy. Pak u ruky, zápěstím, zády, hlavou, pusou.

„V pořádku.“

Mohla jsem se pohnout, aniž bych se rozpadla. Snad.

-

Biologie toho dne byla ještě divnější, než kdy jindy. Připadala jsem si jako oživlá mrtvola, prázdná, ošklivá a scvrklá. Edwarda jsem jenom pozdravila. Nekomentoval to a nevyžadoval odpověď na svou obvyklou otázku.

Jak se máš? Jaký byl den?

Vlastně jsem to ani neslyšela, jen jsem vnímala jeho hlas, jako záchranou kotvu reality.

Když k nám pan Banner přišel, vypadal otráveně. Zamával nad hlavou dévédéčkem a přesunul se k televizi.

„Sexuální výchova, panstvo,“ prohlásil a zmáčkl play.

Potrat hlásalo úvodní menu.

Zavřela jsem oči. Podlaha pode mnou se propadala. Rozpřáhla jsem ruce, abych se něčeho zachytila. Má levačka narazila do něčeho chladného a zatraceně trdého.

„Bello?“ promluvil hlas z té strany a já cítila, jako bych se vynořovala z hluboké vody, která se mi už stihla dostat do plic.

„Co se děje?“ ozval se znovu, o mnoho blíž a příliš blízko na to, abych to normálně strpěla. Tentokrát to ale bylo to nejlepší, co mohl udělat. Byl tu. A já tam byla určitě taky.

Otevřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Místnost stále stála, i když se mi před očima trochu motala.

Žila jsem. A pochopila, že tohle bude další z těch dnů. Dnů, kdy budu pomalu umírat uvnitř sebe, potichu a beze slova.

„Nic.“

-

...zableskne se a za chvíli zahřmí. Nebo na vaše rameno dopadne první mokrá kapka a vy zmateně zvednete hlavu k nebi. Už? pomyslíte si překvapeně a přidáte do kroku. Nebo možná zůstanete stát, protože je teplo a vy máte déšť rádi.

---

Sexuální výchova jako součást biologie, byla pobuřující sama o sobě. Zbytečná, ponižující pro studenta i profesora. A přesto tak silně vyžadovaná našimi politiky. Náš profesor ovšem vzhledem k našim samozřejmým zkušenostem se sexem, zvolil jedno velice zajímavé a stejně tak kontroverzní téma. Potraty.

Tiché zasténání, zavrzání židle, silnější závan Belliny vůně a mírný tah na košili.

Tvářila se jako kdyby ji pohřbívali zaživa. Ale nechala se. Sjela na židli o něco níž, ještě víc zbledla a pevně stiskla ruce do pěstí, jako by jim chtěla zakázat, aby se natáhly k jejím uším. Muselo ji bolet, jak se jí nehty zarývaly do kůže, ale nevypadala, že by si toho vůbec všimla.

Já se jen modlil. Skoro. Nebyl jsem si jistý, jestli někdo jako já, vůbec má nějaké právo na prosbu k Bohu i jen pomyslet. Ale nebylo to nic sobeckého, nelidského nebo zvráceného. Bylo to upřímné...

Prosím, ať je v pořádku. Prosím, ať se netváří stejně jako když sem přijela. Prosím, ať si tu kůži nepoškrábe do krve!

Dobrá, to už sobecké bylo. Ale bylo to i v zájmu o její život.

Ten film byl... skličující, dobře natočený, s dobrými herci. Sedmnáctiletá dívka, zmořená alkoholem na jednom z častých večírků středoškoláků, popustila uzdu svým zásadám a vyspala se s nějakým klukem, o němž na druhý den nevěděla ani jak se jmenuje. Natož jeho telefonní číslo, aby mu mohla oznámit, že s ním otěhotněla. A pak ještě zjistila, že její dítě má Dawnův syndrom. Učitel film zastavil v momentě, kdy váhala mezi třemi možnostmi – jít na potrat, dát dítě k adopci nebo ho vychovávat.

Ale nedokázal jsem to vnímat, ne úplně. Roj mručících, bručících, pištících a nepřijemných myšlenek v pozadí mé hlavy se rozostřil jen do nejasných zvuků beze smyslu. Bohužel to ale překvapivě nebylo příjemné. Cítil jsem tlak a rozptylovalo mě to. A k tomu Bella...

„Proč by si měla to dítě nechat?“

Poskočení už tak freneticky bušícího srdce.

„Je jí semnáct, má jenom matku, nemá ani maturitu. Nemá peníze. Není na roli matky připravená. A ani neví, kdo je otec! A jestli je to dítě postižené... Bože, jak by to zvládla? Já myslím, že by si to měla nechat vzít.“

Jessica, jistě. Přesně taková, jaká je, v té nejčistší esenci. Sobecká, egocentrická. Nezáleží jí na tom, že by zabila dítě, jen na svém vlastním pohodlí. Jí by se rozhodně v životě nehodilo, kdyby všechny její plány na vysokou, kde potká toho pravého a rozhodně bohatého, s kterým bude mít dvě krásné dětičky, samozřejmě až si těch peněz užije, pokazilo jedno malé nečekané překvapení.

„Já bych byla pro adopci,“ ozval se hlubší hlas.

Ať už se Lauren tvářila jakkoliv moderně, in a bůhvíco ještě, vyrůstala v poměrně puritánském prostředí s věřícími rodiči, což se na ní podepsalo. Její vlastní povaha mrchy jí velela odstranit něco tak nečistého, jako poškozené nechtěné dítě, na druhou stranu na ni ale působila její výchova, a nedovolovala jí jen tak vzít život.

A tehdy si prudce stoupla, popadla svou tašku a vyběhla z místnosti. Na chvíli jsem si pomyslel, že možná vím, co se jí honí hlavou...

Pryč, hlavně pryč!

-

Bezmyšlenkovitě jsem šel za její vůni a zvuky jejího pláče. Musel by ji najít i člověk, takže bylo štěstí, že tohle bylo uprostřed vyučovací hodiny.

Seděla na kraji obrubníku, nechávala na sebe padat drobné mrholení, brečela a zoufale štrachala ve své tašce. Nevěděl jsem, jak mi došlo, co hledá. Možná proto, že ty prášky polykala občas i ve škole, po hodně špatně prospaných nocích. Možná protože to jednoduše dávalo smysl. Důvod pro její agónii byl stejný jako pro věčně dobrou náladu ředitelovy sekretářky.

Nepřemýšlel jsem, jestli můžu blíž, jak tlusté a daleké jsou aktuálně její hradby. Jen jsem viděl, jak křehce vypadá... Vyndal jsem jí ty prášky a nechal ji to zapít minerálkou. Přestala sice brečet, ale stále vypadala tak... Zoufale. Zranitelně. Zraněně.

Dala si hlavu do dlaní a už jen plakala, klidnější, tišší.

Chtěl jsem to udělat. Jen před ní stát a koukat se na její bolest, zdánlivě bez zájmu, mi přišlo horší, než se alespoň pokusit zůčastnit se. Pomoci jí.

Pomaleji než člověk jsem si sundal tašku z ramenou a pomalu si sedl vedle ní. Přišunul jsem se blíž než na vzdálenost paže. Čekal jsem, kdy začně křičet, ať odejdu. Kdy začně nadávat. Ale ona se úplně maličko naklonila mým směrem. Příliš málo na to, aby to byl vyložený souhlas, příliš málo pro člověka. Ale pro mne to bylo dost.

Přivinul jsem si ji do náruče a přál si, abych ji mohl utěšit. Nebo abych ji tolik nestudil a spíš ji zahřál. Jí to ale evidentně nevadilo. Stulila se ke mně blíž, popadla mě za svetr a brečela mi do něj.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když zapadne slunce - 9. kapitola: