Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kill elemento lupo mannaro - 2. kapitola

27.02.2010 (11:30) • Lulukar • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1284×

2.kapitola

Zbytek vyučování proběhl celkem snadno. Už se se mnou nikdo nepokoušel promluvit. Sice na mě koukali a šeptali si mezi sebou, ale naštěstí k ničemu jinému nedošlo.

Nastal čas oběda. Vyrazila jsem do jídelny s plánem, že si jen vezmu jídlo, sednu si k prázdnému stolu, v klidu se najím a půjdu.

Osud tomu ale chtěl jinak. Vzala jsem jídlo a otočila se čelem do jídelny, abych našla volný stůl. Ale žádný tam nebyl. Všechny stoly byly obsazené, až na jeden, u kterého sedělo méně lidí než bylo židlí. No nevím, jestli se jim dá říkat lidé. Byli to upíři. Co tady dělají? To chtějí jako vysát celou školu? Upíři mě obvykle nechávají být, protože vypadám tak trochu jako oni. Jsem stejně bledá a jsem rychlejší a silnější než lidé. Kvůli upírům tady nejsem - na zabíjení upírů jsou tu jiné bytosti.* Ne že bych upíra zabít nedokázala. Ale radši si je ohlídám.

V tu chvíli se na mě jeden z nich otočil a já si všimla, že má zlaté oči. Aha. Jsou to vegetariáni, a asi se snaží splynout s ostatním obyvatelstvem.

Jiný stůl volný nebyl. Takže mi buď zbývá sednout si na podlahu, nebo k nim. Já osobně bych si vybrala podlahu, ale na to by ostatní nezareagovali zrovna nejlíp.

Ten co se na mě podíval, vypadal chvíli zaraženě. Asi zkoumal, co jsem zač a jaké nebezpečí jim ode mě hrozí. Otočil se ke své „smečce" a něco jim řekl. To už se na mě otočili všichni.

Pomalu jsem se vydala k jejich stolu. Když jsem tam došla, všichni si mě ostražitě měřili.

„Můžu si sem sednout?" zeptala jsem se jich. Ten jeden mlčky přikývl. Měl krásné bronzové vlasy, ale všichni upíři jsou krásní, navíc já byla zvyklá, tak mě to nijak zvlášť neokouzlilo.

Sedla jsem si na druhý konec stolu, než byli oni. Mlčky jsem se pustila do jídla. Čekala jsem, že se sami pustí do rozhovoru, aby zjistili, co jsem zač.

„Ahoj, ty jsi tu nová, co?" Otočil se na mě ten bronzovlasý.

„Jo." Co jsem jim měla říct? Nebudu se tady s NIKÝM přátelit, natož s upíry.

„A odkud ses přistěhovala?" Ježiš, ten je dotěrný!

„Z jiné země." Zaprvé, jsem mu nechtěla moc odhalovat mou minulost a zadruhé, jsem byla na tolika různých místech, že jsem nevěděla, co říct.

„A jak se jmenuješ?" Tak on si nedá pokoj?! Fajn! Velice taktně jim budu muset naznačit, ať mě nechají být.

„To tě nemusí zajímat, pijavice," zasyčela jsem na něj. Vypadal vykuleně. Úplně jsem viděla, jak jim to v hlavě šrotuje. Skoro jsem se tomu usmála, ale pak jsem zase dokonale ovládla svůj výraz. Bronzovlasý se asi pro něco rozhodl.

„Můžeme si prosím promluvit venku?" zeptal se mě a vstal. Dobře, lepší bude, když si to vyřídíme venku. Jestli ho mám zničit, bude to lepší, před co nejméně svědky.

Vyšla jsem z jídelny a s chladným výryzem se na něj otočila.

„Jak tohle víš?" zasyčel na mě. To už k nám došel zbytek jeho rodiny.

„To není tvoje věc," řekla jsem a chtěla odejít. To mi nedovolil. Chytil mě za ruku. A zrovna za tu, kde jsem měla připevněný nůž. Překvapeně se na mě podíval. Vytrhla jsem se mu a v obraném postoji se postavila zády ke zdi.

„Co jsi zač? Vypadáš trochu jako my, ale nejsi jedna z nás," řekl. Přemýšlela jsem, co bych mu odpověděla. I když umím ovládat živly, nevím, jak bych si poradila s pěti upíry. Nakonec jsem se rozhodla, říct jim částečně pravdu.

„Zabíjím vlkodlaky."

„Ty?" Odfrkla blondýna. „Vždyť by si tě dal k svačině." Tak tímhle mě urazila.

„Vážně si to myslíš?" Vyžívavě jsem se na ní podívala. Sehla jsem se a dotkla země. Vše se jim okolo nohou obmotaly pevné šlahounky rostlin.

„Co to je?!" Vyjekla bloncka. Ta malá tmavovlasá se usmívala. Vypadala, jako roztomilý elfík.

Blondýna okolo sebe začala hystericky kopat a mávat nohama. Po chvíli se jí povedlo se osvobodit.

„Ty!" zavrčela a vrhla se na mě. Já ale byla připravená a jedním pohybem jí shodila na zem. Ostatní už se mezitím také osvobodili a přikrčení čekali, co udělám. Z podpažního pouzdra jsem vytáhla browning a namířila ho na toho bronzovlasého kluka.

„Víš, že mě to nezabije," řekl klidným hlasem, ale svůj napjatý postoj neuvolnil.

„Jo, to vím. Ale všichni uslyší výstřel a poběží sem. A vy budete prozrazeni." Pomalu jsem začala ustupovat podél zdi, abych je měla všechny na očích.

Pak jsem udělala osudovou chybu. Nohou jsem do něčeho narazila a podívala jsem se, co to bylo. Bronzovlasý kluk využil příležitosti a vyrazil mi browning z ruky a shodil mě na zem.

„A co uděláš těď?" zeptal se. Celým svým tělem se na mě tiskl, aby mě udržel na zemi. Kdybych byla obyčejný člověk, určitě bych byla okouzlena jeho krásou. Ale já nejsem obyčejný člověk.

Vytáhla jsem nůž z pouzdra na předloktí a přiložila mu ho ke krku.

„Tohle," odpověděla jsem na jeho předchozí otázku.

„To mi taky nic neudělá."

„Myslíš?" zeptala jsem se ho. V jeho tváři se objevily pochyby.

„Jo, tohle mi nic neudělá. Žádná lidská zbraň mi neublíží," řekl, ale bylo vidět, že o tom pochybuje.

„Tohle není lidská zbraň. Je to vyrobeno pomocí živlové magie, takže ti to ublíží," Ušklíbla jsem se na něj.

„Nevěřím," řekl. No, tak mu to budeme muset dokázat. Lehce jsem mu přejela nožem po krku.

„Au!" vykřikl překvapeně a ucukl.

„Teď už mi věříš?" zeptala jsem se ho pobaveně.

„Jo, asi jo." Vypadalo to, že tomu pořád ještě nemůže uvěřit.

„Edwarde, tak už z ní slez, nechce nám ublížit," řekla ta malá elfka. Edward - jak už jsem věděla - na mě ještě chvíli ležel a pak se váhavě zvedl. Napřáhl ke mě ruku, aby mi pomohl se zvednout. Podívala jsem se na něj a zvedla se sama. Trochu lítostivě se na mě podíval. To jsem dost dobře nepochopila. Jemu je to líto?!

„Tak promiň. Co kdyby jsme začali znova od začátku?" zeptal se s nadějí.

„Fajn."

„Já jsem Edward a tohle je Alice, Jasper, Rosalie a Emmett. A jak se jmenuješ ty?"

„Bella. A teď když mě omluvíte..." Otočila jsem se a chtěla odejít.

„Počkej ještě!" křikl za mnou Edward a zase mě chytil za ruku, ale když viděl můj pohled, rychle ruku stáhl. Nesnáším, když mi někdo brání v přístupu ke zbraním.

„Řekneš nám teda kdo si? Prosím." Teda. Začínala jsem pochybovat o tom, jestli není mentálně narušený. Vždyť už jsem mu to řekla a ještě mu udělala názornou ukázku. To mu nestačí?

„Vždyť už jsem vám to řekla. Nebo mi pořád ještě nevěříte?" Podívala jsem se na Rosalii.

„Jo, teď už ti asi věříme," řekl Edward.

Dala jsem  si nůž zpátky do pouzdra a rozhlédla se kolem, kde mám browning.

„Na, tady," podával mi ho ten Emmett. Byl obrovský i na upíra. Měl velké, vypracované svaly, ale podle výrazu ve tváři by člověk řekl, že je ještě dítě.

„Naučíš mě s tím někdy? Prosím," začal žebrat. Heh. On chce střílet? Vždyť si vystřelí oko! Navíc já se s nima nechtěla přátelit. Nejsou sice mí nepřátelé, spíš naopak, ale stejně. Jistota je jistota.

Vzala jsem si od Emmeta pistoli a dala jí zpátky do pouzdra.

„Možná," zvolila jsem neutrální odpověď. „Ale teď už půjdu. Někdo by mohl přijít."

„Počkej! Co máš další hodinu?"

„Biologii," řekla jsem otráveně.

„Tak jo, já taky." No potěš. To se s nim potáhnu na další hodinu. „Tak jdeme?" pobídnul mě.

„No jo," povzdychla jsem si. „Tak jdeme."

*viz. povídka od Kecky

mé shrnutí

předchozí kapitola

Autor: Lulukar (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kill elemento lupo mannaro - 2. kapitola: