Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kill elemento lupo mannaro - 3. kapitola

02.03.2010 (22:00) • Lulukar • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1224×

3. kapitola

Edward:

„Edwarde, jdeme do školy," zavolala na mě má oblíbená sestra Alice.

Dneska se má přistěhovat nějaká holka. Určitě se nás zase bude snažit sbalit, jako každá, která sem přijede. Obvzláště já jsem oblíbeným terčem flirtování.

„No jo, už jdu," zařval jsem zpátky. Rozeběhl jsem se dolů a zastavil se v obýváku. Alice mě sjela pohledem a pomyslela si, že mě bude muset brzy vzít na nákup.

„Néé! Já už na žádné nákupy nepůjdu!" Zasténal jsem. Nákupy byla Alicina nejoblíbenější aktivita, když nepočítám Jaspera. Alice se an mě podívala pohledem, který říkal 'tomu neutečeš' a tak jsem se s ní radši nepouštěl do další debaty. Všichni jsme nastoupili do auta a vyrazili.

Ještě bych vám měl sdělit jednu drobnůstku. Já a moje šílená rodinka jsme upíři. A ještě k tomu zvláštní upíři. Máme dary. Já umím číst myšlenky, Alice vidí budoucnost a Jasper ovládá pocity. Všichni jsme „vegetariáni", jak si říkáme. Nepijeme lidskou krev. Jen zvířecí.

Když jsme dojeli ke škole, uviděli jsme nějaké auto. To musí být té nové holky, protože všichni ostatní tady mají nějaké křápy. Tohle bylo černé lamborghini murcielago. Vzhledem k tomu, že mám slabost pro sportovní auta, říkal jsem si, že s tou holkou bych se chtěl seznámit.

Dopolední vyučování uběhlo celkem rychle. Byla to sice šílená nuda, ale to se nemůžu divit. Tuhle látku jsem bral na minimálně padesáti školách. Šli jsme na oběd, víceméně jen posedět, protože my lidské jídlo nejíme. Příjde nám to odporné.

Najednou do jídelny vešla ta nová holka. Vzala si jídlo a otočila se do jídelny, aby se podívala po volném místě. Pro lidské oči vypadala celkem normálně. Ale co bylo zajímavé, že byla hrozně bledá. Kdybych neviděl její hnědé oči, řekl bych, že je to upírka.

Pořád se rozhlížela po jídelně, jestli se nějaká ta volná židle nenajde. Ale měla smůlu. Jediné volné místo bylo u nás. Podívala se naším směrem a na chvíli ztuhla. Byl jsem překvapený. Že by o nás věděla? Doposud se nám to povedlo úspěšně skrývat. Chvíli ještě uvažovala a já si teprve teď uvědomil, že jí nemůžu číst myšlenky. To je ale divná holka. Co to s ní je? A co je zač? To se bude muset prozkoumat.

Vydala se pomalu směrem k nám. Byl jsem fascinovan její chůzí. Chodila tak ladně. Určitě není obyčejný člověk. Ale co potom je? Otočil jsem se k mojí rodině.

„Hele, támhle je ta nová. Nepříjde vám nějaká zvláštní?" Zeptal jsem se jich. Nestihli odpovědět, protože už byla u nás.

„Můžu si sem sednout?" Zeptala se. Byl jsem tak okouzlen jejím hlasem, že jsem se zmohl jen na přikývnutí. Nechápal jsem to. Nikdy jsem nebyl nikým tak okouzlen. Něco jsem cítil, ale nebyl jsem schopný ten cit rozpoznat. Periferním viděním jsem viděl, jak se na mě Jasper překvapeně podíval. Ignoroval jsem ho. Teď jsem musel zjistit co je zač a případně zlikvidovat možnou hrozbu. Sedla si na druhý konec stolu a mlčky se pustila do jídla.

„Ahoj, ty jsi tu nová, co?" zeptal jsem se jí.

„Jo," odpověděla mi, ale dál se věnovala jídlu. Nebyla jako ostatní dívky. Ty mnou byly vždy okouzlené. Ona na mě koukala málem pohrdavě.

„A odkud ses sem přistěhovala?" otázal jsem se. Uvědomil jsem si, že už se neptám proto, abych ochránil rodinu, ale abych o ní sám zjistil co nejvíc.

„Z jiné země," odsekla mi. Ona se se mnou nechce bavit? No, tak se jí aspoň zeptám na jméno.

„A jak se jmenuješ?"

„To tě nemusí zajímat, pijavice!" zasyčela na mě, tak potichu, že by to normální člověk neslyšel. A počkat! Jak ví, že jsem upír? Už tu nebyla ta nádherná dívka. Byla to hrozba.

„Můžeme si prosím promluvit venku?" zeptal jsem se jí a vstal. Pokud ví naše tajemtví, musíme se s ní domluvit. Mohla by nás prozradit.

Vstala a vyšla z jídelny. Když jsme byli venku otočila se na mě. Byl jsem překvapený chladným výrazem v její tváři.

„Jak tohle víš?" zasyčel jsem na ní.

„To není tvoje věc." Otočila se a chtěla odejít. Chytil jsem jí za ruku a k mému překvapení, na ní měla připevněný nějaký nůž. Udiveně jsem se na ní podíval. Se vzpurným výrazem se mi vytrhla, postavila se zády ke zdi a přikrčila se v obranném postoji.

„Co jsi zač. vypadáš trochu jako my, ale nejsi jedna z nás," řekl jsem. Chvíli uvažovala nad odpovědí.

„Zabíjím vlkodlaky."

To už se do toho vložila Rosalie, která k nám došla se zbytkem rodiny.

„Ty?!" odfrkla si. „Vždyť by si tě dal k svačině!" Ta nová vypadala rozhořčeně. Zjevně jí urazilo, co o ní řekla Rosalie.

„Vážně si to myslíš?" zeptala se vyzývavě. Sehla se a dotkla se země. Nechápal jsem co dělá. Najednou se nám okolo kotníků omotaly šlahounky nějakých rostlin a držely nás docela pevně.

„Co to je?!" vyjekla Rosalie a začala okolo sebe kopat, aby se osvobodila. Holka se na nás klidně a trochu vítězoslavně dívala.

Rosalii se konečně povedlo se osvobodit.

„Ty!" zavrčela na tu holku a skolčila po ní. Chtěl jsem zasáhnout, ale pořád ještě jsem měl spoutané nohy. Čekal jsem, že Rosalie jí něco udělá, ale ona jí jedním rychlým pohybem schodila na zem. Rosalie zůstala překvapeně ležet. Přikrčil jsem se a čekal, jestli ještě někoho napadne. Ona z pouzdra, kterého jsem si zatím nevšiml, vytáhla pistoli a namířila jí na mě. No, mě to nezabije, ale znepokojilo mě to. Přinutil jsem se ke klidu.

„Víš, že mě to nezabije," řekl jsem tak klidně, jak jsem dokázal.

„Jo, to vím. Ale všichni uslyší výstřel a poběží sem. A vy budete prozrazeni." Pomalu začala ustupovat podél zdi. Na chvíli se zadívala jinam a já využil její nepozornosti. Vyrazil jsem jí zbraň z ruky a strhl jí s sebou na zem. Tisknul jsem se na ní, aby se nemohla zvednou a vzít si pistoli.

„A co uděláš teď?" zeptal jsem se. Vytáhla z pouzdra na předloktí nůž a přitiskla mi ho ke krku.

„Tohle," odpověděla mi.

„To mi taky nic neudělá," řekl jsem, ale byl jsem silně nervózní. Už jsem si nebyl ničím jistý.

„Myslíš?" zeptala se mě. Tak teď už jsem tuplem pochyboval. Sice bych podle Carlislea měl být nedotknutelný, ale je to opravdu pravda? Přiměl jsem se odpovědět.

„Jo, tohle mi nic neudělá. Žádná lidská zbraň mi neublíží."

„Tohle není lidská zbraň. Je to vyrobeno pomocí živlové magie, takže ti to ublíží." V tom případě mi to nic neudělá. Magie neexistuje, takže to bude fungovat, jako kterákoliv jiná lidská zbraň.

„Nevěřím," řekl jsem.

Přejela mi nožem po krku. Čekal jsem, že se nic nestane, ale najednou jsem ucítil bolest.

„Au!" vykřikl jsem překvapeně a kousek se od ní odtáhl. Pořád jsem jí ale držel, aby nemohla vstát.

„Už mi věříš?" zeptala se a očividně se dobře bavila.

„Jo, asi jo." Jak tohle mohla dokázat?!

Najednou se ozvala Alice. Jak jsem se soustředil jen na tu holku, úplně jsem zapomněl vnímat ostatní.

„Edwarde, už z ní slez. Nechce nám ublížit." Ještě chvíli jsem na ní ležel, abych se ujistil, že už opravdu nic neplánuje a pak se zvedl. Podal jsem jí ruku, abych jí pomohl se zvednout.

Podívala se na ní a zvedla se sama. Bylo mi to líto. To jsem jí opravdu tak urazil? Musím se jí omluvit.

„Tak promiň. Co kdyby jsme začali znava od začátku?" zeptal jsem se s nadějí.

„Fajn," povzdychla si. Nevypadala z toho zrovna nadšená, ale přijala. Super.

„Já jsem Edward a tohle je Alice, Jasper, Rosalie a Emmet. A ty se jmenuješ jak?" Postupně jsem všechny představil. Ale pořád ještě jsem neznal její jméno. Tolik jsem toužil vědět toho o ní co nejvíc.

„Bella," řekla. „A teď když mě omluvíte..." Otočila se a chtěla odejít. Já jsem ale nechtěl aby odešla. Ještě jsem chtěl být v její přítomnosti.

„Počkej ještě!" řekl jsem a chytil jí za ruku. Pak jsem si ale uvědomil svou chybu a ruku váhavě stáhl.

„Promiň. řekneš nám teda kdo jsi? Prosím..." zeptal jsem se, abych odvedl řeč jinam.

„Vždyť už jsem to řekla. Nebo mi pořád ještě nevěříte?" podívala se pohrdavě na Rosalii.

„Jo, teď už ti asi věříme," řekla váhavě Rosalie. Bella si dala nůž zpátky do pouzdra a rozhlédla se kolem. Nechápal jsem co hledá, dokud k ní Emmet nepřihopsal a nepodával jí pistoli.

„Na tady," řekl a vhlavě už si něco přehrával. Představoval si, jak před ním utíkám a on mě střílí do zadku.

„Naučíš mě s tím někdy? Prosím!" začal škemrat. Vzala si od něj pistoli a změřila si ho pochybovačným pohledem. zřejmě taky pochybovala o jeho umění ovládat cokoliv složitějšího, než kliku od dveří. Nakonec se rozhodla pro neutrální odpověď.

„Možná," řekla. „Ale teď už půjdu. někdo by mohl přijít." V tom měla pravdu. Asi by mu bylo divné, že Bella má po těle místa, kam si schovává zbraně. V tuto chvíli bych moc rád objevoval všechna místa, která nikdo jiný nezná. Moct se jí dotýkat... Ale na to teď nemůžu myslet.

„Počkej, co máš další hodinu?" zeptal jsem se. Tak trochu jsem doufal, že další hodinu bude mít se mnou.

„Biologii."

„Tak jo, já taky." Vypadala mírně otráveně, ovšem to mi radost zkazit nemohlo. „Tak jdeme?"

Už jsem toužil být s ní sám. Bez zkoumavých pohledů mé rodiny. No, popravdě řečeno bych s ní byl nejradši bez kohokoliv. A i bez jakýchkoliv věcí. Například oblečení... Edwarde! Vzpamatuj se!

„No jo," povzdychla si. „Tak jdeme."

Autor: Lulukar (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kill elemento lupo mannaro - 3. kapitola: