Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kill elemento lupo mannaro - 7. kapitola

11.04.2010 (16:30) • Lulukar • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1874×

7. kapitola

'Mohl jsem za ní jen frustrovaně hledět a doufat, že se zítra zase potkáme'

Edward:

Obrátil jsem pohled zpět ke svému poškozenému miláčkovi.

„Emmete, já tě zabiju!" zařval jsem na dotyčného. Ten přeběhl za Alici a asi si myslel, že není vidět. Vzhledem k tomu, že byl tak o tři hlavy vyšší než ona, to vypadalo celkem komicky. Zavrčel jsem na něj, nasedl do auta a odjel domů. Chudák Aston. Budu ho muset dát do servisu.

Dojel jsem domů (Astona jsem dal zatím do garáže) a odebral se do svého pokoje. Pustil jsem si své oblíbené CD a dal se do přemýšlení. Mám několik důležitých úkolů.

1. Vymyslet pomstu Emmetovi, za zničeného Astona.

2. Zjistit, co je Bella zač.

3. Třetí úkol musím teprve vymyslet.

Takže k prvnímu úkolu. Mohl bych mu udělat něco s autem. I když, to je málo nápadité. Zase na druhou stranu… Mohl bych mu, až budeme na lovu, dát do auta maso a medvěd by se potom postaral o důkladné zničení Emmetova jeepu. Nebo bych ho mohl ztrapnit před celou školou. Hm… Tak co bude lepší?

Nakonec jsem se rozhodl pro řádně vykonanou mnohonásobnou pomstu.

Tak a teď k druhému úkolu. Co je Bella vlastně zač? A taky, kdo je ten Lionel? Musím se na to Belly někdy zeptat.

Podíval jsem se na hodinky a překvapeně zjistil, že už je deset. Co teď asi Bella dělá? Je s tím Lionelem? Byl jsem překvapený tou žárlivostí, kterou ve mně dokázala vzbudit. A to jí znám teprve den. Teprve den a už se o ní bojím. Navíc ta nejistota, kterou ve mně vzbudila, když pronesla ta slova „jestli to přežiju". Čekala snad, že se jí něco stane? Měl bych to jít zjistit. Jo, to byl dobrý plán.

Nasedl jsem do auta (musel jsem použít Volvo, protože Aston na tom nebyl zdravotně zrovna nejlépe) a vyrazil za Bellou.

K jejímu domu jsem dojel okolo jedenácté. Doufal jsem, že už bude doma a nebude spát.

Zazvonil jsem a vyčkával. Zevnitř se ozvaly kroky a Bellin hlas.

„Kdo to je?" zeptala se. V duchu jsem si oddychl. Očividně je živá.

„To jsem já, Edward,“ ozval jsem se.

Otevřela a mě překvapil oděv, který měla na sobě. Stála tam jenom v džínech a podprsence. V ruce držela pistoli. Co mě ale vyděsilo, byla rána -očividně průstřel- v rameni. Proboha, co se jí stalo?! Tohle určitě bude potřebovat ošetřit. Ale nejdřív musím zjistit, kdo jí to udělal. Které monstrum, které je schopné, ublížit tak nádherné dívce, jako je Bella.

„Panebože, co se ti stalo?!“ zeptal jsem se jí zděšeně.

„Ale nic, jen menší konflikt,“ odpověděla mi ledabyle. Ona si z toho nic nedělá?! No dobře, to vyřešíme později. Teď je hlavní ji ošetřit. Pak se teprve postarám o to, aby ten neřád trpěl.

„Pojedeš se mnou za Carlislem. On je doktor, podívá se ti na to,“ nařídil jsem jí nesmlouvavě. Pokud by se rozhodla odporovat, asi bych jí k nám dotáhl jakýmkoliv způsobem.  Chvíli váhala, ale pak přikývla.

„Fajn, jenom se oblíknu.“ Ano, to by bylo vhodné. Taky bych se nemusel udržet a vrhnul bych se na ní. A teď nemyslím její krev.

Po chvíli se vrátila dolů. Měla u sebe pořád pistoli, tentokrát v pouzdře upevněném kolem pasu. Pozvedl jsem obočí. To si myslí, že bych jí neuměl ochránit? Nikdo mě zatím díky mému daru nedokázal porazit.  Jeho myšlenky ho prozradily.  

Vyšel jsem ze dveří a nastoupil do auta. Sedla si vedle mě na místo spolujezdce. Jel jsem rychle k nám. Jak moc musí trpět. Neříká sice nic, ale ta bolest musí být strašná. Po očku jsem na ní koukal. Nedávala na sobě nic znát. Tím víc mě ale přesvědčila o tom, jak strašně to bolí. Nebo by mohla být v šoku. Nevnímá nic. Tím rychleji se musí dostat za Carlislem.

„Vydrž, za chvíli tam budeme,“ uklidňoval jsem jí. Sice před námi byla ještě víc jak polovina cesty, ale snažil jsem se jí utěšit.

„Ježiš klid, neboj se. Já budu v pohodě,“ obrátila oči v sloup.

„Ty děláš jako by to nic nebylo,“ zvýšil jsem na ní hlas. Po chvíli jsem si uvědomil, že ona za nic nemůže. Ona nemůže za mou neschopnost jet rychleji. To já jí způsobuji bolest pomalou jízdou. „Promiň, jsem jen nervózní,“ omluvil jsem se jí, za své hrubé chování.

Jemně mi položila ruku na stehno. Ten dotyk byl tak lehký a něžný. Chtěl jsem, aby tento okamžik nikdy neskončil.

„Klid Edwarde, uklidni se. To bude v pohodě,“ říkala mi uklidňujícím tónem a přitom lehce pohybovala rukou na mé noze. Bylo to nádherné, když se mě tento nádherný anděl dotýkal. Probíhalo mnou vzrušení. Takové pocity jsem ještě nikdy nezažil, ale teď se mi to natolik líbilo, že jsem chtěl okamžitě zastavit a začít jí líbat. Ta představa byla tak úžasná, že jsem si potichu povzdychl. 

Bella odtáhla ruku a podívala se mi do tváře. Byl jsem si vědom toho, co tam asi vidí. Byla tam lítost z toho, že její dotek už skončil. V očích jí proběhlo něco… Snad pobavení? Znovu mi položila ruku na stehno a pomalu jí sunula nahoru. Najednou mi byly kalhoty těsnější, než by měly být. Bella přejela rukou přes můj klín a já měl v tu chvíli co dělat, abych se na ní nevrhnul. Jestli v tom bude ještě chvíli pokračovat, tak se neudržím.

Odtáhla ruku a zakřenila se na mě. Ona si se mnou hraje!

„Proč mi tohle děláš?“ otázal jsem se. Copak nevidí, jak mě přitahuje? Copak nevidí, jak moc se musím ovládat, abych se na ní nevrhl? Abych jí aspoň nepolíbil?

„Co ti dělám?“ zeptala se a zatvářila se jako neviňátko.  Jen jsem zavrčel a opravdu zvažoval možnost naučit ji slušnému chování svým vlastním způsobem. Zajímalo by mě, jak by se zachovala, kdybych jí najednou začal líbat. Odstrčila by mě? Ale teď to nejde. Má přece zranění, podle mě docela vážné. Ale ještě před chvílí se nechovala, že by ji to nějak zvlášť bolelo.

„To tě ta ruka vůbec nebolí?“ zeptal jsem se jí.

„Ale jo, bolí,“ pokrčila rameny. „Ale bolest se musí překonávat, víš?“ zazubila se na mě.

Jenom jsem zavrtěl hlavou. Já ji asi nikdy nepochopím. Ale stále mě bude bavit objevovat v ní nová a nová tajemství, která zatím nikdo neobjevil. 

Zaparkoval jsem před domem a vystoupil, abych mohl Belle otevřít dveře. Pak jsem si ale vzpomněl na její reakci odpoledne. Přišla mi až zbytečně prudká, ale když to chce takhle…

Zastavil jsem se před kapotou a čekal, až vystoupí.  Pohybovat se jí nedělalo očividně žádný problém. Nevím, jak je to možné. Jakýkoliv jiný člověk by hystericky ječel, nebo by byl v bezvědomí. I když ona vlastně není člověk. Třeba má zvýšený práh bolesti…

Vešel jsem do obýváku a zastavil se. Bella se držela hned za mnou.

„Carlisle?“ zavolal jsem. Zrovna byl u sebe v pracovně a četl si nějakou knížku, ale jakmile uslyšel své jméno, seběhl dolů.

„Ano Edwarde?“ Podíval se na Bellu, očividně překvapen její přítomností. „Co se děje?“

„No, Bella by asi potřebovala tvou pomoc. Ošetříš jí prosím?“ zeptal jsem se. Zbytek zjistí sám a určitě bude překvapený. Carlisle bral jako samozřejmost pomáhat druhým, tak pokynul Belle ke schodům.

„Ale jistě, pojď do mé pracovny.“ Carlisle s Bellou se vydali nahoru a já je mlčky následoval.

Vešli jsme do pracovny. Bella si sedla na lehátko a Carlisle si začal připravovat nějaké věci. Já se zastavil u dveří, abych mohl případně rychle odejít. Zatím mě její krev nijak moc nelákala, ale to se může změnit. Neznamená to, že mi nějak smrdí. Voněla krásně. Měla úžasnou vůni. Připomínala mi květiny. Ale neměl jsem na ní chuť. Aspoň ne na její krev. Její tělo… To bylo něco jiného. Dosvědčovala to boule na mých kalhotách, když si sundala tričko.

Carlisle, který se zatím věnoval Bellinu ramenu, překvapeně vydechnul a potom začal koktat. To je zvláštní - u upíra. Ještě nikdy jsem ho koktat neviděl.

„Ale vždyť to je… Jak… Proboha, jak se ti to stalo?!“ zeptal se zděšeně.

„Menší konflikt,“ řekla a podívala se na něj. Carlislovou hlavou probíhaly zmatené myšlenky. Nakonec si řekl, že musí vyšetřit, kdo to Belle udělal.

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se tónem, který nepřipouštěl odmlouvání.

„Nevím,“ odpověděla. Tušil jsem, že to není všechno. Že to ví. Ale také jsem věděl, že nám k tomu víc neřekne. Carlisle došel ke stejnému závěru.

„Fajn. Dám ti něco na umrtvení a pustím se do toho.“ Už začal nabírat nějakou tekutinu, ale Bella ho zarazila.

„Ne, já to nechci umrtvit. Stejně by to na mě pořádně nezabralo. Jenom mi to vytáhněte, o zbytek už se dokážu postarat sama.

Carlisle vzal pinzetu a začal Belle vytahovat kulku. Bella stočila pohled na mě a vypadalo to, že jí vadí krev. Carlisle konečně kulku vytáhl a Belle proběhla v očích bolest, ale jinak na sobě nedala nic znát. Dokonale ovládala svůj výraz. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl takhle se ovládat. Podle Carlisleových myšlenek on také ne.

„Teď to trochu štípne,“ varoval jí a místností se nesl pach desinfekce. „Tak, dobré. Zahojí se ti to tak…“ Začal přemýšlet. Ona není úplně člověk, takže nevíme, jak na co reaguje. Carlisle to nakonec vzdal, protože by to stejně nevymyslel. „Já vlastně nevím,“ pokrčil rameny s úsměvem.

„Tak za dva dny.“ Carlisle se podivil. Byl ohromen, jak rychle se hojí. Normální člověk by se léčil několik měsíců, ale ona… Bella vstala a oblékla se. „Kolik za to chcete?“ zeptala se a vytáhla peněženku.

„Nic, prosímtě,“ odmítnul jí Carlisle.

„Fajn, děkuju. Já už půjdu domů.“ Chtěla okolo mě projít, ale já jí zastoupil cestu. Přece už mi nechce odejít. Chtěl jsem s ní trávit každou minutku. Poznávat jí. Odhalit každé její tajemství.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal jsem se jí.

„Domů,“ pokrčila rameny.

„Ne, nejdeš,“ řekl jsem jí. Nechtěl jsem být hrubý, ale nemohl jsem jí nechat jen tak odejít.

„Kde bereš tu jistotu?“ zeptala se mě.

„No…“ zarazil jsem se a přemýšlel nad prodloužením jejího pobytu. Než jsem stihl něco říct, vytrhla mi ruku.

„Tak vidíš,“ řekla mi. Odstrčila mě a došla k hlavním dveřím, kde potichu vyklouzla do černé noci. Stihl jsem za ní jen lítostivě zašeptat.

„Počkej prosím.“

Tak, doufám, že se kapitola líbila, a že zanecháte co nejvyšší počet kometářů, podle kterých přibyde další :)

mé shrnutí

Autor: Lulukar (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kill elemento lupo mannaro - 7. kapitola: