Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klam 3 - Odpusť

06.09.2011 (20:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1319×

3. kapitola – Odpusť

„Mami?“ vyklouzlo mi ze rtů a otočila jsem se na patě.

Na konci ulice, ve světle lampy, stála malá postava. Byla celá otrhaná a špinavá, umouněné kulaté tvářičky, slepené a mastné tmavé vlasy, ale v jejích očích byla malá jiskřička. Unavená, ale stále ještě plápolala.

Byl to chlapec. Odhadem tak čtyřletý, možná menší.

„Kde je maminka?“ zeptal se a udělal krok ke mně.

Věděla jsem, co je mou povinností. Co jsem slíbila svému stvořiteli. Nezanechávat svědky. A tenhle kluk rozhodně svědkem byl. Ne vraždy své matky, ale jejího zmizení.

„Kde máš tatínka?“ odpověděla jsem otázkou.

Důvěřivě popošel ještě blíž. Copak ho máma nenaučila, že bavit se s cizími lidmi je špatné? No, jasně. Můžu za to já a ta moje pitomá aura. Radši bych pouštěla hrůzu, než vyzařovala bezpečí.

Když jsem lovila, byla to jistá výhoda. I když jsem získávala muže. Ale zabíjet děti? Děti? To snad ne. To nemůžou myslet vážně.

„Já nemám tatínka,“ zakroutil hlavou. „Kde je maminka?“ naléhal.

„Pryč,“ šeptla jsem.

Co je správné? Vraždit. Nebo nechat žít?

„Pryč?“ vyhrkl a do očí se mu začaly valit slzy. „A kam šla? Už zase?“

„Jak už zase?“ nechápala jsem.

„Moje maminka často utíká. A nevrací se. Pak přijde Gina a dá mi alespoň něco k jídlu,“ vysvětloval mi.

„A kde bydlíš?“ ptala jsem se hloupě.

Ukázal na rozbité okno do suterénu. „Tam.“

„Tak běž k Gině,“ navrhla jsem mu, „stará se o tebe, ne?“

„Nevím, kde bydlí,“ pokrčil rameny.

Rychle jsem usoudila, že Gina bude nejspíš kamarádka jeho matky a že se, přeneseně řečeno, starala o kluka, když feťačka zmizela.

Dal se rychle uhodnout scénář toho všeho. Holka otěhotní, kluk ji pustí k vodě, rodiče ji vyhodí z domu, žije na ulici, zaplete se s drogami… jen jediné mě na tom fascinovalo. Že to ten kluk přežil.

A kdyby zmizel i on. Po jeho matce nikdo pátrat nebude. Prostě si budou myslet, že vzala roha. I s chlapcem.

Přišel až ke mně. „Ty jsi andělíček?“ pousmál se a i přes ten nános špíny ulice to byl krásný a roztomilý úsměv.

Jak bych mohla někoho takového zabít?

„Odpusť mi,“ řekla jsem tiše.

„Tak jsi andílek, nebo ne?“ dožadoval se odpovědi.

„Spíš ne,“ ušklíbla jsem se.

„Jsi moc hezká. Myslím si, že jsi andílek. Nemáš něco k jídlu?“ pokračoval.

„Něco ti najdeme, bereš?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem tomu mohla zabránit.

Odkdy zachraňuju děti? Zamračila jsem se. Sžíral mě pocit viny, tenhle kluk neměl dobrý život. Ale měl matku. Matku, kterou jsem zavraždila. Cítila jsem povinnost se o něj postarat.

„Tak jo. Jak se jmenuješ?“ zajímal se.

Povzdechla jsem si. Už nebylo cesty zpátky. „Brooke.“

„Já jsem Jamie,“ představil se.

„Kolik ti je, Jamie?“

Ukázal mi čtyři prstíky. Zase umouněné. „A tobě?“

Zadržela jsem dech. „Osmnáct,“ procedila jsem skrz semknuté rty. Přišlo mi… špatné lhát.

…

„Páni, to je dobrý. Díky,“ mumlal s plnou pusou Jamie.

„Hlavně na to nešahej a jez to přes ten obal, jo?“ instruovala jsem ho.

Seděli jsme na lavičce v parku, Jamie jedl bagetu, kterou jsem ukradla z benzínky, a spokojeně si nacpával bříško.

„Mňam, mňam,“ zamlaskal ukázkově a ještě si ukousnul. Snědl asi půlku, pak mi ji podával. „Já už nemůžu, Bee.“

„Jak jsi mi to řekl?“ vyjekla jsem.

Usmál se. „Bee. Nelíbí se ti to? Mně totiž jo.“

Ač jsem nechtěla, všechny okolnosti rozhodly za mě. Jamie mi nepřipadal jako jídlo, nemohla jsem ho prostě jen tak zabít. Ale museli jsme opustit Dublin. Bylo na čase, abych splatila svůj dluh.

Popadla jsem ho do náruče. „Líbí a teď zavři oči.“

Charlieho okna byla tmavá, u něj doma nikdo nebyl. Ani on sám. A to se hodilo. Posunula jsem si Jamieho na záda a přinutila ho, aby se mě pevně chytil. Šplhala jsem, přehoupla se přes zábradlí na balkón a strčila do posuvných dveří, které se nehlučně otevřely.

Nikde nikdo.

Došla jsem do koupelny, kde jsem sundala Jamieho ze zad, rozsvítila a on se na mě obdivně usmál. „Ty umíš fakt dobře běhat.“

„Neříkal jsi, že jsem anděl?“ opáčila jsem vesele.

„A kde to jsme?“ zvědavě se rozhlížel kolem.

„U jednoho mého kamaráda,“ zalhala jsem. „Umyjeme tě a pak pojedeme, ano?“

„Kam?“ vypálil hned.

„Uvidíš,“ zamumlala jsem.

…

„No, podívej se, jaký jsi hezký kluk,“ vyzdvihla jsem ho k zrcadlu.

„Kdy si zase budu čistit zuby?“ zajímal se. Charlie si snad nevšimne, že jsem mu vzala náhradní nový kartáček. Potřebovala jsem ho.

Překvapilo mě, že měl Jamie zdravé zuby. A ani vši. Nechápala jsem to. Věděla jsem, že s ním budu muset k doktorovi. A už jsem byla rozhodnutá, že pojedeme do Belfastu. Je to daleko odtud. A daleko od Corku, na jihu Irska, kde jsem žila. Navíc je to v Anglii, pokud mě hledá celé Irsko, tam se nebudu muset tolik skrývat.

„Zase zítra ráno, ano? Teď už ale půjdeme.“

…

Jamie spal na lavičce, zachumlaný v mojí mikině, s hlavou opřenou o moje stehno. Byli jsme v Belfastu na nádraží. Bylo tu hodně lidí, ačkoliv se ručička na hodinách blížila teprve k šesté hodině ranní.

Musela jsem vypadat vážně zoufale, protože se tu i pospíchající zastavovali a ptali se, chtěli pomoci.

„Máte tu místo, slečno?“ ozval se za mnou hlas.

Vedle lavičky stála stařenka, unaveně se usmívala a její oči mě vybízely k tomu, abych se posunula. Ale něco v nich to trochu popíralo. Zdroj energie.

„Jistě, promiňte,“ zamumlala jsem a opatrně posunula i Jamieho.

Posadila se vedle mě. Chvíli jsme mlčely, Jamie sebou cuknul, něco zamumlal. „Potřebujete pomoc,“ prohlásila žena hned nato.

„To není dobrý nápad, paní.“

Chtěla jsem pokračovat, ale ona zvedla ruku a zarazila mě. „Nic neříkejte. Já vím, kdo jste.“

Hrklo ve mně. „Určitě jste si mě s někým spletla.“

„Neznám vaše jméno, ale vím, kdo jste. Čím jste se stala.“

Překvapeně jsem zalapala po dechu. „Jak to víte?“ šeptla jsem skoro neslyšně.

„Protože znám jednoho upíra, slečno. A vy potřebujete pomoc. A taky vím, že mi neublížíte. Máte to dítě,“ usmála se.

„Starám se o něj teprve od včerejška,“ zavrčela jsem podrážděně.

Většinou po takové reakci se mě lidé začínali bát. Cukli sebou. Ale tahle žena ne. Chápavě pokývala hlavou. „Uklidněte se, bude to tak lepší. Věřte mi.“

Zhluboka jsem se nadechla, ignorovala jsem všude přítomnou touhu po krvi, a znovu se na ni podívala. „Omlouvám se.“

„Nevadí,“ usmála se, „a teď pojďte. Pomůžu vám.“

„Počkejte, ale já…“ najednou jsem nevěděla, jak mám dokončit tu větu. Rozpačitě jsem se na ni podívala.

Ale ona mi jen znovu věnovala povzbuzující úsměv. „Jak se jmenujete?“

„Brooke,“ odpověděla jsem.

Natáhla ke mně ruku a já ji krátce stiskla. „Já jsem Anne. A nebojte se, opravdu. Chci vám pomoci. Při nejhorším mě můžete vždycky zabít, zlatíčko.“

Ušklíbla jsem se. „Já si ráda hraju, víte? Tohle by byla trochu nuda.“

„Tím líp. Tak už pojďte,“ vyzvala mě, „budíme moc pozornosti.“

…

„Dobrou noc, Bee,“ objal mě Jamie kolem kolen.

„Běž už spát, je pozdě,“ vyháněla jsem ho.

„Dobrou, babi!“ zamával Anne a utíkal do postele.

Otočila jsem se na ženu, která nám poskytla azyl a domov. Usmívala se. Vypadala spokojeně. Ale já pořád nemohla pochopit, proč nám pomohla. Jak mohla vědět, kdo jsem. A jak mě našla. „Proč?“ zeptala jsem se.

Anne se napila čaje a povzdechla si. „Cítím se sama, holčičko. Můj syn s rodinou bydlí v Londýně, vídám je málo. A můj bratr se taky moc často neukazuje. A ty jsi mě potřebovala. Musíš se o Jamieho postarat.“

„Děkuju vám,“ řekla jsem tiše, „ale jak jste věděla, kdo jsem? Říkala jste, že znáte upíry. Jak to? Myslela jsem, že naše existence je tajná. A že ji nikdo nesmí prozradit.“

„To není důležité, Brooke. A pokud vím, možná by sis chtěla odpočinout. Ve městě.“

Skryla jsem úsměv. Hezky obešla slovo lov. „Máte pravdu. Vrátím se určitě dřív, než se Jamie vzbudí.“

„Nemusíš pospíchat, kdyby se něco dělo, postarám se o něj,“ slíbila mi.

Jen jsem kývla, vzala jsem si klíčky z háčku, které mi byly přiděleny, obula boty a za chvíli jsem byla na ulici. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Bude pršet, napadlo mě. Těžké dusno, přesně takové, jako bývá před velkou bouřkou.

Kdysi jsem milovala léto, déšť, blesky a hromy. Kdysi dávno jsem předstírala, že se jich bojím, jen aby mě David schoval ve své náruči. A kdysi dávno právě tahle malá lest posloužila k tomu, abychom spolu začali chodit.

Ale to bylo už vážně moc dávno. Připadalo mi to jako desítky let, co se všechno stalo. I moje přeměna. Nemohla jsem uvěřit, že už je to přes jedenáct měsíců, co jsem jiná.

Před jedenácti měsíci jsem nechtěla být za nic zodpovědná. A teď? Mám na krku tu největší odpovědnost ze všech.

Dítě.

Lidské dítě ještě ke všemu. Ale slíbila jsem si, že se o Jamieho postarám. Teď spí, je v bezpečí. A já můžu na chvíli být zase sama sebou.

Bylo půl desáté, když jsem odcházela od domu. Bary budou teprve otevírat.

Ohromně Vám děkuju za krásné komentáře, Vaše zmínky mě moc potěšily! =) Jsou to taková sluníčka během shonu prvních zářijových maturitních dní a moc mi to pomáhá! =) Děkuju! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klam 3 - Odpusť: