Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klam 4 - Překvapení

10.09.2011 (16:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1855×

4. kapitola – Překvapení

„Byla by ti zima, ty trdlo,“ zamumlala jsem láskyplně a přikryla Jamieho peřinou, kterou odkopal.

Místo poděkování zaskřípal zuby a nos zabořil do plyšového zvířátka. Zhasla jsem malou stolní lampičku, kterou měl rozsvícenou, aby se nebál tmy. I přes všechny tyhle každodenní úkony jsem u jeho postele mohla sedět hodiny bez hnutí a pozorovat jeho spící tvář.

Bylo před Vánoci, už půl roku jsem se o Jamieho starala. A už půl roku jsme žili v Belfastu u Anne. Říkal jí babi, my dvě jsme mu vytvořily rodinu a k mému potěšení se na svou mámu ptal méně a méně.

Zavřela jsem za sebou dveře. „Už si půjdu lehnout, Brooke,“ ozvala se za mnou Anne.

„Dobrou noc,“ usmála jsem se na ni.

„Půjdeš dnes ven?“ ptala se.

„Asi ano,“ kývla jsem.

„Hezkou noc,“ popřála mi a šla k sobě do ložnice.

V kuchyni jsem si vzala pár drobných, z háčku strhla svazek klíčů a vklouzla do bot na podpatku. V tu chvíli zarachotilo cosi v zámku a vchodové dveře za mými zády se otevřely. Okamžitě jsem se otočila a výhružné zavrčení se mi vydralo z hrdla.

Sladká vůně mě okamžitě praštila přes nos, kdybych měla víc času a cítila se bezpečněji, rozhodně bych trávila hodiny vdechováním a identifikováním všech esencí. Ale teď rozhodně nebyla ta správná chvíle.

Krvavě rudé oči vysokého muže si mě podezřele změřily, zaklesly se do těch mých a já věděla, že mám čest s jedním z nás.

„Vypadni,“ doporučila jsem mu.

Byla jsem odhodlaná bránit Jamieho a Anne. Nikdo jim nesměl ublížit. Ani tenhle hromotluk ne.

„Co tady děláš?“ zajímal se a nevypadal vůbec rozhozený vývojem situace. Byl naprosto klidný, nad věcí. Znervózňovalo mě to.

„Já tady bydlím,“ opáčila jsem a přenesla váhu na špičky.

Zvedl ruku, aby mě uklidnil. „Ale, ale,“ blýskl zuby v okouzlujícím úsměvu, „pusť mě.“

Zašklebila jsem se. „Jinak co? Jasně jsem ti řekla vypadni. Přese mě se nedostaneš dál.“

„Drobná blondýna si bude vyskakovat?“ přešel na moji hru.

„Blondýna?“ opakovala jsem nevěřícně. Už když jsem byla člověk, tak jsem z celého srdce nesnášela, když mě někdo srovnával s blondýnami. Moje vlasy se peroxidu blížily hodně vzdáleně, asi jako běloch hispáncům.

„No tak, zlato, co kdybys pokračovala v tom, co jsi dnes v noci chtěla dělat a mě nechala vejít dovnitř?“

„Zlato? Co si to vůbec dovoluješ?“ osopila jsem se na něj a zlost ve mně pomalu začínala kypět.

Poklepal si na vyšité zlaté V na místě, kde by se u saka nacházela klopa, ale byl to jen límec tmavého pláště. Ten plášť mě zarazil, něco mi připomněl. A hned nato se mi na tváři objevil drzý úsměv.

„A to mě má jako rozhodit? Má mě to přimět poslechnout?“ ptala jsem se.

„Měla bys vědět, co to znamená,“ odsekl a v jeho očích se blýsklo tvrdé světlo, které mi dávalo jasně najevo, že bych si tohle neměla dovolit.

„Nevím, co to znamená. Ale jedno vím naprosto jistě. Jeden podobný pobuda s tímhle pláštěm mě rafnul do krční tepny a nic mi nevysvětlil, takže padej, protože od té doby mám tak trochu pifku na někoho, jako jsi ty,“ zabodla jsem svůj prst do jeho hrudníku.

„Opravdu?“

„Opravdu,“ přikývla jsem a přidala krátké zavrčení jako jasné sdělení.

„Ale já nikam nepůjdu, upíří slečno,“ ušklíbl se.

„Možná bys měl,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, připravovala jsem se na boj. A ačkoliv jsem za poslední rok a kousek na sobě pracovala, měla jsem sebevědomí, o kterém se mi jako člověku nikdy ani nesnilo, rozhodně jsem nechtěla bojovat. Na druhou stranu jsem si byla jistá, že budu bránit svého adoptivního syna a Anne.

Zaslechla jsem, jak se za mnou objevilo bušící srdce. Lekla jsem se, že je to Jamie. „Brooke, snad tu nebudete bojovat,“ ozvala se Anne.

Neotáčela jsem se. „On je vetřelec a chce vám ublížit. Postarám se o něj,“ mumlala jsem a nespouštěla z hromotluka svůj zrak.

„Vám?“ opakoval po mně upír.

„Brooke, klid. Tohle je můj bratr Felix,“ ujišťovala mě Anne.

„Váš bratr?“ zašeptala jsem skoro neslyšně.

Všechno začalo zapadat do skládanky, všechny indicie, které mi Anne dala, najednou dávaly smysl.

„Felix,“ natáhl ke mně ruku.

„Brooke,“ vydechla jsem překvapeně a sebrala odvahu, abych jeho dlaň přijala. Jeho stisk byl pevný, silný, nedával najevo žádné pochyby.

„Moc mě těší,“ usmál se.

Když mi spadla klapka z očí, když mně a mým nejbližším přestalo hrozit bezprostřední nebezpečí, konečně jsem se na něj mohla podívat. Černé vlasy mu padaly do krásného obličeje, rty se na mě usmívaly… byl o hodně vyšší, než jsem byla já, měl široká ramena, svalnaté ruce i hruď. Rozhodně vypadal, že se prát umí. A nejenom to. Vyzařovala z něj autorita, nezpochybnitelná.

„Omlouvám se,“ řekla jsem.

„To nic,“ usmál se, „Anne, zlatíčko, doufám, že mi to všechno vysvětlíš. Netušil jsem, že začneš vyhledávat upíry.“

„Brooke potřebovala moji pomoc, Felixi. A přestaň se chovat jako otravný bratr,“ věnovala mu úsměv a já překvapeně sledovala, jak její tvář omládla. Tu obrovskou radost, že svého sourozence vidí.

„Jestli mě omluvíš,“ drkla jsem do hromotlukova ramene, „mám venku nějakou… záležitost.“

„Jistě,“ zazubil se.

Zašklebila jsem se na něj a naposledy se podívala do Anniných očí. Nepatrně kývla. Doufala jsem, že ví, co dělá.

…

Věnovala jsem poslední pohled směrem, kde jsem ukryla mrtvolu muže. „Vážně jsi nebyl moc dobrý,“ prohodila jsem. „Tolik alkoholu? Nechápu.“

„Neměla bys chodit jen po barech.“

Protočila jsem oči v sloup a otočila se za hlasem. Obr Felix stál kousek ode mě, nenuceně se opíral o lampu, která nesvítila, a usmíval se.

„Co tady děláš?“ zamračila jsem se. „Sleduješ mě?“

„Ne. Teda ano. Možná,“ zamumlal.

Založila jsem si ruce na prsou. „Rozhodně nemůžu říct, že neodpovídáš na otázky důkladně. Můžu si vybrat rovnou ze tří odpovědí. Takže jednoduše. Proč mě sleduješ?“

„Byl jsem jen zvědavý,“ pokrčil rameny.

„A taky pěkně otravný,“ opáčila jsem.

„Nebuď na mě tak přísná,“ žádal mě.

„Co bys čekal od hloupé blondýny?“ optala jsem se drze.

Omluvně rozhodil rukama. „Brooke, omlouvám se, ano?“

„Rozmyslím si to,“ neodmítla jsem jeho slova hned. „Co po mně chceš?“

„Myslel jsem, že by ses ráda na něco zeptala. A já mám taky nějaké otázky. Sestra mi sice něco řekla, ale vsadím se, že neví všechno.“

„Fajn, ale ne tady. Nerada bych se zdržovala v místech, kam uklízím,“ ušklíbla jsem se.

„Jasně, chápu,“ opětoval mi zašklebení, „půjdeme? Znám tu jedno super místo.“

…

„Je tu příjemně,“ usmála jsem se. Stáli jsme po kolena ve sněhu, kolem uší nám povlával studený prosincový vítr. Byl tu výhled na celý Belfast, na všechny domy a světla, na auta…

„Pojď si sednout, hm? Pokud jsem si všiml, máš lodičky a to není zrovna zimní obuv,“ popíchl mě.

Zavrčela jsem na něj. „Kdo mohl tušit, že mě potáhneš do kopců? Měla jsem v noci jiné plány. A na ty lodičky skvěle postačí,“ odsekla jsem.

„Děláš to často?“ zeptal se.

„Už ani ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Tedy na lov chodím často. Abych neublížila Jamiemu nebo Anne, ale… řekněme, že mužští milenci mě přestávají bavit.“

„Vyprávěj mi o tom, jak se všechno stalo,“ požádal mě tiše a sedl si. Sedla jsem si vedle něj. Bylo pořád tak zvláštní, že sníh nestudil. Nebyla mi zima, nic. I když už jsem jednu zimu zažila, nemohla jsem si na to zvyknout.

„Bylo to loni v září. Měla jsem všechno, co si může sedmnáctiletá holka přát. Skvělé rodiče, spoustu přátel, výborné výsledky ve škole a lásku,“ šeptala jsem, protože ač jsem si hrála na ledovou královnu, uvnitř mě se rány nehojily.

„Pokračuj, prosím,“ pobídl mě stejně potichu.

Smutně jsem potřásla hlavou. „Ale já se bála odpovědnosti. Nechtěla jsem, aby mi bylo osmnáct, rouhala jsem se. A ten večer mi můj přítel David s kamarády připravili oslavu. Byla jsem rozzlobená, nechtěla jsem ji. Vydala jsem se z klubu domů, ulicemi, kterými bych nešla ani za světla. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno, byla jsem naštvaná a nepřemýšlela jsem. A tam ve stínu lampy na mě čekal muž v plášti. Znal mé jméno, sliboval mi, že budu navždycky sedmnáctiletá. Přesně to, co jsem si přála. Ale ta bolest, ten oheň…“ vzlykla jsem, když se mě dotkla první živá vzpomínka na plameny v žilách.

Ucítila jsem jeho velkou dlaň na své paži, konejšivě mě pohladil. „Pro každého z nás je přeměna to nejbolestivější, nejživější. Uběhlo už přes čtyřicet let od té doby, co jsem byl stvořen já, a pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera.“

„Kolik ti bylo, když tě přeměnili? A jak? A co znamená to V, které jsi měl vyšité na tom plášti, když jsi přijel?“ zajímala jsem se. Teď měl na sobě Felix normální oblečení. Plášť, který mi naháněl hrůzu, byl pryč.

„Bylo mi osmadvacet, jel jsem do Itálie, protože mě tam převeleli, pracoval jsem u Royal Air Force v Londýně jako letecký technik a u toho jsem si dělal pilotní zkoušky, vždycky jsem si přál lítat. S pár kamarády jsme chtěli vidět památky a půvabná slečna nás zlanařila na prohlídku volterrského hradu, z Říma jsme vyjeli časně ráno. A odpoledne už jsem se škvařil v plamenech. A to jsem měl štěstí. Moji přátelé zemřeli.“

„A kdo tě -“

Přerušil mě. „Volturiovi. Mohl bych je nazvat královskou rodinou. Aro, nejvyšší z vládnoucí trojky, si myslel, že budu ohromně talentovaný upír. Jediné, co jsem si však přinesl ze svého lidského života, byla síla. Síla, která se umocnila, a proto mě nechal naživu. Řekni mi, Brooke, kde jsi bydlela?“

„V Corku, na jihu Irska. Proč se ptáš?“ nechápala jsem.

Chvíli přemýšlel. A pak se usmál. „Vyzařuje z tebe klid, štěstí, pohoda. To jsi ty. Ta, která měla být proměněna kvůli své šťastné auře,“ vyhrkl najednou.

„Cože? Chceš říct, že jsem -“

Znovu mi skočil do řeči. „I kdybys odmítla před tolika měsíci naši nabídku, stejně by nebylo úniku. Ty ses měla stát jednou z nás. A od té doby se čeká, až uděláš nějakou chybu. Takovou, která nás přinutí tě potrestat. A nebudeš mít na vybranou a budeš se muset přidat k nám.“

„A proč mi to všechno říkáš? Takhle na to budu připravená,“ zamračila jsem se na něj.

„Na to se nedá připravit,“ pokrčil rameny. „A říkám ti to proto, že to brzy přijde. Už jsi porušila jeden z nepsaných zákonů.“

„A který to je?“

„Staráš se o lidské dítě,“ odpověděl.

„Tvoje sestra je taky člověk a ty ji navštěvuješ,“ opáčila jsem.

„Ale já mám výjimku. A to je rozdíl,“ prohlásil.

Dopáleně jsme vyskočila. „Přestaň. Já to zvládnu a rozhodně si nenechám radit od někoho, kdo mě nazval blondýnou.“

„Brooke, já to tak nemyslel,“ vyhrkl.

„Myslel. A navíc si sám o sobě myslíš, že jsi něco víc, Že jsi členem nějaké královské gardy, která dohlíží na nás smrtelníky - a rozhodně mi neskákej do řeči, protože moc dobře víš, jak to myslím -, a já jsem jen obyčejná upírka, která neví nic o světě, nic o zákonech. Jsi povrchní a vůbec tě nezajímá, jak to všechno bylo. Odtáhneš mě k tomu svému králíčkovi a předhodíš mě, jako kdybych byla kousek masa! A vím, že to tak bude!“

„Ale -“

Tentokrát jsem to byla já, kdo ho umlčel pohledem. „Víš, že by to tak bylo.“

Odmlčel se a pak téměř neznatelně kývl.

„Uvidíme se později,“ rozloučila jsem se. A nemohla pochopit, proč mě poprvé v životě štve, že mám v něčem pravdu.

Děkuju Vám za komentáře, jsem nadšená, že se Vám to líbí! =)

Děkuju, děkuju, děkuju! =)

PS: Tenhle dílek bych chtěla věnovat NatyCullen, protože se na Felixe ohromně těšila a já pevně doufám, že jsem jí tím udělala radost. =) Děkuju za všechno, zlatíčko! =*

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klam 4 - Překvapení: