Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klam 7 - Povinnost

22.09.2011 (22:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1747×

7. kapitola - Povinnost

Ani jeden z nás nemluvil. Seděla jsem mu na klíně, hlavu zabořenou do jeho ramene a cítila, jak na mě všechno padá. On si mě na oplátku tiskl k sobě, jak nejsilněji dokázal.

„Musíš utéct, Bee,“ přemlouval mě už nejmíň po tisící.

„Nemůžu ho tu nechat,“ bránila jsem se.

„Vezmi si ho sebou,“ žádal mě. „Jen běžte.“

„Víš, že nemáme šanci uniknout,“ šeptla jsem.

„Demetri je můj přítel, udělá to pro mě,“ prohlásil rozhodně.

„Jsi si jistý, že se vzepře Arovu rozkazu? Nemyslím si, Felixi. Tvoje myšlenky mu taky budou k dispozici – dřív nebo později. A mohl bys odmítnout.“

„Ale -“ začal namítat.

Skočila jsem mu do řeči: „Ale neuděláš to, protože bys možná zemřel. A ani to po tobě nechci. Protože bych nepřežila, kdyby ti ublížil. Jestli se objevím ve Volteře, s Arem už si poradím. Neboj se,“ pousmála jsem se a pohladila ho po tváři.

„Jsi si ve všem tak jistá…“ zamumlal.

Krátce jsem ho políbila. „Někdo z nás musí.“

„Chceš, abych něco zařídil?“ povzdechl si.

„Dokázal bys mně a Jamiemu obstarat doklady? Ty svoje už používat nemůžu a on nejspíš žádné nemá,“ vyhrkla jsem.

„Maličkost, lásko,“ usmál se. „Pošlu ti je.“

Znovu nastala pauza v našem rozhovoru. Ani jednomu z nás se nechtělo mluvit. Snažila jsem se působit statečně, abych mu nestěžovala rozhodnutí vrátit se do Volterry a tím mě a Jamieho udat. Ale uvnitř mě se všechno vzpíralo, všechny pocity, které jsem znala jako člověk, byly milionkrát násobené, jasnější a čistější. Věděla jsem, oba jsme to věděli, že by bylo jednoduší, kdybych odešla s Felixem a vyřešila to s Arem po dobrém, když máme všechna esa v rukávu my. Ale stejně jak mě za lidského života děsila odpovědnost, znásobil se – k mému překvapení -, smysl pro povinnost. Nemohla jsem tu Jamieho nechat, i když byl v dobrých rukou. Nemohla jsem ho opustit – ne potom, co se ke mně choval jako ke své matce. A navíc to byl on, kdo pronikl přes tu masku krvelačné zrůdy, která se mě zmocnila těsně po proměně. Která využívala toho, co se jí dostalo. Vraždila, sváděla muže, využívala je a znovu vraždila. Přeneseně by se dalo říct, že právě můj chlapeček byl světlo na konci tunelu. Pomohl mi vrátit se, získat něco z lidskosti, kterou jsem začala ztrácet.

Změnila jsem se díky němu a kvůli němu. A bylo to tak správné. Pouto, které se mezi námi vytvořilo, bylo nezpochybnitelné. A já věděla, že ho budu bránit před kýmkoliv do posledního dechu. I kdyby to znamenalo vyvraždit celou Volterru, udělám to. Nenechám si Jamieho vzít. Nikdy. Za žádných okolností.

„Myslíš, že budu mít šanci si klást podmínky?“ zeptala jsem se najednou.

„Přijde na to, za jakých okolností se dostaneš do Itálie. Jestli nás pro tebe pošle, možná. Když půjdeš sama, určitě,“ odpovídal mi trochu chraplavým hlasem.

„Nemám na vybranou, že ne?“ pochopila jsem.

Zabořil mi hlavu do vlasů. „Nemáš, Bee. Nemáš a moc mě to mrzí.“

„Co se dá dělat,“ prohlásila jsem vesele.

„Proč…?“ hledal vhodná slova.

„Proč?“ zopakovala jsem po něm. „Je to náš poslední společný večer, na lítost bude čas, až odejdeš.“

„Miluju tě,“ usmál se.

„Já vím,“ škádlila jsem ho.

V tu samou chvíli přitiskl svoje rty na ty mé. Projel mnou ohnivý plamen, ale i přesto jsem měla pocit, jako kdyby mě mrazilo. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a nechala se sevřít v náručí.

„Jsi si jistá?“ zašeptal, když jsem ho pobídla, aby vstal i se mnou v náruči a donesl nás do našeho pokoje.

Praštila jsem ho do ramene. „Proč se, sakra, tak blbě ptáš?“ optala jsem se podrážděně. „Tohle máme už oba dávno za sebou, jsme dospělí.“

„Jsi si jistá?“ zašklebil se.

Zavrčela jsem na něj. „Jestli tu otázku ještě jednou zopakuješ, zmlátím tě,“ vyhrožovala jsem. Ale on místo opakování zaútočil na moje ústa. „Tohle beru,“ zašeptala jsem.

„Myslel jsem si to,“ popíchl mě s úsměvem.

„Přestaň provokovat jako já,“ ohradila jsem se. „To ty z nás dvou máš být ten zodpovědnější a dospělejší.“

„Asi se mi líbí brát si z tebe příklad,“ pokračoval v naší přestřelce.

„To sis ale vybral špatnou dobu,“ praštila jsem ho ještě jednou. Ani to s ním nehnulo. Že se vůbec snažím, když žiju s dvojčetem Golema… Koneckonců, to já tady byla tak křehká blondýnka jako ve špatných béčkových filmech. Kruci, můj život fakt připomíná ty zfilmované braky? Zastřelte mě někdo! A ještě k tomu připočtěte, že jsem se teď nazvala blondýnou – což ze srdce nesnáším. Bože, půjdu do pekla. Fakt.

„Sluší ti to, když se zlobíš,“ zazubil se.

„Felixi!“ přimhouřila jsem oči.

„A když mi vyhrožuješ, je to ještě lepší,“ smál se.

„Pusť mě,“ přikázala jsem mu.

„V žádném případě,“ prohlásil.

„Hej,“ zaprotestovala jsem. „Něco jsem řekla!“

„Miluju, jak jsi urážlivá,“ culil se na mě.

„Na vtipy, narážky, shazování mám patent já,“ odsekla jsem. Vážně jsem tak urážlivá? Kecá.

„Jak si přeješ, zlato.“ Začal mě spouštět na nohy.

„Co to děláš?!“ bránila jsem se.

„Chtěla jsi to, ne?“ hrál překvapeného.

„Ty jsi takový magor, Felixi!“ vypálila jsem na něj.

„Měla by ses konečnou rozhodnout, co teda doopravdy chceš,“ pokračoval.

„Jsi stejně natvrdlej jako ostatní,“ osopila jsem se na něj. „Chci tebe, stačí to?“

Spokojeně se usmál a políbil mě. „To jsem ale chtěl celou dobu slyšet.“

„Chlap,“ povzdechla jsem si.

„Můžeme přestat mluvit?“ žádal mě.

„Nevím, kdo si začal,“ nehodlala jsem se vzdát. Teď se naše role přetočily a já mu to teď vrátím. Jako kdyby mě neznal.

„Bee, Bože,“ zamumlal. „Když ono to bylo tak lákavé a…“

„… a ty moc dobře víš, že mě nemůžeš nikdy porazit,“ dokončila jsem.

„Jistěže to vím,“ povzdechl si.

„A přesto to pořád zkoušíš,“ neodpustila jsem si.

„Je to poslední večer,“ připomněl mi.

„Já vím,“ usmála jsem se na něj.

„Takže se budeme dál hádat?“

„Celou existenci, miláčku,“ ušklíbla jsem se.

„Lepší než dřív,“ pochvaloval si.

„Jsem ráda, že jsi spokojený,“ líbla jsem ho na rty.

Nenechal mě, abych se odtáhla. Navázal tam, kde jsme skončili předtím, než jsme se začali hašteřit. A já byla zase v jednom ohni… a rozhodně byl milionkrát příjemnější než ten úplně první.

***

„Povinnost volá,“ šeptala jsem, když jsem mu upravovala plášť se zlatým V na širokém límci. Připadala jsem si jako starostlivá manželka. S tím rozdílem, že až se uvidíme příště, rozhodně to nebude tak láskyplné jako teď.

„Budete mi chybět,“ řekl a políbil mě na čelo.

„Ty nám víc,“ podařilo se mi odpovědět přes stažené hrdlo. „Mně,“ dodala jsem potom o poznání tišeji.

„Nemám na vybranou,“ sevřel mě v náručí.

„Bolí to, že mě tu necháváš,“ vyhrkla jsem.

„Ale, ale,“ dobromyslně se ušklíbl, „kam zmizela moje sarkastická Brooke a objevila se tahle milující Bee?“

Drkla jsem do něj. „Moc dobře víš, co se mezi námi za ten měsíc změnilo.“

„Jistěže vím,“ prohlásil. „Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem poprvé tak, jak bych měla.

Usmál se a spojil naše rty.

„Mamí!“ ozval se křik a hned nato se rozletěly dveře.

„Copak je, Jamie?“ zeptala jsem se.

„Babička říkala, že strejda Felix odjíždí,“ ublíženě se po mně podíval.

„To je pravda, broučku,“ souhlasila jsem neochotně.

„Proč jsi mi nic neřekla, Bee?“ obvinil mě. Oslovoval mě, jak se mu to zrovna hodilo. Někdy jsem pro něj byla mámou, někdy Bee. Nevadilo mi to, byla to jeho volba.

„Felix se zase vrátí,“ ujišťovala jsem ho.

„Fakt?“ přesunul svůj vypočítavý pohled na jmenovaného. Kde se ten kluk naučil tolik manipulovat s lidmi? Vždyť jsou mu teprve čtyři!

„Jasně, že se vrátím, prcku,“ ujistil ho. „Nemůžu mámu nechat bez dohledu.“

Jamie se zašklebil. „Taky fakt,“ prohlásil a když mu Felix nastavil dlaň do výše kolen, pleskl si s ním. A pak ho objal kolem stehen. „Přijdeš brzy, že jo?“

„Jak nejdřív to půjde,“ zalhal a pohladil ho po vláscích.

…

Tmavý plášť se naposledy zavlnil v ledovém větru a Felix byl pryč. Objala jsem si hrudník pažemi a snažila se potlačit tu prázdnotu, která se mě zmocnila.

Chyběl mi.

Jako nikdo nikdy v mém životě. Ztráta všeho, co jsem obětovala pro tenhle život, se nedala s tímhle pocitem vůbec srovnávat.

Kam zmizela ta patetická Brooke, které záleželo jen na sobě samé? Kdy jsem dala průchod svojí citlivější povaze?

Nade mnou se otevřelo okno a vítr se do mě znovu opřel, moje rty ještě pořád cítily ty jeho. Vrať se, prosila moje mysl.

„Mamí, pojď domů, nastydneš,“ volal na mě Jamie.

„Už jdu,“ houkla jsem, vytáhla klíče z kapsy, odemkla a za chvíli stála v předsíni, kde na mě už Jamie čekal.

„Nebuď smutná, slíbil to,“ pousmál se a chytl mě za ruku.

„Stýská se mi po něm,“ přiznala jsem se mu.

„Mně taky,“ souhlasil tiše. „Ale určitě se vrátí.“

„Já vím, Jamie,“ usmála jsem se vzala ho do náruče.

„Pořád máš mě,“ zahuhlal mi do ramene.

„Ty jsi pro mě nejdůležitější,“ políbila jsem ho na čelíčko.

„Budeme vždycky spolu, že jo?“ ptal se.

„Když si to vybereš, tak ano,“ odpověděla jsem.

Spokojeně se zaculil. „Tak to je moc fajn.“

Moc Vám děkuju za komentáře, jste zlatíčka. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klam 7 - Povinnost: