Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klam 8 - Volterra

29.09.2011 (18:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2690×

8. kapitola - Volterra

„Jamie, vezmi si to,“ přemlouvala jsem ho a posunula talířek s nakrájeným ovocem směrem k němu.

Zamračil se na mě a strčil ho zpátky. „Nechci.“

„Proč? Vždyť je to dobrota,“ nechápala jsem a uvědomila si, že tak trochu lžu. Já bych se toho ani nedotkla.

„Tak proč si nedáš?“ zatvářil se schválně bezelstně a usmál se.

„Víš, že to nejím,“ zamumlala jsem.

„Andělíčci nic nejí,“ oznámil mi. „Proč musím já?“

Jamie byl všímavější, než by se mi líbilo. Byl zvídavý, chtěl na všechno znát odpověď – a já se bála, že brzy mu jeho představa o andělích přijde směšná. „My nejíme, Jamie,“ odpověděla jsem, „pijeme.“

„Myslíš to, co bylo včera v Asterixovi?“ našpulil rtíky, když vzpomínal na kreslený příběh, co jsme spolu sledovali.

„Ne, to není kouzelný nápoj,“ zakroutila jsem hlavou.

„Já myslel to, jak se s Obelixem dostali na ten ostrov, kde se jim všechno líbilo, dokud mu ta paní neřekla, že pijou jen ambrózii, ten nápoj bohů, víš? A on chtěl kance, a tak se dostali pryč,“ zubil se při vysvětlování. Miloval, když mě mohl uvádět do obrazu a poučovat. A já se nechávala.

Natáhla jsem se přes stůl a jemně ho cvrnkla do nosu. „Rozumbrado,“ usmála jsem se na něj a rozhodla se mu nic nevysvětlovat, „nějak tak to je, to máš pravdu.“

„Dáš mi to někdy ochutnat?“ zasvítily mu oči.

„Budu to muset sehnat,“ namítla jsem. A on se mnou moji hru hrál dál.

„A bude pak ze mě andělíček?“ zajímal se.

„Ne, Jamie, to ne,“ pousmála jsem se. „K tomu je potřeba víc.“

„A co?“ nechtěl se vzdát.

„Až budeš větší, dozvíš se to.“

„To říkáš pořád,“ protočil oči a sklouzl ze židle.

„Co to ovoce?“ namítla jsem.

„Mamí, já si chci jít hrát,“ udělal na mě oči.

Povzdechla jsem si. „Tak běž.“

„Děkuju, Bee,“ vyhrkl, objal mě kolem kolen a pak rychle zmizel, abych si to náhodou nerozmyslela.

Nebyla jsem moc důsledná opatrovnice, trochu mě to mrzelo – ale ten kluk si mě omotal kolem prstu a já bych pro něj udělala cokoliv. Věděla jsem ale, že do něj ty vitamíny přece jen nacpu. Ze zbývajícího ovoce mu v odšťavovači udělám tu jeho ambrózii.

Když jsem procházela kolem zrcadla, všimla jsem si temně onyxových očí a povzdechla si. Budu muset na lov.

Zaklepala jsem na Anniny dveře a po vyzvání vešla. „Anne,“ oslovila jsem ji a měla pocit, jako by se mi do očí začaly tlačit slzy, protože jsem ji přišla o něco požádat.

„Brooke, zlatíčko, děje se něco?“ zeptala se.

„Prosím, postarejte se o Jamieho,“ šeptla jsem. „Můžu z minuty na minutu zmizet. A ani nebudu mít šanci se rozloučit.“

„Vrátíš se pro něj,“ pousmála se. Nemusela jsem jí vysvětlovat, proč ji o to prosím. Věděla o Volteře skoro to samé co já.

„Ano, to vrátím. Ale určitě to nebude jednoduché. Aro touhle dobou jistě ví, co se stalo. Felix je už týden pryč.“

Anne pokývala hlavou. „Čekej to brzy, Brooke.“

„Dnes musím na lov. Stane se to už dnes večer,“ zašeptala jsem.

Pohladila mě po paži. „Postarám se o něj, slibuju.“

„Děkuju,“ odpověděla jsem se staženým krkem a zvedla se k odchodu.

…

Když jsem téměř neviditelně jako stín procházela zasněženými ulicemi Belfastu, měla jsem pocit, jako kdyby už tu na mě čekali.

U mrtvého srdce mě hřálo poslední Jamieho objetí a pohled jeho hnědých očí – dodávaly mi odvahu, i když nemohl tušit, proč ji potřebuju.

Bylo po lovu.

Krev ve mně kolovala, dávala mi potřebnou sílu.

A jediné, co jsem mohla…

Přede mnou se objevil v plášti Felix. Zastavila jsem se pár metrů od něj.

„Přišli jste,“ řekla jsem bezbarvým hlasem.

„Je to naše povinnost,“ odpověděl.

„To jistě je,“ ušklíbla jsem se a v mysli mi vytanulo, jak jsem ho oslovila. Králův poskok.

Teď jich tu na mě zřejmě bylo víc.

Po jeho boku se objevil o něco menší muž s atletickou postavou. „Nech to na mně, Demetri,“ syknul tiše.

„Nemáme čas,“ omluvně se na něj usmál.

Hned, jak to dopověděl, se před nimi cosi mihlo a drobná dívka najednou nespokojeně našpulila rty. „Moc se mi nelíbí, že tě máme brát sebou,“ prohlásila.

„Tak neberte,“ pokrčila jsem rameny.

Po tváři se jí mihl ďábelský úsměv. „Moc milé, že se mnou sdílíš můj názor.“

„Třeba bychom se mi dvě mohly dohodnout,“ zadívala jsem se jí do očí.

„Úžasné,“ zamumlal chlapec, který se jí objevil po pravé ruce.

Jane se zatvářila, jako když slovo úžasné rozhodně nevystihuje to, co se tu děje. „Je mi líto,“ pronesla mrtvě, „půjdeš s námi. Felixi, postarej se o ni. A opovaž se něco provést. Nebo nebudu tak příjemná.“

Felixovy ruce mě v tu chvíli popadly za paži. Lehce. Omluvně mi přejel prsty po tváři.

Jane se pohrdavě zasmála a byla pryč, následována Demetrim.

Alec, jak jsem si správně odvodila, se ale přitočil k nám a obdivně hvízdl. „Tohle jsem ještě neviděl. Jane nebývá většinou takhle sdílná, Brooke. Ta tvoje schopnost je úžasná,“ kýval nadšeně hlavou.

„Alecu,“ zavrčel Felix.

„Cože?“ nechápavě jsem zakroutila hlavou. „Za tohle jsem mohla já?“

„No jasně,“ kývl. „Neboj se. Jestli to fungovalo na Jane, Ara zvládneš.“

„Kéž by,“ povzdechla jsem si.

***

Vedli mě do kruhové místnosti.

Podél zdí plápolaly pochodně, na vyvýšeném místě stály tři trůny. Dva z vladců seděli. Ten veprostřed stál a přesladce se usmíval.

Vůbec se mi to nelíbilo.

„Brooke,“ oslovil mě.

„Už jste mě tu čekal,“ odtušila jsem.

Z hloučku upírů se vytratil jeden. Vysoký, tmavovlasý a s olivovou pletí.

Okamžitě jsem ho poznala. „Ty,“ zasyčela jsem na něj.

Došel až k Arovi a tam se na mě usmál. „Rád tě tu vidím, Brooke.“

Felixovy paže se kolem mě napjaly, protože cítil, že jsem sebou trhla. „Zrádče,“ zavrčela jsem na něj. „Nedodržels svoji dohodu.“

„Ale, ale…“ překvapeně se po nás podíval Aro. „Nesplnil? Eleazare?“

Eleazar se zamračil. „Nevím o ničem, co bych neudělal, můj pane.“

„Já tedy ano,“ skočila jsem mu do řeči.

„Ano, Brooke?“ zeptal se mě.

„Tvůj poskok,“ šlehla jsem po mém stvořiteli pohledem, „mi slíbil výměnou za moji svobodu navždy sedmnáctiletý život.“

„A nesplnil jsem to snad?“ vyletěl Eleazar.

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Ne?“ vyhrkl Felix.

„Proměnil mě v době, kdy mi bylo právě osmnáct,“ odsekla jsem. „Tím pádem bych měla mít právo na zrušení smlouvy.“

Viděla jsem, jak Eleazar zuří. Arův výraz byl ale klidný. „To bys jistě měla, má milá,“ uznal moji výtku.

A já pocítila vlnu bláznivé naděje, že se možná vrátím k Jamiemu dřív, než jsem si myslela.

„Ale ty ses provinila proti pravidlům. A na to není žádná omluva.“

„Já-“ chtěla jsem namítat, ale on rázně zavrtěl hlavou a sešel až ke mně.

„Víš, moc dobře, co tě čeká. A co čeká tvého adoptivního syna. Smrt. Nemůžeme dělat výjimky,“ šeptal.

A mně podklesla kolena. Počítala jsem s tím, že potrestá mě. Ale… „Jamieho ne. Prosím,“ odpovídala jsem mu slabě.

„Pane,“ ozval se Felixův hlas.

„To je jen mezi mnou a Brooke, příteli,“ zarazil ho. Nabídl mi svou dlaň. „Co kdybychom si pohovořili v soukromí?“

Opatrně jsem se dotkla jeho ruky a věděla, co jsem právě udělala.

Spokojeně moji dlaň sevřel v těch svých a zavřel oči.

Probíral se každou mojí myšlenkou a vzpomínkou.

Viděl můj lidský život, moji proměnu, upírku, kterou jsem se stala, slabost, když jsem odmítla Jamieho sprovodit ze světa jako jeho matku, útěk do Belfastu, Anne a její domov, Felixe – naše hádky a později i to, v co se všechno změnilo. A strach, který mě ochromoval, když slíbil, že zavraždí dítě, na kterém mi záleželo.

Pak mě vybídl, abych s ním odešla. Zavřely se za námi dveře jeho pracovny. „Jsem ochotný ti prominout, co jsi spáchala,“ řekl tiše.

„Vím, že mě potřebujete,“ pronesla jsem s odhodláním v hlase. Viděla jsem totiž v jeho nabídce svoji šanci. A já nikdy nebyla ta, kdo by skláněl hlavu a přestal bojovat. Nikdy, i když se to čekalo.

A já byla ochotná se o Jamieho život přetahovat do konce toho svého.

„To je pravda,“ kývl hlavou. „Čekal jsem, že tvůj talent bude jasně viditelný. Jako u mé mrtvé sestry.“

„Felix říkal, že se talenty nikdy neobjevují naprosto stejné,“ odtušila jsem.

„Ano, Felix věděl, co říkal,“ souhlasil se mnou znovu, pak se vrátil k mému talentu. „Ty s ním dokážeš pracovat. Vyzařuje z tebe jistota, má milá.“

„Já vím, co dělám,“ zalhala jsem naprosto samozřejmě. Ale musela jsem kout železo, dokud bylo žhavé. A on byl sdílný nechat Jamieho na pokoji.

„Přidej se k nám,“ nabídl mi. „Přidej se k nám a já nechám tvého syna žít.“

„To je dobrý obchod, můj pane.“

Usmál se. „Výborně, Brooke.“ Natáhl se a podal mi černočerný plášť. Takový, který jsem viděla jen u hrstky upírů, kteří mu propůjčili své služby. „Budeš se zodpovídat jen mně,“ vysvětloval mi, když si všiml, že se na plášť dívám, „jako Renata, Jane a Alec. Jen mně, rozumíš?“

„Jak si přejete, můj pane,“ oslovila jsem ho znovu a natáhla se po plášti.

Přišlo mi to jako jasná výhoda. A já věděla, že ji dřív nebo později využiju. A vrátím se k Jamiemu.

Děkuju Vám moc za podporu a komentáře, moc mě potěšily! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klam 8 - Volterra: