Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klavírista 14. kapitola

07.01.2011 (09:30) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2800×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 14. kapitola

„Co tady chcete?“ syčel na ně Edward.

„Kdo je to?“ špitla jsem Alice. Ta se na mě jen starostlivě podívala.

„Bellu Blackovou!“ řekl důrazně ten nejvyšší upír.

V kapse jsem nahmatala mobil a rychle jsem poslala Leah stručnou zprávu: „Venku, upíři, pomoc!“ Nebála jsem se prozrazení, protože v těchhle končinách se moc lidí takhle pozdě nepohybovalo. Buď byli doma a nebo zalezlý v baru.

„Jen přes mou mrtvolu!“ bránil mě Edward.

„Víš, že to pro nás není takový problém, Edwarde!“ shodila kápi z hlavy malá, drobná dívka.

„Jane, to je nesmysl. Nijak nás neohrozila!“ oslovila ji jménem Alice. Takže je znají.

„Tohle posuzují jiní, Alice!“ odsekla jí. „Vydáte ji, nebo ne?“

„Ne!“ křikl s důrazem Edward. Já jen doufala, že si Leah smsku přečetla a přijde nám na pomoc.

Edward se najednou skácel k zemi a svíjel se v bolestech. Padla jsem k němu na kolena a snažila se mu nějak pomoct, ale nešlo to. Jako by ho to zabíjelo zevnitř.

„Dost, přestaňte! Tady jsem,“ vystoupila jsem před ně. „Dělejte si se mnou, co chcete, jen ho nechte být!“ křičela jsem se slzami v očích.

„Felixi!“ dala jediný rozkaz, ta malá blondýnka. Edward se přestal svíjet a pomalu se zvedal na nohy. Sotva ke mně ten vysoký upír vykročil. Rozrazila Leah dveře baru. Všichni se otočili jejím směrem. V dalších minutách se seběhlo všechno strašně rychle. Leah utrhla hlavu jednomu z upírů, pak se složila k zemi, jakoby nevěděla o světě. Proměnila jsem se taky a snažila se pochytit, co s ní je. Edward s Alice se vrhli na toho vysokého upíra a Jasper skočil po blondýnce, která ho zastavila jediným pohledem. Byli jsme bez šance. Musela jsem nejdříve pomoci Leah.

„Bell, to dělá on!“ ukázal na mrňouse Edward. A já po něm skočila. Zakousla jsem se mu do krku, ale v tu chvíli mě Edward zastavil.

„Ty nejsi bestie!“ podíval se mi do očí a utrhl mu hlavu. Leah se pomalu zvedala na nohy a já jsem ucítila neskutečnou bolest v rameni. V tu samou chvilku jsem se proměnila zpět v člověka. Edward mě přikryl svou bundou a vzal mě do náruče. Všechno se mi mlžilo. Okolní zvuky se vzdalovaly a já měla pocit, že mi hoří rameno.

Viděla jsem oheň. Nevěděla jsem, co se děje.

„E-E-Edwa…“ ani jsem nedokázala vyslovit jeho jméno.

„Musíš to z ní dostat!“ slyšela jsem Alicin hlas.

„Bello! Neopouštěj mě!“ šeptal Edward a tiskl mě v náruči.

„Edwarde, musíš! Hned!“ křičela zase Alice.

„Dostanu to z tebe, lásko,“ uklidňoval mě Edwardův hlas z dálky.

Najednou jsem cítila, jako by ze mě ten oheň někdo vysával. Postupně ustupoval a já jsem nabírala zase vědomí. Slyšela jsem, jak křičím bolestí a Aliciny ledové ruce na čele. Dokonce jsem měla pocit, že mi někdo dává do pořádku podvědomí. Cítila jsem se klidně.

„Ztratila moc krve, musí do nemocnice!“ zaslechla jsem zase Leah.

„S tímhle zraněním tam nemůže, vezmu ji za Carlislem,“ postavil se na nohy Edward, se mnou v náruči. Všechno se mi točilo.

„Fajn, přivezu auto,“ trvala na svém Leah.

„Moje, je rychlejší!“ dohadoval se s ní Edward.

„Má pravdu, Leah. Pomůže jí,“ ozval se Alicin hlas.

„A-le, t-tv-oje a-au-auto m-mám já, d-d-d-oma,“ zkusila jsem se do toho vložit.

„Nemám jen jedno auto, nevysiluj se, lásko!“ věnoval mi ten nejkrásnějí úsměv na světě a pak jsem slyšela ještě několikrát své jméno. Někdo mě volal, ale to už jsem nevnímala. Bolest, únava a zbytky toho pálení mě úplně vysílily.

Stála jsem před zrcadlem a prohlížela jsem si samu sebe. Dlouhé, bílé, korzetové šaty zahalovaly moje tělo. Alice mi přinesla lehounký závoj a připevnila ho do vlasů.

Věděla jsem, že ten odraz v zrcadle je můj, ale přesto jsem se nějak nepoznávala. Podívala jsem se pozorněji a najednou jsem zjistila, že mám krvavě rudé oči, jako ti upíři, co nás napadli. A pak přede mnou stála místo zrcadla ta nevinně vypadající upírka. „Vítej v rodině,“ řekla mi a Alice mě odváděla z pokoje. Za dveřmi na mě čekal vyšňořený Jacob, políbil mě na tvář a vedl mě úzkou uličkou, kterou tvořili všichni naši přátelé. Hrála nádherná hudba a pak jsem ho spatřila. Trochu nervózně přešlapoval před oltářem. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout, ale jakoby se najednou rozplynul a zmizel. Vykřikla jsem jeho jméno, zůstala jsem tam stát sama, obklopena jen tou melodií.

„Bello, klid,“ slyšela jsem jeho hlas, ale nikde jsem ho neviděla.

Hudba ustala a já cítila chlad na tváři.

„Carlisle, probouzí se,“ řekl můj anděl a já pomalu otevřela oči.

Slunce mi znemožnilo, vidět jeho tvář.

„Co se… Kde to… Jak?“ měla jsem spousty otázek.

„Šššš,“ položil mi na rty prst, aby mě uklidnil. Pak přišel vysoký blonďatý muž.

„Jsem Carlisle Cullen, Edwardův otec, doktor, jak se cítíš, Bello?“ sedl si ke mně na postel a prohlížel si mě.

„Zesláblá,“ odpověděla jsem mu jednoduše.

„Bolí tě něco?“ pokračoval v doktorských otázkách.

„Moje rameno,“ sáhla jsem si na něj a vzpomněla si na tu pálivou bolest.

„Měla jsi štěstí, Edward vysál téměř všechen jed a se zbytkem si poradilo tvé tělo,“ vysvětloval mi. Připadala jsem si, jako v jiné dimenzi.

„Jed?“ dožadovala jsem se vysvětlení, „co přesně se mi stalo?“

„Jane tě kousla do ramene a otrávila tvou krev. Mohla jsi zemřít, kdyby Edward nejednal dost rychle,“ vysvětlil mi stručně.

„Jsou mrtví?“

„Bohužel, ta malá mrška utekla,“ řekla mi zarmouceně Alice.

„Vrátí se?“ zkusila jsem se posadit, ale neměla jsem sílu a svezla jsem se zpět.

„Možná, ale utrpěli dost velkou ztrátu, chvíli to nejspíš potrvá. Zkusím to s Volturiovými urovnat,“ odpověděl mi Carlisle.

„Pusťte mě k ní! Je to moje sestra!“ křičel na chodbě Jake a rozrazil dveře.

„Bello, jsi to pořád ty?“ vzal mě za ruku a upřeně se mi díval do očí.

„Myslím, že jsem v pořádku,“ podívala jsem se na doktora a on pokrčil rameny.

„Nemůžeš se prát s upíry sama, myslel jsem…“ vypadal pořád vyděšeně.

„Byla tam Leah a Edward a Alice s Jasperem, nebyla jsem sama,“ přesvědčovala jsem ho.

„Vypadáš hrozně, sestřičko. Potřebuješ nabrat sílu a trávit víc času s vlky,“ přikyvoval.

„Nese se polévka,“ vtrhla do dveří Leah s další ženou, kterou jsem viděla prvně.

„Vítej v rodině, jsem Esmé,“ objala mě a já si vzpomněla na ten sen.

„Zrcadlo!“ vykřikla jsem a málem jsem vylila na Leah tu polévku.

„Nejdřív se najez, prosím!“ opřel mě zpět do polštáře Edward a přišel Jasper a já se cítila klidně. Nikomu se nic nestalo a to bylo nejdůležitější.

„Necháte nás o samotě?“ poprosila jsem všechny. Chtěla jsem být s Edwardem sama.

„Musím se vidět, Edwarde. Všichni na mě koukáte, jako bych byla stvůra. Vidím vám to na očích, něco není v pořádku!“ trvala jsem na svém.

„Dobře,“ povzdechl si Edward, odložil polévku a zvedl se. Sledovala jsem každý jeho krok.

Sundal ze skříňky malé zrcadlo a pomalým krokem šel ke mně. Sedl si naproti mně a podíval se mi do očí.

„Bell, všechno bude v pořádku, jsou to jen zbytky jedu,“ ujišťoval mě a já o to víc toužila se vidět. Vztáhla jsem ruku po zrcadle, ale neudržela jsem ho. Edward ho namířil na můj obličej a já konečně pochopila o čem mluví.

Moje oči byly rudé jako krev, ve vlasech se mi leskl stříbrný pruh a na rameni byla odporná jizva. Cítila jsem, jak se mi kutálí slzy po tváři. Vypadám jako stvůra.

Edward odložil zrcadlo a pevně mě objal.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se mezi vzlyky.

„Týden, myslel jsem, že jsem tě navždy ztratil. Tvé srdce několikrát přestalo bít a pak najednou bilo jako o závod, bylo to šílený. Jacob nám téměř vyhlásil válku a každý den tady hlídkoval, ani Leah se odsud nehnula. Když jsem vysál z rány jed, bylo už pozdě, pomalu to z tebe vysávalo život, ta jizva se ti zacelovala strašně rychle. Stříbrný pramen ve vlasech jsi měla už když jsem tě sem přivezl. Carlisle ti nasadil okamžitě transfuzi a dělal, co mohl. Bylo to všechno tak rychlé. Blouznila jsi, křičela a já jsem ti nemohl pomoct!“ zlobil se na sebe Edward.

„Není to tvá vina, Edwarde. Co jsem teď vlastně zač? Jedna z vás a nebo jsem pořád měnič?“ doufala jsem, že mi dokáže odpovědět.

„To bohužel nevíme. Ale Carlisle si myslí, že jsi prodělala něco, jako malou přeměnu. Proto máš ty rudé oči. Ostatní ukáže čas. Teď musíš nabrat sílu,“ vzal do rukou zase polévku a začal mě krmit.

Cítila jsem jak mi horká polévka vrací sílu.

„No, tak upír nejspíš nejsi, nechutnalo by ti,“ usmál se Edward a já si oddychla.

„Co byli zač? Co ode mě chtěli?“

„Byla to nejsilnější část gardy Volturiových, kdyby je nepřekvapila Leah ze zadu, nejspíš bychom byli všichni mrtví,“ řekl upřímně.

„Kdo jsou ti Volturiovi?“ potřebovala jsem vědět všechno.

„Je to starodávná upíří rodina, dalo by se říct, že královská. Představují náš zákon. Oni rozhodují o tom kdo bude žít. Měli pocit, že jsi je tím článkem nějak ohrozila, jinak by tu nebyli. Nejspíš se báli, že toho víš moc,“ vysvětloval mi.

„Takže jsou to nejvyšší upíři, něco jako my máme alfu?“ dávala jsem si to do sebe.

„Ne tak docela, musíme jen dodržovat zákony. Máš ještě hlad?“ všiml si, že zamyšleně koukám po prázdném talíři.

„Trochu, ale chtěla bych vstát z postele, myslím, že už to zvládnu,“ odkryla jsem deku a Edward mi pomohl na nohy.

„Leah s Esmé okamžitě přeměnily kuchyň na výkrmnu hladových vlků, tak doufám, že ti tam něco zbylo,“ rozesmál se nad tou absurdností.

„Takže se teď s vlky přátelíte?“

„To bych zrovna neřekl, ale oni tě na popud Jacoba musí hlídat a má shovívavá matka, je nechce nechat hlady.“

„To je od ní milé,“ usmála jsem se.

„Alice!“ zkoprněl najednou Edward a pozoroval svou sestru, která vypadala nepřítomně. Všichni ostatní členové upíří rodiny ji starostlivě sledovali také.

„Jdou sem!“ špitla Alice s hrůzou v očích. „Úplně všichni!“

13. kapitola ♥♥♥ 15. kapitola

Předem se omlouvám, že jste na dílek tak dlouho čekali, teď jsem se hodila marod a tak budu mít víc času na psaní, tak Vám to doufám vynahradím.

Vaše Jeanine ♥

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klavírista 14. kapitola: