Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klavírista 5. kapitola

24.09.2010 (16:45) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3034×

5. kapitola

Za námi se ozval výbuch.

„To bylo moje auto!“ křičel Jimmy.

„Asi jsi rozpoutala válku, Bello!“ řekl ten upír.

„Jo to jsem si vždycky přála!“ odsekla jsem. Byla jsem naštvaná, že mi to ta koza Abbey překazila a na druhou stranu, jsem byla šťastná, že mě zachránil, právě můj upíří zachránce.

„Kdo jste?“ zeptal se Jimmy.

„To není podstatné,“ odpověděl mu. „Odvezu vás domů,“ mluvil na mě.

„Já se od ní nehnu!“ trval na svém Jimmy.

„Fajn, takže ke mně!“ řekla jsem cíl cesty.

Jeho stylem jízdy jsme tam byli za chvilku.

„Díky za pomoc, teď už to zvládneme,“ poděkoval Jimmy a taktně ho poslal pryč.

„Díky, už podruhé,“ podívala jsem se mu do očí. On se taky stále díval do těch mých.

„Budu tu hlídat, půjdu na střechu, kdyby po vás ještě šli,“ upozornil nás, že neodchází.

„Můžeš jít s námi,“ pozvala jsem ho do bytu.

„To ani náhodou, jen ať je hezky na střeše,“ nesouhlasil Jimmy.

„To je v pohodě, jděte se vyspat, bylo to asi náročné,“ poslal nás spát a pokračoval dál po schodech.

Než jsem zavřela dveře, ještě jsem se po něm otočila. Už byl pryč.

Vždycky si jen tak zmizí. Něco mě k němu táhlo a vůbec jsem netušila, co to je. S upíry bych se přece neměla přátelit, natož k nim pociťovat náklonnost. Vždyť můj bratr je tu proto, aby je zabíjel. A já? Já možná taky. Trápilo mě to, protože jsem měla Alice vážně ráda. Nikdy jsem ze strany upíra necítila nebezpečí, právě naopak.

„Jak dobře ho znáš?“ vybafl na mě Jimmy.

„Skoro vůbec!“

„A ty mu věříš?“

„Nemám důvod mu nevěřit, jsi jak můj brácha. On mě přece už podruhý zachránil!“ přesvědčovala jsem Jimmyho.

„Tobě se líbí!“

„A i kdyby, není to jedno? My dva spolu nechodíme!“ byla jsem na něj hnusná.

„Jo to máš pravdu! Dobrou!“ ulehl na gauč.

„No počkej, chci vidět ty fotky!“

„Foťák je támhle, já jdu spát!“ bručel naštvaně Jimmy.

„Fajn!“ odpověděla jsem mu. Vyndala jsem z foťáku paměťovou kartu a strčila ji do notebooku.

Smazala jsem všechny fotky, na kterých byl ten upír. Jimmy asi nebude mít radost, ale předtím jsem si je stáhla do notebooku.

Některý ostatní fotky mohly být použitelný. A když už z toho nebude článek, tak otiskneme aspoň ty fotky maníků s bouchačkama.

Hodiny ubíhaly a mě se spát vůbec nechtělo, Jimmy začal chrápat a mě napadlo zajít na střechu za naším nočním hlídačem. Hodila jsem tedy na sebe župan a vyrazila po schodech nahoru.

Když jsem otevřela dveře na střeše, nikde jsem ho neviděla. Trochu jsem zpanikařila, ale zbytečně.

„Neměla bys spát?“ ozval se nade mnou.

„Nemůžu usnout,“ odpověděla jsem a podívala se po něm. Seskočil ke mně a vzal mě za ruku.

„Pojď, něco ti ukážu,“ vedl mě k okraji směrem na východ.

„Blíží se svítání,“ podotkla jsem.

„Odsud jsi slunce určitě vycházet neviděla,“ řekl tiše a zezadu mě objal.

Sledovali jsme společně tu rudou kouli, co se drala z hor na obzoru, až na nás dopadly první ranní paprsky a rudá záře zahalila město. Pomalinku jsem se otočila v jeho náruči. Zářil, jako drahokam.

„Řekneš mi konečně, kdo jsi?“ podívala jsem se mu do zlatavých očí.

„Myslel jsem, že už to víš,“ usmál se.

„Vím, co jsi, ale ne, kdo jsi!“ úsměv jsem mu oplatila.

„Jak je možné, že ze mě nemáš hrůzu?“ divil se.

„Hrůzu? Děláš si srandu? Víš přece, co se může stát ze mě,“ posmutněla jsem, protože to by znamenalo, že už se nejspíš neuvidíme.

„Slib mi něco, že se nějakou dobu ještě neproměníš. Nejlépe, že se nikdy neproměníš!“ zaprosil.

„Ani nevíš, jak ráda bych ti to slíbila,“ pohladila jsem ho, po jeho ledové, zářivé tváři.

„Jmenuji se Edward, to ti prozatím musí stačit,“ usmál se lišácky.

„Fajn, alespoň už znám tvé jméno. Proč mi vlastně pomáháš?“ zeptala jsem se.

„Potřebuješ to,“ posadil se a mě si posadil na klín.

„No dobře, ale jak jsi na mě vůbec přišel?“ vyzvídala jsem a utápěla se v těch jeho očích. Chtěla jsem ho políbit, ale bylo tu něco, čeho jsem se přece jen obávala. Jeho ostrý zuby.

„Zná tě přece celej Seattle, nebylo to těžký,“ řekl vyhýbavě.

„Znáš Alice Cullenovou? Je taky upírka,“ zkusila jsem.

„Tu zná taky každej a vím, že je upírka,“ zněla jeho odpověď.

„Myslela jsem, jestli se s ní znáš osobně,“ proč dělá natvrdlého?!

„Ano, ale na víc se mě už prosím neptej. Chci, aby mi zůstaly nějaký tajemství na příště,“ nádherně se usmál.

„Tak dobře. Jimmymu jsem smazala fotky, na kterých jsi byl ty, nemusíš se bát, že bys byl v novinách,“ zajela jsem mu rukou do vlasů. Tak už mě polib! Říkala jsem si.

„Děkuju, musel bych to udělat jinak sám,“ skopil oči.

„Co se děje?“ nevěděla jsem proč.

„Tvůj ochránce jde,“ postavil mě na zem a odtáhl se, aby na něj nesvítilo slunce.

„B.B., tohle už mi nedělej! Víš, jak jsem se lekl!“ vyjekl Jimmy.

„Spal jsi jak zabitej! Měla jsem snad poslouchat to tvoje chrápání. Jdi zpátky a uvař mi kafe, prosím. Budeme muset vyrazit!“ chtěla jsem být s Edwardem ještě chvilku sama.

„A nechceš mi říct, jak pojedeme?“ vyzvídal Jimmy.

„Mohl bych vás odvézt, ale do té vaší rezervace nemůžu, jsou tam jisté hranice,“ nabídl se Edward.

„A můžeš nás odvézt aspoň na ty hranice?“ prosila jsem ho pohledem.

„V tom by neměl být problém,“ usmál se a střelil pohledem po Jimmym.

„Takže odvoz už máme, Jimmy. Teď chci to kafe, prosím!“ Jimmy nás pořád podezíravě sledoval, ale asi pochopil, že Edward není nebezpečný, když nás zachránil.

„Počkám v autě, měla by ses jít upravit, pokud nechceš jet v županu,“ zavtipkoval.

„Neboj, půjdu, ale nejdřív chci něco zkusit, mohl by ses chvilku nehýbat?“ přiblížila jsem se k němu tak, že mě mohl znovu obejmout. Bylo mi jedno, že je chladný a že mě je zima.

„Asi bych ti měl říct, jak je to nebezpečné, ale od prvního okamžiku, to chci taky udělat,“ šeptal.

„Šššš,“ ztišila jsem ho a naše rty se konečně spojily v dlouhý, vášnivý polibek. Že se mi podlomily kolena a on mě musel přidržovat, jsem rozhodně neřešila.

Po chvilce se odtáhl, připadala jsem si celá omámená.

„Páni, je líbání s upírem vždycky tak, tak…“ nedořekla jsem a znovu se přitiskla k jeho rtům.

„Měla bys jít, nemusel bych se dýl udržet,“ poodstoupil ode mě.

„Neublížil bys mi!“ řekla jsem přesvědčeně.

„Rozhodně bych nerad, uvidíme se za chvilku,“ řekl a skočil ze střechy.

Trochu ve mně zatrnulo, ale jemu se nejspíš nic nestalo, ještě, že má náš činžák jen 6 pater.

Seběhla jsem dolů do bytu a rychle se opláchla a převlékla. Sbalila jsem si pár věcí a notebook. Jimmy seděl v kuchyni u stolu a jen mě podezřele sledoval.

„Smazala jsi ty fotky!“ spustil najednou.

„Jo, nemůžeme je použít!“

„Proč, byly skvělý. Už vidím ty titulky, Superman v Seattlu,“ rozplýval se.

„On není Superman, Jimmy. Nemůžu ti to říct, přísahala jsem!“ snažila jsem se ho zbavit.

„Přísahala jemu? B.B., jsi přece novinářka, ty o takových věcech píšeš, tohle je neprofesionální!“ Měl pravdu, ale přesto jsem nemohla.

„Slíbila jsem to bráchovi! On to taky ví! Jimmy, slib mi, že ať v La Push uvidíš cokoli, nebudeš to řešit a zveřejňovat, prosím. Závisí na tom má rodina,“ prosila jsem ho.

„Fajn, ale chci seznámit s tou Leah!“ kladl si podmínky.

„To je to nejmenší, třeba přestane bejt protivná!“ usmála jsem se a kopla jsem do sebe to kafe.

„Tak jdeme?“ řekla jsem možná až moc nadšeně.

Venku se začala stahovat mračna.

„Sedím vepředu,“ vnucoval se Jimmy.

„Ani náhodou!“ odstrčila jsem ho a sedla si vedle Edwarda.

„Jsi protivná!“ urážel mě Jimmy.

„A ty máš strach z mýho bráchy!“ tohle ho usadilo a byl klid.

„Musíme ještě do redakce, je příliš brzy na roznášku novin,“ řekla jsem mu prozatímní cíl cesty.

„Kam jen si budete přát, madam,“ mile se usmál. Jimmy si vzadu odfrknul.

Provoz byl ještě minimální a v redakci jsme byli za 5 minut. V recepci jsem si vzala jeden výtisk novin a nechala Harrymu vzkaz, že jsme s Jimmym v pořádku a že mu článek pošlu.

„Perfektní!“ řekla jsem na článek, kterej jsem nazvala ‚Quilleutské historky‘.

„Tvůj bratr bude asi pěkně řádit, až to uvidí,“ poznamenal Edward.

„Proč? Jsou to jen povídačky, ne?“ nechápal Jimmy. S Edwardem jsme se tomu museli zasmát.

Článek o klavíristovi jsem si přečetla dokonce dvakrát.

„Zajímá tě ten klavírista?“ zeptal se Edward.

„No, slyšela jsem ho jen jednou a to včera hrál už po třetí. Takže spíš z profesionálního hlediska. Jde mi o rozhovor, nic víc,“ vysvětlila jsem.

„Měla bys ho poslouchat, hraje nádherně,“ vzal mě za ruku a podíval se na mě.

„Neměl bys řídit?“ vtrhl do naší konverzace Jimmy.

„Vzadu je deka i polštář, Bella si určitě ráda zdřímne, můžeš to sem podat Jimbo?“ provokoval ho Edward.

„Nevím, proč vlastně jedu s váma!“ byl Jimmy protivnej.

„Chtěli tě zabít, vzpomínáš?“ připomněla jsem mu, souhlasně přikývl.

Schoulila jsem se do deky a za chvíli už jsem spala jak dřevo.

------------------------------------------

4. kapitola ♥♥♥ 6. kapitola

Shrnutí