Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Klavírista 7. kapitola

20.10.2010 (18:45) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2769×

7. kapitola

Celou noc mi v hlavě kolovala ta melodie a ráno jsem se probudila plna očekávání a nadšení. Sešla jsem dolů do kuchyně a začala jsem s přípravou snídaně. Jake i Jimmy ještě spali. Zapla jsem si rádio a dokonce jsem si s ním zpívala.

„Tys něco pila?“ přišel do kuchyně Jake.

„Proč?“ netušila jsem, na co naráží.

„Zpíváš si. Máš k tomu nějakej zvláštní důvod?“ vyzvídal.

„Jsem jen šťastná,“ podotkla jsem.

„Včera jsi tak nevypadala, tebe už to netrápí?“ Asi mi chtěl zkazit náladu.

„Nestane se to, nějak to zvládnu,“ věřila jsem si.

„Dobré ráno ve spolek,“ přišel Jimmy.

„Ahoj, Jimmy,“ zdravila jsem ho s úsměvem.

„Co se jí stalo, takhle nadšenou jsem ji neviděl snad nikdy,“ divil se mi i Jimmy.

„Je šťastná!“ vysvětlil mu to Jake, já se jen přiblble usmívala.

„No není dnes krásné ráno? Venku svítí i sluníčko!“ ukázala jsem ven.

„Nejspíš se zbláznila,“ podotkl Jake.

„Jdu ven, chci se projít po lese.“ Chtěla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.

„Sama bys neměla nikam chodit,“ starostlivě mě zastavil Jake.

„Proč? Existuje tu jistá hranice, ne? Kde končí? Nepřekročím ji.“ Tahle věc mě taky zajímala.

„Ukážu ti to na mapě.“ Jake mi na mapě přesně ohraničil, kam až nesmím dojít. Jenže to netušil, že přesně to mám v úmyslu. Napadlo mě, že můj Edward se zná s Cullenovými, když zná místní Quilleutskou hranici, a že bych je mohla navštívit. Třeba budu mít štěstí a na někoho narazím. S tátou jsem se v lese potulovala jako malá dost často, a tak jsem se nebála, že bych zabloudila.

„Tak se zatím mějte, vrátím se asi později, na oběd mě nečekejte a nezlobte tady!“ těšila jsem se ven.

„Bello, hlavně nedělej kraviny, jasný?! Máme oči všude!“ upozornil mě Jake.

Bezva, takže budu pod dozorem. I tak jsem to chtěla risknout. Odhadla jsem, kudy to mám zhruba nejblíž k hranici Quilleutského území a vydala se tím směrem. V lese mi bylo fajn. Čerstvý vzduch a ta vůně. Dokonce přestalo i pršet.

Šla jsem dlouho, v hlavě mi zněla pořád ta včerejší melodie. Už jsem si ji i broukala. Po několika hodinách jsem došla k řece. To musí být ta hranice. Šla jsem podél ní proti proudu. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, ale byl to určitě někdo z Jakovy smečky. Sledovala jsem druhý břeh, jestli v lese někoho neuvidím. Pak se tam mihla postava, ale zase rychle zmizela. Šla jsem tedy dál.

„Bello?“ ozvalo se z druhého břehu překvapeně. Byl to on a na rtech měl kouzelný úsměv.

„Edwarde, hledala jsem tě,“ odpověděla jsem mu se stejným nadšením.

„Hledala? Tady?“ Působil starostlivě.

„Napadlo mě, že patříš ke Cullenovým a doufala jsem, že tě potkám. Počkej na mě, někde to přebrodím,“ chtěla jsem jít za ním, ale v tu chvíli mezi nás do řeky skočil obrovský vlk. Jake, samozřejmě. Poznala jsem ho podle barvy chlupů. Otočil se na Edwarda a vrčel na něj.

„Pojď, brácho, patří k nim,“ řekl někdo hlubším hlasem Edwardovi. Přes Jaka jsem tam skoro neviděla, a když se mi konečně uvolnil pohled, viděla jsem většího a statnějšího upíra s krásnou blondýnkou, jak drží Edwarda, který vrčel směrem k Jakovi. Nejspíš chtěl taky za mnou. Mě už ale obklíčil zbytek smečky. Naštvalo mě to. Cítila jsem, jak se mi vaří krev v žilách. Byla jsem jako sopka těsně před výbuchem. Proč se pořád mezi nás dva někdo staví! Proč?

Měla jsem pocit, že se trhám na kusy a chtěla jsem křičet, ale místo výkřiku mi z tlamy vyšlo jen teskné zavytí.

„Je pozdě, Edwarde.“ Slyšela jsem tu blondýnku. A pak se mi v hlavě mihotaly myšlenky ostatních vlků, včetně Leah. Zachvátila mě panika.

„Bell!“ Jakův hlas.

„Chudák holka!“ Leah. Asi tušila, jak se cítím.

„Teď jsi jednou z nás.“ Pro změnu Sam.

„Sexy vlčice!“ Paul.

Chtěla jsem před těmi hlasy utéct, ale nešlo to. Běžela jsem proti proudu do hor. Netušila jsem, že můžu být tak rychlá. Jake mě volal zpátky a já se strašně snažila ho neposlechnout. Dokonce jsem jednou i zastavila, ale pak jsem se rozeběhla dál. Pryč od nich a najednou byl klid. Ticho, jen můj dech a šelest lesa.

Poslední, co jsem slyšela byla Leah.

„Já jdu!“ řekla Jakovi a pak už nic. Odtrhla jsem se od nich. Jsem jen já. Nepatřím do jejich smečky, ale co teď? Zradila jsem Edwarda, tím, že jsem se proměnila. Už mě nebude chtít vidět.

„No konečn.“ Zaslechla jsem v hlavě zase Lein hlas.

„Co?“ nechápala jsem to.

„Konečně ses proměnila a já se od nich mohla odtrhnout. Netušíš, jak strašně to bylo skličující,“ vysvětlila mi.

„Takže já jsem teď tvá alfa?“ zastavila jsem se.

„Jo, už to tak vypadá!“ přitakala.

„Chci být sama,“ poslala jsem ji pryč.

„Ne, ty se potřebuješ vypovídat, cítila jsem se stejně. Věř mi. Chápu tě.“ Byla neskutečně milá a myslela to upřímně.

„My ale nejsme kamarádky a ty máš být protivná!“

„Pojď za mnou, ukážu ti moji trucovnu, v lidským těle to bude pohodlnější. Nesnáším, tohle tělo!“ rozeběhla se směrem k vrcholu hor. Následovala jsem ji k jeskyni.

Byla jsem zvědavá, co mě tam čeká. Leah se proměnila v člověka, ale to já nevěděla, jak na to. To byl trochu problém. Leah tu měla i provizorní oblečení. Asi sem chodila vážně často.

„Tak se proměň, Bello!“ řekla mi. Zakroutila jsem hlavou a sedla si. Leah ke mně přišla a podrbala mě za ušima. Bylo to divné, ale příjemné, alespoň už vím, proč to mají psi rádi.

„Uklidni se a mysli jen na své lidské tělo, přijde to samo,“ vysvětlila mi jednoduchý postup.

Brzy to zafungovalo, cítila jsem, jako bych se scvrkávala a za chvilku už jsem tam stála já ve svém lidském těle a úplně nahá, Leah mi podala nějaké oblečení.

„Díky,“ špitla jsem.

„Prošla jsem si tím samým, už když se proměnil Sam. Absolutně netušil, co se s ním děje a nejhorší bylo, když jsem přišla se svou sestřenicí Emily. Viděli se předtím už mockrát, ale to, co se stalo po proměně, bylo neskutečný. Nejdřív jsme se trápili všichni tři, ale pak jsem se prostě ztratila a nechala je být. Bydlela jsem u vás, nechodila ven a pořád jsem jen brečela. Chodila za mnou jen mamka. A když jsem po nějakých dvou měsících konečně vyšla ven, tak jsem se proměnila ve vlčici. Utekla jsem sem do hor a našla tuhle jeskyni. Nemohla jsem truchlit ve své vlčí podobě, a tak jsem se proměňovala, ale zase jsem tu nemohla chodit nahá, proto tu mám to oblečení,“ řekla stručně, čím si prošla. Hlas se jí třásl.

„Nevím, co na to říct. Snad jen, že je mi to líto,“ řekla jsem tiše a vciťovala jsem se do její situace.

„Pak jste přijeli vy a tvůj brácha se stal alfou, protože na to měl právo a já doufala, že tobě se stane to samé. Nepřála jsem ti to, protože to se nedá přát nikomu, ale byla jsi pro mě jedinou nadějí. Kdo jiný mohl mít tolik síly a stát se alfou než dvojče alfy stávající. Pak už bylo snadné se připoutat k tobě a odpoutat se od Jaka a hlavně od Sama. Nedokážeš si představit, jak to bylo skličující. Všechnu lásku, co Sam cítil k Emilly a trápení, které cítil vůči mně, cítila jsem to a trpěla jsem a on se mnou, ale s námi trpěla i celá smečka. Bello, mrzí mě, co teď řeknu, ale jsem ráda, že jsi se proměnila!“ Objala mě a měla slzy v očích.

„Jsem ráda, že z toho těží aspoň někdo, protože já z toho odvázaná fakt nejsem!“ Byla jsem naštvaná, ale ne na Leah, která si to přála, pro ni to bylo vysvobozením, ale na sebe.

„Máme stejný osud, Bello, já Sama pořád vroucně miluju a ty toho svýho upíra. Ani já a ani ty nemůžeme být se svou láskou kvůli tomuhle vlčímu prokletí,“ pokračovala Leah ve svém proslovu. Poslouchala jsem každé její slovo a musela jsem uznat, že má pravdu.

Věděla jsem, že ode dneška už nebude nic stejné. Ať se s tím vyrovnáme se vztyčenou hlavou, anebo ať se tomu, co se děje podřídíme.

Věděla jsem, že jsem právě našla svou novou spřízněnou duši a kamarádku v podobě Leah, protože máme stejný osud.

A bohužel jsem věděla, že Edwarda už pravděpodobně nikdy neuvidím!

---------------------------------------

6. kapitola ♥♥♥ 8. kapitola

Shrnutí

Musím se přiznat, že jsem tuhle kapitolu psala po odstavcích. Byl to spíš porod než psaní. Byla jsem strašně nešťastná, protože jsem věděla, že na ni čekáte, a já si s ní vážně nevěděla rady. Měla jsem vymyšleno dopředu, jak bude Bellina proměna probíhat, ale nakonec jsem to ještě několikrát změnila. Tohle je finální verze a dala mi fakt zabrat! Uf!

Prosím Vás o kritiku, co si o tom myslíte. Klidně mi napište, že jsem tou proměnou podělala celou povídku, ale já si za ní stojím.

Budu vděčná za každý komentář, který pod tímhle (a teď to myslím vážně) dílem zanecháte, protože jsem se přemlouvala strašně dlouho, abych ho dopsala. Nebylo to snadné a nakonec to šlo úplně samo. Každý Váš komentář mě zahřeje jako slunce, které vykoukne z mraků v těchle chladných, deštivých, podzimních dnech. Píšu to pro Vás a tak myslím, že mám právo Vás o komentáře poprosit.

Díky za pozornost, Vaše jeanine. ♥

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Klavírista 7. kapitola: