Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kletba rodu Este - 1. kapitola

16.06.2012 (07:00) • arabek • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1623×

Dívka Edwarda naprosto učarovala. Nikdy ve svém životě nespatřil nic tak nádherného. Dívka s tváří anděla v sobě skrývala vlčici, která se naprosto jasně sápala ven. Viděl v jejích očích ohnivé plamínky, které se skrz nádhernou, blátivě hnědou barvu draly ven. Skrývala v sobě něco, co chtěl objevit. Oplývala obrovským kouzlem osobnosti. Stačil jeden pohled a člověk nemohl dál. Stala se pro něj středem vesmíru… Brr, pomyslel si a myšlenky vyhnal z hlavy…

Naposledy dívce věnoval jakýsi úsměv, ale poté odstoupil a nechal zbytek rodiny si dívku prohlédnout. Věděl, že pod maskou naprosto nevinného stvoření se skrývá vlčice, co se v těch nádherně blátivě hnědých očích doslova sápe ven a snaží se převzít nadvládu nad tím hříšně krásným tělem, které bylo ale pevně staženo do korzetu a skrývalo spoustu míst, která si tak přál vidět…

„Jsem převelice rád, že jste zde, slečno Isabello, a abych vám vaši přítomnost krapet oživil, rozhodl jsem se vám pořídit služku…“ zamumlal slizký muž, kterého vůbec nezajímala dívka, ale její moc a to, co by mohl naplněním manželského svazku s jeho synem Edwardem získat. Netušil, že těhotenství této vzpurné ženy je takřka nemožné – a to v tom upíři hrají jen velmi pramalou roli. Natáhl svou alabastrovou ruku, v níž držel kus šatu jakési vyděšené ženy. Oči se jí leskly a na tváři se tvořil bolestný úšklebek až do chvíle, než starý král pustil otrhaný oděv a nechal dívku jít.

„Těší mě, má paní,“ zakníkalo to mladé děvče a sklopilo pohled a vlasy zabránily jakémukoliv pohledu do její tváře. Poloupírka se laskavě pousmála a udělala pár kroků k nebohé služce, čímž si vysloužila jen řadu nechápavých pohledů a zalapání po dechu od upíra, co se tak „staral“ o jeji výchovu. Avšak Isabelle zřejmě nevadilo, že porušila zásadu etikety, kterou jí služebné neúprosně rvaly do hlavy plné snů.

„Mě také…“ navázala spokojeně konverzaci doufajíc, že třeba vystrašený lidský tvor prozradí své jméno, avšak ten jen zarytě mlčel a pozoroval své zaprášené a polorozpadlé boty. Upíři se zřejmě k ničemu neměli, tak se Bella odvážila k jistému zdvořilému odkašlání a poté se zahleděla na skupinku stojící za samotným vládcem Volterry, která jen kulila rudé oči a nezmohla se na slovo, což se dalo považovat za pohrdání nebo jen nevychované zírání na osobu, jež se zachovala jinak než oni, z čehož by se dala soudit až přílišná zaujatost těch upířích dětí.

„Ehm, omlouvám se. Jistě byste nyní chtěla navštívit svůj pokoj, trochu se prospat a odpočinout si na velikou slavnost, která se nazítří bude konat,“ usmál se po chvilce malý hnědovlasý upír, vedle kterého se hrdě tyčila blonďatá dívka, která propalovala pohledem každého, kdo byl v dosahu jejích rudých kukadel a kdo se jakkoliv křivě na ni dovolil podívat. Isabella po ní hodila jen jakýsi škleb a poté následovala kývnutí ruky, které ji mělo dovést za sluhou. Ten beze slova pokračoval kamsi směrem nahoru, kde se měla nacházet místnost příštího pobytu návštěvy. Isabella už nikomu nevěnovala ani pohled a zdvořile pokračovala směrem nahoru.

„Zde, madam, je vaše místnost. Kdybyste cokoliv potřebovala, máte tu Aliciu, která vám jistě převelice ráda pomůže,“ ozval se starší a prošedivělý sluha ironicky, kývl hlavou a rychle se vypařil – zřejmě věděl o důležitosti a hlavně původu slečny. Ta se jen porozhlédla po místnosti a strnula na místě. Pohled, který se jí naskytl na obrovské komnaty, byl neuvěřitelný. Nádherně a zřejmě draze vybavený pokoj se honosil v nádherně modro-černé kombinaci s krajkami, které navazovaly takovou tiše svůdnou atmosféru. Ačkoliv místo to bylo krásné, stále nedokázalo zacelit ony jizvy v duši, které jí tam vytvořila rozhodnutí jejího otce a také pohled na toho fracka, jehož příjmením se bude za chvilku honosit. Věděla, že každá jiná žena by byla ráda a cenila si toho postavení, co by se jí výhodným sňatkem dostalo, ale ona v tomhle ohledu prostě nedokázala se spoustou žen shodnout. Viděla na tom jen to špatné, jelikož už od pohledu jí byl ten mladík nepříjemný – choval se povýšeně, arogantně a majetnicky. Ale ona nikdy nebyla majetek nikoho a nehodlala se jím nikdy stát, jelikož čekala vzhledem ke svému postavení sňatek z lásky – je přeci nesmrtelná a ono břímě si ponese navěky věků.

„Proč to musím být já, proč pouze já musím tak trpět,“ zašeptala tiše a usadila se na mohutnou postel s nebesy. Slzy jí začaly opět smáčet bledé tváře a krásné dva uhlíky se zaleskly v temnotě pokoje. Odkudsi se najednou ozval vzlyk a šlechtična překvapeně vzhlédla. Pohled jí za chvíli zakotvil na onom původci – nebohé služebné skrčené v rohu.

„Copak, Alicio, copak se stalo?“ zašeptala tiše a plaše Bella a věnovala ženě laskavý pohled. Alicia se pokusila alespoň trošku vzchopit – tohle přeci bylo přes rámec jejího společenského chování – ale nedokázala to. Emoce prostě vyhrály její vnitřní souboj a nyní se v podobě malých kapek na tváři ukazovaly s takovou silou, že i poloupírovi to trhalo srdce. Přešla proto tedy k nebohé služce, položila alabastrovou dlaň na její rameno a podívala se na ni klidným, mírným a vyrovnaným pohledem.

„Paní, já… já… neměla bych, ale někomu to už musím říci. Víte… co já bych dala za to, kdybych měla pana Demetriho, cokoliv, život, krev… A vy, vy si tu brečíte nad tím, že vás chtějí provdat za pana Edwarda… tak ráda bych vám pomohla, jenže moje láska k tomu upírovi mě drží…“ šeptala mezi vzlyky dívka a tlačila si dlaně na opuchlá očka. Isabella se nad ni konejšivě sklonila a ignorovala fakt, že roztavené olovo v jejím krku se začíná vymykat její kontrole a chuť skočit dívce po tepně byla neuvěřitelná. Dalo se to vysvětlit jednoduše, jelikož poslední lov absolvovala již před dávnou dobou a její otec o tom do dneška nevěděl, jelikož překročení etikety – mezi něž lov patřil – považoval za hrdelní zločin. Bella na tom však neviděla nic špatného, jelikož to byla její přirozenost a ona přeci lovec byla, tudíž lov na nebohé kořisti pokládala za naprosto normální věc.

„Neboj se, Alicio, pokusím se udělat cokoliv, abys s panem Demetrim byla, a netrap se tím, že já budu muset žít po boku toho majetnického blázna. Pokud si myslí, že s ním vydržím do skonání věků, tak se velice mýlí. Nedokážu si ho po svém boku představit,“ řekla rozhodně mladá poloupírka a usmála se na služku, která raději držela jazyk za zuby, jelikož ona si naprosto živě dokázala svou paní představit po boku prince. Viděla, jak se její oči při mluvě o něm trochu zakalují, a také cítila to napětí mezi nimi. Nemusela být upír, aby poznala, že jednou se do sebe oba vášnivě zamilují a těm hořícím plamenům už neodolají…

Po dlouhé době přidávám další kapitolu a plna rozpaků se tu na ni dívám. Nevím, zda má cenu pokračovat, zda čtenáři neodešli, či zda dosahuje takových kvalit, kterých bych chtěla, aby dosahovala. Proto děkuji všem, kteří si ji přečtou a napíšou mi alespoň tu řadu nicneříkajících smajlíků.

Zároveň bych chtěla postavu Alicie věnovat jisté osobě - konkrétněji forewertwilight. Tahle postava byla stvořena jen a jen pro ni a má zobrazovat tu úctu, kterou k ní chovám. Děkuji jí za to a doufám, že tahle postava se jí bude líbit a bude spokojená s tím, co se s ní nakonec stane.

Arabia

Autor: arabek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kletba rodu Este - 1. kapitola: