Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 11. kapitola

Četla jsem si seznam jmen, který sepsala Agnes. Bylo jich tam opravdu hodně, ale to je vše – žádný popis, vlastnosti… To, že jsou hezké, nic neznamená. Kdyby šlo Edwardovi jen o krásu, už dávno by nebyl pa… pár desítek let sám.

„Tak která se ti líbí?“ ptala se natěšeně Agnes.

„Jak se některá z nich může líbit? Žádný popis, vlastnosti ani fotka…“ Nechápavě jsem kroutila hlavou. Na to, o kolik let je starší, jí mohlo dojít, že takto se dívky vybírat nedají.

Agnes se zvedla a odešla k druhému stolu i se svou knihou. Urazila se? Netušila jsem, že u ženy jako je ona to půjde takhle rychle a téměř kvůli ničemu. Zachovala se jako nějaké dítě v pubertě.

„Co se stalo?“ Nancy se ke mně přihnala. Zakroutila jsem hlavou sem a tam a doufala, že pochopí, že o tom nechci mluvit.

„Bello! Buď mi to řekneš, nebo se podívám do tvé knihy, ale budu to vědět tak jako tak!“ rozčilovala se.

„Chceme s Agnes dohodit Edwardovi nějakou dívku a ona mi napsala seznam jmen s tím, ať si vyberu. Ale jak mám podle toho vybírat?! To je jako kdyby sis chtěla pořídit psa a dali ti jen seznam jmen – žádná rasa, nic!“ Čím déle jsem mluvila, tím více jsem byla naštvaná.

„Klid, ano? Já jsem ti nic neudělala a Agnes taky. Vždyť jen chtěla pomoc,“ obhajovala ji.

„Ano, ale…“

„Dost!“ okřikla mě. „To, že máš úspěšně první zápis za sebou, ti nedává právo s námi takto jednat. Nejsme tví vrstevníci, tak bychom ocenily nějakou úctu.“ Překvapeně jsem na Nancy koukala a s přemáháním jsem držela ústa zavřená. Co to má být? Kam se poděla milá a usměvavá Nancy, která mě vždy vyslechla?

Nic jsem ji neodpověděla. Raději jsem sklonila hlavu k Edwardově knize…

Kniha – Edward Anthony Masen Cullen

Oba dva si lov užili a domluvili si společný program na dva dny, tedy do konce pobytu. Dnes půjdou na módní přehlídky a zítra na výstavu aut.

„Já jsem tak ráda, že jsi jel se mnou. Kdyby jel někdo jiný, tak bych neslyšela nic jiného, než prosby o návrat domů nebo aspoň o odchod s této budovy,“ rozčilovala se.

„Takže já mám být ticho?“ odpověděl Edward a schytal od ní jedovatý pohled.

„Víš moc dobře, že mě móda nezajímá, Alice,“ snažil si ji udobřit.

„Ale vždyť máš vkus! Jak by ses mohl oblékat tak dobře, kdyby tě to nebavilo?“ Vítězný úsměv a zářící očka se objevily hned, co domluvila.

„Jo… Oblečení mi kupuješ i připravuješ ty. Budu mít štěstí, když mě jednou necháš vybrat aspoň spodní prádlo,“ zakřenil se na ni. Jejich slovní přestřelky trvaly do doby, než vešli do obrovského obchodního centra. Tam Edward, jako pravý gentleman, nabídl dámě rámě a Alice ho s radostí přijala.

„Proboha!“ vypískla a někam ho táhla. Největší štěstí bylo, že Edward tušil, co ho čeká, tudíž se stačil psychicky připravit. Odevzdaně cupital od obchodu do obchodu, nosil tašky do auta a čekal do začátku módní přehlídky.

Ve chvíli, kdy začala první módní přehlídka, se Edwardovi ulevilo. I když v místnosti přebývalo mnohem více žen než mužů, bylo to mnohem lepší, než když chodil po obchodech. Všechny ty chtivé myšlenky, oplzlé představy nebo slušná sbírka telefonních čísel, které se mu ocitaly po kapsách nebo za kalhotami.

„Omlouvám se, ale můžete se zvednout?“ oslovila ho mladá slečna. Edward se na ni nechápavě podíval a snažil se podle myšlenek zjistit, co přesně po něm chce.

Proboha… Proč tady musí sedět někdo tak dokonalý? To je snad za trest! No tak… Zvedni se už.

„Prosím?“ zeptal se jí.

„S-sedíte mi na místě,“ vykoktala ze sebe.

„To bude nějaká omyl. Toto je sedadlo třináct a…“ Přerušila ho.

„Právě proto jsem tady. Koupila jsem si toto místo.“ Dívka vytáhla z kapsy kalhot lístek a podala ho Edwardovi.

„Sedadlo třináct,“ přečetl nahlas a vytáhl svůj lístek. „Ale já ho mám taky.“

Co teď? To si mu mám sednout na klín, abych aspoň něco z té přehlídky měla, nebo co?

Myšlenkám oné dívky se musel pousmát, avšak byl překvapený, že nemyslela na něj jako na Boha sexu, ale jako na parazita, co jí zasedl místo.

„Omlouvám se, já půjdu.“ Zvedl se a přenechal jí své místo. Někomu by to možná vadilo, ale jelikož Edward neměl módní přehlídky rád…

„Ano!“ vykřikla jsem radostně, ale přesně tak nahlas, abych nerušila ostatní. Měla jsem radost, že se na Edwarda konečně usmálo štěstí a v okolí se vyskytl někdo, kdo ho nechce pro peníze nebo na jednu noc.

„Ehm,“ ozvalo se kousek ode mě. Otočila jsem se a zahlédla Jasmin. Byla krásná jako obvykle a v rukou držela nějakou knihu.

„Edwardova kniha už je moje! Nevezmeš mi ji!“ vyjela jsem na ni. Co si to dovoluje? Mohla by si tyto „návštěvy“ odpustit, když už mám po prvním zápisu a ona to moc dobře ví.

„Já vím. Jdu tě varovat.“ Její až moc klidný obličej a vyrovnaný hlas se mi nezdál. Co má za problém? Koho chce pošpinit?

„Díky, nemám zájem,“ odmítla jsem její „pomoc“.

„Měla bys mít.“ Dva malé krůčky a stála těsně za mnou. „Nebo skončíš jako já.“

Dál nic… Otočila se ke mně zády a pomalu se rozešla pryč z místnosti.

„Počkej!“ zavolala jsem na ni a ona se s úsměvem na rtech vrátila. Položila růžovou knihu na stůl a posadila se. Opět nastalo ticho a nevypadalo, že se má k nějakému vysvětlení.

„Mohla by si to vysvětlit? Jak si myslela, že skončím jako ty?“ Chvíle napětí…

„Že jestli budeš pokračovat, tak skončíš nenáviděná a zavřená ve svém pokoji několik let.“ Z jejího hlasu mi naskočila husí kůže. Nejhorší na tom bylo, že se mnou mluvila, jako by nemluvila se mnou, ale sama se sebou. Nekoukala se na mě, nevěnovala mi žádnou pozornost.

„Ehm…“ odkašlala jsem si.

„Hezká kniha, že?“ Jednou rukou pohladila její desky a rozevřela.

„Jasmin!“ Dělá si ze mě srandu?!

„Klid, holka,“ zasmála se. „Trpělivost ti opravdu schází. Kdo má tvou knihu?“

„Co prosím?“

„Tvou knihu,“ mluvila, jako kdybych byla na jiné úrovni, než ona. Nechtěla jsem jí to říct přímo, proto jsem se na Nancy pouze podívala.

„Tak ještě jde, ale i tak to budeš mít těžký. Toto je má kniha, něco bych ti chtěla ukázat.“ Opět začala listovat v knize. „Některé knihovnice jsou opravdu staré, a proto žijí ve staré době. V době, kde mladí respektovali, uctívali a na slovo poslouchali starší. Proto se jim nelíbí jakýkoli odpor. Takže jakmile budeš mít nějaký konflikt s knihovnicí, tak se ti stane toto.“ Její oči se ode mě odvrátily a přisunula ke mně její knihu. „Čti.“

„Radost z nové knihy byla nepopsatelná. Edwardův příběh se jí opravdu líbil, a tak mu věnovala každý kousek svého času. Chtěla pro něj jen to nejlepší. A moc dobře věděla, že to nejlepší je ona…“ Pusa dokořán a nechápavý pohled – opravdu jsem musela vypadat krásně.

„Ale jak…“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč by jí někdo připsal chtivost a touhu po Edwardovi?

„Nechovala jsem se tak, tak chtěly,“ zasmála se. „Edwardovu knihu jsem si vybrala sama a má učitelka se mi to snažila rozmluvit, ale neúspěšně. A jelikož má každá učitelka knihu své svěřenkyně, mohla si s mým osudem dělat, co chce.“

„Ale jak jsi to změnila? Proč už ti nedělá ze života peklo?“ nechápala jsem. Její příběh byl strašný. Nechápu, jak si někdo mohl pohrát s osudem nevinné dívky jenom kvůli tomu, že není po jeho.

„Až po skutečně dlouhé době jsem zjistila, že si každý knihu může vyžádat, a když si tam něco připíšeš, už se ti do života montovat nemůžou. Takže já jsem připsala vyspala se opravdu krásně a byla jsem za vodou,“ chlubila se a měla opravdu proč. Přivlastnila si knihu a přitom neovlivnila svou budoucnost. Málokoho by to napadlo, a to byl důkaz její inteligence.

„Když budeš chtít s čímkoli pomoc, přijď za mnou. Počítej s tím, že ostatní jsou jako rodina – žádné tajemství…“

Zmizela stejně rychle, jako přišla. Něco na jejích slovech bylo. Nancy se příliš často koukala do mé knihy a jakmile jsem se zmínila o „hádce“ s Agnes, vyletěla jako čertík z krabičky.

Sice nevím, jaká skutečně Jasmin je, ale rozhodla jsem se dát na její slova…