Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 14. kapitola

22.02.2012 (17:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2042×

„Opravdu si to nerozmyslíš?“ ptala se mě již po několikáté má bývalá učitelka.

„Ne.“ Stručné a jasné slovo, které jsem vyslovila po několikáté za sebou.

„Ale…“

„Ne!“ přerušila jsem ji. Nešlo mi do hlavy, proč mé rozhodnutí nechtěla respektovat. Vždyť ji na mně ani nezáleželo – jinak by nebyla vrah.

Nic už mě tu nedrželo. Nemám tu žádné přátele, nikoho, s kým bych si mohla povídat. Jasmin nebyla špatná, ale její povaha byla změněna. Sama mě upozornila, že i kdyby nechtěla, podrazila by mě při první možné příležitosti, a to jsem nechtěla. Ale přeci jen mi v něčem pomohla. Dala mi instrukce, které jsem potřebovala pro odchod z této budovy, hradu nebo v čem to vlastně jsem, nějaké peníze pro začátek a zařídila mi bydlení. Uvažovala jsem, že bych mohla jet do Phoenixu navštívit mamku, ale to jsem zavrhla – stejně by po půl hodině řekla, že potřebuje něco vyřídit do práce… Takže pojedu rovnou do Forks. Jak to tam asi vypadá? Edward ho popisuje jako zelené a nejdeštivější městečko ve státech – oni si opravdu umí vybrat místo bydliště.

Popadla jsem svůj kufr, tašku přes rameno, ve které jsem měla knihy a vyšla jsem z pokoje.

„Tak zase někdy jindy,“ zavolala jsem na Nancy pohrdavě a vyšla vstříc novému životu.

***

Takhle jsem se už dlouho nenudila – opravdu! Sedadla v letadlech byla příliš úzká, tedy prostoru bylo extrémně málo, a když si vedle vás sedne někdo s nadváhou, jako se to právě stalo mně, máte ještě omezenější pohyb.

„Héj!“ vykřikla jsem, když mě muž z vedlejší sedačky trefil loktem do žeber.

„Nějaký problém, slečno?“ oslovila mě letuška.

„No to bych řekla!“ odsekla jsem.

Rozhovor s letuškou nebyl zrovna dvakrát příjemný, ale nakonec se vše vyřešilo a já si mohla za příplatek přesednout. Když jsem se pohodlně usadila na jiné, prostornějším sedadle, na klín jsem si položila Edwardovu knihu a pokusila se čtením zahnat nudu.

Kniha - Edward Anthony Masen Cullen

Strach, který Edwarda ovládal, vedl jeho kroky všude možně, jen ne domů. Viděla Alice, co chtěl udělat? Řekla to ostatním, a jestli ano, jaká byla jejich rekce? Carlisle s Esmé budou zklamaní a od ostatních jistě schytá nějakou uštěpačnou poznámku, tedy až na Jaspera. Ten jediný tuší, jak se Edward musel a musí cítit.

Jednou bude muset projít těmi dveřmi a čelit reakci své rodiny na své činy.

„To raději později,“ zašeptal naštvaně.

„Vidíte ho? Ten dokonalý zrzek – Edward Cullen.“ Šepot místí středoškolské drbny se dostal až k Edwardovi. Možná to bude tím, že jí bylo jedno, jestli ji uslyší nebo jestli je to vina jeho dokonale vyvinutého sluchu.

„A co s ním?“ odpověděla jiná dívka z hloučku kolem té předešlé.

„Ten bude můj!“ Tomu se Edward musel zasmát. Této dívce, Jessicy Stanleyové, se každý zdaleka vyhýbá. Každý se bojí její nevymáchané pusy.

„To si až takto věříš?“ zeptaly se ostatní nevěřícně.

„Já to vím!“ Znělo to tak přesvědčivě, že si Edward myslel, že spolu doopravdy něco májí. Možná by za ní mohl jít a zahrát si na její hru, a tím ji potrestat. Kdyby za ní šel a zahrál si na jejího přítele... Nečekala by to. Nikdy s ním ani slůvko nepromluvila, očnímu kontaktu se bránila.

Raději ne, rozhodl. Ještě by z toho mohla něco vyvodit a chodit za ním jako ocásek.

Jeho kroky se náhle změnily, a to k němu domů. Nevěděl, co ho to popadlo, ale byl si jist, že dělá dobře. Takto nervózní už dlouho nebyl. Myšlenky mu létaly do budoucnosti, pokoušel se odhadnout jejich reakci, svou obhajobu…

„A-ahoj,“ zakoktal Edward, jakmile vešel do domu.

„Kam jsi zmizel? Ani ses nepochlubil s novým oblečením,“ prohlásila Alice naoko naštvaně. Přicupitala k němu, objala ho a do ucha mu zašeptala:

„Nikdo nic neví.“

„Mám tě rád.“ Edward nešeptal. Řekl to, co měl na srdci, a nevadilo mu, že se Emmett začal smát jeho vyznání.

„To jsi na tom špatně, když to musíš říkat jen své sestře,“ pochechtával se.

„To jsi na tom špatně, když ti vyznává lásku jen tvá žena,“ zasmál se mu nazpět.

„Humf,“ povzdechla jsem si.

„Děje se něco?“ Co to s těmi letuškami je? Vím, že to je jejich práce, ale jestli při každém mém slově nebo povzdechnutí za mnou budou běhat, tak příště raději pojedu autem.

„Nic, to bych jinak řekla,“ odpověděla jsem přeslazeně. Letuška nasadila falešný úsměv a popošla k někomu jinému. Aspoň jsem se jí zbavila.

***

Z malého okénka taxíku, ve kterém jsem jela, jsem sledovala krajinu kolem sebe. Edward ve svém popisu nelhal. Jakmile jsme vyjeli z městečka Port Angels, tak všude kolem silnice, byl les. Chvílemi to působilo opravdu děsivě. Co kdyby muž, co řídí žluté auto, zastavil a chtěl by jí ublížit? Její mrtvé tělo by odhodil někam do křoví a nikdo by na to nepřišel. Svou knihu má u sebe, takže nikdo z knihovnic by ji nedokázal pomoct. Možná někdo z upíří rodinky by anonymně nahlásil mrtvé tělo u silnice. Oni s jejich super čichem by mohli při náhodném běhu ucítit její rozkládající tělo a prozkoumat zdroj pachu.

„Jste opravdu hezká, slečno,“ usmál se řidič do zrcátka.

„Díky?“ zašeptala jsem celá vyvedená z míry. Možná k tomu nepomohlo mé vyděšení, ale třeba to z mého hlasu nebylo tak poznat.

„Mě se nemusíte bát!“ Jeho výsměšný hlas a smích jí způsobil husí kůži.

Raději jsem neodpovídala. Přeci jenom – ještě by opravdu zastavil. Jak bych se ubránila? Kdybych proti němu vytasila pero a řekla mu, ať chvilku počká, vysmál by se mi.

„Klid, Bello,“ zašeptala jsem si pro sebe tak, aby se to k řidiči nedoneslo. Pokusila jsem se znovu opřít o sedačku a opět sledovala krajinu. Přestože to tu bylo moc zelené, svým způsobem to bylo krásné a hlavně uklidňující. Žádný stres, zmatek, podivíni pobíhající po ulicích, falešní žebráci nebo lehce oblečené dívky prodávající své tělo, aby si vydělaly nějaké finance.

„Je to tu krásné, co?“ Řidič si chtěl evidentně povídat, ale já na to neměla náladu. Přeci ho nemůžu jen tak poslat do háje. I kdyby to nebyl žádný násilník, může mi zastavit se slovy Peníze a na shledanou a to bych opravdu nerada.

„Myslíte ten strom… Strom… A támhle vzadu ten vysoký strom?“ odpověděla jsem mírně podrážděně. Nevím proč, ale od doby, co jsem vyšla z knihovny, jsem neměla náladu na nic. Každý, kdo na mě promluvil, mě štval, každý, kdo po mně něco chtěl, otravoval.

„Né, slečno! Musíte se koukat pořádně,“ kýval hlavou sem a tam. „To vy, měšťáci nemáte ani ponětí, co je to příroda. Jedete za někým nebo hledáte bydlení?“ odvedl řeč jinam.

„A představte si, pane řidiči, že já, velká měšťanka, už jsem viděla přírodu a dokonce nejen na obrázku, ale na vlastní oči!“ vyhrkla jsem naoko vážně.

„To je hezké, slečno… Tady u nás je to opravdu něco, ale raději sama do lesa nechoďte. Pár turistů vidělo obrovské medvědy a jeden z nich byl dokonce zraněn! Medvěd – takové to velké a chlupaté…“

„Velké a chlupaté? A já myslela, že medvěd je malinký a skáče po stromech,“ přerušila jsem ho. Nemusí ze mě dělat úplného idiota. Možná jsem si začala, ale to je vedlejší!

„Uklidněte se, né? Vždyť já to myslel vážně…“ Opět to jeho zakývání hlavou sem a tam a tentokrát si nezapomněl poklepat na čelo.

„A co když já taky? Ha?“ Už neodpověděl – škoda. I když mě od úplného začátku štval a trošku děsil, hádat se s ním mě bavilo. Avšak ticho netrvalo moc dlouho. Možná tak deset minut…

„Připravte si doláče, blížíme se k cííííli,“ prodloužil poslední slovo.

„Opravdu? Nemyslím si, že už bychom přijeli. Pořád vidím jenom les.“ Pozorně jsem se koukala z okénka, abych se opravdu přesvědčila, že mluvím pravdu.

„Tám,“ ukázal prstem před sebe. „Tám za tím lesem je Forks, víte?“

„Nevím, jsem tu poprvé,“ pípla jsem. Jsem zvědavá, co slova „za tím lesem“ znamenají, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by les jen tak zmizel. Doufala jsem, že má pravdu řidič. Nechtělo se mi moc vysedávat v příjemnosti tohoto pána.

A opravdu mluvil pravdu. Za necelých pět minut se minuli vítací ceduli s názvem města a počtem obyvatel. Po ní se začal les rozestupovat a na oči mi přišly první různě barevné domky. Projely jsme malinkým náměstím, kde bylo jen pár krámků, které byly k životu potřebné, knihkupectví a květinářství. Uprostřed toho všeho byla socha lva tyčícího se k nebi. Jeho otevřená tlama plná zubů byla neskutečně propracovaná.

„Zavřete pusu, létají mouchy,“ uchechtnul se řidič. Jeho přidrzlou poznámku jsem se rozhodla ignorovat. Nemá cenu se s ním dohadovat, ale chtěla bych ho vidět v Las Vegas – taky by na tu nádheru koukal s otevřenou pusou a lidé tam by byli tak slušní, že by mu na to nic neřekli.

„Jsme tu. Tady je ten dům, kam jste chtěl odvést, a dělá to…“ Částku nevyslovil nahlas, ale pouze mi ji ukázal na taxametru. Peníze jsem mu sice nerada, ale dala. Musím si pořídit nějaké auto, protože jestli budu potřebovat jet do Port Angels, taxíkem už nejedu! Vystoupila jsem a vzala si svůj kufr.

„Sbohem!“ rozloučila jsem se. Nečekala jsem na nějakou odezvu a rychlými kroky se vydala ke dveřím domu, který mi pro můj pobyt zařídila Jasmin – v některých věcech je opravdu dobrá a schopná.

Dům byl opravdu krásný. Malá kuchyňka, velký, prostorný obývák s krbem a v prvním patře koupelna a dvě ložnice a jedna pracovna s knihovnou plnou knih. Nemohla jsem se dočkat, až najdu chvilku si přečíst nějakou z knih, které jsem ještě nečetla. Avšak teď jsem byla příliš unavená. Zašla jsem do pokoje naproti koupelně, kufr položila do rohu místnosti hned vedle komody a plácla sebou do postele. Snad mé sny budou v příjemnější náladě, než je teď ta má…

¨

A v další kapitole setkání Belly a Edwarda...

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 14. kapitola: