Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 17. kapitola

03.03.2012 (20:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2392×

Z bistra jsem přímo vyběhla a utíkala domů. Na toto jsem potřebovala klid. Potřebovala jsem zjistit, do koho se Edward zamiloval a dokonce bez mé pomoci. Jak asi vypadá jeho vyvolená dívka? Je to blondýnka, nebo snad dívka s havraními vlasy? Oči barvy čokolády, nebo modré jako studánky? Chtěla, potřebovala jsem vědět víc.

„Uf,“ vydechla jsem hned, co jsem zavřela domovní dveře. Odkopla jsem boty ke straně a dobelhala jsem se do obýváku na gauč. Opět jsem rozevřela Edwardovu knihu. Chtěla jsem se dát do čtení, když mě vyrušil telefon. Líně a neochotně jsem se zvedla a zvedla sluchátko.

„Co!“ vyjela jsem nepříjemně.

„Taky tě ráda slyším,“ ozvalo se překvapeně.

„Jasmin?“

„Bello?“ oplácela mi.

„Jas… Opravdu nemám náladu na nějaký rozhovor. Zavolej jindy, ano?“ I když mě překvapilo, že to byla ona, a byla jsem zvědavá, co mi chce, ale vyhrála Edwardova vyvolená.

„Ne, nezavolám! Chci být první, kdo ti pogratuluje,“ zasmála se.

„Pogratuluje? K čemu?“ nechápala jsem. Narozeniny ani svátek nemám, tak proč?

„Že se Edward zamiloval!“ vykřikla. „Nikdo nemluví o ničem jiném. Zajímalo by mě, jak se ti to povedlo, ty čarodějnice.“ Její tón se z ničeho nic změnil na žárlivý a podrážděný.

„Jak víš, že se zamiloval? Hele, já opravdu musím. Musím jít zjistit, do koho se zamiloval.“ Vždyť rozhovor o tom, že její Edward už není jen její, můžeme vést jindy.

„T-ty nevíš do koho? Já myslela, že jste se už viděly…“ zarazila se. „No nic… Já raději končím. Měj se.“

„Jasmin, ne!“ vykřikla jsem, ale pozdě. Ze sluchátka se ozývalo protivné pípání, oznamující, že mi to Jasmin položila – mrcha. Z jejího jednání mi je jasné, že ví něco víc než já, ale co?!

Naštvaně jsem odkráčela do obýváku ke knihám a rozhodla se vyčíst to, co mi Jasmin nechtěla říct. Teda aspoň doufám, že z toho něco vyčtu…

Kniha - Edward Anthony Masen Cullen

Naštvaně se vřítil do domu a chtěl zapadnout rovnou do svého pokoje, jenže to by nesměl mít starostlivou a milující rodinu.

„Stalo se něco?“ ptala se téměř okamžitě Esmé.

„Ne!“ vykřikl naštvaně, ale tím je všechny přesvědčil o opaku.

„Edwarde!“ Alice se ho snažila zastavit, ale podařilo se to až Emmettově paži.

„Máme právo vědět, co se děje. Jestli to může ohrozit naše životy, tak…“ Rosalie začala svůj proslov.

„Ne, vás se to netýká, stačí?“ Proč nikdo nedokáže pochopit, že žije svůj život? Že nemá potřebu se se vším svěřovat ostatním? Hlavně, když není co.

Je krásná, že ano, ozvalo se mu v hlavě – Alice.

Nechápavě se na ni podíval a ona si v hlavě přehrála vizi, kterou měla, když byl Edward pryč. Když poprvé spatřil na okraji lesa krásnou hnědovlasou dívku.

Zavřel oči. Chtěl si vychutnat její andělskou krásu. Její kaštanově hnědé vlasy vlnící se do půli zad, její krásná, štíhlá postava. Nikdy nezapomene, když se její čokoládové oči setkaly s těmi jeho. Kdy se začal topit v její božské kráse.

„Za chvilku začne slintat,“ zasmál se Emmett a všichni se k němu přidali.

„Tak buď potkal neskutečně lahodnou pumu, nebo se do někoho zamiloval,“ začal Jasper a Emmett ho se smíchem přerušil.

„Nebo se zamiloval do lahodné pumy!“ Sám se začal smát jeho vtipu, i když Edwardovi to vtipné nepřišlo. Hlasitě a výhružně zavrčel.

„Dost! Přišli jste, protože nám chtěli říct něco důležitého, ne? Tak mluvte,“ zarazil je Carlisle dřív, než stihlo dojít k němu závažnějšímu.

„Na Edwardově hodině četl učitel seznam jmen, na kterém byl i on,“ začala Alice. Ona jediná věděla o tom, co se stalo. Neskutečná výhoda vidět vše dřív, než se to stane…

„O co šlo? O známky nebo o nějaký kurz?“ nechápala Esmé.

„O seznam nakažených lidí španělskou chřipkou… Ale těch, kteří záhadně zmizeli,“ dokončil Edward a v místnosti nastalo ticho.

„Ne!“ zanaříkala jsem. Jak je možné, že jakmile se můžu dozvědět něco víc, převede se řeč jinam? Chci být taky informovaná, ale takto to nejde!

Tvá kniha, projelo mi hlavou. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale nechala jsem to být. Proč bych se měla koukat do své knihy, co právě teď dělám? Nesmysl. Jenže co teď. Možná bych mohla zavolat mamce. Nemluvila jsem s ní od doby, co jsem se od ni odstěhovala. Zvláštní, že mi to vůbec nechyběla. Že jsem si po dlouhé době vzpomněla až teď.

Opět jsem došla k telefonu a začala vyťukávat tolik známé číslo a se zatajeným dechem jsem čekala, co se bude dít.

Volané číslo neexistuje, ozvalo se z druhého konce. S pusou dokořán a slzami v očích jsem položila sluchátko a po stěně se svezla dolů. Pevně jsem si objala kolena, hlavou se o ně opřela a nechala slzy, aby si vytvořily potůčky na mých tvářích. Bylo mi na nic. Už od mého narození bylo u nás stejné číslo, kteří mi máma s tátou vtloukali do hlavy, abych jim mohla kdykoli zavolat a teď… Teď už není. Změnila si ho mamka kvůli mně? To už mě zavrhla? Nebo se odstěhovala? Ale proč?

Musela jsem vypadnout pryč. Rozeběhla jsem se ke dveřím, rychle jsem si obula boty, popadla bundu a rozeběhla se do lesa. Kašlala jsem na nějakou cestičku. Vešla jsem do lesa a prodírala jsem se různými nástrahami, ať to bylo křoví nebo větve. Zhluboka jsem dýchala čerstvý vzduch, poslouchala jsem, jak pod mými botami křupaly malé větvičky.

Rozeběhla jsem se, co nejvíce jsem dokázala přímo proti nějakému křoví a rozhodla se ho proskočit. Těsně před ním jsem zavřela oči a odrazila jsem se. Větve, které jsem nestihla odhrnout rukama mě bolestivě šlehly do tváře a tím mě zpomalily. Už… Už jsem cítila, že mé nohy dopadly na zem, jenže ne na rovinku. Dopadla jsem přímo na obličej a kutálela jsem se dolů...

Já prostě miluji takovéto konce. :D

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 17. kapitola: