Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 19. kapitola

11.03.2012 (07:00) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2284×

Kutálela jsem se dolů z kopce a při každé sebemenší otočce mě bolelo víc a víc mé tělo. Cítila jsem každý kamínek nebo jiné věci, co se mi zarývaly do těla. Už… Už jsem se chtěla radovat, když jsem uviděla, že se blížím k rovince, když něco narazilo do mé hlavy.

Jen, co jsem se zastavila, jsem se stočila do klubíčka, doufajíc, že se mi aspoň uleví od bolesti – jak naivní. Hlava mě neuvěřitelně bolela a cítila jsem, jak mi něco stéká po vlasech. Zajela jsem do nich rukou a poté se na ni podívala.

„Krev,“ zašeptala jsem vyděšeně. Chtěla jsem se zvednout, opravdu chtěla, ale nešlo to. Připadala jsem si nesmírně vyčerpaná a každý pohyb jsem cítila až příliš. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale víčka mi pomalu klesala. Vybavila jsem si tvář mamky a vzpomínala na společné chvilky s mamkou a tátou. Táta… Až umřu, setkám se s ním? Budu moct se ho dotknout, promluvit si s ním?

Jemně jsem posunula ruku z hlavy a tělem mi projela ostrá bolest.

„Au,“ zanaříkala jsem potichu a přes spadané vlasy se ke mně dostalo pár paprsků světla. Nevnímala jsem nic kolem sebe. Ano, natolik mě bolest ovládala, avšak když se mého těla dotklo cosi studeného, jakoby na chvilku ustala. Bylo to, jako kdyby vám píchli lék proti bolesti, ale lék, který působí jen pár vteřin.

Kolem mého těla se rozprostřela neuvěřitelná zima a vítr mě nezvykle šlehal do tváře. Pokusila jsem ze sebe dostat otázku typu, co se to děje, ale nevím, zda se mi to povedlo.

Čím déle mě vítr šlehal do tváře, měla jsem větší nutkání zavřít oči a nechat se unášet černou temnotou. A proč vlastně ne? Mé povolání je zbytečné a určitě se někdo dozví, že jsem přišla o život a vyzvednou jak mou, tak Edwardovu knihu. Mamka už o mě asi nestojí a s tátou se možná uvidím tam, kam se po smrti dostanu. A kdo mě nakonec bude oplakávat? Leda ti, co dostanou Edwardovu knihu, i když téma na jeho lásku už je vyřešeno a bez jakékoli pomoci.

***

Neuvěřitelně ostrá bolest vycházející z mé hlavy. Jak je možné, že je to ještě horší, než když jsem se praštila? A co mě to studí na ruce?

Pokusila jsem se otevřít oči, ale víčka jsou až moc těžká. Přes ně neproniklo ani kousek světla. Cítila jsem se jako ve vězení. Nemohla jsem se hýbat, obklopovala mě tma a bolest.

Konečně se mi podařilo otevřít oči a jako první, co jsem uviděla, byl krásný bledší kluk s bronzovými vlasy. Ve svých myšlenkách jsem se musela zasmát – popis seděl přesně na Edwarda Cullena. I tenhle klučina nebyl k zahození. Možná bych se o něj mohla pokusit…  Tedy samozřejmě až mi bude líp.

„Kdo…“ zašeptala jsem s obtížemi a opět mi víčka klesla.

„Kdopak jsi?“ K mému uchu se dostal jemný hlas hodný boha. Co když to opravdu je on? Co když jsem umřela a on mě má přivítat v říši mrtvých? Nebo to je ďábel osobně. Nadpozemsky krásný – to by sedělo. Ale proč by se ptal, kdo jsem?

„Kdo jsi,“ pokusila jsem se říct natolik hlasitě, aby se to k němu dostalo. Na jeho otázku jsem nereagovala. Vždyť ta má je důležitější. Já jsem ta, co je v neznámém prostředí.

„Jmenuji se Edward Cullen. A kdo jsi ty?“ Ne, ne, ne, ne, ne! To jsem v pekle nebo to je jen odporná noční můra?!

„Edward Cullen?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Ne!“

Jednu ruku jsem si položila na čelo, které se mi zkrabatilo pod usilovným přemýšlením. Proč jsem se dostala zrovna do rukou upíra, kterého mám na starost? A jak jsem se k němu vůbec dostala. Možná mě našel někdo z jeho rodiny, jenže mi tekla krev, nebo se mi to jen zdálo? Přeci jediný, kdo nereaguje na lidskou krev je Carlisle, ale ten na lov nikdy nechodí sám.

„Omlouvám se.“ Jeho hlava zklamaně klesla dolů, jeho ruka pohladila tu mou a začal vstávat.

„Ne,“ zašeptala jsem znovu své poslední slovo a lehce nadzvedla ruku. Jeho společnost mi nevadila, ba naopak. Nechtěla jsem být sama, navíc když bude vedle mě, možná o něm zjistím víc. Něco o dívce, do které se zamiloval.

„Mám tu zůstat?“ Váhal, to bylo jasné, ale proč? Proč by sebevědomý Edward Cullen váhal při rozhovoru se mnou? Možná to bude tím, že jsem dívka a on není zvyklý s nimi komunikovat.

Přikývla jsem. Slova, která vyšla z mých úst, mě překvapivě vyčerpala. Měla jsem chuť opět zavřít oči a jen tak přemýšlet, nechat si něco hezkého zdát… Jen z té představy jsem se pousmála a zavřela oči.

„Odpočiň si,“ zašeptal mi do ucha, pohladil mě po tváři a přikrývku mi vytáhl až k bradě. Ač jsem se snažila ovládat, nešlo to a srdce se mi vydalo na nebezpečný závod.

„Co se to děje?!“ Hlas nějakého dalšího muže ke mně doléhal z dálky. Kdo to je? Emmett, který si z nás chce udělat srandu, nebo starostlivý Carlisle? Chudák Jasper se ode mě drží na míle daleko. A co ženská část rodiny? Zvládly to, nebo šly raději s Jasperem na lov?

„Pšt! Usíná!“ okřikl ho Edward. „Spinkej, andílku.“

Andílku? Je pravda, že nezná mé jméno, ale proč zrovna toto oslovení? Tak lepší, než husa nebo jiné zvíře charakterizující nás, dívky.

„Proto měla málem srdeční kolaps? Edwarde, když lidé usínají, srdce se zpomaluje.“ Takže jeho otec. Emmett by mu nedával přednášku o lidech a nepřešel by jeho oslovení. „Pozor.“ Carlisleův hlas zazněl blízko mé hlavy.

„Au!“ vykřikla jsem, vystřelila do sedu, ale něčí ruka mě v polovině pohybu zarazila.

„Ššš, už je to dobrý.“ Edwardův hlas je tak… něžný a starostlivý, ale bolest to nezmírnilo.

„Musím tě zkontrolovat,“ začal jeho otec a Edward si mě přitiskl k tělu. „Edwarde! Fajn, ale jestli se jí něco stane, tak pamatuj, že to bude tvá vina,“ vzdal to po chvilce a už bylo slyšet jen zaklapnutí dveří.

„Teď už bude klid, můžeš si opět lehnout.“ Nechala jsem se položit na postel, nebo na čem jsem ležela, a nechala se unášet příjemnou tmou. Tmou, která odstraňuje bolest a přivolává ty nejkrásnější sny. Ta, jejíž černota nezaručuje probuzení.

„Malér!“ uslyšela jsem ženský hlas, Edwardova ruka zmizela, ale než jsem stihla jakkoli zareagovat, pohltila mě nicota. 

Kdo má nějaký nápad, sem s ním. Beru i ty nejšílenější a kdo ví, který z nich použiji. 

Věnování? Všem... Děkuji vám za vaše nádherné komentáře, které dodávají obrovskou motivaci k psaní. 

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 19. kapitola: