Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 2. kapitola

04.01.2012 (07:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3535×

Toto byla snad ta nejúžasnější kniha, jakou jsem kdy četla. Ze začátku, kde bylo jeho dětství, to byl obyčejný příběh kluka ze začátku dvacátého století, ale s postupem času, kdy se snažil získat autoritu, vojenský nábor a zásah španělské chřipky…

Už zbyl jen on. Všichni kolem něj umírali, ale jen on byl rozhodnut bojovat. Měl své plány, chtěl žít. Nikdy nezapomene na svůj slib otci, že to bude on, kdo se postará o jejich dům. Nesměl ho zklamat, ale nevěděl si rady. Vždy si přál být ve válce, ale nikdy by ho nenapadlo, že se dá do boje s mocným protivníkem – smrtí.

„Edwarde, slyšíte mě?“ ptal se ho mladý doktor Carlisle. Měl mladého kluka moc rád a i on dal slib, avšak nikoli otci, ale jeho matce. Slíbil jí, že jejího syna udrží naživu za jakoukoli cenu. Bál se splnit svůj slib, nechtěl, aby i on musel žít věčně v bolestech a výčitky svědomí.

Buch, buch… Buch…

Edwardovo srdce vynechalo pár úderů a opět se rozbušilo jako zvon. Celé se to pořád opakovalo, akorát už ne tak výkonně. Slábl a jeho život vyprchával.

„Ne!“ vykřikl potichu Carlisle. Ještě nebyl připravený ani rozhodnutý.

„Bello?“

„Ne!“ vykřikla jsem naštvaně.

„Uklidni se, ano?“ odsekla naštvaně Nancy.

„Když ono to bylo napínavé,“ zanaříkala jsem a doufala, že opět odejde a já se budu moc vrátit ke knize. Je mi jasné, že Edwarda přeměnil, ale jak? A co všechno obnáší upírství? A nenudí se? Vždyť se narodil v roce 1901! Co pořád dělá?

„To být může, ale toto nepočká.“ Její vážný tón mě vyděsil. Takto se mnou ještě nikdy nemluvila, asi ještě nic nebylo tak vážného.

„Dobrá.“ Podívala jsem se na číslo stránky a zaklapla knihu.

„Budu muset odejít,“ začala.

„Co?! Kam?!“ To přeci nesmí! Ona je má učitelka a má tu se mnou být, zvlášť když jsem dostala první knihu!

„Asi se objevila nová vyvolená, takže to musím ověřit a přivést ji. Nemusíš se bát, můžu učit pouze jednu dívku, ale já jsem ta, která pro ně chodí. Ostatní už nahoru nevyšli slušných pár let. Počítače a jiné moderní techniky znají jen z knih, takže…“

„Ale co tu budu dělat? Nevím, jestli to sama zvládnu.“

Docela jsem se i bála. Vždy mi sama říkala, že když napíšu něco špatného, ohrozím celý svět a ne jen jeho život. Kdo mi tu bude pomáhat?

„Je tu pár možností. Ta první – odložíš knihu a nebudeš nic dělat. Druhá – než se vrátím, budeš jen číst. Třetí – vyměníš upíří knihu za lidskou.“

Odložit knihu a nic nedělat? To bych nezvládla. Nejsem na to zvyklá a ani si zvykat nechci. Jak by to se mnou poté dopadlo? Vždyť bych za pár let nebyla schopna dojít si ani na záchod!
Nic nepřipisovat, jen číst. Jenže to bych se pak nemusela nic naučit a taky… Jak dlouho bude Nancy pryč? Až dočtu celých sto let, nechci jen přihlížet. Chtěla bych zkusit psát.
Upíři… To je jedinečné stvoření mezi životem a smrtí. Jejich pocity jsou jiné, prý mnohem silnější. Lidská kniha je nudná. Lidi jsou falešní, zlí, kariéristi a pro své štěstí jsou ochotni jít přes mrtvoly.
Co teď? Proč vše musí být tak těžké?

„A jak dlouho budeš pryč?“ To by mi taky mohlo pomoct k rozhodnutí.

„To nevím, asi týden.“ To je paráda! Je to neuvěřitelná bichle, přeci jenom je to upír. To bych nemusela spěchat a ten den, dva bych mohla počkat a jen číst.

„Tak já beru možnost číslo dvě,“ zaradovala jsem se.

„Fajn, ale chci tě upozornit, že nesmíš brát knihu z knihovny – kniha by tě mohla potrestat.“

„Kniha by mě mohla potrestat?“ Co je to za hloupý vtip? Vždyť je to jen kniha, nebo snad ne?

„Budu se muset polepšit a být přísnější… nebo jsi sklerotická, Bello. To ti ještě nedošlo, že toto jsou jedinečné knihy?“

Ano, Bello, to ti mohlo dojít, kárala jsem se. Ale stejně by mě zajímalo, jak by mě mohla kniha potrestat.

„A jak…“ Nestihla jsem dokončit.

„Běž, Nancy, já jí to vysvětlím,“ ozvalo se za mnou. Nikdo se tu se mnou nebavil, vlastě on se tu nikdo s nikým nebavil, proto mě překvapilo, když se asi čtyřicetiletá paní připletla do našeho rozhovoru. Působila opravdu mile. Obdivovala jsem její práci – nikdy nebyla vidět s méně než dvěma knihami.

„Pojď, Isabello, ukážu ti co a jak.“ Otočila se ke mně zády a rozešla se ke společnému stolu uprostřed místnosti. Rychle jsem se rozloučila s Nancy a popoběhla k… té ženě. Sedla jsem si vedle ní a čekala, co se bude dít.

„Tak co?“ zeptala jsem se asi po deseti minutách. Celou tu dobu jsem seděla za stolem a pozorovala, jak si čte.

„Co bys chtěla?“ zeptala se.

„Já nevím, ale vy jste říkala, že mi ukážete co a jak. A jak se vlastně jmenujete?“

„Agnes. Tak se koukej a…“

„To se mám všechno naučit jen tím, že se na vás budu koukat? To raději nebudu nic dělat!“ zanaříkala jsem.

„A jak jinak by ses chtěla učit?“ Její podrážděný tón a výraz v obličeji mi dával najevo, že lituje té své nabídky s pomocí.

„Je mi to jedno. Stejně jste určitě nic zvláštního neudělala,“ odsekla jsem podrážděně a chystala se k odchodu.

„Tak to prrr! Já jsem zabila Hitlera!“ Upoutala mou pozornost. „Přesně tak. To já jsem dostala jeho knihu. Páni… To byl chlapík,“ zasnila se.

„Hitlera? Co je to za hloupost? On je z Evropy, takže ho musela mít na starost knihovnice z té oblasti. Tak to vám nevyšlo,“ zasmála jsem se. Ano, z Nancy se stala má kamarádka, ale to neznamená, že mě vůbec nic nenaučila. Že si celou dobu jen povídáme a drbeme všechny okolo – na to nejsem já ani ona.

„To si opravdu myslíš, že nás tolik bylo i tenkrát? Kvůli bojům jsme měly jen jednu základnu, takže jsme si vypomáhaly. Ale musím říct, že to bylo něco. Musela jsem vymyslet něco, jak ho nenápadně zprovoznit ze světa. Až Helgu napadlo spojit SSSR a USA – byla geniální!“

„Helgu? Za toto můžete vy?“ Už mě nemusela prosit, abych si sedla a poslouchala ji. Byla jsem tak příšerně zvědavá. Nenapadlo by mě, že by za ukončení války mohly knihovnice. Jestli toto dokážeme – potěš pánbůh.

„Helga byla knihovnice z Ruska, ale už není. Vzdala se své práce a pomalého stáří kvůli chlapovi. Ale zpět k té válce. Ano, mohly jsme za to my. Ne za začátek – to jsme nevěděly, že nějaký Hitler je. Až když se ujal vlády a vyhlásil válku. Jenže to už pak nebylo jednoduché. Nemohly jsme ho jen tak odstranit, to by bylo moc nápadné, víš? Dal nám spoustu práce.“

„Paráda?!“ zaradovala jsem se. „Jako ne to, že byla válka, ale to, co dokážeme.“

„Fajn. Už jsem ti něco řekla, tak mě nech pracovat. Klidně si jdi číst, ale zatím nic nepiš! Jen pod mým dozorem!“ přikázala mi.

S radostí přesunula knihu před sebe. Pohladila jsem kožené desky a začala otáčet stránky. Konečně jsem se dostala na stránku, kde jsem skončila. Edwardova přeměna byla odporná. Bolelo to a to jsem jen četla. Být upírem je možná fajn, ale přeměna je odporná.

Nenáviděl sebe, nenáviděl to, čím je. Mrzelo ho, že Carlisle, jeho nový společník a průvodce nesmrtelného života, litoval jeho přeměny. Ne, že by ho neměl rád, jen jeho sobeckost vyhrála nad rozumem. Nenáviděl upírství, přesto už nechtěl být sám. Splnil slib, i když měl denně svůj čin před sebou. Edward měl Carlislea rád. Už jako pacient si k němu vytvořil vztah. Teď ho bral jako svého nevlastního otce.

Kolikrát už spolu o tom mluvili a Edward se ho snažil uklidnit. Skrýval před ním své zoufalství, strach ze sebe.

„Opravdu ti nebude vadit, když tě tu nechám?“ ptal se ho.

„Jsi tu se mnou už týden. Je pochopitelné, musíš pryč. Bylo by to podezřelé,“ odpověděl mu Edward.

„Já vím, ale jsi novorozený. Je to jen týden od tvé přeměny. Zůstanu tady!“

„Zvládnu to. Jsme hluboko v lese. Je malá pravděpodobnost, že by sem zavítal nějaký člověk.“

„Neměl jsem tě přeměnit, Edwarde,“ uslyšel ve své hlavě Carlisleův hlas. Vyděšeně zíral na svého otce.

Jak jsem ho mohl slyšet, když se mu nehýbala pusa? Třeba… Třeba je břichomluvec. Když jsem byl malý, tak bratr statkáře to uměl a bavil tím lidi. To bude ono, uklidňoval se Edward ve své hlavě.

„Děje se něco?“ nechápal jeho otec.

„Ne… Nic, ale už si to přestaň vyčítat. Už kolikrát jsem ti řekl, ať si z toho nic neděláš.“

„Co? Proč teď o tom mluvíš?“ nechápal.

„Protože jsi řekl, že jsi mě neměl přeměnit.“

„Ale já nic neřekl.“ Oba dva na sebe nechápavě koukali. Nikdo nevěděl, co dělat, co říct.

„Co to s ním je? Třeba se u něj objevuje nějaký dar.“

„Myslíš? Ale už je týden po přeměně. Může se dar objevit tak dlouho po přeměně?“ ptal se Edward.

Carlisle měl pravdu. Opravdu v sobě Edward objevil dar – čtení myšlenek. Ačkoli se oba dva snažili dopátrat, proč se jeho dar objevil tak pozdě, nedozvěděli se to. Pro oba dva od té doby nastala nepříjemná změna. Carlisle si musel dávat pozor, na co myslí. Nesměl myslet na Edwardovu přeměnu nebo na krev, kterou vídává v nemocnici a Edward ve své hlavě pořád slýchával hlasy. Bylo to jako rádio, které se nedalo vypnout. Nedokázal rozpoznat, zda otec něco vyslovil nebo k němu dolétla pouhá myšlenka.

Ať už byl jakýkoli důvod, proč Edward dostal tento dar, nelíbilo se mu to. Nestál o to, chtěl být člověkem, nebo umřít. Jenže i ve smrti mu něco bránilo – Carlisle. Nemohl mu to udělat po tom všem, co si vytrpěl.

Jak někdo může takto trpět? Jak mohl přežít těch sto let? Nechápu, co nechtěl na čtení myšlenek. Bylo by fajn vědět něco, co se ještě nevyslovilo. No, prostě paráda! Já bych to brala hned – aspoň bych nemusela čekat, až mi někdo pomůže. Mohla bych číst knihy a přitom se do knihy nekouknout, vždyť by se mi přehrávaly myšlenky jako nahraná kazeta s textem.

Ať už to bylo jakkoli. Edward se mi zdál divný. Těš se, Edwarde, až dojdu na konec!

Tento trailer vytvořila kajka007. Jsem za něj i za ni moc vděčná. Moc ti děkuji.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 2. kapitola: