Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 6. kapitola

15.01.2012 (15:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2463×

Stála jsem s otevřenou pusou a přemýšlela. Špatně slyším? Vždyť když si knihovnice vybere knihu, tak je její po celý zbytek její existence nebo do konce knihy. Žádná kniha nemůže mít dvě opatrovatelky, protože by v tom byl zmatek a vyvolávalo by to zbytečné hádky.

„Není, je moje,“ pípla jsem. Byla jsem tu nová. Nevěděla jsem, čí je čí kniha, ale přeci by mi to některá z knihovnic řekla, ne?

„Huso hloupá!“ vyhrkla a natáhla se pro knihu.

„Ne!“ Knihu jsem rychle čapla do rukou a přitiskla si ji k hrudi. „Já ti ji nedám!“

„Dost!“ vložila se do toho Agnes a za ní stály všechny ostatní knihovnice z této základny. „Odejdi, Jasmin!“

„A to jako proč! Přišla jsem si pro to, co mi patří!“ Její tón se mi vůbec nelíbil. To, že tak mluvila se mnou, jsem chápala, ala že i s Agnes? Toto nedopadne dobře.

„Řekla jsem – odejdi!“ zakřičela poslední slovo. Jasmin mě nenávistně provrtala pohledem a odkráčela z místnosti. Na knihovnicích jsem moc dobře poznala, jak se jim ulevilo, když odešla.

„Kdo to byl?“ optala jsem se.

„Jasmin,“ odpověděla Nancy. Chytrá odpověď, ale já bych chtěla takovou, ze které bych pochopila, co tu dělá.

„Tak jinak – proč říkala, že je Edwardova kniha její?“

„Protože byla její,“ odpověděla mi. Mezitím se ostatní knihovnice vrátily ke svým knihám, takže jsem s Nancy zůstala sama.

„Tak proč mě kniha pustila ke čtení? A proč tak vyvádí? Můžeme ji mít společně,“ navrhla jsem. Sice se mi to protivilo, ale proč ne? Když tu nebude takové dusno jako před chvilkou.

„To nejde, byl by to malér,“ odpověděla mi, ale jen na poslední otázku. Proč mi neodpověděla i na ty ostatní? Zrovna jsem se ji na to chtěla zeptat, když k nám přišla Agnes, podala Nancy knihu a opět odešla.

„Co to…“ nestihla jsem doříct.

„Čti,“ nařídila mi a položila přede mě rozevřenou knihu.

Před dávnou dobou, kdy toto řemeslo knihovnice teprve začínalo, a lidí bylo na světě málo, žila knihovnice jménem Maria. Byla velice chytrá a moudrá a ostatní k ní s úctou vzhlíželi, donášeli jí různé dary při prosbě o aspoň trošku štěstí a matky ji prosily, aby si vzala jejich dcery na výchovu knihovnice. Jenže Marii se žádné dívky nelíbily. Vždy, když nahlédla do jejich knihy, zahlédla špatnou vlastnost, kvůli které se jimi nemohly stát – sobeckost, závist, nenávist vůči ostatním…

Jenže nic netrvá věčně a jedné chudé služce se narodila dcera Molly. Byla to velice krásná, chytrá a slušná dívka, pro kterou se Maria rozhodla. To ona jí bude dělat společnost a stane se její žákyní. Naučí ji číst, psát a starat se o životy druhých. A tak se i stalo. Molly byla velice učenlivá a ani se nestihla rozkoukat a v ruce držela svou první knihu. S radostí a očekáváním se nechala naplnit upířím příběhem. Byla knihou natolik okouzlena, že téměř nechodila spát, jíst… Byla hrdá, že ona je jeho opatrovnicí.

To se Marii nelíbilo. Neměla ráda ty krvelačné bestie, a proto se rozhodla zjistit, proč její svěřenkyně nechce dát knihu z ruky. Poslala Molly spát a knihu si vzala k sobě. Každou noc četla a četla a propadla jí stejně jako její svěřenkyně. Platonicky se do něj zamilovala, a tak pro něj chtěla to nejlepší. Molly byla velice všímavá dívka, a proto velice rychle zjistila, že není něco v pořádku. Netrvalo dlouho a stála před Mariou s otázkou proč.

„Zamilovala jsem se do něj,“ dostalo se jí odpovědi. Ještě žádné knihovnici se nestalo, že by se zamilovala do hrdiny její knihy, proto se obě dvě dohodly, že kniha bude společná. Společně napjatě čekaly, až se objeví nový řádek v knize, kdy budou moci něco dalšího připsat… A to byl ten problém.

Maria jednala zaslepeně. Natolik se nechala ovládnout city, že mu připisovala jen samé štěstí, ambice… Vytvořila mu mocný dar a respekt druhých.

Avšak Molly byla jiná. Nelíbilo se jí to – přeci jenom to není fér. Ne každý si to zaslouží a on už vůbec. To, co mu bylo připsáno, náležitě využíval a Mariou připsaná myšlenka o ovládnutí jejich světa se mu zdála více než lákavá.

Obě dvě se začaly hádat. Molly už nechtěla, aby Maria nahlížela do knihy, ale ona byla stále její kněžna. Nemohla knize poručit, aby se před ní zavřela. Využila jiných upířích knih a rozhodla se jejího milého zprovoznit ze světa. Vytvořila mocnou skupinu upírů a zaútočila. Jenže to byla chyba. I ona se právě zachovala zaslepeně. Nechala se ovládnout vztekem a nedošlo jí, že se Maria bude chtít pomstít.

Každá se snažila ovládnout co nejvíce knih, aby byla silnější. Zapojily do konfliktu upíry, vlkodlaky a lidi… Tolik lidí padlo kvůli krvi a tvoření armády. Tolik vlkodlaků zemřelo, až nezbyl téměř ani jeden. Na světě bylo tolik upírů, kvůli kterým vznikaly další a další boje o potravu.

Maria odolávala všem útokům, lstím, intrikám z nepřátelské strany, avšak lásce se neubránila. Rozhodla se, že se s ním setká, a tak se i stalo. Vylákala ho do lesa poblíž jejich sídla a čekala tam na něj.

„Vítej,“ přivítala ho slovy, jenže jí nedošla jedna podstatná věc – on je upír. Jen, co spatřil její sladce tepající tepnu, vrhl se po ní.

Jenže Molly tušila, že Maria něco chystá, tak se rozhodla ji sledovat. Byla schovaná kousek od nich a to neuteklo upírovi. Jen co do poslední kapky dopil Marii, vychutnal si i Molly. A tak už nic nebránilo, aby se Aro Volturi stal králem upírů…

„Páni!“ vydechla jsem.

„Ano, páni,“ zopakovala po mně Nancy. „Teď už víš, proč tu knihu nemůžete mít obě dvě. Nerada bych, aby se historie opakovala.“

„Co to je za knihu?“ ignorovala jsem její poznámku.

„Kniha dějin knihovnic.“

„Je parádní, někdy bych si ji chtěla přečíst. Co v ní všechno je?“

„Tak na to zapomeň. Ještě by tě mohla navést ke špatným věcem. Budu ti ji dávat číst postupně, když budeš potřebovat nějaký příběh pro tvé rozhodnutí.“

„Fajn,“ zašeptala jsem zklamaně. „A co ta Jasmin? Jakou roli má v Edwardově životě? Jinak to nechápu…“

„Ona byla její majitelkou, ale to už jsem ti říkala…“ Přerušila jsem ji.

„Ale říkala jsi, že kniha patří opatrovnici do konce jejího života nebo jejího svěřence, ne?“

„Dostala za své zaslepení trest – byla ve svém pokoji uvězněna pět let. Dnes byla propuštěna.“ Trest za své zaslepení? Nevěděla jsem, že se něco takového děje.

„Za co?“ nechápala jsem. Vždyť mi sama říkala, že nevadí, když něco zvorám, že si můžu hrát s osudem druhých, jak chci.

„Kvůli Edwardovi…“ Opět jsem ji přerušila.

„Edwardovi?!“

„Ano. Jak sis všimla, tak je pořád sám. Za svůj dlouhý život se nikdy nezamiloval, ani do krásné Rosalie. Tak to je její práce. To ona mu připisovala nechutné myšlenky. Četla knihu každé dívky, která by mohla zdolat Edwardovo srdce a zbavila se jí – udělala z nich sobecké dívky, často sexu chtivé a kolikrát je rovnou zabila. Chtěla ho pouze a pouze pro sebe. Stejně jako Maria Ara.“

„Proboha…“

„Ano, a proto vy dvě nemůžete mít stejnou knihu. Nic proti tobě, Bello,“ přerušila mě tentokrát ona.  „Teď je kniha tvá, nedávej ji jí, hlídej ji… Až poprvé něco připíšeš, kniha pozná nového majitele a jiná knihovnice už ji nebude moct přečíst.“ Snažila jsem se její pokyny zarýt do hlavy. Přeci jenom se mi budou hodit.

„Ještě něco?“ Mohla by mi dát přečíst ještě nějaký zajímavý příběh.

„Ne, klidně pokračuj ve čtení.“ Opět jsem tu zůstala jen já a kniha. Strašně se mi ulevilo po zjištění, že je jen moje. Vědomí, že po připsání i jen pouhého jednoho slova bude už jen moje a nikdo mi ji nesebere. Ano, platonicky jsem milovala Edwarda, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že to nedojde tak daleko jako u Marii nebo Jasmine.

Teď jen budu muset zjistit, jestli Aro ještě žije. Docela by mě zajímalo, jestli ještě žije, jestli je pořád vládce a… Prostě jak dopadl jeho příběh. Taky jak mohl okouzlit, pobláznit tak zkušenou knihovnici. Je to vůbec možné?

Začala jsem se bát. Co když se mi skutečně stane to, co těm dvěma? Nechci tak dopadnout. Možná bych měla knihu na chvilku odložit a vzít si i někoho jiného pro zpestření. Aspoň bych nemyslela jen na Edwarda. Měla bych jistotu, že jím nebudu posedlá. Jenže koho si vybrat? Nechci nic akčního. Nejraději bych si vzala knihu obyčejného člověka, kterému bych se nemusela tolik montovat do života. Je to až moc těžký.

Prásk! Ozvala se vedle mě rána. Lekla jsem se tak, až jsem nadskočila a prudce se otočila.

„Fuj! Ty jsi mě vyděsila!“ vyhrkla jsem.

„Kdo se leká, nemá čisté svědomí.“ Na to jsem nereagovala. Nepřátelsky jsem si ji měřila a čekala nějaký její pokus o sebrání knihy. Ale tak se nestalo. Rozevřela si nějakou knihu a četla a četla. Kdybych před chvilkou neviděla ten její výstup, tak bych si myslela, že je to milá a fajn holka.

Uvidíme, co všechno se bude s jejím příchodem dít…

Tímto bych vás všechny chtěla vyzvat ke komentování. Já vím, komentářů je zatím dost, ale bojím se, že se na povídku vykašlete. Chtěla bych znát váš názor, nápady... prostě cokoli. Děkuji.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 6. kapitola: