Tento díl je trochu kratší, než bych chtěla, ale bohužel na to nemám víc času, tak aspoň tohle ... Určitě zkusím přes víkend něco napsat a dát to sem. :-)
10.10.2009 (16:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2460×
EDWARD
Chvíli jsem tam jen tak stál na hranici La Push a mou hlavou pluly myšlenky. Některé nebyli ani moje, ale nebyly mi ani cizí…Alice…našla Bells. Její hlavou prolétl útržek vize, ve které spadne a…zemře.
Obrovskou rychlostí jsem se rozběhl na místo, kde by ty dvě měly být. Nemusel jsem ani sledovat jejích pachovou stopu, prostě jsem utíkal, kam mě to táhlo. Doběhl jsem právě ve chvíli, kdy se do těla Bells opřel silný vítr, ona ztratila rovnováhu a přepadla. Nad ničím jsem nepřemýšlel a skočil za ní. Ještě než jsme stihli dopadnout oba do vody, tak jsem ji zachytil. Dopadla na mou hruď zároveň ve chvíli, kdy jsme se ponořili pod rozbouřenou hladinu moře. I pro mé tělo to byl obrovský nápor a co teprve pro Bellu. Nedovedu si představit, že skočila sama. Byla by to pro ni jistá smrt a její tělo by odneslo moře. Snažil jsem se vyplavat na hladinu, ale pokaždé, když se mi to povedlo, tak nás smetla další nárazová vlna. Co nejrychleji jsem se dostal ke břehu, položil Bellino bezvládné tělo na písek a pokoušel se jí vzkřísit. Prováděl jsem srdeční masáž a dýchání z úst do úst. Mezitím doběhla Alice. Podíval jsem se na ni a pochopil i bez čtení myšlenek, že se nemám vzdávat…jako bych se někdy vzdal.
Po dalším páru umělých nádechů se konečně probrala…
BELLA
Všude kolem mě bylo samé světlo. Myslela jsem, že až umřu, tak se dostanu do pekla nebo prostě někam, kde bude jen tma…zvlášť teď po tom, co se mi stalo.
Snažila jsem se zahlédnout něco…cokoli v této nekončící tmě, ale marně… nikde nic nebylo, jen to světlo oslňovalo…možná, že by i ta tma byla lepší než tohle…
Najednou mě něco srazilo na kolena. Nemohla jsem popadnout dech…začínala jsem se dusit, jako bych polykala vodu. Mé tělo zaplavila obrovská bolest spolu se zimnicí a ukrutnou horečkou. Jak můžu vůbec cítit tolik věcí najednou? To snad ani nejde…ale tak nějak bych si představovala smrt, jenže něco mi bránilo odejít pryč z tohoto světa…něco mě táhlo zpátky do toho reálného…do toho krutého světa, který umí jen ublížit a nechat to tak…
Pevně jsem tiskla oči k sobě, když bolest ustupovala až úplně povolila. Důkaz toho, že stále žiji byl, že jsem ze sebe vykašlávala vodu. Až jsem si byla jistá, že víc vody v sobě nemám, tak jsem teprve otevřela oči. Nade mnou seděl Edward a jejho úsměv byl roztáhlý od ucha k uchu. Opravdu jsem se dostala do pekla… do pekla, kde mě bude Edward neustále mučit tím, co mi může udělat a co mi udělal. Uslyšela jsem malé odkašlání a otočila se po něm. Ale proč by byla Alice také v pekle? Počkat..já jsem živá přece…takže…
PLESK!!
Co nejvíce jsem se napřáhla a dala Edwardovi facku celou svou silou co jsem měla…jeho úsměv zmizel…a vystřídaly ho ztmavlé oči…oči zabijáka.
Nahnal mi strach, ale to nebylo teď to nejsilnější…v ruce, kterou jsem mu vrazila facku, mi ostře pulzovala bolest a ucítila jsem tu známou vůni mé krve…myslela jsem, že z toho omdlím, ale nehybný Edward, který mě děsil svým nepřítomným výrazem mi to nedovoloval. Co se teď stane? Co bude se mnou? Bude tohle můj konec? Konec z rukou Edwarda? Ještě nikdy jsem ho tak nebála…neměla jsem důvod…ani poprvé když jsme spolu měli hodinu biologie…teď je to něco jiného. Nikdy jsem ho nevystavila tak přímo své krvi….ne takhle…nikdo tady nebyl…ani Alice, která by ho případně zastavila…proč vlastně odešla…jestli mě Edward zabije tak odcházet nemusela…leda by věděla, že to překoná.
„Edwarde,“ zkusila jsem na něj promluvit, ale ani se nepohnul.
„Edwarde, bojuj s tím prosím.“ Jeho oči kmitly na mou tvář a poté k mé ruce, kterou už jsem neviděla. Potom se jeho oči zase přemístily k mé tváři a zavřel je. Trochu se mu uvolňovaly napnuté svaly. To byla dobrá známka toho, že se snaží s tím bojovat. I když jsem si přála zemřít, tak ne tímto způsobem…i když musím přiznat, že i tohle mě napadlo, ale teď když se to mohlo stát skutečností, tak jsem si tohle nepřála.
Bylo mezi námi nepříjemné a tíživé ticho, které přerušovalo jen mé dýchání. On naštěstí ani nedýchal, ale jeho tělo bylo už uvolněnější. Ve skrytu duše jsem doufala, že překonal tu nejhorší část sebe samého. I přesto všechno co se stalo jsem chtěla teď už žít…nestojí to za to, abych zemřela…pokud se to má stát tak se to stane…i když pro Edwarda bych udělala cokoli…i když je tady otázka…opravdu cokoli??
EDWARD
Když se probrala a odkašlala ze svých plic vodu, která tam nepatřila, tak konečně otevřela oči. Byl jsem rád, že je v pořádku, ale to co udělala, jsem nečekal. Dala mi facku, ačkoli jsem to skoro necítil, tak jsem věděl, že do toho dala celou svou sílu. Jenže to horší přišlo potom. Uslyšel jsem křupnutí kostí a hned na to vůni její krve. Způsobila si o mě otevřenou zlomeninu.
Celé mě tělo ovládal instinkt, všechny svaly v těle se napnuly. Stáhl jsem čelist k sobě a okamžitě přestal dýchat, ale i přesto jsem její vůni vnímal celým tělem, jakoby naplnila každou buňku a nepouštěla se.
,Promiň Edwarde, la nezvládnu to musím jít. Věřím ti.‘ A s těmito myšlenkami se vypařila jako pára nad hrncem. Neměl jsem ji to za zlé, kdybych mohl, tak bych také utekl, ale mé tělo mě odmítalo poslechnout. Bylo naprosto ztuhlé, jediný pohyb, který by mi v tu chvíli dovolil by byl pohyb k Belline ruce a to jsem nemohl…nechtěl…nikdy bych si to neodpustil.
„Edwarde…Edwarde, bojuj s tím prosím.“ Pohlédl jsem ji do tváře, ale když jsem uviděl v jejích očích obrovský strach musel jsem svůj pohled odvrátit…padl na její zlomenou ruku, ze které tekla krev… musel jsem se podívat znovu na ní, abych zahnal myšlenky na její krev…musím ji co nejrychleji dostat za Carlislem ebo vykrvácí. Ale budu schopen odolávat celou dobu co ji ponesu? Nezbývá mi nic jiného…nechci o ni přijít…přece nejsem takový slaboch, abych se nechal vládnout.
Vzal jsem ji opatrně do náruče. Viděl jsem, že bedlivě sleduje každý můj pohyb a strach jí neopouští….věděl jsem, že je to i kvůli mým očím, sám si moc dobře dokážu představit jak teď můžou vypadat…a ve skutečnosti to může být ještě horší, zvlášť když se mě bojí tak, která se mě nikdy nebála i když jsem chtěl…
Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 11:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!