Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 23

09.11.2009 (12:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1662×

ÓDRY
Už po pěti minutách jsem se strašně nudila. Nasadila jsem si do uší sluchátka od mě mp3 a sledovala jsem ty nudné lidi, kteří kolem mě jen tak procházeli, kdyby jen tušili, kolem čeho právě prošli, tak by nešli tak pomalu, klidně, ale utíkali by s hrůzou v očích i hlase co nejrychleji a co nejdál. Ti lidé jsou tak nudní. Co takhle je trochu popohnat? Vždyť za chvíli odjíždím, tak na mě nepadne podezření a navíc nebudou svědci, kteří by něco mohli prozradit, bude to čistá práce. 

Zvedla jsem se a pomalu ladným krokem jsem si to zamířila směrem na toalety. Cestou jsem si vyhlížela kořist, takovou, která by mě aspoň na těch pár minut zabavila a takovou, která by svou smrtí vzbudila rozruch víc než na pár hodin.
Našla jsem ideálního kandidáta, ideální oběť. Byl to mladý kluk, no musí přiznat, že pro kluky mám tak nějak slabost a hlavně když se do jejich krve dostane dostatek adrenalinu nebo vzrušení, tak pak chutnají ještě lépe. Už ani nevím, kdy jsem naposledy měla lidskou krev. Kvůli tomu, že jsem chtěla žít mezi lidmi jsem musela změnit návyky, ale teď už není důvod.

Zastavila jsem se kousek od něj. On na mě hleděl jako na obrázek, dívala jsem se mu do očí a do mysli mu našeptávala, aby se vydal za mnou. Procházela jsem kolem něj a letmo a jemně jsem se dotkla jeho ruky a poslouchala, jak se mu rozbušilo srdce. Šla jsem dál od něj a on se po mně otočil a rozešel se pomalu za mnou. Šel nejistě a pořád se ohlížel po skupince lidí, které opouštěl. Z jeho mysli jsem se dozvěděla, že tam má i snoubenku. Jak milé. Jak říkám, ideální oběť na mé pobavení. Má smůlu, že je dnes na špatném místě ve špatnou chvíli. 
Když byl jen kousek ode mě, tak jsem zapadla na dívčí záchody, protože jsem věděla, že tam bude volno. Zalezla jsem za dveře a jen co vkročil, tak jsem za ním přibouchla dveře a pomalu si ho obcházela ze všech stran a on přede mnou couval. Tak jak to dělává šelma bezbranné kořisti. Ani šelmy nemají slitování, stejně tak lidé a upíři. Už neměl kam couvat, narazil do zdi. Došla jsem k němu a políbila ho na rty, nebránil se, stejný jako všichni muži. Hladově jsem ho líbala a když myslím, že hladově, tak to myslím smrtelně doslova. 
Chystal se vykřiknout, tak jsem mu zlomila vaz, jedním jednoduchým pohybem jsem ukončila jeho život. Byla by škoda nechat ho tu jen tak se povalovat. Pořád jsem ho držela a tak jsem se mu zakousla do krku a sála, dokud byla krev teplá. Jak nádherný to byl pocit, po tak dlouhé době opět okusit to co jsem si odpírala. Nechápu jak jsem to mohla vydržet a pro co? Naprosto pro nic. Byla to blbost, proč si odpírat něco, co mi dopřává takovou slast jako nic na světě. Neexistuje důvod tohle dělat, už nikdy.

Když jsem z něj vycucla poslední kapku krve, tak jsem ho tam pohodila jako kus masa. Masa, který pro mě už nic neznamená a neznamenal ani předtím, je to jen potrava. Vytáhla jsem si z kapsy kontaktní čočky, které jsem u sebe nosila pro případ nutnosti a nasadila jsem si je. Když jsem odcházela tak jsem ještě stoupla na jeho mrtvolu a slyšela jak pod tím náporem prasklo pár kostí, jak krásný to zvuk.

Šla jsem zpět na místo, kde jsem stála původně a čekala, jestli někdo půjde na dívčí záchody, ale nikdo se tam nechystal, tak jsem tomu musela pomoct. Přece si nenechám zkazit zábavu, když už jsem s tím začala. Dostala jsem se do myslí té jeho snoubenky a vnutila ji, že musí neodkladně na toalety. Dál už to šlo samo a nenásilně. Ozval se srdceryvný výkřik a hlasitý nářek zhrzené ženy. Víc jak půlka letiště se běžela podívat co se stalo. Ta lidská zvědavost. Chtěla jsem se jít podívat také na to, jak moc se to na ni podepsalo, ale něčí silná ruka mě chytila za paži a odtáhla do stínu, kde nikdo nebyl.
“Co si k sakru myslíš, že děláš? Zbláznila ses? To nás chceš prozradit? Za tohle bych tě měl nechat potrestat a ty to moc dobře víš!” Jeho hlas bych poznala kdekoli, ale nemohla jsem uvěřit tomu, že je tady a hlavně jsem nemohla pochopit proč je zrovna tady.
“Aro? Co tady děláš? Nemáš být v Itálii? Vždyť je to pro tebe nebezpečné, měli bychom pryč.”
“O to se ty nestarej, tys toho nadrobila víc než dost, jsem tu soukromým letadlem, takže si vezmi věci a následuj mě.” Uposlechla jsem a šla si pro věci, které mi už bral jiný upír, tohohle jsem neznala, asi musel být nový. Jen jsem mu poděkovala za pomoc a poslušně jsme šli oba za Arem. Cestou jsem si všimla, že občas se kolem mihne další upír, asi Arův bodyguard. Přece jen by sám nikam nejel, na to je moc důležitý.
Došli jsme k letadlu, kde jsme se všichni usadili a letadlo vzlétlo. Nikdo nemluvil a vypadalo to, že ani nebude, tak jsem si nasadila na uši opět svou mp3ku a poslouchala zbytek cesty.

ALICE
Ještě jsem si musela zařídit pár věcí a když jsem přišla domů, tak u dveří stál akorát Carlisle. Stál strnule. Rozhodoval se co bude dělat, protože jsem neviděla jeho budoucnost. Zvažoval, zda to má říct Esme, to byla ta horší varianta, nenesla by to dobře, možná ještě hůř než Bella. 
Šla jsem k němu a položila mu ruku na rameno a zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu, nechtěla jsem mluvit, protože by nás v domě slyšela. Jen skloupil hlavu mezi ramena a rozešel se, rozhodl se. Neřekne jí to. Věděla jsem, že ho to trápí, nechce před ní mít tajemství, ale někdy je lepší mlčet, než říct něco co by tomu druhému ublížilo. 
“Carlisle, ještě ti něco musím říct, poletím do Denali. Zajdu si na lov a pak pojedu na letiště, nebude to na dlouho, jen mám prostě takový neodbytný pocit, že tam prostě musím jet.”
“Alice víš, že plně důvěřuji tvým vizím a tým rozhodnutím, bude se nám stýskat a doufám, že se brzy vrátíš.” Ze dveří vyběhla Esme a stiskla mě ve své náruči.
“Budeš mi chybět Alice, ale slib mi, že se co nejdřív ozveš?!”
“Jistě mami, budu vás o všem informovat, ale už musím jít, abych stihle let. Mějte se a nebojte ozvu se vám.” S těmito slovy jsem se rozběhl do lesa na lov. Sice jsem nebyla nijak moc hladová, ale pro jistotu jsem nechtěla nic podceňovat. Stát se může cokoli a já se poslední dobou ve svých vizích moc nevyznám.

Po lovu jsem se rozběhla směr letiště, byla jsem tam za pár minut, na kraji lesa jsem zpomalila a zpoza stromů jsem vyšla už lidskou chůzí. Koupila jsem si letenku a čekala na let, který startoval za půl hodiny.
Cesta proběhla bez jakýchkoli problémů, jen jsem měla pocit, že mě někdo neustále pozoruje, ale když jsem se rozhlédla, tak jsem si ničeho zvláštního nevšimla.
Po přistání jsem si sehnala auto a vyrazila na cestu, věděla jsem, že na mě už budou čekat a taky že ano, byli nastoupeni před domem. A nejen oni.

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 23: