Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelné Stmívání 12 - Jany pohled

09.02.2011 (16:30) • NatashaBedlife • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1243×

„Asi jsem něco našel!“ Na nic jsem nečekala a vyběhla schody do Carlisleovy pracovny. Seděl tam v rohu a na klíně měl jednu z těch knih. Doběhla jsem až k němu a on poklepal na jeden odstavec. Začala jsem si to tedy číst:

„Bylo jich celkem pět. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se sem dostali. Museli jsme je co nejrychleji vrátit zpátky, jinak by to mohlo ohrozit náš vzestup. Nechal jsem zavolat Petera, který měl tohle všechno na starost. Měl se postarat o to, aby se sem nikdo nedostal. Jenže selhal. Byl řádně potrestán a jeho zástupce nastoupil na jeho místo. Doufám, že bude schopnější a nezapomene na tu nejdůležitější část ze všech. Tu, kterou Peter tolik urychlil.“ Zalapala jsem po dechu.

„Přeložila a pochopila jsem to správně?“ Hlas se mi třásl. Opravdu by to bylo tak jednoduché? „Volturiovi vědí o tom, že jsou v knize a dokonce i to, jak cestovat tam a zpět… Zůstali tu, protože tu mají obrovskou moc a v podstatě vládnou obou světům, v podstatě mohou cestovat, kdy se jim zachce.“ Nikdo nic neříkal. Musíme do Volterry!

Carlisle a Edward odešli do obýváku a začali zajišťovat letenky.

Mezitím došlo na loučení s Bellou. Vrhla se mi kolem krku a začala vzlykat. Já na tom byla úplně stejně. Za tu dobu se z nás staly opravdové kamarádky. Pak se loučila i s Katkou. Jaspera málem trefilo, když viděl, jak na Katku skočila, a obával se, jestli se ovládne, ale ta to zvládla na jedničku. Sice byla dost překvapená, ale nakonec jí taky objala. Když ji pustila, loučili jsme se s ostatními. Sice bylo jejich obětí železné, ale já tolik brečela, že mi to bylo jedno. Byla to naše druhá rodina. A my byly jejich další děti a sourozenci. Dokonce i Jasper mě objal. A to pořádně. No a Emmett se mnou málem prorazil strop.

„Letadlo nám letí za pár hodin,“ oznámil Edward. Šly jsme si tedy zabalit. Jelikož jsem byla „jenom“ člověk, trvalo mi to déle než Katce, a tak mi přišla na pomoc. Chtěla jsem si s ní promluvit ještě předtím, než odjedeme. Sedla jsem si na postel a poklepala na místo vedle sebe.

„Myslíš si, že až se vrátíme, bude všechno jako předtím?“

Katka chvíli váhala s odpovědí. „Nevím. Asi ano. Teda, chci říct, že budeme pořád bláznivé a praštěné akorát se zážitkem, na který budeme dlouho vzpomínat,“ odpověděla. Měla pravdu. Na Culleny a Bellu budu vzpomínat pořád. Drcla jsem do Katky ramenem a zvažovala, jestli se mám na to zeptat. Nakonec jsem sebrala odvahu.

„Myslíš, že budeš stále upír?“ Katka na mě vyvalila oči a pak odpověděla.

„Myslím, že ano.“ Přesně toho jsem se bála. Jak to řekneme lidem? Nebo spíš, jak to před nimi utajíme? A co já?

„Tak, a teď mě poslouchej. Nikdy nedovolím, aby to ohrozilo naše přátelství, a co je ještě důležitější, nikdy ti neublížím.“ Objala jsem ji.

Pak mi balila věci a já mezitím usnula. Ani nevím, kolik bylo hodin, když mě budila, že už musíme vyrazit.

V autě bylo ticho jako na pohřbu. Esmé, Alice, i Rose, se kterými jsme jely, se až moc soustředily na cestu před sebou. Jenom Alice občas otočila hlavu od řízení a hodila na nás smutný pohled. Pak se zase věnovala řízení. Cítila jsem se jako prase před porážkou. Hrozně. Je velká pravděpodobnost, že nás do našeho světa nevrátí. Ale kdo mohl být Peter v našem světě? Náš učitel na IKT (Informační a komunikační technologie), který si o sobě myslel, že je pánem světa. Nebo hlídač na intru? Vadilo mu, když jsme se vrátili jen o minutu později, než jsme se domluvili. Byl fakt hroznej. Ale to na všechny. No, a co ten bezdomovec? Jak nám chtěl věštit budoucnost? Ten by to mohl být.

„Jani, musíme už jít. Jinak nám uletí letadlo.“ Opravdu jsem se hodně zamyslela.

„Jo, už jdu.“ Katka mi pomohla z auta, protože mi trochu zdřevěněly nohy. Carlisle a Jasper šli napřed, aby nám vyzvedli letenky. Cítila jsem se opile. Takže jsem si cestu do Volterry vůbec nepamatovala. Zato Volterský hrad až moc dobře. U brány nás uvítal nějaký upír.

„Vítejte ve Volteře. Aro bude určitě rád, žes ho poctil svou návštěvou. A dokonce neseš dáreček? No, to je milé. Aro sice už jedl, ale desert nikdy neuškodí,“ řekl ten upír a mlsně se na mě podíval. Otřásla jsem se strachy. Katka začala vrčet.

„To není zákusek. Je tu s námi, takže se k ní budete chovat jako k sobě rovné,“ zachraňoval situaci Carlisle.

„To se ještě uvidí. Jinak já jsem Felix. Pojďte dál. Aro už čeká.“ Vešli jsme dovnitř. Bylo to tu jako v nějakém muzeu. Vitríny s různými vázami, knihami a dokonce i šaty. Šla jsem uprostřed skupinky jako nějaká celebrita, ale tak důležitě jsem si vůbec nepřipadala. Katka mi tiskla ruku, přesto jsem cítila zvláštní pocit, který mi radil, abych odsud co nejrychleji zdrhla. Měla jsem ho poslechnout.

Vešli jsme do kruhové místnosti se třemi trůny. Krajní byly obsazené a prostřední prázdný. Vtom jsem ucítila ledový dech na svém krku. Otočila jsem se a očekávala, že tam budou Culleni, ale ty drželi nějací upíři u zdi. Místo nich tu stál upír ve velmi drahém obleku.

„Kohopak to tu máme?“ zašeptal a zmizel. Klepala jsem se strachy, přesto jsem se otočila a hledala ho. Nebyl nikde.

„Tady jsem.“ Ucítila jsem znovu dech na svém krku, tak jsem se otočila. Byl tam. Jeho červené oči mě provrtávaly skrz naskrz. Se srdcem někde v krku jsem se podívala směrem ke Carlisleovi. Netvářil se zrovna nadšeně. Takže to bude asi všechno na mně.

„Jmenuji se Jana Jindrová. A Vy?“ Trochu se mi klepal hlas, ale Jasper na mě posílal vlny klidu. Tudíž jsem mohla jasně uvažovat.

„Moc rád tě poznávám. Já jsem Aro Volturi.“ Otočil mě k trůnům a pokračoval. „Támhle jsou moji bratři. Nalevo sedí Marcus a napravo Caius. Ty dvě děti u mého trůnu jsou Alec a Jane... A támhle jde David. Davide, odvedeš naše hosty do pokojů. Já si ještě popovídám tady s Janou a Carlislem.“ Katce, ani ostatním se to zrovna dvakrát nelíbilo, ale přesto odešli. Aspoň že tu se mnou zůstal Carlisle.

„Takže, za co vděčím tvé návštěvě?“ zeptal se Aro Carlislea a podal mu číši s červeným vínem. Teda to jsem si ze začátku myslela. Pak mi Carlisle řekl, že to byla lidská krev.

„Chceme se tě zeptat na něco důvěrného.“ Aro na někoho kývl a pak byla tma. Proudila jsem se ve velké posteli a nade mnou se skláněla Alice a Esmé.

„Co se stalo?“ zašeptala jsem a olízla si rty. Měla jsem hroznou žízeň.

„Omráčili tě. Přinesl tě sem David a pak poslal pro vodu. Prý ji budeš potřebovat,“ vysvětlila mi vše Esmé a Katka mi podala sklenici s čistou vodou. Skočila jsem po ní a vypila do dna.

„Už se vrátil Carlisle?“ Vzpomněla jsem si, že spolu něco důležitého řešili.

„Ještě ne. Ale je v pořádku,“ oznámil mi Edward. Vtom někdo zaklepal. Seskočila jsem z postele a chtěla jít otevřít, pěkná blbost, když jste v pokoji plném upírů, kteří to udělali dřív, než jsem se vůbec zvedla, ale zamotala se mi hlava.

„Wow, to jsem trochu přehnala.“ Počkala jsem, až mi hvězdičky zamávají na rozloučenou, a zaměřila zrak na nově příchozího.

„Jak se cítí naše omráčená?“ zeptal se nově příchozí. Podívala jsem se s otazníky v očích na Katku.

„To je David. Přinesl tě sem,“ vysvětlila a stoupla si přede mne.

„To je v pořádku, já jí neublížím. Sice se živým lidskou krví, ale takovou dívku bych nemohl jen tak vysát.“ Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako kompliment, nebo jako urážku. Raději jsem se tvářila neutrálně.

„Mám se dobře. Děkuji za pomoc.“ Naštěstí jsem nezapomněla na slušné vychování a odpověděla mu na otázku, kterou položil, když sem přišel.

„Jsem rád, že jsem ti mohl být nápomocen. Kdyby cokoliv, stačí říct. Arrivederci!“ Políbil mi ruku a odešel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se celá zaskočená.

Autor: NatashaBedlife (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelné Stmívání 12 - Jany pohled: