Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelné Stmívání 2 - Jany pohled

20.05.2010 (11:45) • NatashaBedlife • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1284×

2. KAPITOLA 

POHLED JANY

Někam jsem padala. Snažila jsem se zavolat na Katku, ale z úst nic nevyšlo. Všude kolem mě blikala světýlka jako na kolotoči. Tak jsem si připadala. Chvíli byla tma, pak zase moc světla. Chvíli mi byla zima, potom zase velké horko. Takhle se to pořád střídalo. Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná sekundy, možná hodiny, ale když jsem se zase vzpamatovala, rozhodně se toho hodně změnilo.

Pomalu jsem otevřela oči. Kde to jsem? Vedle mě seděla Katka a rozhlížela se. Položila jsem jí ruku na rameno, abych ji na sebe upozornila, jenže ona se lekla a začala ječet.

„Klid, to jsem já,“ oznámila jsem jí a sundala druhou ruku z její pusy. Katce se viditelně ulevilo. Zhluboka se nadechla a pak zase vydechla. Mezitím jsem se rozhlédla kolem, abych mohla lépe zmapovat okolí. „Nevíš, kde to jsme?“ zeptala jsem se a dál si to tu prohlížela.

„No, s jistotou ti mohu říct, že na intru rozhodně nejsme. Ve škole taky ne. Vůbec, myslím si, že nejsme v Česku,“ odpověděla mi Katka. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem to pochopila. „Jsme v knížce!“ vydechla Katka. Podívala jsem se na ní. Mísilo se ve mně mnoho pocitů.

„Myslíš, že jsme ve Stmívání?“ zeptala jsem se šeptem.

„Jo,“ odpověděla mi hned Katka také šeptem.

Dívaly jsme se s Katkou té druhé do očí, dokud nezačalo zvonit. Ani jedna z nás to nečekala, a tak jsme se pořádně lekly. Stouply jsme si na nohy. Katka se rozhlížela kolem a já mezitím studovala nástěnky. Ještě že jsem se ve škole učila angličtinu a ne němčinu. Aspoň jsem si mohla vše přečíst. Většina lístků tvořily inzeráty. Pak mě upoutal jeden větší na vedlejší nástěnce. Chytla jsem Katku za ruku a ukázala na ten plakát. Katka ho sjela očima a potom se na mě podívala. Protočila jsem oči a poklepala na jeden řádek. Katka se tedy na plakát znova podívala a ten řádek si pořádně přečetla. Znova se na mě podívala a v očích se jí mihly otazníky. Kývla jsem. Katka se na sekundu zamyslela. Pak mě otočila a nenápadně ukázala na jednoho kluka -  Edwarda Cullena. Zalapala jsem po dechu.

S Katkou jsme uvažovaly, jak se s ním spojit. Pak mě napadlo, že bychom ho mohly kontaktovat v myšlenkách. Katce se ten nápad zalíbil. Edwarde Cullene, jestli jsi upír, tak se na mě otoč! Zhluboka jsem vydechla. Většinou myslím na více věcí na jednou, a tak pro mě bylo dosti namáhající soustředit se jen na jednu věc. Zabralo to, protože se otočil na mě a z očí mu šlehaly blesky. Ajaj! Asi jsem měla říct něco jiného. Katka mě hned chytla za ruku a táhla pryč. Bohužel Edward šel za námi.

„Co jsi mu proboha řekla?“ zeptala se mě Katka a v hlase jí zněl strach. Není se čemu divit. Naštvaný upír je jako časovaná bomba. Nebo hladová. No, rozhodně ani jedno jsme zažít nechtěly.

„No, jestli jsi upír, tak se na mě otoč,“ odpověděla jsem jí a hodila psí oči. Ty na ní vždycky působily. Jen protočila oči a dál pokračovala.

Před námi se objevil Emmett. Úplně mě to vykolejilo. Taková hora svalů. Klidně by mohl hrát box. Útočníci by padali k zemi jako domeček z karet. Katka si ho ale nevšimla a vrazila do něj. Došlo mi, jak jsem se svými 158 centimetry oproti němu malá. Polkla jsem na sucho a silněji zmáčkla Katce ruku. Tím jsem jí vždy dala najevo, že se bojím. Jenže ona na tom byla úplně stejně. V tom se vedle Emmetta objevila kouzelná víla s dlouhým, zlatým závojem. Rosalie. Začaly se mi podlamovat kolena a moje už tak nízké sebevědomí se propadalo do západního Německa. Na poslední chvíli jsem ho ale zachytila a držela. Katka se otočila a já pomalu taky. Ze zadu se řítil zbytek rodiny - Alice, Jasper, Edward.

Konečně jsem se dost vzpamatovala, abych mohla hýbat i zbytkem těla, a tak jsem se snažila ještě vykolejenou Katku protáhnout kolem Emmetta. Jenže ten nám znovu zastoupil cestu. Podezřele se usmíval.

„Doufám, že nejsou žíznivý,“ pošeptala mi Katka.

Nechápu, proč jsem to udělala, ale celá tahle situace mi přišla vtipná, a tak jsem se začala neskutečně smát. Všichni na mě koukali, jako kdyby jim někdo hodil beton na nohy a oni jenom valili oči jako v animovaných pohádkách. To mě nutilo smát se ještě více. Mezitím k nám došel i zbytek. Až teď jsem si uvědomila, co vlastně na sobě s Katkou máme. Pyžama! Katka to měla dobrý, měla tepláky a tričko s nápisem „Hallo America!“ a pod tím byla žirafa s kufrem, jak vystupuje z lodi u sochy Svobody. Já už to měla horší. Červené, téměř průsvitné šatičky skrývaly jen to nejdůležitější.

Teprve teď mi úsměv zamrzl na rtech. Celá rudá jsem se podívala na Emmetta. Teď jsem pochopila, proč se tak debilně smál. Emmett měl úplně černé oči. Začala jsem zhluboka dýchat. Buď se mi vrhne po tepně, a nebo se můžu rozloučit s panenstvím. Nenápadně jsem drbla do Katky a ukázala na naše oblečení. Taky už jí svitlo. Nejdříve si prohlédla sebe. Oddechla si a pak se opatrně podívala na mě. Sjela mě pohledem a začala se smát. Já tam stála a snažila se i se svým svědomím do toho západního Německa opravdu propadnout. Ale ani jednomu z nás se to najednou nedařilo. Otočila jsem se po všech přítomných. Emmett nebyl jediný, kdo měl černé oči. Stejně na tom byl i Edward a Jasper. Rosalie se na nás dívala s nenávistným pohledem. Zato Alice se usmívala jako sluníčko.

Začalo zvonit na hodinu a poslední opozdilci zalézali do tříd. Jen my jsme stále stáli na chodbě a hleděli na sebe. To ticho bylo vražedné, a tak jsem ho jako první prolomila já.

„Nemá tu někdo mikinu?“

Uslyšela jsem strašnou ránu. Stočila jsem hlavu k zemi, kde se v záchvatu smíchu svíjela Katka. No, mě to teda směšný nepřišlo. Cullenovi sledovali naše reakce už s kamennými tvářemi. První roztála Alice. Sundala Edwardovi kabát a podala mi ho. S tichým „děkuji“ jsem ho přijala a oblékla. Katka se konečně zvedla.

„Promiň. Vím, že to nebylo hezké, ale uznej, že kdyby jsi byla na mém místě, tak by jsi reagovala stejně.“ No, jako omluva se to dalo brát jen z 1/8, ale měla pravdu.

„To je v poho,“ odvětila jsem jí. Pak konečně roztáli i ostatní.

„Kdo jste?“ zeptal se Edward a pořád mě propaloval pohledem. Hádej čtenáři, odvětila jsem mu v myšlenkách. Potichu zavrčel a zopakoval svojí otázku.

„Jsem Vala Mal Doran a tohle je Teyla Emmagan. Jsme z planety jménem Athos,“ odpověděla jsem a Katce znova cukaly koutky. No nic jiného mě nenapadlo.

„Nedělej si z nás legraci. Někteří z nás mají hlad a ty tolik voníš...,“ zapředl Emmett a nasál vzduch. Jeho oči znovu zčernaly. Fajn. Tohle se mi ani trochu nelíbilo. S pravdou ven.

„OK. Jmenuji se Jana Jindrová a tohle je Katka Krásná. Jsme z České republiky a pokud se chcete zeptat, kde jsme se tu vzaly, tak vám neodpovíme, protože to samy nevíme,“ odpověděla jsem. Tahle odpověď už byla lepší.

„Na co myslíte?“ zeptal se nás znova podrážděně Edward.