Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelné svítání - 3. kapitola

30.12.2010 (08:00) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2027×

3. kapitola - Nejsem takový, za jakého mě všichni považují

(Pohled Draca)

Ráno jsem se probudil a hned kolem mě začali poskakovat skřítci. Zalezl jsem do vany a snažil se vypnout. Všichni si myslí, že mám dokonalý život. Jo, kdyby. Otec mi shání vhodnou manželku. A matka trpí přehnanou péčí o mojí osobu. To s tou manželkou bych ještě překousl, ale že mi otec vybral nějakou holku ze Zmijozelu, která má ksicht jak buldok, tak to už bylo i na mě moc. Moje jediný přání je: najít si nějakou ženu, kterou budu milovat a mít s ní děti.

Záviděl jsem tomu hnusákovi Potterovi, tomu zabedněnci Weaslymu i té šmejdce Grangerové. Jejich přátelství mě fascinovalo. Ti lidé se kterýma jsem se stýkal, jsem nemohl považovat za přátelé. Byli to jenom výhodní spojenci. Oblékl jsem se do připraveného oblečení a na chvilku zatoužil po obyčejných riflích, tričku a mikině. Tyhle kouzelnické hadry byly nudné. Chodili v nich všichni. Už dlouho mi náš kouzelnický svět připadá nudný, jednotvárný a hlavně stereotypní. Ale navenek jsem byl stále ten povrchní arogantní Malfoy, hrdý na svoji čistou krev.

Společně s otcem jsme se přemístili do Příčné ulice. Otec šel kamsi do Obrtlé ulice a já se vydal toulkou po obchodech. Měšec plný peněz mi cinkal v kapse. Nejdřív jsem si zašel pro nový hábit. Stoupl jsem si na stoličku a všechny okolo probodával pohledem. Do krámu někdo vešel, ale já si jich nevšímal.

Najednou mě do nosu uhodila omamná vůně. Otočil jsem se na původce vůně a spatřil dvě krásné dívky. Slovo krása pro ně nebylo to pravé. Tohle byly naprosté bohyně. Ano, tohle slovo se k nim hodilo - bohyně. I Afrodita byla oproti nim ohyzdná ženština. Ale když mi došlo, jak na ně čučím, tak jsem si málem nafackoval. Musel jsem se zachovat jako rozmazlený fracek, za kterého mě všichni považovali.

„Co to má znamenat?“

„Jestli myslíte ten hábit, pane Malfoyi, tak ten hábit mají na prosbu profesora Brumbála.“

Nedalo mi to. Musel jsem se jich zeptat.

„Už víte v jaké budete koleji?“

Stále jsem se díval na tu bohyni. V krásných čokoládových očích poskakovaly jiskřičky, které dodávaly ještě větší dojem uličnického obličeje.

„Táta říká, že nejspíš půjdeme do Nebelvíru, či Zmijozelu.“

„Já chodím do Zmijozelu jako celá naše rodina. Takže, když si váš otec myslí, že půjdete do Zmijozelu, tak musíte být z čistokrevné rodiny, nemám pravdu?“

Netušil jsem, že to tu ztělesněnou bohyni naštve.

„Ty si myslíš, že děti z mudlovských rodin jsou horší než čistokrevní kouzelníci? Tak to jsi na omylu, chlapečku. Stává se, že tyhle děti jsou mnohem lepší a mocnější kouzelníci než ti čistokrevní. Navíc neexistuje kouzelník, který by v sobě neměl alespoň čtvrtku mudlovské krve. Dyť i sám Voldemort měl mudlovského otce.“

Nad slovem Voldemort jsem se zachvěl.

„Musíš být dost odvážná, když ho názýváš pravým jménem.“

„Strach ze jména posiluje strach z jeho nositele.“

Pak už jsem příliš nevnímal. Sice jsem jí položil nějaké ty otázky, ale to že na ně neodpovídala, mi nijak zvlášť nevadilo. Tyhle dvě mě naprosto okouzlily. Podařilo se mi zjistit jejich jméno, které mi znělo jako modlitba - Adectovi.

Seděl jsem doma v otcově pracovně a nervózně si pohrával s prsty. Nesnášel jsem tyhle 'sezení'. Vždy jsem dostal kázání o svém chování. Otec však začal neobvykle. Nikdy se se mnou nebavil, o tom co jsem prožil.

„Draco, prý jsi u Madame Malinkové potkal Adectovi.“

„Ano, otče.“

„Víš, Adectovi jsou velmi bohatá a mocná rodina. Ale z celého rodu zůstali už jen čtyři. Proto se předpokládá, že manžel některé z dívek převezme její jméno...“

„Chceš mi tím naznačit, abych se některé z nich začal dvořit?“

„Přesně. Podívej.“

Přinesl mapu světa a pomocí šachových figurek označoval nějaká místa. Většinou to byly místa na severní polokouli země.

„Figurkami jsem označil všechny sídla, která Adectovi vlastní. Přičemž každé jejich sídlo je luxusně zařízené. Ve všech kouzelnických bankách mají zřízený alespoň jeden účet a jak jsem se dozvěděl, od jednoho svého zdroje, tak mají i účty v mudlovských bankách. Především ve Švýcarsku. Navíc jejich kouzel se obával i Pán zla a toužil je přivést na svoji stranu, ale nikdy se mu to nepodařilo. Adectovi jsou příslib vítěství. Ale i přes jejich mocná kouzla jich hodně zahynulo v bitvách. Vlastně se nikdy nestalo, že by nějaký Adect zahynul v posteli.“

„Ale, otče, když říkáš, že jsou tak mocní, proč by chtěli ztrácet čas s náma? Přeci jen je spousty mocnějších rodin než my.“

„To je možné, Draco! Ale ty jedné z nich popleteš hlavu! Je mi jedno, jak to provedeš! Hlavně ať se jedna z nich stane tvojí snoubenkou! A později manželkou!“

„Ano, otče. Mohu jít do svého pokoje?“

„Jdi a přemýšlej o mých slovech.“

Přikývl jsem na souhlas a odešel. Co si proboha myslí? Nikdo se na povel nezamiluje. Nejsem cvičená opice. A podle jejich chování si tyhle dvě dvakrát poroučet nenechají. Moc dobře je neznám, ale ta tmavovláska je rozhodně tvrdohlavá. Zalezl jsem do svého pokoje a lehl si na postel. Zavřel jsem oči a začal si vybavovat rysy obličeje dívky, jenž uhranula moje srdce. Dlouhé černé vlasy jí splývaly až do půli zad. Oči modré jako obloha za bouře dominovaly bledému obličeji. Jemně vykrojené rty barvy jenom o trochu tmavší než její pleť. Tahle dívka byla ale pouze v mých snech. Nikdy jsem ji neviděl. Ale její obličej se mi zjevuje stále ve snech. Každý den ke mně přichází a prosí mě o pomoc. Jak já bych jí rád pomohl a získal její srdce. Stejně to je ale pouze můj výplod fantazie, který neexistuje.

Adectovi jsou sice krásné, ale netáhne mě to k nim, jako k dívce kterou jsem si vysnil. Její hlas lehký jako větřík, který si pohrává s lístky v korunách stromů, mě podivně uklidňoval, ale zároveň mě z něho mrazilo. Ani nevím, kdy jsem ze vzpomínání přešel k snění.

Procházel jsem se lesem. Všude po zemi rostl mech. Skrze koruny starých listnatých stromů procházelo sluneční světlo, jenž mělo nazelenalý nádech. Přelezl jsem spadlý kmen stromu obrostlý mechem a spatřil ji. Tu jenž se dostala nejblíž ze všech k mému srdci. Bílé šaty za ní vlály a bosýma nožkama našlapovala na kameny v řece, jenž byla křišťálově průhledná.

Najednou se obraz změnil. Nebyly jsme v lese, ale v nějaké kamenné místnosti a ona dívka nehybně ležela na dřevěné desce ve středu místnosti. Rozběhl jsem se k ní a chytil ji za ruku, kterou měla přivázanou provazem k desce. Byla ledově chladná. Otevřela oči, které byly podivně prázdné.

'Draco, pomoz mi.'

'Jak?'

'Zachraň mě.'

Najednou do místnosti přišel muž s rudými vlasy a podivně potetovaným obličejem. Sáhl po meči. Začínal jsem panikařit. Sáhl jsem po své hůlce, ale místo hůlky jsem uchopil meč. Začal jsem nebezpečně mávat s mečem. Nebezpečně spíše pro sebe než pro protivníka. Začal se smát a jedinou ranou probodl dívku.

„Nééé!“

S křikem jsem se vymrštil do sedu a zjistil, že už se stmívá. Odešel jsem do koupelny a opřel se čelem o chladné zrcadlo. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a trochu se upravil. S falešným úsměvem jsem se vydal na večeři. Matka mě hned podrobovala výslechu. Jak říkám příliš starostlivá. V polovině večeře jsem se omluvil s tím, že jsem unavený a že si půjdu lehnout. Vyšlapal jsem ty schody do nebeských výšin, a zavřel se v pokoji. Věci do Bradavic mi zabalili skřítci. Umyl jsem se a zalehl do postele. Moc dlouho netrvalo a já se opět ocitl s onou dívkou, tentokrát mi však její obličej splýval s obličejem té tmavovlasé Adectové.

Ze spánku mě vytrhl až matčin polibek na tvář.

„Draco, vstávej, za chvíli budeme muset vyrazit.“

„Za chvíli budu dole.“

Za matkou se zavřely dveře a já jsem šouravým krokem došel do koupelny. Spáchal jsem ranní hygienu, natáhl na sebe to oblečení a vlasy sčesal po vzoru otce dozadu.

Na nádraží jsem se rozloučil s rodiči a nasedl do kupé, ve kterém byli všichni moji 'přátelé'. Sedl jsem si a poslouchal tlachy ostatních, dokud mě z této zábavy nevytrhl dívčí hlas, který jsem znal. Vstal jsem z místa a šel za hlasem. Stál jsem ve dveřích kupé, kde se hádaly zrovna sestry Adectovi.

„Koukám, že se bude konat striptýz.“

Na to se všichni zmijozelští rozchechtali. Nechtěl jsem být takový, ale musel jsem hrát svojí roli namyšleného zmijozelského prince. Došla ke mně a dala mi pořádnou přes držku. Cítil jsem jak mi rupla kost. Nic jsem proti ní neměl, ale tímhle se dostala na první místo v seznamu lidí, na které bych nejradši použil kedavru.

„Nezahrávej si se mnou. Mohl bys dopadnout ještě hůř.“

„Ty jedna mrcho! Za tohle se ti pomstím! Dostanu tebe i tvou sestru!“

„Vypadni a odnes si sebou ty svoje gorily! To platí i pro vás!“

Jakmile se za nimi zavřely dveře, tak jsem se otočil a šel zpátky do kupé. Sedl jsem si na sedačku. Přišla ke mě Parkinsová a začala se pokoušet ošetřovat můj nos. Odstrčil jsem ji s tím, že nechci, aby mi ten nos upadl. Zatvářila se ublíženě a se slzami na krajíčku vyběhla z kupé pryč. Myslí si snad, že když nás můj otec chce dát dohromady, že si ji na povel zamiluju? Vlastně teď už nechce Parkinsovou, ale Adectovou. Mám já to ale život. Vlak začal zpomalovat. Nakonec zastavil a já se vydal ven. Hagrid shromažďoval prváky, ale já jsem šel v hloučku svých spolužáků rovnou ke kočárům. Po cestě jsem potkal Cullenovi. Kývli jsme si na pozdrav a vydali se každý svou cestou. Všiml jsem si Adectových, jak se baví s Láskorádovou a Weasleyovýma.

„Koukám, že se paktujete s blázny. Kdybych od otce nevěděl, že jste z kouzelnické rodiny, myslel bych si, že jste pouze mudlovské šmejdky.“

„A kdybych já nevěděla, že jsi Malfoy, tak bych si myslela, že jsi utekl z psychiatrické léčebny. I když to se nevylučuje. Mimochodem měl by sis nechat spravit ten nos, protože takhle vypadáš jako ještě větší hlupák, než doopravdy jsi.“

„Pomstím se vám!“

„To už jsme slyšely. A skutek utekl. Možná by si měl začít dodržovat sliby. Nebo snad tohle bereš jako pomstu? Tak to je docela dost chabý na smrtijedskýho synátora.“

„Ty jedna děvko! Zabiju tě!“

„Až po tobě.“

Na to jsem se otočil a odešel do jednoho z kočárů. Nechal jsem se odvést na hrad a společně se spolužáky vešel do Velké síně a sedl si ke zmijozelskému stolu. Přihlížel jsem zařazování prváků. Zatleskal jsem pouze tehdy, když se někdo dostal k nám. Zpozorněl jsem teprve když nám Brumbál oznámil, že se ještě musí zařadit dvě studentky - Violet a Violynce Adectovi.

„Violet Adect.“

Ta světlovlasá dívka přitančila ke stoličce a posadila se. Na hlavu jí posadili tu věc, která má být klobouk. Musím říct, že takhle dlouho se klobouk nerozhodoval u Pottera. Nakonec ji však poslal k nám. Violet, jak jsem zjistil, seděla jako přimražená na místě. Nakonec ji z toho transu probrala až McGonagallová.

Poté přišla na řadu Violynce. U té se klobouk rozhodoval také dlouho a poslal by ji do Nebelvíru, kdyby...

...Takže to bude Nebel-“

„Zmijozel!“

„Nebel-“

„Zmijozel!“

„Strašně mi připomínáš Stefana. Ten byl taky takhle drzej. Tak ať je po tvém. Zmijozel!“

Proč to udělala? Proč? Vždyť mohla jít do Nebelvíru a nemusela být v koleji těch, kteří se dali na scestí. Chvilku spolu hovořili, ale pak se otočili na Brumbála, který měl proslov. Nijak zvlášť jsem neposlouchal. Čím by mě asi tak mohl překvapit? Jedině tím, že by zrušil ročníkové zkoušky. Zpozorněl jsem akorát, když představoval nového učitele obrany proti černé magii. Nějaká Umbridgeová. Když jsem ji viděl, málem jsem začal prskat smíchy. Všiml jsem si, jak se Emmett přemáhá, aby se nerozchechtal na celé kolo. Už po první větě jejího nudného monologu, jsem usínal a ostatní na tom byli podobně.

„Je to báječný pocit být opět v Bradavicích a vidět tolik dychtivých tvářiček, které touží po vzdělání.“

Jsem si jist, že tahle učitelka by dokázala usmířit nás i s Nebelvírem. Vlastně by jsme se spolčili sami od sebe, abychom ji co nejdřív vyšoupli z Bradavic.

„Pro ministerstvo je výuka mladých čarodějů a čarodějek vždy na prvním místě.“

Po ukončení jejího 'záživného' monologu konečně začala hostina. Podíval jsem se na ty dvě a jen tak mimoděk prohodil: „Koukám, že nejste takoví svatoušci, jak se zdá.“

Jenom tohle jediné souvětí dokázalo rozpoutat slovní přestřelku. Tak to bude lehké ji vytáčet.

„Drž hubu, Malfoyi, nebo by si mohl přijít o svoje nádobíčko!“

„Ale, kočička nám vystrkuje drápky.“

„Hele kocourek chce čuchat k fialkám zespoda. Tak to mu mile ráda splním.“

Naše názory ukončil až Brumbál a já byl jedině rád, protože mi došla slova. Ano i Malfoye se dá setřít.

„Teď už na kutě a klusem. Jenom bych ještě poprosil slečny Adectovi a pány Culleny na slovíčko.“

Když jsem odcházel směrem k naší koleji, tak jsem byl svědkem vylévání citů Violynce k jednomu z Weasleyových. Bohužel jsem zaslechl i útržek jejich rozhovoru.

„No tak, Will, pojď, než tu ti dva začnou oblejzat Malfoye.“

„Neřekla bych, že by to Malfoyovi vadilo.“

Tak to mě urazilo. Samozřejmě, že by mi to vadilo! Já nepatřím ke čtyřprocentní menšině jako Potter! Došli jsme do společenky a já se v tichosti odebral do ložnice, kde jsem si začal vytahovat věci z kufru. Měl jsem štěstí. Ložnici se mnou obývali pouze ti dva tupci, kteří mi dělali ochranku - Crabe a Goyle.

Lehl jsem si na postel a znova přemýšlel o dívce z mého snu. A opět mě přemýšlení nad ní ukolébalo ke spánku.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelné svítání - 3. kapitola: