Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelný advent - 3. kapitola

18.12.2013 (07:30) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1938×

3. kapitola – Třetí adventní týden

Byly to už tři dny od chvíle, kdy se u nás Edward zastavil na večeři. Dohodli jsme se, že mi nechá trochu času na to se rozmyslet, co a jak. Já byla naprosto ztracená. Celou tu dobu, od první minuty, kdy odešel, jsem si přála přesně tohle. Aby přišel, vrátil se a všichni bychom byli šťastní až na věky. Jenže když se to skutečně stalo, dolehla na mě všechna ta hrůza, strach a bolest, kterou mi způsobil svým odchodem. Když se vrátil, začala ve mně zápolit radost se vztekem. Nejenže jsem přišla o něj, ale i o svůj domov, rodinu a přátele. Ztratila jsem naprosto všechno kvůli němu a on se opovážil vrátit. To bych mu odpustila. Odešel noc po tom, co se se mnou vyspal. To bych mu odpustila. Že jsem těhotná, nevěděl, to bych také mohla odpustit. Mohli jsme začít od znova, jako přátelé. Na té večeři jsem se držela skutečně dobře. Byla jsem odměřená a chladná, držela jsem si odstup a neustále si připomínala, co mi provedl. Jenže pak šla Nessie spát a on neodešel. Už tehdy jsem to měla tušit. Ale neposlala jsem ho pryč. Místo toho jsem s ním zůstala v kuchyni. Všechno mohlo být dobré. Ale on mě pak musel políbit. Musel to zkazit. Znovu.

Seděla jsem v obýváku a stále jsem si přehrávala tu chvíli v hlavě. Políbil mě a jako první reakce bylo polibek opětovat. Jenže náhle ve mně vzkypěl nevídaný vztek, takový, jaký jsem ještě nikdy necítila. To, že jsem ho praštila do čelisti, jsem si uvědomila až tehdy, kdy jsem cítila, jak se mi drtí všechny kosti v ruce až po zápěstí. Moje poloupíří síla a kůže nedokázaly čelit upírovi celému ani náhodou. Edward reagoval pohotově a chtěl mě odvézt do nemocnice, ale já ho zarazila. Trvalo mi asi minutu, než jsem zase mohla reagovat. Za tu celou minutu mi kosti srostly a vrátily se zpět na své místo. To ovšem neznamenalo, že bych necítila tu bolest. Naopak. Cítila jsem každou jednotlivou prasklinku v každé z kostí. Díky upířím očím mi alespoň nevyhrkly slzy. Jakmile jsem se zmohla na slovo, naštvaně jsem Edwarda vyhodila pryč. V ten moment mi to přišlo jako nejlepší nápad. Měla jsem čas přemýšlet, i když mi to dvakrát nešlo.

Renesmé byla zklamaná, že se u nás Edward už neukázal, ale na to jsem vážně neměla náladu. Nevěděla jsem co dělat. Přemýšlela jsem, jestli si Edward vůbec zaslouží dostat šanci, jak u mne tak u Nessie. Popravdě, asi by si ji nezasloužil, ale já měla velkou chuť mu ji dát. Vždycky jsem věděla, že už nikdy nebudu nikoho milovat tak jako jeho. Věděla jsem to od chvíle, kdy odešel. Jen jeden člověk ode mne dostal tolik lásky kromě jeho, a to moje Renesmé. Upnula jsem se na ni od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. V tu chvíli byla to jediné, co mi dávalo smysl žít dál, když mě vyrazili z domu. A teď moji rovnováhu opět narušil on, protože se jako náhodou ukázal.

Z mého zamyšlení mě vytrhlo klepání na dveře. Byla jsem překvapená, že jsem neslyšela jak přijíždějící auto, tak ani křupání podrážek v čerstvém sněhu. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a utíkala otevřít. Čekala jsem, že to bude kurýr s dárky, které jsem objednala na internetu. K mému překvapení jsem za dveřmi objevila Renesmé, ruku v ruce s Edwardem.

„Co to sakra...?” vyšlo ze mě, jakmile jsem je viděla.

„Vyzvedl jsem Nessie ze školy, doufám, že to nevadí,” řekl se širokým úsměvem Edward a Ness se hned vehnala do domu.

„Ty jsi na mě zapomněla, mami,” řekla vyčítavě, když se začala zouvat. Podívala jsem se na hodiny. To už byly tři? Jak jsem mohla zapomenout? Co se to se mnou stalo?

„Ty dnes nemáš sbor?” zeptala jsem trochu zmateně.

„Ten je v úterý,” oznámila mi a odběhla do obýváku.

„Jo, Bells, sbor je přeci v úterý,” řekl ironicky Edward a vstoupil dovnitř, jako by byl zván. Odfrkla jsem si a zabouchla dveře, protože dovnitř studený vítr vál sníh. Nessie si rozsypala pastelky na zem a začala kreslit. Když do místnosti vstoupil Edward, široce se na něj usmála a on si k ní přisedl.

„Nessie, běž si hrát do pokoje, ano?” požádala jsem ji tiše.

„Ale já ještě nesvačila,” začala se bránit.

„Zavolám tě, až to bude hotové. Teď běž do pokoje,” zopakovala jsem.

„Ale –“

„Mazej do toho pokoje a přijď, až tě zavolám,” okřikla jsem ji. Ona se zvedla a rychle utíkala do schodů, přičemž po sobě nechala na zemi roztahané pastelky a papíry. Edward se na mě podíval a pak pohotově papíry i tužky sebral. Když jsem slyšela bouchnutí dveřmi, začala jsem mluvit.

„Co tady děláš?” obořila jsem se na něj naprosto tiše, protože jsem věděla, jak citlivý má Nessie sluch.

„Neříkal jsem to? Vyzvedl jsem Renesmé ze školy, což bylo dobře vzhledem k tomu, že ty jsi zapomněla.” Ano, já zapomněla. Co se to se mnou stalo? Já nezapomínám, obzvláště ne na Nessie. Nikdy nezapomínám.

„Ty jsi… Proč nás prostě nemůžeš nechat být, alespoň dokud já nerozhodnu? Nemůžeš alespoň jednou nechat dost času na přemýšlení?” chrlila jsem na něj první, co mi padlo na jazyk.

„Měl jsem dojem, že tři dny budou dost na přemýšlení,” pokrčil rameny.

„Ty jsi měl na přemýšlení sedm let,” setřela jsem ho bez zábran.

„Chtěl jsem zase vidět Ness. A ona mě taky ráda viděla. Má mě ráda, to sis nevšimla?” zeptal se mě a uklidil všechno po ní zpět na místo. Vzdychla jsem a vydala se do kuchyně, abych Renesmé připravila svačinu.

„Ale co si myslí o tobě ona? Co jsi?” zeptala jsem se na rovinu a vyndala toastový chléb a burákové máslo.

„Jsem její otec,” prohlásil a opřel se o bar z druhé strany, takže byl v dostatečné vzdálenosti, i když jsem si až příliš dobře uvědomovala, jak rychle by se ke mně dostal, kdyby chtěl.

„Ale to ona neví, Edwarde. A ani vědět nemá,” řekla jsem mu tvrdou pravdu.

„Proč jí to neřekneš?” zeptal se.

„Protože bys zase odešel a co potom?” začala jsem mluvit. „Nebudu v háji jenom já, ale i ona.”

„Já už neodejdu, už nemám důvod,” řekl vážně.

„To ti ale nemůžu věřit,” zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem mu věřit, ale bála jsem se stejné bolesti jako předtím. Nechtěla jsem si tím projít znovu.

„Odešel jsem, protože jsem pro tebe byl nebezpečný. Teď jsi poloupír a už to tak není,” říkal naléhavě.

„I jako poloupír v sobě mám krev,” konstatovala jsem s úšklebkem.

„Bells, neuraž se, ale poloupíří krev není ani trochu vábivá. Vlastně není vůbec cítit,” řekl mi a úšklebek mi oplatil.

„S tím, že se to Ness dozví, se rozluč,” řekla jsem mu a vyšla k okraji schodů. „Renesmé! Pojď dolů, už tu máš jídlo!” zavolala jsem a v mžiku její bosé nožky už capkaly po parketách.

„Už se na mě nezlobíš, maminko?” zastavila se u mého boku.

„Já se na tebe přeci nezlobila, miláčku,” řekla jsem a políbila ji na tvář. „Tak utíkej, máš to na stole,” zašeptala jsem a poslala ji do kuchyně. Když jsem se otočila, že tam taky půjdu, všimla jsem si, že nás Edward sleduje. Jeho výraz byl naprosto kamenný a bez hnutí, ale v očích se mu blýsklo cosi, co jsem v jeho očích už párkrát viděla, ale nikdy jsem to nedokázala pojmenovat. Bylo to ale krásné a uklidňující a tak nějak to hřálo u srdce. Rozhodla jsem se na něj úplně nenápadně usmát a pak jsem kolem něj prošla do kuchyně. Nessie už dlabala svůj chleba, a tak jsem před ni ještě položila sklenici s džusem, aby to měla čím zapít. Posadila jsem se naproti ní a Edward se opřel o futra ve zdi, kde jsem vyndala dveře, aby byl do kuchyně volný průchod.

„Víš, co, mami? Dneska jsme byli místo matematiky na procházce. Šli jsme na louku, kde jsme se mohli koulovat, ale…” začala s plnou pusou mluvit.

„Nejdřív to spolkni,” připomenula jsem jí. Ona rychle polkla a zase pokračovala.

„Ale Penny neměla rukavice. A tak jsem jí půjčila svoje, protože já je nepotřebuju. A ostatní se hrozně divili, že mi není zima.”

„Nessie! Už to děláš zase? Řeklo se, že se budeš chovat tak, jako ostatní děti,” řekla jsem naštvaně, protože jsem nechtěla, aby nás prozradila. Většinou se chovala správně, ale někdy se neudržela a udělala něco, co tak úplně nesedělo na její věk.

„Promiň, mami, ale já jsem jim řekla, že je mi moc velká zima a Tim, který neměl rukavice mokré, mi svoje půjčil,” dokončila svůj příběh.

„Takže byla zase zima jemu, ne? Musíš myslet jak na sebe, tak na ostatní, Nessie,” řekla jsem jí jedno z pravidel, kterých jsem chtěla, aby se držela.

„Taky že jo. Ale Tim měl ještě jedny. Dobrý, ne?” řekla vítězně a její nadšený výraz mě přinutil k tomu se zasmát.

„Ty jsi teda rozumbrada,” zasmála jsem se. Všimla jsem si, že i Edward se směje.

„Dojedeno,” oznámila mi, vyskočila na nožky a odnesla nádobí na pult.

„Skvělé,” pochválila jsem ji a vrhla rychlý pohled na Edwarda. „Víš, co, Ness? Co kdybys Edwardovi ukázala, co jste vyráběli v dílnách?” navrhla jsem.

„A kde to je?” zeptala se nadšeně.

„V prvním šuplíku v pracovním stole,” řekla jsem jí a podala jí malý klíček, který jsem měla v kuchyni na háčku. Vzala ho ode mne a utíkala do pracovny.

„Jsi úžasná matka,” prohlásil Edward s naprostou vážností a ihned byl vedle mě, jen tak tak se mě nedotýkal.

„Musím být, když jsem to jediné, co má,” řekla jsem jedovatě.

„Já vím,” kývl Edward smutně. „Vzpomínám si, jak jsi říkala, že děti nikdy mít nechceš,” uchechtnul se po chvíli.

„Když si už jedno pořídíš, nemůžeš jinak než ho milovat. A Renesmé… ta si úplně každého dokáže omotat kolem prstu, hned jak se na něj podívá,” vzdychla jsem a ve svém vlastním hlase jsem poznala všechnu tu lásku, co k ní chovám.

„Já vím. Taky si mě takhle získala,” kývl Edward.

„Nemyslím, že by to ale šlo spravit, Edwarde. Takže si myslím, že by ses měl držet dál,” řekla jsem.

„Půjdu pryč. Ale ještě si to prosím rozmysli. Tady máš moje číslo,” řekl a podal mi papírek s načmáranými číslovkami. Vzala jsem si ho a dala ho do kapsy. Najednou jsem si všimla, že Nessie vstupuje do kuchyně s lehce zbrunátnělým obličejem a nějakým papírem v ruce.

„To je můj táta, že jo, mami?” zasyčela a já si všimla, že se jí do očí tlačí slzy. Zvláštní. Ona plakat mohla, kdežto já ne. Občas jsem jí to záviděla. Ale teď mě vyděsila k smrti.

„Zlatíčko, jak jsi na to přišla?” zeptala jsem se s tou největší překvapeností, jakou jsem dokázala. Ona rychle přišla ke stolu, u kterého jsme stáli, a praštila papírem o stůl. Byl to ten obrázek, co jsem zamkla do šuplíku a už ho nechtěla nikdy vidět. Viděla jsem ho znovu. A jakmile jsem ho spatřila, zalapala jsem po dechu, stejně tak Edward.

„Nessie,” zašeptala jsem.

„Ale on nemůže být můj táta! Můj táta by mě poznal! Posílal mi ty dárky! Můj táta mě má rád!” začala křičet a první slzičky jí začaly stékat po tváři.

„Ness,” pokusil se na ni promluvit Edward.

„Jsi můj táta?!” zakřičela na něj tak, jako jsem ji ještě nikdy neviděla s nikým mluvit. Byla skutečně naštvaná jako ještě nikdy.

„Ano,” přiznal Edward.

„Ty jsi mě nepoznal! Ty jsi nechal mámu a mě samotnou! Já ti věřila!” mluvila, jako by byla naprosto dospělá. A podle mě na to měla právo.

„Já… Bella,” začal nervózně a pokusil se mě vzít za ruku. Jeho kůže mě zamrazila.

„Nesahej na mámu!” vykřikla okamžitě a ještě víc se zamračila. On ji poslechl. „Nech nás být! Můj táta mě má rád!” řekla naštvaně. Edward se na mě podíval, ale já neměla zrovna sílu jakkoli reagovat. On kývnul a pomalým krokem se vydal pryč. U Nessie se ještě zastavil.

„Vždycky tě budu mít rád,” zašeptal jí tiše a pak zmizel pryč. Jakmile práskly dveře, Renesmé se rozeběhla do svého pokoje. Prásknutí jejími dveřmi mě probralo ze šoku a já se rychle vydala za ní. Zaklepala jsem na její dveře a pak je pomalu otevřela. Ležela na posteli zády ke mně a plakala.

„Zlobíš se na mě moc, Nessie?” zeptala jsem se s nehranou zkroušeností. Jestli bych kvůli němu měla přijít i o ni, nevěděla bych, co dělat. Ona se na mě otočila a její mokré řasy se zakomíhaly.

„Já se na tebe nezlobím, maminko,” zašeptala. Její slova mi shodila obrovský kámen ze srdce, a tak jsem rychle vlezla do pokoje a lehla si k ní na postel. Stočila se mi do náručí a já ji políbila do vlasů.

„Omlouvám se,” zamumlala jsem do jejích vlasů.

„Nikdy bych tě neopustila, maminko,” odpověděla mi.

„Já vím,” řekla jsem. Pak jsme takhle ležely do chvíle, kdy jsme obě neusnuly. Tu noc se mi nezdály žádné noční můry.

Hned v sobotu ráno jsem šla k Ness do pokoje. Už nespala, ale pořád ležela v posteli a měla zavřená očka.

„Nessie? Víš, co nás čeká třetí adventní sobotu?” zeptala jsem se s úsměvem.

„Santa v nákupním centru!” vykřikla radostně a s tím se i rychle posadila.

„Přesně tak! Ale nejdřív se musíš obléct a nasnídat se,” řekla jsem jí a usmála se na ni. Ona se rychle vrhla k připravené hromádce oblečení a začala se do něj navlíkat. Nedočkavě do sebe naházela ranní dávku cereálií, a když jsme seděly v autě, celá nervózně poskakovala a do toho si nadšeně broukala koledy z rádia.

U nákupního centra byla spousta aut, a tak jsme musely jít přes téměř celé parkoviště. Uvnitř bylo lidí ještě víc a pak také dlouhatánská fronta na toho mužíka v červeném kostýmu. Kolem něj pobíhali lidé navlečení do elfích stejnokrojů, které se skládaly ze zelených kamaší, stejnobarevné košile, falešných uší pod červenou čepicí a pak ještě červené boty se zahnutou špičkou, na které byla přichycená rolnička, takže jakmile udělali krok, do uší vám vniknul jejich vtíravý zvuk. Rolničky byly i na postroji kolem falešných sobů, jimž velel Rudolf s červenou žárovkou vepředu. Poctivě jsme si vystály tu frontu, až jsem se rozhodla, že tam nechám Ness samotnou a půjdu si něco zařídit. Důvěřovala jsem jí, a tak jsem se s ní dohodla, že počká na kraji Santova stánku. Pak jsem odběhla a začala zařizovat nějaké ty dárečky.

Vrátila jsem se, akorát když dítě, co stálo o tři místa, za námi odcházelo od toho červeného tlusťocha. Rozhlédla jsem se kolem, ale Renesmé nikde nebyla. Oběhla jsem celý stánek několikrát, ale nikde nebyla. Prošla jsem i jiné obchody, které měla ráda, ale nikde nebyla. Vrátila jsem se ke stánku a odchytla si jednu z elfích pomocnic.

„Promiňte, neviděla jste tady moji dceru? Je jí šest, dlouhé bronzové vlasy, hnědé oči. Měla na sobě pruhované šaty,” zeptala jsem se naléhavě.

„Jo, ta tu stála, pak jsem se otočila a najednou byla pryč. A ten bledej chlapík taky,” řekla a vyfoukla žvýkačkovou bublinu.

„Jakej chlapík?” zeptala jsem se překvapeně. Že by ji potkal Edward a šel s ní někam na zmrzlinu? I když pochybuju, že by se s ním bavila.

„No řeknu vám, bílej jak stěna, hrozně divný oči, jako s čočkama. Celej v černym a jeho vlasy byly takový… no, blonďatý, skoro bílý,” řekla bez sebemenšího zájmu. „To vám povídám, to jsem ještě neviděla.” To není možné. Nikdy by neodešla s někým cizím. A i kdyby ji chtěl odnést ten nejsilnější člověk v Americe, přeprala by ho bez problémů.

„Odvedl ji?” zeptala jsem se vyděšeně.

„Nevim. Ale najednou byli pryč. Můžu její jméno vyhlásit v rozhlase, jestli chcete,” navrhla.

„Prosím,” řekla jsem.

„Jak se jmenuje?”

„Renesmé Swanová,” odpověděla jsem a vydala se s ní na informace.

„To je teda uhozený jméno,” zašeptala si slečna pro sebe. Ignorovala jsem to a nechala ji, aby její jméno řekla do mikrofonu. Nessie se neukázala a mě napadlo ještě jedno místo, kde by mohla být. Auto. Modlila jsem se, aby tam byla, ale nenašla jsem ji tam. Chtěla jsem jet hledat po městě, ale otáčení klíčkem s motorem nic nedělalo. Zkoušela jsem to pořád a pořád, ale nedostalo se mi sebemenší odezvy. Vystoupila jsem a podívala se do motoru. Pak jsem pochopila, proč motor nefunguje. Bylo naprosto jasné, že ho někdo sabotoval, neboť byl naprosto napadrť a nic nebylo tam, kde má být. Znova jsem zatoužila svůj strach dostat ven pláčem, ale nešlo mi to. Rozhodla jsem se zajít ke krajní možnosti a sáhla jsem po telefonu. Rozklepanou rukou jsem vytočila číslo. Zvedl to okamžitě.

„Bello?” zvolal na druhé straně nedočkavě.

„Edwarde! Byla jsem v obchoďáku a někdo zničil moje auto, takže ji nemůžu hledat,” začala jsem nesrozumitelně blekotat.

„Počkej, Bells, co se stalo?” zeptal se vyděšeně.

„Renesmé se ztratila,” řekla jsem a cítila se, jako že se brzy zhroutím.

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelný advent - 3. kapitola: