Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská chůva - 1. kapitola

14.01.2011 (21:45) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1780×

1. kapitola - Ostrá slova

Pohled Kaspiana

„Já vím,“ snažil jsem se uklidnit své poddané, „slíbil jsem vám, že minulá válka byla poslední, ale Narniané byli napadeni nespokojenými lordy, bývalými přívrženci krále Miraze.“

„Hm... pěkně jsi to zvrtal, šašku!“ pronesla kousavě mladá dívka.

Všechno ztichlo, takže ji bylo perfektně slyšet. Začala se otáčet k odchodu. Někdo z davu zakřičel: „Do žaláře s ní!“. Okamžitě se k ní rozběhli dva vojáci. Všiml jsem si, jak se tváří generál Aragorn. Připomínal mi člověka, který snědl citrón.

„Ne! Má pravdu. Nechte ji.“

Vždyť jsem teď přede všemi přiznal, že jsem šašek. Nejsem já idiot? Ale musí se přiznat, že ta dívka má kuráž. Naskytl se mi pouze pohled na její mizející záda, která se stále vzdalovala. Až teď jsem si všiml, že je oblečena jako chlapec. Dokončil jsem proslov k lidu a odebral se do své pracovny. Počkal jsem, až za mnou přijde generál. Měli jsme ještě dojednat podrobnosti bitevní taktiky. Samotnou tajnou operaci jsem nazval krycím jménem: 'Lordi dostanou na čumec!'.

*****

Bojoval jsem se čtyřmi výbornými šermíři. Byla jich na mě přesila. Jeden z nich mi chtěl zasadit poslední smrtelnou ránu. Modlil jsem se ke všem svatým a smiřoval se se smrtí. Když vtom přede mne vběhl nějaký voják ve stříbrné zbroji. Obratně začal šermovat. Prvního protivníka smetl k zemi jediným výpadem, který byl mířen na jeho krční tepnu, jenž byla špatně chráněna. Odrážel perfektně všechny výpady útočníků a dokonce se zdálo, že se nudí. Druhý voják se sesunul k zemi, ani nevím jak. Chtěl jsem se vrhnout na jednoho z nich, ale ten voják mě odstrčil za sebe a lehce přitom vykryl výpad mířený na nohy. Třetího vojáka zasáhl hledím přímo doprostřed čela. Jeho čtvrtý protivník mu byl vyrovnaným soupeřem. Ale i ten nakonec podlehl. Můj zachránce celou dobu předstíral, že mu jde po nohách a nakonec zaútočil na břicho. Nalezl skulinku v jeho brnění a nabodl ho na meč.

Ani jsem mu nestačil poděkovat a můj zachránce už odjížděl na koni pryč. Z mého transu mě probudil až útok na moji osobu. Bitva nakonec skončila.

Už několikátý den jsem seděl ve své pracovně a stále se snažil nakreslit jílec meče mého zachránce. Na dveře mé pracovny někdo zaklepal.

„Dále.“

Do pracovny někdo vešel. Zamručel jsem něco na pozdrav a dál se věnoval svojí práci. Jeden tah tužkou a druhý. Nebyl tam nějaký ornament? Možná to byl nějaký starý jazyk.

„Poslouchal jste mě, Vaše Výsosti?“

Trochu dezorientovaně jsem se podíval na člověka, jenž mě vytrhl od práce.

„Říkal jste něco, generál?“

„Takže neposlouchal.“

„Omlouvám se, mohl byste mi to zopakovat?“

„Jistě. Počet zraněných je kolem dvaceti. Všichni zranění vojáci jsou v rukách lékařů. V boji padlo pět vojáků a dva podlehli zranění. Rodinám mrtvých jsem poslal dopis a peníze.“

„Výborně, generále, děkuji.“

„Vaše Výsosti, budete ještě něco potřebovat?“

„Ano, generále, kolik našich vojáků používá vlastní zbraně a zbroj?“

„Pokud vím, tak se mnou já nás šest.“

„A nevíte, jestli někdo z nich má takovýto meč?“

Ukázal jsem mu obrázek. Chvilku si ho prohlížel a pak jeho obličej začal měnit barvy. Od červené až po temně fialovou. Začal velice rychle mluvit jazykem, kterému jsem nerozuměl. Pochytil jsem akorát jednu větu, kterou řekl úplně první, a to po našem: 'To nevychovaný škvrně, dostane pětadvacet!'

„Promiňte, Vaše Výsosti, ale ne. Jestli to bude vše, tak už půjdu.“

„Jistě, generále. Pro všechny to byl dlouhý den.“

Generál uměl snad všechno, ale tahle lež se mu nepovedla. Moc dobře věděl, komu patří meč. A ten někdo rozhodně nebude rád, až se dostane generálovi do rukou. Na nic jsem už nemyslel a vzal si plášť. Kradl jsem se potichu za generálem až do podhradí. Kápí jsem měl zakrytý obličej. Generál odbočil do postranní uličky, která byla opačným směrem k jeho domu. Zamířil k domku, který vypadal naprosto stejně jako všechny ostatní, ale kolem tohoto byla zvláštní aura. Jakoby kouzla obklopovala celý dům. Generál se nezdržoval klepáním a hned vkročil dovnitř. Nahlédl jsem oknem, ale naštěstí pro ně, měli zataženo. Sice jsem věděl, že poslouchat se nemá, ale nejdřív jsem chtěl obhlídnout situaci. Přes těžké dubové dveře jsem slyšel jenom nějaké neurčité zvuky. Nakonec jsem se přeci jen odhodlal a otevřel dveře.

Naskytl se mi zajímavý pohled. Mladá dívka seděla s nohami na stole a naprosto klidně odpovídala rozzuřenému generálovi. Ten stál kus od ní a drtil desku stolu ve svých pěstech. Dívka se na mě otočila a já v ní poznal tu, která mě oslovila šašku.

„Šašek nás poctil svojí návštěvou.“

„Nech toho! A buď slušná!“

„Nebudu mu dělat poskoka, zvlášť, když je stejně starý jako já!“

Než jsem se nadál, tak stáli naproti sobě s meči namířenými proti sobě. Hroty mečů měl každý jen několik málo milimetrů od krční tepny. Vytřeštil jsem oči. Ta dívka držela meč mého zachránce.

„Proč jsi tam šla? Měla jsi to zakázaný!“

„Nebýt mne, tak byste mu mohli strojit pohřeb!“

Nechápavě jsem je pozoroval. Po těchto slovech se ještě dlouho dohadovali mě neznámou řečí.

„Sice nevím, kdo ta dívka je, ale zachránila mi život, generále.“

Generál sklonil meč a chvíli po něm i dívka. Položila meč na stůl a přikryla ho hadrem. Šel jsem ke stolu a sáhl po hadru. Než jsem se ho však stačil dotknout, tak mi dívka v silném sevření uchopila ruku. Jenže pro mé štěstí jsem měl ruce dvě. Stáhl jsem druhou rukou hadr a naskytl se mi pohled na meč.

„Od kdy nosí dívky meče?“

„Od té doby, co se dívky starají, aby takovým šaškům, jako jsi ty, nepodřízli hrdlo.“

Generál začal něco opět říkat neznámým jazykem. Dívka se stále pošklebovala a dělala různé obličeje.

„Proč jsi mě vůbec zachraňovala?

„Řekněme, že mám své důvody, které ti jsou a budou utajeny!“

Na slovo budou dala zvláštní důraz a upřela na generála pohled, který jasně říkal: 'Opovaž se mu to říct!'.

„Nemůžeš být alespoň trochu zdvořilá? Vždyť je to král.“

„Já bych spíš řekla Dlouhá hříva, krátkej rozum, ale přít se nebudu. A jak si jistě sám pamatuješ, říkala jsem, že úctu chovám jenom ke starším. A sám jistě uznáš, že toto se k němu nevztahuje.“

Generál něco zamumlal a dál dívce moc nevěnoval pozornost. Ale musím říci, že tato dívka má hodně prořízlý jazýček.

„Vaše Výsosti," dívka se přitom označení zašklebila, „měl byste jít zpátky na hrad. Mohlo by jim být divné, že nejste ve svých komnatách.“

„Nedělej si starosti, strýčku. Odvedu ho, nic mu nehrozí. Tedy pokud bude mlčet a bude poslouchat rozkazy na slovo.“

„Generále, tak tohle je vaše neteř? Ten křehký kvítek, pro který jste jel?“

„Po pravdě její strýc nejsem, lepší výraz je spíš kmotr.“

„Alespoň umím v ruce držet meč. Na rozdíl od jistého nejmenovaného krále, kterého jeho kecy činí ještě větším hlupákem než-li je. Měli bychom jít, pokud tedy nechceš, aby se o tvé noční procházce vědělo.“

„Vaše Výsosti, má pravdu. Měli byste vyrazit. Nuže sbohem, Vaše výsosti, a hodně štěstí, budete ho potřebovat.“

Generál mě poplácal po rameni, až jsem málem klesl do kolen. Takhle po ramenech poplácal i dívku, ale ta stále stála normálně.

„Co myslíte tím: budete ho potřebovat?“

Generál mi neodpověděl a kvapným krokem odešel. Dívka si mě chvilku měřila pohledem a poté se otočila ke stolu. Napila se z poháru a popadla meč. Opásala si ho kolem pasu, přetáhla si přes to sukni a otevřela dveře svého domu.

„Nasaď si kapuci. Nechceš přeci, aby tě někdo z přívrženců Miraze nechtěně strčil na dýku, která čirou náhodou byla hrotem vzhůru.“

„Cože?“

„Tak buď jsi hluchý nebo postižený. Říkala jsem, ať si nasadíš kapuci. Jelikož se to všude hemží přívrženci Miraze, kteří by tě nejarději viděli mrtvého.“

Nasadil jsem si kapuci a začal se jí vyptávat.

„A abych nezapomněla. Mlč!“

Vedla mě spletitými uličkami. Do té doby kdy se zastavila a přikrčila. Než jsem se nadál, tak mě přimáčkla na zeď domu. Přetočila si mě na sebe a přitáhla si mě těsně k sobě. Snažil jsem se jí vytrhnout, ale byla silná.

„Pusť mě!“

„Mlč a snaž se tvářit, že se ti to líbí!“

„Cože?“

„Jsi vážně tak blbý?“

Než jsem se nadál tak se do uličky připletli dva muži. Hodně vysocí a svalnatí. Najednou mě ta dívka políbila. Ani ji neznám jménem. Všiml jsem si, jak na nás muži civí, pak něco zabručí o té mladé lásce a pokračovají dál. Dívka se odtáhla a dělala jakoby nic.

„Nechtěla bys mi říct své jméno, než mě začneš líbat?“

„Mé jméno tě zajímat nemusí. Hlavní pro tebe je, abys zůstal naživu.“

Dívka se ihned vydala dál dlouhými kroky, které by mohly být klidně mužské. Držel jsem se kousek za ní. Když mi došlo, že jdeme špatně.

„Ale k bráně se jde jinudy.“

Dívka si nešťastně složila hlavu do dlaní. Přistoupil jsem k ní a chtěl ji utěšit.

„To jsi vážně tak blbý? Jestli chceš jít hlavní branou, tak rovnou můžeš všem svým kancléřům říct o tom, že si se vytratil v noci ven.“

Chvilku jsem přemýšlel nad významem jejich slov a pak jsem potichu pokračoval za ní. Nepozorovaně jsme proklouzli do zahrad a potom mě vtáhla do křoví.

„Sakra! To mě chceš znásilnit, když mě táhneš do křoví?“

Na moji poznámku reagovala prakticky okamžitě. Schytal jsem pohlavek a ještě něco zavrčela v cizím jazyce. Určitě to dělá naschvál.

„Můžeš mi zopakovat to, co jsi říkala?“

Otočila se na mě s vražedným pohledem. Lehce pokrčila rameny a pak velice zřetelně vyslovila větu, který jsem nerozuměl.

„Úvëa súri súyir antolya!“   (Úvëa súri súyir antolya! - Mnoho větrů proudí z tvé pusy!)

Sice nevím jejich význam, ale generál by to mohl vědět. Jen je otázka, jestli mi to přeloží. Otočil jsem se po dívce, jenže jsem ji nikde neviděl. Skvělý! Ona mě zatáhne do zahrady a pak si klidně odejde a nechá mě tu.

„Sakra! Kde seš ty neandrtálče? Myslela jsem, že lezeš za mnou!“

Otočil jsem se po hlase a spatřil moji průvodkyni jak vystrkuje hlavu z jednoho keře u zdi. Chytla mě za rukáv košile a strhla mě k sobě. Dopadl jsem prudce na kolena a rukami jsem dopadl na hrubý neotesaný kámen. Podíval jsem se na ruce a spatřil v měsíčním světle několik kapek krve. Spatřil jsem, jak se dívka přede mnou napřímila. Otočila se na mě a pomohla mi na nohy. Stále mě držela za rukáv a táhla mě chodbami. Dostala mě až na chodbu osvětlenou loučemi.

„Děkuji, už trefím sám.“

„To mám riskovat, že se zabiješ, než dojdeš do svých komnat? Díky, nechci.“

Myslel jsem, že ji budu muset vést, ale dívka se zde vyznala dobře. Občas mě strčila do nějakého stínu, když v dálce slyšela kroky. Ale ta věc s polibkem se neopakovala. Naštěstí. Zastavila se až před dveřmi mých komnat.

„Jak víš, kde mám komnaty?“

„Když ty ses učil poznávat hvězdičky, tančit a konverzovat, tak já jsem prozkoumávala hrad.“

„Nejsi z Telmaru.“

„Ale několik měsíců v roce jsem tu vždy pobývala.“

„Jak to, že jsem tě neviděl?“

„To, že jsi mě neviděl, je pouze důkaz toho, že jsi slepý.“

Otevřela mi dveře a strčila mě dovnitř, poté proklouzla za mnou. Došla až k misce s vodou a vzala ručník. Nechápavě jsem sledoval její počínání. Sedl jsem si do křesla ke krbu a než jsem se nadál, tak v něm začal plápolat oheň. Vytřeštil jsem oči a podíval se na mého zachránce. Mohla by mi říct své jméno. Přišla ke stolku kousek od mého křesla a sedla si na jeho okraj. Hrubě mě chytila za ruce a začala omývat ránu. Překvapeně jsem se na ni podíval. Několik černých pramenů jí vypadlo z drdolu a neposedně se vlnilo kolem jejího obličeje. Někoho mi připomínala, ale pořád jsem si nemohl vzpomenout koho. Na to, jak měla lehce zhrublé ruce, moje rány ošetřovala jemně, jakoby se mě dotýkala motýlí křídla. Po chvilce mi pustila ruce a z kapsy vytáhla bílé kapesníky. Jemně mi rány ovázala a pak se zvedla a otáčela se k odchodu.

„Počkej! Kam jdeš?“

„Domů, nebo si myslíš, že tě budu hlídat ve dne v noci?“

„Ne! Jenom, že je už pozdě a mohlo-“

„By se mi něco stát, že? No, tak to tě zklamu. Umím se o sebe postarat. Sbohem.“

Dívka proklouzla malou škvírkou mezi dveřmi a pak je za sebou potichu zavřela. Znaveně jsem si lehl do postele a dlouho jsem pozoroval vzory na nebesích. Uprostřed noci jsem se probudil a jakoby se mi zdálo, že jsem zahlédl jasně modré oči, které střežily můj klidný spánek. Ale to, že by tu byla se mnou ta dívka, bylo asi tak stejně pravděpodobné, že by mě navštívil Miraz. Moc dobře jsem na ni viděl, že jí nejsem po chuti.

*****

Seděl jsem v pracovně a před sebou měl smlouvu o míru, kterou měli podepsat lordi. Nechtěl jsem tu nechávat moji sestru Alice samotnou. A ani jsem nechtěl jako doprovod spousty vojáků. Přivolalo by to nechtěnou pozornost. Někdo zaklepal.

„Dále.“ Dveře se otevřely.  „To jsem rád, generále, že jste přišel tak brzy. Potřeboval bych s vámi něco projednat.“

„Jak si přejete, Vaše Výsosti.“

Pokynul jsem rukou, aby se posadil do křesla naproti mně.

„Jedná se o mírovou smlouvu s lordy, která by se měla podepsat. Jde o to, že tu nechci nechávat sestru samotnou a ani nechci, aby s námi jelo deset vojáků. Chci být nenápadný. “

„Promiňte, Vaše Výsosti, ale stále tak nějak nechápu, o co vám jde.“

„Chtěl bych, aby mě na cestě doprovázela ta dívka, která mi zachránila život.“

„Jistě. Mám pro ni nechat poslat?“

„Byl bych vám vděčný.“

Klika cvakla, dveře letí, dívka vchází do dveří.

„Králíček potřebuje naklepat polštářek? To proto jsi mě nechal zavolat?“

„Jsi stále stejně drzá.“

„Možná... Ale k vůli něčemu si mě zavolal. Tak co potřebuješ? Naklepat polštářek, ošetřit rozbité koleno, nebo snad zachránit život?“

„Kdybys jsi mě nechala domluvit, už dávno bys to věděla.“

„Tak mluv.“

„Potřeboval bych, aby lordi podepsali mírovou smlouvu“

„Promiň, ale falšovat podpisy neumím.“

„Mohla bys mě nechat domluvit? Jinak bys totiž věděla, že po tobě falšování podpisů nechci. Chtěl bych vzít s sebou i svou sestru Alice. Ale-“

„Nechceš s sebou brát i vojsko. Proto tě nenapadlo nic lepšího, než poprosit o pomoc dívku, která ti už jednou zachránila život. Strýček se už o něčem takovém zmínil.“

„Ty jsi věděla, co po tobě chci?“

„Jistě. A musím říct, že přijímám, ale mám několik podmínek.“

„Jakých?“

„Ty i tvá sestra uděláte, co vám řeknu. Řeknu utíkej, utečeš. Řeknu nech mě tam, necháš mě tam. Dále nikdo nebude vědět o naší cestě. A ještě jedna věc. Budu potřebovat ještě jednoho člověka, který s námi pojede. Ale vyberu ho sama.“

„Myslím, že to dokážu splnit. Ale proč nechceš, aby někdo věděl o této cestě?“

„Kolik máš kancléřů?“

„Osm.“

„A kolik jich zde bylo ještě za Miraze?“

„Čtyři.“

„Vidíš. Měla bych už jít. Řekni svojí sestře, aby si zabalila jenom to nejdůležitější a to platí i pro tebe. Až bude správný čas, tak přijdu. Zatím, králíčku.“

„A jak ti mám říkat? Tajemná neznámá?“

„Jsem Elenë.“

Nikdo mimo mě už v pokoji nebyl. Elenë mě děsila. Její bystrost, drzost, síla a rychlost byly smrtelná kombinace. Ovšem pouze pro její protivníky. Už to byl čtvrtý den od návštěvy Elenë a stále se nic nedělo. Každou noc jsem očekával odjezd, ale můj spánek nikdy nebyl nikým přerušen. Myslel jsem si, že zapomněla.

„Vstávej, šašku!“

„Ještě pět minut.“

Najednou jsem už neměl peřinu. Zamžoural jsem do světla a díval se na Elenë, která držela moji peřinu v podpaží a měřila si mě vražedným pohledem. Lehce jsem se posunul od ní dál. Ona Elenë je nepředvídatelná.

„Už vstávám.“

„To je jedině dobře. Teď půjdu vzbudit tvojí sestru. Oblékni se a počkej tady. Přijdu si pro tebe.“

Oblékl jsem se, vzal si sbalené věci a čekal. Dlouho nikdo nešel a já začal opět usínat. Hlava mi spadla na rameno a okolní svět pro mě nic neznamenal. Alespoň do té doby, než jsem schytal facku z každé strany. Chtěl jsem začít řvát, ale chladná ruka na mé puse mi to moc neulehčovala. Otevřel jsem oči a hleděl do jasně modrých očí. Uvolnil jsem se a sklouzl opět do křesla. Ani jsem nepostřehl, že jsem se vymrštil do sedu a napnul svaly. Ruka, jenž mi znemožňovala mluvit, jako mávnutím kouzelného proutku zmizela.

„Jak jsi to mohl dopracovat na krále?“

„Zatím si nikdo nestěžoval.“

Chytla mě za ruku a odváděla mě tajnou chodbou, o které jsem nevěděl. Nechal jsem se odvést doslova za ruku. Držel jsem se jí celou dobu za zápěstí a dýchal ji skoro na obnaženou šíji. Po cestě jsme vyzvedli ještě moji sestru Alice, která se Elenë držela jako klíště. Elenë nás dovedla nepozorovaně do stájí, kde stál nějaký svalnatý muž v černém plášti zakrývajícím jeho tělo. Ale i přes to jsem viděl jeho svalnatou postavu.

„Vaše Výsosti, princezno Alice, jsem rád, že Vás smím doprovodit. Jsem Emmett, Aragornův syn.“

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská chůva - 1. kapitola: