Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská chůva - prolog

04.01.2011 (19:00) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7405×

Prolog

Pohled Renesmé / Elenë

„Ness, utíkej na Cair Paravel! Neotáčej se! Nezpomaluj! Nevracej se! Rozumíš? Ať se děje cokoliv, musíš utéct.“

„Slibuji.“

Maminka mi přidržela dveře a já proběhla ven. Slyšela jsem narážení kovu o kov a křik. Neotáčela jsem se. I když jsem věděla, že ten křik patřil rodičům. Chtěla jsem se za nimi rozběhnout, ale nemohla jsem. Vázal mě slib, jenž jsem jim dala, a sliby se neporušují. Slyšela jsem těžké kroky, jenž byly kousek za mnou. Blížila jsem se k lesu. I když jsem se dostala za první řadu stromů, nezpomalila jsem. Moji pronásledovatelé mě chtěli a byla jsem si jistá, že nějaké báchorky o lesních tvorech je nezastraší. Běžela jsem hlouběji do lesa, už mě pomalu začínalo píchat v boku. Musela jsem si odpočinout. Vyšplhala jsem na vysoký strom a doufala, že mě pronásledovatelé neobjeví. Podívala jsem se pod sebe. Stáli tam tři muži.

„Rozdělíme se!“

Potom se každý rozutekl na jinou stranu. Neutekla bych jim. Jediné, co mi zbývá, je zabít je. Potichu jsem přeskočila na větev jiného stromu a pak na další a další větev. Sešplhala jsem trochu níž a zavěsila se nohama hlavou dolů. Sebrala jsem jednomu z vojáků menší dýku, kterou měl za opaskem. Prudce se otočil, ale než stačil vykřiknout, tak jsem mu podřízla hrdlo.

Seskočila jsem na zem a rozeběhla se za druhým. Skočila jsem mu na záda a bodla dýku do srdce. Měla jsem výhodu. Slyšela jsem křupnout větvičku. Otočila jsem se a přede mnou se tyčil poslední z mých pronásledovatelů. Než jsem se nadála, tak jsem měla sečnou ránu od jeho meče na  břiše. Z rány začala vytékat krev. Věděla jsem, že nemám možnost ho porazit. Byl silnější a zkušenější. Ale já měla něco, co oni ne. Strýc mě naučil něco ze starodávného jazyka.

„Gëuloth du knífr!“ (Gëuloth du knífr! - Otup meč!)

Najednou mi rány, které mi chtěl zasadit, neubližovaly. Jeho meč byl tupý. Stejně by mi ale dokázal zlomit vaz, kdybych se o něco pokusila. Chyběl mi ten okamžik překvapení, jenž předtím hrál v můj prospěch.

„Jierda theirrakalfis!“ (Jierda theirrakalfis! - Zlom mu lýtka!)

Najednou se sklátil s nadávkami k zemi. Než se stačil vzpamatovat, tak jsem mu zabodla dýku do srdce, pootočila a vytáhla. Už jsem nemohla čekat. Musela jsem se dostat pryč. Ale nejdřív musím zastavit krvácení, jinak jim moje krev poslouží jako stopa. Roztrhla jsem si rukáv košile a přitlačila ji na ránu.

Donutila jsem svoje tělo k pohybu, i když moje tělo zaplavovala bolest. Běžela jsem dlouho. Ale ke Cair Paravel to bylo ještě daleko. Několik dnů cesty a já věděla, že už dlouho nevydržím. Noha se mi zamotala do kořene stromu. Spadla jsem na břicho a rána se ozvala ještě víc. Doplazila jsem se ke kmeni stromu a opřela se o něj. Rukáv košile byl celý nasáklý krví.

„Waíseheill!“  (Waíseheill!  - Uzdrav se!)

Rána se nepatrně zatáhla. Byla jsem příliš slabá. Moje kouzla byla stejně slabá, jako já. Víčka se mi klížila, i když jsem se snažila zůstat vzhůru. Nešlo to. Už jsem se smrti bránila moc dlouho. Nakonec král přeci jen dosáhl svého. Zabil královského strážce a tím i posledního potomka krále Petra. Sáhla jsem si po medailonu, který dostala má matka od svého otce a ten zase od svého a tak se medailon dědil po generacích. Byl to medailon se lví hlavou, jenž dostala víla, která se zapletla s králem Petrem. Pevně jsem ho sevřela v prstech a ponořila se do náruči smrti.

Probudila jsem se v pokoji a jasné světlo mě bodalo do víček. Přitančila ke mně elfka v bílém rouše a začala mi ošetřovat ránu.

„'Quel Amrun.“   ('Quel Amrun. - Dobré ráno.)

Do pokoje přišla další elfka, která, na rozdíl od téhle, neměla bílé roucho, ale světle zelené.

„Dobré ráno, sluníčko. Já jsem Arwen a ty jsi?“

„Jsem Renesmé.“

Nemohla jsem spát. Zítra mám odjet ze svého domova - malinkého elfského městečka jménem Ellesmera. Chodila jsem vyšlapanými mechovými cestičkami. Malou dýku jsem měla připevněnou za opaskem. Uslyšela jsem křupnout větvičku a tak jsem se prudce otočila, při čemž jsem stihla tasit dýku a namířila ji útočníkovi směrem ke krku.

„Koukám, že jsi čím dál tím víc nebezpečná.“

„Nech toho, strýčku. Jsem stále stejná. Jenom jsem prošla přeměnou.“

Schovala jsem dýku zpátky. Začala jsem si třít ramena. Podívala jsem se na měsíc a pokoušela se vybavit tváře rodičů. Už je to dlouho, co jsem se je pokoušela vidět. Najednou jsem na ramenech ucítila hrubou lněnou látku. Podívala jsem se na ramena a všimla si strýčkovy kápě.

„Děkuji.“

„Nemáš zač. Měla bys jít spát. Budeme brzo vstávat.“

„Dobře.“

Stáhla jsem si kápi z ramen a podala ji strýčkovi. Otočila jsem se a odcházela směrem k jednomu stromu, ve kterém jsem žila společně s několika elfy. Vešla jsem do svého pokoje a skočila do svého závěsného lůžka. Sáhla jsem po meči a tasila. Ukovali mi ho elfové z posvátného železa. Pečlivě jsem zkoumala čepel meče. Přejela jsem palcem přes ostří, abych usoudila, zda je dost ostré. Na palci se mi objevila malá řezná ranka, ze které začala vytékat krev. Usoudila jsem, že meč nemusím přibrousit, jenom ho vyleštím.

Systematické čištění čepele meče mě uklidňovalo. Někdo zaklepal. Zvedla jsem hlavu od práce.

„Tula sinome!“ (Pojď sem!)

Dveře se otevřely a do pokoje vešel Edward. Byl to potomek elfky a telmařana. Takže se s ním dalo mluvit i normálně. Ostatní taky uměli po telmarsku, ale elfština tu převládala.

„Ahoj, Elenë. Slyšel jsem, že zítra odjíždíš na Telmar.“

„Jo, ale to není tvoje starost.“

„Asi máš pravdu. Chtěl jsem se jenom rozloučit. Takže namaarie.“ (namaarie - sbohem)

„Namaarie.“

Na to se otočil a odešel. Ještěže tak. Edwarda nemám moc v lásce. Žeby hlavně proto, že mě už odmalička otravoval? A občas i urážel? Nakonec jsem vrátila meč na své místo a uložila se ke spánku. Přeci jen zítra vstávám ještě před rozbřeskem. Protože chci ještě zkontrolovat koně.

Ráno jsem se probudila hodně brzo. Ale mně to ani nepřišlo. Přišla jsem k židli a začala ze sebe strhávat to elfské oblečení. Nic proti němu, ale kalhoty jsou přeci jen pohodlnější. Oblékla jsem si černé kožené kalhoty, černou lněnou košili, černou koženou vestu a kožené vysoké boty. Vlasy jsem si sepla sponou do drdolu. Meč jsem si připevnila kolem pasu a vydala se potichu po schodech dolů. Slyšela jsem Arwen, jak se dohaduje se strýčkem. Přešla jsem to mávnutím ruky. Ti dva se hádali skoro pořád.

Vešla jsem do stájí a zamířila k důvěrně známému boxu, kde stál Artex - můj kůň. Lehce jsem ho popleskala po krku a začala ho hřebelcovat. Když už byl čistý, tak jsem ho osedlala a připevnila k sedlu věci, které jsem si s sebou brala. Vyvedla jsem ho před stáj. Když jsem vycházela ven, ozářily mě sluneční paprsky právě vycházejícího slunce. Ještě jsem přivedla strýčkovi koně, kterého mezitím osedlal někdo z elfů. Venku už na mě čekal strýček, Arewen a Legolas.

„Cormamim niuve tenna' ta elea lle au',“ popřál mi Legolas.  (Cormamim niuve tenna' ta elea lle au' - Mé srdce bude bolet do doby Vašeho návratu.)

Nechápu, proč mi všichni elfové vykají. Jediná Arwen mi tyká. Už kolikrát jsem se je snažila přimět k tykání, ale oni mě vždycky odbili tím, že jako princezně mi nemohou tykat. Brrr. Na tohle oslovení jsem už začínala být alergická.

„Aa' menle nauva calen ar' ta hwesta e' ale'quenle,“ řekla mi Arwen. (Aa' menle nauva calen ar' ta hwesta e' ale'quenle - Nechť jsou tvé cesty zelené a bez nepříjemností.)

„Aa' lasser en lle coia orn n' omenta gurtha.“ Tímto jsem se s nimi rozloučila.  (Aa' lasser en lle coia orn n' omenta gurtha - Ať listy vašeho života nikdy nezhnědnou.)

„Nechápu, proč ji bereš na Telmar, aby chránila krále, Aragorne. Vždyť ona je jediným potomkem krále Petra! To jí náleží trůn! Je to princezna!“

A už je to tu zase. Tohle téma je snad nikdy nepřestane bavit. Nechápu, proč to pořád řeší. Ale udivovalo mě, že Arwen upustila od elfštiny.

„Ale Aslan ji zvolil královským strážcem.“

„A kde se píše, že strážce nemůže být králem?“

Musela jsem jejich debatu hned utnou, jelikož bych to pak už nejspíš nezvládla.

„Tak dost! Narnii miluji, proto ji nechci sužovat dalšími boji, které bychom museli vést proti telmařanům. Narniané si zaslouží klid od věčného válčení. Narnijský lid se potřebuje znovu vzchopit a vzpamatovat. Navíc se mi všichni musíme naučit žít v souladu s ostatními. Tímto končím téma: Já a královský trůn! Musíme se vydat na cestu, abychom nemuseli jet i přes noc. Namaarie!“ (Namaarie! - Sbohem!)

Nasedla jsem na koně a lehce ho pobídla k cvalu. Strýček se po chvíli objevil vedle mě. Za vesnicí jsme přešli v trysk. Jeli jsme takhle skoro celé dopoledne. Pak jsme přešli v chůzi, aby si koně odpočinuli.

„Zasloužila by sis být královnou, stejně jako Kaspian.“

„Snad jsi se nespikl proti králi?“

„Ne, jenom říkám, že jsi přesně taková, jaká by měla královna být. Nasloucháš lidem, soudíš podle činů, máš ráda svůj lid, zajímáš se o něj. Dokážeš si stát za svým názorem. Ale zároveň dokážeš uznat svoji chybu. Jsi zkrátka rozená královna Narnie.“

„Vychovali mě tak. A jak bych nemohla mít ráda lid Narnie? Vždyť skoro každá rasa se propletla s krví krále Petra, že se občas i divím, že bylo možné je zkřížit. Že lid soudím dle činů? Podle čeho jiného bych ho měla soudit? Podle svých domněnek? Nebo snad z tlachů ostatních? Sám moc dobře víš, že tyto informace jsou málokdy pravdivé. Většinou jsou holé fakty obaleny lží a závistí. Ale můj původ ze mě královnu nedělá.“

„Ne, občas i obyčejná víla má větší právo být královnou, než princezna. Ale tvoje skutky, smýšlení a rozvaha ti dávají plné právo ji být.“

„Děkuji, ale myslím, že strážce mi bude vyhovovat víc než královna.“

„Koukám, že pobyt u elfů byl přeci jenom k něčemu dobrý. Alespoň už nejsi prostořeká.“

„Elfové sice umí zázraky, ale takové zas až ne. Jsem stále stejná, jenom mi do hlavy vštípili úctu k straším. Ale u tebe to nebudu moct praktikovat. Nejsi o moc starší než já.“

„Nejsem?“

„Ne, alespoň na to nevypadáš. Za jak dlouho budeme na Telmaru?“

„Předpokládám, že dorazíme zítra brzy ráno, pokud pojedeme i přes noc cvalem.“

„Tak na co čekáme?“

Pobídla jsem Artexe k rychlejšímu pohybu a vydala se vstříc další etapě mého života. Nevadilo mi cestovat přes noc. Smysly jsem měla ostřejší a Artex byl zvyklý na dlouhé projížďky. Na chvíli jsem se donutila ke spánku, ale ten mi byl asi stejně prospěšný, jako chléb pro žíznivého. Naopak jsem byla ještě víc unavená.

A opravdu jsme nad ránem vjížděli bránami Telmaru. Podívala jsem se na obzor, jenž byl zbarven krví. Ale přes vysoké věže hradu jsem skoro neviděla slunce. Najednou jsem si připadala lapena. Jako ptáček jenž uvízne v kleci, jako ryba v rybářských sítích. Dusila jsem se, nemohla se nadechnout. Jenom pohled na tohle město mě spoutával okovy. Ale musela jsem si zvyknout. Trhaně jsem se nadechla, ale necítila jsem vůni dřeva, smůly a všudepřítomných kouzel. Nebylo tu nic, co by mi připomínalo domov. Nic, co by se pojilo s mým dosavadním životem.

Jeli jsme krokem a ti, jenž byli venku, se po nás otáčeli. Jeli jsme spletitými uličkami podhradí, až jsme dojeli k menšímu domku. Strýček seskočil z koně a vešel do domu. Po chvilce se vrátil i s tetou a Emmettem. Seskočila jsem z koně a lehce přistála na špičkách. Objala jsem opatrně tetu. Přeci jen jsem byla o něco silnější než člověk.

„Ness, jsem tak ráda, že jsi tady. A nemusíš si dávat takový pozor na sílu. Nejsem z cukru.“

„Ahoj teto, vím, že nejsi z cukru. Ale nechci ti ublížit. Zdar Mette, jak si se tu beze mě měl?“

„Šlo by to, kdybych měl koho otravovat. A jak se ti dařilo u špičkooušek?“

„Dobře, až na to oblečení. To víš, Arwen mě nutila nosit šaty. Jakoby se v tom dalo bez problému chodit.“

„Tak pojď, ukážeme ti tvůj domek. Snad se ti bude líbit.“

„Domek?“

„Ano, je kousek od našeho. Patřil tvému strýci Bromovi než odešel do Alagasie. Tak pojď.“

Následovala jsem tetu. Artexe jsem držela za uzdu a vedla ho kousek za sebou. Když jsme přišli před dům, tak moje srdce poskočilo. Cítila jsem přítomnost elfích kouzel. Teta mi odemkla a já radostně vtrhla do domu. Celý interiér domu vytvářel dojem stromu. Zařízen byl sice prostě, ale v elfském stylu. Rozběhla jsem se do patra, které sloužilo jako ložnice. Hned jsem se rozeběhla k závěsnému lůžku, do kterého jsem hned skočila.

„Děkuju!“ zakřičela jsem do útrob domu.

„Nemáš zač. Hodně toho udělali elfové.“

Vylezla jsem z postýlky a otevřela okno. Pohlédla jsem z něho a spatřila pěšinku, která vedla k nedaleké louce.

„Koho je ta louka za domem?“ zakřičela jsem směrem do přízemí.

„Tvoje!“ ozvalo se.

Seběhla jsem dolů a všechny objala. Nakonec jsem zašla za Artexem a odvedla ho na louku. Odstrojila jsem ho a všechno odnosila do domu.

„Myslím, že už půjdeme. Měla by ses trochu prospat. Mett se potom pro tebe staví. Král bude mít proslov k lidem.“

„Dobře a zatím ahoj.“

„Ahoj.“

Jakmile se za nimi zavřely dveře, vyběhla jsem do patra. Stáhla jsem ze sebe překážející oblečení a jenom v košili zalezla do postele. Jakmile jsem zavřela oční víčka, upadla jsem do hlubin bezesného snění. Zdálo se mi to jako chvilka, když jsem ze zdola uslyšela Mettův hlas.

„Vstávej!“

„Kela!“  (Kela! - Jdi pryč!)

„Tanya farnuva! Princezno! “  (Tanya farnuva! - To stačí!)

„Ještě jednou mi tak řekni a... Mereth en draugrim!“  (Mereth en draugrim! - Budeš potrava vlků!)

„Jasně, ale už pohni. Nechceš přeci přijít pozdě.“

„To v žádném případě,“ zabručela jsem sotva slyšitelně a zvedla se z postele.

Opláchla jsem si obličej a oblékla se do oblečení, ve kterém jsem přijela. Akorát jsem si přehodila košili. Seběhla jsem dolů a sebrala Mettovi z ruky krajíček chleba. Zabloudila jsem pohledem z okna a viděla Artexe, jak se spokojeně pase. Mett mě vedl spletitými cestičkami, které jsem znala dobře. Vyšli jsme na nějaké místo, kde byl dav lidí. Prozkoumávala jsem pohledem okolí a hledala potenciální nebezpečí. Práce začíná!

Postavy:

Renesmé / Elenë

Aragorn - strýček

Lilly - teta

Emmett

princezna Alice

král Kaspian

Arwen

Legolas

A možná se časem vynoří i další postavy, které se v povídce budou často objevovat

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská chůva - prolog: