Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kráska a zvíře - 3. kapitola

08.02.2013 (08:15) • Mers • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2167×

3. kapitola 

Bella sama nevěděla, co mohla čekat, že na ni vykoukne z obálky. O to víc překvapená byla, když to byl jen složený kus papíru, dál nic. S malinkatou dušičkou zaraženou až někde v hrdle uchopila jeden cíp listu a rozevřela jej.

Děkuji, že jste o mně neřekla policii.

Ani o slovo míň, ani víc. Ten úhledný rukopis si Bella četla stále dokola, ale na žádné rozumné východisko nemohla přijít. Vůbec neměla tušení, proč jí někdo poslal takovou zprávu. Jak může vědět, co jsem řekla policii? Řekl snad David něco nebo Sutton?

Přemýšlela, co má dělat. S oběma si chtěla promluvit co nejdřív, ale… Měla na to dnes vůbec chuť? Běžet znovu na policejní stanici a doufat, že jí tam někdo pomůže, že tam bude David, se kterým jediným by chtěla mluvit.

Vložila tedy dopis zpět do obálky a hodila ho na hromadu papírů na konferenčním stolku. Doufala, že tak nebude lákat její pozornost.

ҨҨҨҨҨҨ

Edward nevěděl, co se to s ním dělo. Co ta žena s ním dělala. Věděl o ní toho mnoho, mysli všech lidí byly pro něj jako studnice informací, jen ta její mu byla uzavřená. Čím více věcí se dozvídal, okouzlovala ho více a více. To byl vlastně důvod, proč jí zanechal ten dopis. Byla to hloupost. To zjistil hned poté, jak zabouchl za sebou dveře, když jí tu obálku hodil do schránky.

Co si, proboha, myslel? Takhle na sebe akorát přitáhl pozornost. Bylo mu jasné, že to Bella jen tak nenechá. Nejdřív ji málem znásilní a teď by si měla nechat dopis od chlapa, kterého ani neznala, pro sebe? Byl naivní. Ani ty desítky let, co už bloudí po světě, mu to nijak neulehčovaly.

Frustrovaně si povzdechl a zabouchl za sebou dveře od prostorného bytu. Kdyby chtěl, mohlo by to tu být opravdu pěkné, on si ale nechtěl dělat domov. Ne když je takové monstrum, které dokáže akorát všem ostatním ubližovat.

Cítil, že to v něm opět vře. Rozumné myšlení ustupovalo a do popředí se hrnula jeho temná stránka, zvíře uvnitř něj. „Teď ne,“ zašeptal zlomeným hlasem, ale věděl, že nemá šanci vyhrát. Už předem to byl prohraný boj, a právě to mu ubližovalo nejvíce. Nad tou zrůdou nemohl vyhrát, nikdy. Za sto let nenašel způsob, jak ty nekontrolovatelné výkyvy nálad zmírnit, jak se ovládnout.

V rukou pevně sevřel okraje černého leštěného botníku, až se v dřevě ozvalo slabé prasknutí. Přerývaně dýchal, jak nad sebou postupně začal ztrácet kontrolu. Nechtěl se mu poddat bez boje, pořád bude zkoušet najít způsob, jak to omezit nebo zrušit úplně.

A najednou… boj skončil. Už tam nestál pohledný zlatooký upír, bylo tu jen nenasytné monstrum lačnící po horké krvi. V karmínových očích se mu nebezpečně blýsklo, a než by se vůbec stačil člověk nadechnout, byl pryč.

ҨҨҨҨҨҨ

„Bello, omlouvám se, jasný? Chovala jsem se hrozně,“ naříkala Sutton do telefonu. Bella se musela usmát. Hned jí bylo jasné, že to mezi nimi napjaté nevydrží dlouho, ani jedna na to nebyla stavěná.

„Sutt, to je v pořádku, vážně.“  Chodila po pokoji, zatímco telefon měla přimáčknutý k rameni. „Taky jsem se nechovala zrovna vzorově.“

„A nechceš si vyrazit? Přísahám, že tentokrát to nebude žádný bar, jen bych si s tebou chtěla popovídat,“ navrhovala její kamarádka.

„Já… Moc se na to necítím, jsem unavená,“ vymlouvala se napůl Bella. Nebyla to však úplně lež, opravdu byla po celém dni v knihovně unavená.

„Tak jak myslíš, uvidíme se,“ rozloučily se a telefony oněměly.

Bella Swanová si připadala jako zvíře chycené v kleci. Přecházela z rohu do rohu, od okna k oknu a hledala… něco. Potřebovala se něčím zaměstnat, ale u ničeho nevydržela dlouho. Myšlenky jí létaly hlavou jako splašené, téměř neměla šanci je všechny zaznamenat.

Usadila se na gauč a zapnula televizi v domnění, že alespoň nějaký pořad ji zabaví natolik, aby si konečně mohla vydechnout. Přepínala stanici za stanicí, ale nic ji neupoutalo natolik, aby u toho mohla strávit celý večer. Najednou opět zazvonil telefon.

„Pojď mi otevřít dveře,“ ozval se opět hlas její kamarádky, „říkala jsem si, že když nechceš jít ty ven, tak… ááá,“ zavřeštěla. Belle se zastavilo srdce.

„Sutton, Sutton, jsi v pořádku?“ Nic nebylo slyšet. „Sutton!“ křičela Bella do telefonu. „No tak, slyšíš mě?“

Bylo to marné. Z druhého konce linky se neozývalo vůbec nic. Ani křik nebo jakýkoli zvuk…  Bella vůbec nepřemýšlela, rychle si nazula boty a utíkala ven. Jestli už jí měla jít otevřít, znamená to, že musí být někde tady.

Rozrazila dveře a studený vítr ji udeřil do tváře. Otřásla se, ale nenechala se rozptýlit na dlouho. Rozhlédla se doprava, doleva, ale po její kamarádce nebyla nikde ani stopa. „Sutton!“ zakřičela z plných plic. Nikde se nic neozývalo. „Sutton!“ zkusila to ještě jednou.

Podívala se do všech koutů kolem celého domu, ale nikoho neviděla. Jako by se po ní slehla zem. „Sutton, tak kde jsi?“ zavolala a v hlase se jí ozýval náznak zoufalství. Slzy se jí pomalu začaly tlačit do očí.

A pak, na druhé straně silnice, spatřila pohyb. Letmý, téměř nepostřehnutelný pohyb dvou postav. Okamžitě se vydala tím směrem. Srdce jí divoce naráželo do hrudi a dech se jí krátil. Bála se, co tam najde. Jen pár metrů od onoho místa zpomalila a ještě jednou se rozhlédla. Nikde nebylo ani živáčka. Odhodlaně postoupila krok dopředu a to, co uviděla, ji přímo přišpendlilo k zemi. Nebyla schopná se pohnout.

Svou kamarádku uviděla přišpendlenou o kmen stromu stejným způsobem, jako nedávno ona sama byla ke studené zdi. Snad jen s rozdílem, že ona na sobě měla pořád ještě oblečení. Co ji ale zaráželo, byl muž, který se lepil k jejímu krku a pil jí… krev.

Tohle nemůže být pravda, to není skutečné, nabádala se v duchu. Z toho všeho už opravdu musí začít šílet.

„Hej!“ houkla a nepoznávala svůj hlas. Byl břitký, nepřijímal žádné námitky. „Nech ji být!“ Postoupila ještě o krok blíž.

Byla víc než překvapená, když se opravdu od jejího krku odlepil.

ҨҨҨҨҨҨ

Cítil za sebou její přítomnost, a právě to byl důvod, proč se odtáhl od dívky, ze které ještě před sekundou pil. Nedokázal přestat pít, ale její přítomnost a odhodlání do něj vrazily jako blesk z čistého nebe. Mysl se mu pomalu začala zaostřovat a po dlouhé době byl střízlivý u toho, když někomu ubližoval.

Nemohl se otočit, nedokázal by se podívat do její tváře plné obvinění. Věděl, že by ho okamžitě odepsala.

Hlavu schoval do límce bundy a o krok ustoupil od své oběti. Už tu nechtěl být, ne teď. Ale z nějakého prostého důvodu nedokázal odejít. Chtěl vědět, že ta dívka bude v pořádku a na Bellině tváři neuvidí další smutek a slzy.

„Cos jí to, proboha, udělal? Radím ti, abys odsud co nejdřív vypadl, jinak přísahám, že ti něco udělám,“ rozohnila se znovu. Ačkoli měl chuť se ušklíbnout nad představou, že by mu chtěla ublížit, neudělal to. S tím zbytkem měla pravdu.

Užuž měl chuť se jí postavit čelem a ukázat jí, kdo skutečně je, ale rozmyslel si to. Teď na to nebyla ta správná chvíle. Naposledy se ohlédl k dívce, jejíž tělo se bezvládně sesulo k zemi, a odešel.

ҨҨҨҨҨҨ

Bella se rozeběhla k Sutton. Nehýbala se, ale dýchala, díkybohu. Začala prohledávat kapsy, aby našla telefon, vtom si ale uvědomila, že leží na botníku u dveří. Nechtěla tam na ulici nechat ležet kamarádku jen tak, v bezvědomí, bez možnosti se bránit.

Jako zázrakem se do ulice přihnala sanitka a celou oblast zalilo namodralé světlo majáků. Jako by snad věděli, že právě my potřebujeme pomoc. S nosítky se přihnali k Sutton, a než jsem se vůbec jen stihla nadechnout, už ji cpali do záchranky.

„Jak jste věděli, kam máte přijet?“ zeptala jsem se. Já jsem je nezavolala a široko daleko nebylo ani živáčka.

„Zavolal nám nějaký muž. Že prý tu je dívka v bezvědomí, s velkou ztrátou krve a vy s tím nemáte nic společného, slečno…“

„Swanová, doplnila jsem pohotově sanitáře a doprovodila ho k autu. „Můžu jet s vámi?“ zeptala jsem se.

Jen kývl a do papírů dál zapisoval informace o nehodě. Nastoupila jsem za Sutton, chytla ji za ruku a cítila jsem, že se sanitka pomalu rozjela.                                                                                                                                                                         

Myslela jsem si, že tuhle kapitolu už před svým odjezdem nestihnu napsat, ale jak se zdá, stal se zázrak.

Doufám, že se vám alespoň z části líbila tak jako předchozí, protože je opravdu psaná celkem ve spěchu. :-)

A kam jedu? Začínají mi prázdniny, a tak hned zítra, v pátek 8.2., odjíždím na hory do Francie. Nevím, jaké tam budou možnosti připojení k internetu, tak nebudu slibovat další kapitolu a předem říkám, že ten týden ani nebude. Těšit se na ni ale budete moct v neděli nebo pondělí (17.-18.2.). :-)

Vaše Mers 

P.S.: Budu ráda za každý komentář. :-)

Autor: Mers (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kráska a zvíře - 3. kapitola: