Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 2. kapitola

27.11.2012 (09:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 8596×

2. kapitola

„Můžeš mi vysvětlit, co děláš?“ ptala se mě Mavis a nechápavě koukala, jak si plním náruče oblečením, které bylo někdy i o dvě čísla větší. Byly jsme v jednom secondhandu, což rozhodně nebyl kamarádčin styl. Když jsem mluvila o nakupování, měla pravděpodobně jinou představu. Vytáhla jsem jí ven s tím, že si chci koupit něco nového do práce. Asi čekala nějaký butik a ne hrabák. Ale v butiku bych nesehnala to, co jsem potřebovala.
„Kupuju si oblečení do práce.“
„Hele, jsem zmatená. Co se stalo?“

Do svého super nápadu jsem ji zatím zasvětit nestihla. Z večírku, který pro mě skončil naprostým fiaskem, jsem se nenápadně vytratila. Potřebovala jsem pryč a všechno si promyslet. Mavis jsem řekla, že mě rozbolela hlava. Dívala se za mnou překvapeně, protože ještě před pár minutami jsem se rozplývala nad panem dokonalým, ale nenaléhala a nechala mě jít. Doma jsem se svlékla, vydrbala se ve sprše, bílá barva šla dolů naštěstí dobře a pak se zahrabala do peřin. Moje rozverná nálada byla ta tam. Opět jsem se dostala do té samé situace. Ne teda doslova. Nebyla jsem zamilovaná, ale zase jsem se dostala do poněkud intimního střetu se svým šéfem. Okamžik jsem uvažovala, že prostě nenastoupím. Vím, že ten polibek nic neznamenal, ale to jak jsem se cítila, když stál vedle mě ano. Mavis řeknu, že nechci opakovat minulost. Pochopí to. Jenže pak jsem si představila další dny, které strávím zavřená ve svém bytě. Nutně jsem potřebovala někam vypadnout. No a tak mě napadl můj naprosto šílený plán, jak budu moct začít v CM Investment a přitom nebude hrozit, že se něco zvrtne. Prostě to zařídím tak, aby to vyšlo k mé spokojenosti. Prvním krokem k tomu všemu byl nákup nového oblečení, které bude velké, neforemné, ošklivé.

„Stalo se jen to, že ten chlap, se kterým jsem se políbila na tom večírku je Cullen… mimochodem proč jsi mi nikdy neřekla, jak vypadá?“
„Řekla, básnila jsem, slintala, ale ty jsi na to nereagovala a začala vytahovat Rickovy přednosti,“ vysvětlila. Aha, to bylo docela možné. Zastyděla jsem se. „Takže ten tvůj úžasný muž je Cullen? To je gól,“ zavyla.
„To teda jo. Takže teď tu koupíme tyhle hadry, pak zajdeme do drogérie pro barvu na vlasy a seženeme nějaké slušivé brýle?“ vyjmenovávala jsem naše úkoly.
„Stále mimo.“
„Prostě ze sebe udělám strašidlo. Nebude žádné pokušení a já budu moct v klidu pracovat. Žádné pletky a žádné nucené odchody ze zaměstnání,“ vysvětlovala jsem. Mavis se mračila.
„Jsi blázen.“
„Nejsem blázen, jen opatrná. Nechci opakovat to, co se stalo s Rickem a tohle je prostě cesta, která mi v tom pomůže.“
„Stejně to nechápu. Když mu to nedovolíš, tak nic nebude, ne?“ Logická poznámka.
„To sice jo, jenže… viděla jsi ho? On mě… no líbí se mi, a kdybys věděla, jak líbá. Takhle budu sice trpět, když na něj budu moct jen koukat, ale nebude pokušení.“ Mavis stále vrtěla hlavou, ale poznala jsem, že mám vyhráno.
„Tak co třeba tahle sukně?“ zeptala se a vytáhla něco, co snad nosily naše babičky.

æææææ

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a skoro se nepoznávala. Vlasy barvy nevýrazné hnědé, tělo skryté pod neforemným oblečením, obličej výrazně a hlavně nevkusně nalíčen a oči ukryté pod brýlemi, které dělaly můj výraz přísný a odměřený.

„Je to perfektní.“ Plánovala jsem, že až to bude naostro, pokusím se ze svých vlasů vytvořit něco chlupatého, nehezkého a bude vymalováno.
„Vypadáš jak strašidlo do zelí,“ řekla kysele Mavis.
„To je přesně to, co jsem chtěla,“ pronesla jsem spokojeně a otáčela se ze všech stran.
„Jsi si jistá? Třeba by to šlo i jinak,“ zkoušela mě Mavis už poněkolikáté přemlouvat.
„Stoprocentně.“
„Jsi cvok,“ otitulovala mě opět a rozvalila se na mé posteli. „Kdybych se musela každý ráno takhle patlat, tak mě klepne. Víš, jak brzo budeš muset vstávat?“
„To přežiju. Tohle za to stojí,“ odmávla jsem její námitky. Nakrucovala jsem se před zrcadlem, abych se viděla ze všech stran.
„Ty boty jsou jak po mojí pratetě,“ ohrnovala Mavis nos nad mými super botkami. Kdo by řekl, že něco tak příšerného bude tak pohodlné. Daly by se v nich chodit maratony, libovala jsem si.
„Ještě mi je budeš závidět,“ usmála jsem se. „Myslíš, že mě Cullen pozná?“ zeptala jsem se. To, že mi můj převlek připadal senzační, neznamenalo, že je taky účinný.
„Viděl tě jen jako bílou upírku a tu by nikdy nikdo nespojoval s… s tímhle,“ ukázala na mě prstem a znechuceně pokrčila nos.

S tou odpovědí jsem byla naprosto spokojená. Mohla jsem jen doufat, že Edwardovi Cullenovi nebude vadit mít za asistentku osobu ne zrovna dokonalého vzhledu. Ale byla by to pěkná diskriminace, kdyby mi to dal nějak najevo nebo mě kvůli tomu třeba vyhodil. Tenhle můj nápad byl šílený, původně jsem si říkala, proč to prostě nevzdat, ale teď mě to začalo docela bavit. Já vím, fandím si, že by se mohl zakoukat zrovna do mě, že by mohl mít zájem, ale jistota je jistota a protože se mi líbí, nehodlám nechat nic náhodě.

„Stejně… víš, jaký by to bylo terno chodit s Cullenem. A jako bonus ten jeho zadek,“ přerušila moje myšlenky Mavis. Zvedla jsem obočí.
„Tak proč s ním nerandíš?“
„Protože na mě se sotva podívá. Ne všichni máme to štěstí.“
„Byla to náhoda. Ve špatnou dobu na špatném místě,“ odvětila jsem.
„Když jsem tě pak viděla, řekla bych, že to bylo správné místo ve správnou dobu,“ namítla. Pak se na mě zadívala starostlivým pohledem. Ten Mavis uměla na jedničku. Vypadala jako kvočna, která se bojí o své kuřátko. „Bello, vážně…“
„Vážně, Mavis. Já to takhle chci. Třeba si mezitím najdu něco jiného, ale do té doby budu chodit do práce takhle. Potřebuju něco dělat a tohle bude fajn.“ Povzdychla si a viděla jsem na ni konečnou rezignaci nad přemlouváním a domlouváním. Alespoň prozatím.
„Tak můžu říct už jen zlom vaz.“

Noc před nástupem jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se na posteli, až jsem zmuchlala prostěradla a zamotala se do peřiny. Myslela jsem na Edwarda Cullena. Na toho muže, kterého jsem si pamatovala z večírku. Dokonalý obličej s krásným úsměvem. Jen ta představa mě dokázala dostat do kolen, co si jen počnu, až se mu postavím tváří v tvář? Byla jsem z toho pekelně nervózní. Ale musím se chovat jako profesionál, takže zatnout zuby a dělat svou práci.

Zabořila jsem obličej do polštáře a zaskučela. Už aby bylo ráno a já měla první, vlastně už druhé, seznámení za sebou. Nebyla jsem člověk, kterého by jen tak něco rozhodilo. Byla jsem si jistá sama sebou. Ale teď bylo všechno jinak. Pan Cullen ze mě udělal nejistou hromádku nervů. Potřebovala jsem se uklidnit, znovu objevit svou rovnováhu. Jenže k tomu všemu bylo nutné setkat se s novým šéfem a zjistit na čem jsem. Pak se snad můj život vrátí do starých kolejí, tedy víceméně.

æææææ

„Isabella Swanová,“ nahlásila jsem na recepci své jméno. Slečna za pultíkem si mě nedůvěřivě prohlédla. Mé oblečení bylo na míle vzdálené od jejích šedých upnutých šatů a decentního šátku okolo krku. Lesklé černé vlasy měla rozhozené na ramenou. Vypadala jako modelka, která si na moment odskočila z mola. Zřejmě si zde potrpěli na dobrý první dojem.

„Mám nastoupit jako asistentka ředitele,“ dodala jsem, když to vypadalo, že tam bude jen sedět a civět. Dokonale tvarované obočí se jí v údivu vyhouplo vzhůru.
„Ehmm,“ odkašlala si a nenápadně se podívala na hustě popsaný papír. „Jděte, prosím, do třicátého patra na osobní, vyřídit potřebné dokumenty a tam vám řeknou, co dál,“ řekla a mírně se pousmála.
„Děkuji.“
„Hodně štěstí,“ dodala nakonec.
„Díky.“ Dobrý přístup, to se cení. Od takové krásky by čekala pokrčený nos a antibakteriální sprej, který rozstříká okolo sebe.

Podle instrukcí jsem výtahem vyjela do třicátého. Na tu výšku si asi jen tak nezvyknu. Lidé si mě prohlíželi a bylo vidět, jak dumají nad tím, co tu může chtít osoba tak nevkusně oblečená jako já. Volná sukně do půl lýtek, nažloutlá košile upnutá až ke krku a sako o dvě čísla větší s mohutnými vycpávkami nebyly zrovna posledním výkřikem módy a vlasy, které vypadaly trochu, jako plsť tomu zrovna moc nepomohly. Dřív jsem se malovala málo a nenápadně. Teď jsem měla make-up o dva odstíny tmavší než moje pleť, modré stíny, růžové tváře a rtěnku podivné barvy. No jo, klaun hadr.

Mavis už na mě čekala. Zakroutila hlavou nad mým zjevem, ale bez zbytečných řečí mi dala k podpisu smlouvu, vyřídila se mnou identifikační kartu a ostatní potřebné záležitosti týkající se mého nástupu. A pak už nebylo třeba to víc zdržovat. Spolu s kamarádkou jsme vyjely téměř nahoru, kde bylo království velkého šéfa.

„A je to tu, už není cesty zpět,“ zašeptala Mavis a zaklepala na dveře z tmavého dřeva. „Zdravím, Danis,“ řekla tak pětatřicetileté ženě sedící za stolem. „Představuju ti slečnu Swanovou, je to nová asistentka pana Cullena.“ Nemohla jsem si nevšimnout, jak se Danis zarazila, ale nedala nic najevo a vřele se usmála. „Moc mě těší, Danis Dickenová, sekretářka.“ Potřásly jsme si rukou. „Jsem moc ráda, že jste tady, slečno Swanová, už jsem to tady nezvládala, pan Cullen dokáže být velmi náročný.“ Závěr řekla velmi tichým hlasem.
„Zdá se, že se mám na co těšit. A pokud můžu poprosit, tak jen Isabella.“ Dohodly jsme se s Mavis, že mi tu bude říkat mým celým jménem. Bella byla na večírku, ale ve firmě začala pracovat Isabella. Je to sice hodně podobné, ale doufala jsem, že lidi si to už nebudou pamatovat.
„Dobře, já jsem Denis. Řeknu panu řediteli, že jste tu.“ Po krátkém energickém zaklepání zmizela za jedněmi z dveří, které v místnosti byly, a my s Mavis na moment osaměly.

„Tak hodně štěstí,“ mrkla na mě.
„Díky.“ Srce mi bilo jako zvon.
„Pan Cullen vás očekává,“ ozvala se Denis. Mavis mě objala a odešla.

Zhluboka jsem se nadechla a vešla do prostorné kanceláře s okny směrem k jezeru. Nebylo tak hezky vidět jako z horních pater, ale i tak tu byl hezký výhled. Ovšem výhled, který se mi naskytl, byl daleko lepší. Za skleněným stolem, pokrytém papíry, složkami, laptopem a rámečky na fotky, seděl v koženém křesle s vysokým opěradlem Edward Cullen v celé své kráse. To jak jsem si ho pamatovala z večírku, ani zdaleka nevystihovalo to, jak úžasně vypadal dnes. Pokožku měl bledou, vlasy, jejichž barvu jsem tenkrát v noci nedokázala správně určit, měl teď podivně rozcuchané, jako by si jimi projížděl netrpělivými prsty. Na sobě měl dokonale padnoucí tmavě šedý oblek, temně modrou košili a černou kravatu. Uvolněně se v křesle pohupoval a díval se na mě. Dech se mi maličko zadrhl, ale rychle jsem se opanovala a nasadila masku, kterou jsem si poctivě cvičila před zrcadlem. Chladná profesionalita a odtažitost.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.
„Dobrý den.“ Líně se zvedl, obešel stůl a zamířil ke mně. Jeho tvář byla neproniknutelná, nedokázala jsem uhodnout, co si o mně myslí. Čekala jsem šok, možná znechucení nad tím, co mu to poslali, ale nekonalo nic z toho. Jen se díval.
„Slečna Swanová, nemýlím-li se,“ pronesl hlasem, z jehož barvy mi vyskočila husí kůže.
„Isabella Swanová,“ představila jsem se formálně.
„Edward Cullen. Takže, slečno Swanová, co kdybychom se posadili,“ navrhl. Přikývla jsem a povytáhla si brýle, které mi z nosu sjely trochu níž. Jak jsem na ně nebyla zvyklá, cítila jsem, že tlačí. Potřebovala bych je na chvíli sundat a promasírovat si kořen nosu, ale bohužel jsem to musela vydržet.

Prkenně jsem si sedla do křesílka u stolu. Záda rovná jako pravítko. Studovala jsem ho výraz a hledala nějaké známky poznání, toho, že ví, že to jsem já… Nic. Oddechla jsem si, předpokládala jsem, že by něco řekl, kdyby tuhle habaďůru odhalil.

„Rád vás konečně poznávám,“ pronesl zvučně. „Slyšel jsem na vás jen samou chválu. Práce pro mě asi nebude jednoduchá, ale předpokládám, že pro vás by to neměl být problém. Požaduji diskrétnost, přesnost, pečlivost a samozřejmě kvalitně odvedenou práci. Budete mi k dispozici od sedmi do čtyř. V případě potřeby i déle. To zjistíte podle mého diáře. Budete se mnou chodit na schůzky…“ v jeho hlase jsem slyšela nepatrné zaváhání, ha, přece jen mu moje vizáž nepřipadá tak úplně v pořádku, „pracovní obědy, večeře. Je možné, že budu potřebovat, abyste  občas zašla do mého bytu a vyřídila nějaké záležitosti. Jako moje osobní asistentka budete reprezentovat jak mě tak i tuto společnost,“ řekl nakonec. Jasně jsem v tom cítila narážku.
„Máte tím na mysli něco konkrétního?“ zeptala jsem se vyzývavě.
„Ehm… možná, že bychom mohli, v rámci firemního rozpočtu samozřejmě, trochu zvelebit váš šatník,“ pronesl opatrně.
„V rámci firemního rozpočtu,“ zopakovala jsem chladně. „Myslíte, že nemám na oblečení?“ Tak to zase tak v pohodě jak se tvářil, nebral.
„To samozřejmě ne,“ bránil se.
„Mé oblečení zcela vyhovuje mým potřebám, nehodlám na něm nic měnit. Pokud s tím máte nějaký problém…“
„Ovšem, že ne,“ vyhrkl, „byl to pouze návrh. Nejde o to, jak se oblékáte, ale o váš pracovní výkon.“ Přikývla jsem.
„Dobře, tak bychom se tedy měli věnovat té práci,“ řekla jsem rezervovaně. Nebylo to až tak hrozné, jak jsem očekávala. Do své role jsem se vpravila celkem lehce.
„Samozřejmě. Denis vám všechno ukáže a zasvětí vás do chodu kanceláře. Dnes vás ještě nebudu potřebovat. Zítra začnete naostro.“ Opět jsem přikývla. Brala jsem to jako povolení odejít. Celou cestu ke dveřím, jsem v zádech cítila jeho pátravý pohled. No jo, nejspíš doufal, že se otočím a řeknu, že je to celé vtip. Když očekával asistentku, měl na mysli ženu elegantní, sofistikovanou, dobře vypadající a ne… mě. Neodpustila jsem kratičké nakouknutí přes rameno. Skrz obroučky brýlí jsem na něj vrhla přísný pohled a zachytila nechápavé vrtění hlavy. Otočila jsem se a spokojeně se usmála. Tak první kolo máme za sebou.

Tak to by bylo druhé první setkání Edwarda a Belly.

Ráda bych reagovala na jeden komentář, který jsem měla u první kapitoly. Vím, že povídek na téma Bella asistentka/sekretářka a Edward šéf je tu víc než dost. Ani jednu z nich jsem nečetla, takže nemám tušení o čem jsou. Nerada bych něco nebo někoho napodobovala, doufám, že moje povídka je originál a tím i zůstane. Můžu Vám prozradit jedno, typické boje mezi Edwardem a Bellou nečekejte. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 2. kapitola: