Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - prolog + 1. kapitola

22.11.2012 (21:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 69× • zobrazeno 12523×

Prolog

Blbá, blbá, blbá. A naivní. To jsem prostě já. Kolikrát už jsem se spálila a pořád si nedám pokoj. Vždycky naletím tomu největšímu grázlovi v okolí. Tentokrát to byl můj šéf Rick Dawenson. Muž mimořádně přitažlivý, trochu starší než já. Úspěšný. Bohatý. Měl všech pět P. Jenže… jenže byl taky ženatý a k tomu otec dvou dětí v pubertálním věku.

Vždycky jsem odsuzovala holky, co chodily se ženáčem. Jak to můžou udělat jeho ženě? Měly by se vžít do její kůže a představit si, jak by se cítily, kdyby je manžel podváděl. Ne, že bych nějak moc změnila názor na situaci, ovšem přišel Rick a jeho poznámky o nefungujícím manželství, které se žene do záhuby. Netrvalo to ani dva měsíce a já mu podlehla. Úplně. Stačila k tomu pracovní schůzka, která se protáhla do pozdního večera. Té noci jsme neopustili kancelář, potažmo pohovku, která se ukázala být velmi pohodlná. Ráno jsem z toho neměla úplně dobrý pocit, ale přesvědčil mě, že je to v pořádku. Rozvede se. Stejně to nefunguje. Žena ho podvádí se svým masérem. Není nic špatného na tom, když i on bude mít přítelkyni. A tak jsem souhlasila.

Scházeli jsme se většinou v práci, občas mě vzal na večeři a pak jsme zašli do hotelu nebo ke mně. Byla jsem zamilovaná a totálně slepá. Asi půl roku mi jeho ujišťování o budoucím rozvodu stačila. Pak jsem začala tlačit víc. Přeci není takový problém zajít k právníkovi a zažádat o rozvod. Jenže Rickova žena nechtěla, přemlouvala ho a musí taky myslet na děti. Soucítila jsem s jeho složitou situací. Už to nebude dlouho trvat a bude jen můj.

Nakonec jsem se jednou na obědě od kolegyně dozvěděla, že pana šéfa potkala o víkendu s manželkou a dětmi na nějaké akci. V práci nikdo nevěděl, že spolu něco máme, vlastně mi tak došlo, že to vůbec nikdo nevěděl. Tedy kromě mé nejlepší kamarádky Mavis, které jsem se musela svěřit. A to všechno dohromady mi začalo hlodat v hlavě. Je rozvod to, co chce? Není to jen bezvýznamné tlachání, aby si mě udržel?

Uhodila jsem na něj. Vyznala se mu ze svých citů a skoro na kolenou ho prosila, aby se konečně rozhodl. Takhle to dál nešlo. Potřebovala jsem se hnout z místa. Jenže místo ujištění o jeho nehynoucí lásce a závazném slibu, že hned další den všechno zařídí, se na mě snesla jen další hromada výmluv a odkladů.

Tím bylo řečeno vše. Jak by mohl člověk, který miluje dělat tomu druhému, co on mně? To prostě ne. Nechtěla jsem být ta druhá. Měla jsem toho po krk. A tak jsem udělala to jedné, co bylo možné. Hodila jsem mu na stůl diamantový náramek, který mi daroval k narozeninám. Naposledy se na něj podívala a pak s hlavou vztyčenou odkráčela z jeho kanceláře.

Divila jsem se, že to ani nebolí, jak jsem očekávala. Možná mě ten čas nekonečného čekání vyléčil z mé lásky. Třeba to ani nebyla láska, ale jen pouhé okouzlení. Měla jsem pocit, že teď ho konečně vidím těma správnýma očima. Seděl tam muž s chtivým pohledem, ve kterém se nezobrazovala ani špetka zájmu o mou osobu. Nebylo třeba litovat svého rozhodnutí. Bylo jediné správné. Nadávala jsem si za to, že mi to trvalo tak dlouho. Jak se to celé má bylo zjevné už dávno, ale… na muže zkrátka nemám štěstí. Ale nemůžu je vinit ze svých chyb. Je to jen moje vina, že naletím. Znovu a znovu.

Ale s tím je konec. Definitivně. Už se nenechám tahat na vařené nudli. Nenechám nikoho, aby ze mě dělal blbce. Nepotřebuju chlapa. Zařídím si život po svém, od začátku. Nebudu na nikom závislá.

Ty myšlenky mě jen povzbudily k dalšímu činu. Sedla jsem si k počítači a začala psát. Za pět minut z tiskárny vyjel s tichým bzučením papír. Složila jsem ho, vložila do obálky a tu odnesla na personální oddělení.

Odešla jsem okamžitě. Nikdo nedělal problémy s nějakou výpovědní lhůtou. Sbalila jsem si svých pět švestek a vypadla.

Protože jsem měla krabici plnou věcí, nechtělo se mi jet podzemkou, takže jsem si chytla taxík a podnik i s jeho úžasným šéfem nechala za zády.

 1. kapitola

„Vážně tam musím?“ ptala jsem se otráveně Mavis. Seděla jsem na posteli, na sobě teplákovku, na nohou válenky, vlasy jsem měla v rozcuchaném culíku. Na prsou jsem si držela polštář a doufala, že mě kamarádka ušetří.
„Vyskoč, mám tu pro tebe kostým.“
„Nééé,“ zahučela jsem a schovala obličej do polštáře.
„Už bylo dost válení. Tak se zvedej,“ zavelela. „Tohle je podnikový večírek. Poznáš tam spoustu lidí. To se hodí.“
„Ale…“ namítala jsem. Nakonec na mě po odchodu z práce dolehla určitá melancholie. Pobrečela jsem si nad tím, že jsem sama, že mě Rick tahle oklamal, pak přišly slzy pro ztrátu práce. Až pozdě mi došlo, že jsem závislá na svém příjmu, že se potřebuju nějak uživit. Najednou jsem se dostala do situace, která se mi zdála bezvýchodná.

V takových chvílích naštěstí přicházela na pomoc Mavis, která si věděla rady se vším. Opily jsme se, nadávaly na celé mužské pokolení. Padaly nápady typu urvat jim koule, ukázat jim, že nad námi nemají žádnou moc, podrobit si je a ukázat, kdo tady určuje pravidla. No a druhý den odpoledne, když jsem se stále léčila z kocoviny, zatímco ona pracovala jako pilná včelka, mi zavolala, že pro mě má práci.

„Šéf nutně potřebuje asistentku, tedy tebe,“ oznámila mi.
„Cože?“ zeptala jsem se zmateně. A tak mi vysvětlila, že pravá ruka ředitele CM Investment dostala padáka, a protože je pan šéf velmi zaměstnaný člověk, byla Mavis, jako vedoucí oddělení lidských zdrojů, pověřena k okamžitému sehnání adekvátní náhrady. A tou jsem měla být podle Mavis já. Souhlasila jsem, samozřejmě. Potřebovala jsem peníze a taky mě nebavilo sedět doma. Nevěděla jsem, co s tou přemírou volného času.

Byla jsem upozorněna, že práce je to poněkud časově náročná. Pan Cullen očekává mou neustálou přítomnost, a dokud neřekne dost, tak mu musím být k dispozici. Ale to přežiju. Nějaký stařík, který potřebuje přidržet pero nebo podat brýle není problém.

Nastoupit jsem měla v pondělí. Teď byl páteční večer. V CM Investment se pořádal halloweenský večírek a mně přišlo naprosto zbytečné tam chodit. Byla jsem přesvědčená, že ležení v posteli a sledování milionté reprízy nějakého nepovedeného seriálu bude lepší. Nechtělo se mi bráti si kostým jako nějaké malé dítě. Mavis byla na rozdíl ode mě nadšená. Budou tam všichni, kostým je povinný. Skvělá zábava je zaručena, protože večírek organizuje sestra pana ředitele, která je v tom prostě dobrá. Byla tak zapálená, že sehnala kostým i pro mě.

„Poznáš kolegy, pobavíš se,“ přemlouvala mě. „Kdy jsi naposledy vystrčila nos?“ Zamračila jsem se. Nebylo to tak dlouho. Určitě ne. Vždyť jsem dala výpověď někdy minulý týden, aspoň jsem si to myslela, čas mi poněkud splýval.

Byla jsem slabá povaha a Mavisinu smutnému pohledu se nedalo odolat.

„No tak jo,“ povzdychla jsem si, „ale jen na chvíli.“
„Jasně, jak budeš chtít,“ radovala se. Ona sama šla za sexy čarodějnici. Musela jsem uznat, že jí to v těsném černém oblečku moc slušeno. Díky své čokoládové pleti vypadala exoticky. Na rameni měla přidělanou plyšovou kočku, na hlavě naražený špičatý klobouk. Nalepila si umělé řasy, takže pohled jejích tmavých očí byl ještě intenzivnější. Byla jsem zvědavá, co nacpe na mě, dosud jsem se o to nezajímala.

No… když vytáhla kratinké bílé šaty potřísněné čímsi červeným, zarazila jsem se. „Je na tom vylitý kečup.“
„To není kečup, to je krev,“ informovala mě.
„Krev?“ zděsila jsem se a v hlavě se mi míhaly obrázky toho, kde asi ty šaty vzala.
„Jasně, když jdeš za upírku,“ zašklebila se na mě a v druhé ruce zacvakala bílými plastovými nasazovacími zuby. Špičáky byly dlouhé a já se na to dívala s nechutí. Kdo ví, kolik lidí už to mělo v puse. „Jsou nový,“ řekla. Oddychla jsem si. „Takže šaty, paruka, zuby, až to budeš mít na sobě, tak tě nalíčím. To víš, právě jsi vstala z rakve,“ zasmála se a odešla do kuchyně. Slyšela jsem, jak napouští vodu do konvice.

Co se dá dělat. Oblékla jsem se. S parukou mi Mavis nakonec musela pomoc. Zuby jsem si zkusmo nasadila, a když jsem zjistila, že se s tím nedá ani pořádně polykat, zase jsem je vyplivla.

Mavis mi natřela obličej a ruce na bílo, na nohách jsem měla bílé silonky, takže tam jsem toho byla ušetřena. Nadávala jsem, že to nedostanu dolů, ale neposlouchala mě. Oči mi orámovala černou tužkou, přidala černé stíny. Na rty rudou rtěnku, kterou použila i na krvavé skvrny, které mi zůstaly po poslední oběti na těle.

„Hotovo,“ zaradovala se. Podívala jsem se do zrcadla. Nevím, jestli jsem vypadala jako upír, nikdy jsem žádného nepotkala, každopádně jsem si připadala jako parádní blázen. „Ještě jedna věc,“ vzpomněla si. Z tašky vylovila flakonek parfému a hojně mě jím postříkala.
„No fuj. Budu smrdět jako štětka,“ stěžovala jsem si a mávala si před obličejem rukou.
„Je to trochu výraznější, ale do štětky máš daleko, zlato,“ uklidnila mě. Nevím no, já bych za to ruku do ohně nedala.

Venku jsme se svými převleky docela zapadaly. Všude se potulovali děti i dospělí v maskách. Řidič taxíku si nás jen mlsně prohlédnul, zjevně jsme nebyly první v masce, koho dnes veze.

Jako malá jsem halloween milovala. Mamka mi šila kostýmy princezen a víl a já pak obcházela naši ulici a večer se následně přecpala sladkostmi. S postupujícím věkem mě tato tradice pomalu opouštěla. A kdyby nebylo Mavis, tak bych se k ní nevrátila.

Budova, kterou částečně obývala CM Investment sídlila v centru města. Mezi vysokými budovami našel řidič tu pravou. Obloženou sklem, elegantní. Prošly jsme prostornou moderně vybavenou halou, která v tuto dobu zela prázdnotou, až na vrátného, který kamarádku vřele zdravil. Výtah nás vyvezl do čtyřicátého patra. Z představy, jakou pod sebou mám hloubku, se mi dělalo slabo.

Dveře výtahu se s cinknutím otevřely a my jsme se ocitly přímo ve víru párty. Otevřený prostor s okny kolem dokola byl zaplněn davem všemožných i nemožných masek. Na obou stranách byly dva dlouhé bary a stoly s různými druhý jídel. Uprostřed, přímo pod pultem pro Dj´s se rozkládal taneční parket. Nechyběla tradiční výzdoba. Vydlabané dýně, pavučiny, kostlivci.

Rozhlížela jsem se kolem sebe. Tohle jsem nečekala. Když Mavis říkala, že to bude přímo v podniku, představila jsem si kanceláře, chodby, ale ne klub v nejvyšším patře.

„Paráda, co?“ řekla Mavis vítězně. Přikývla jsem.

Zapluly jsme do davu. Mavis neustále někdo zdravil. Zastavovaly jsme se, aby je Mavis mohla pozdravit a prohodit pár slov.

Branda, Jannice, Phillip, Claire, Taylor, Hank, Mona, Rachel, John…

Jména lítala kolem mě a já si je snažila spojit s obličejem, ale šlo to těžko, protože měli všichni nějaké masky. 

Zjistila jsem, že lidé dokážou být hodně vynalézaví. Tolik druhů převleků a kostýmů, co se kolem nás míhalo. Fantazie neměla mezí. V rozích postávaly vysoké fontánky na úzkých tepaných nožkách, ze kterých se vinul proud kouře. Vypadalo to mysticky, jako když čarodějnice vaří tajný lektvar.

„Dáte si drink?“ zeptal se Tom z marketingu v převleku Frankensteina. Musel křičet, protože jsme stáli nedaleko repráků, ze kterých se linula dunivá hudba.
„Jo, díky,“ odpověděla Mavis a sladce se na něj usmála.
„To jsou všechny večírky takové?“ zařvala jsem, aby mě kamarádka slyšela.
„Všechny. Říkala jsem ti, šéfova sestra je třída.“ To už byl zpátky Tom. Podával nám sklenice na štíhlé nožce, jejichž obsah vypadal dost nevábně. Trochu jako by nabral vodu z rybníku. Brrr.

„Co to je?“ artikulovala jsem němě a ukazovala na nápoj. Mavis naznačila, že mňamka a napila se. Čekala jsem, abych viděla, jak se bude tvářit. Zdála se v pohodě. Chvíli jsem tu kalnou vodu sledovala a pak se s hlubokým nádechem přemohla a ochutnala. Tý jo! Chutnalo to trochu po pomerančích, maličko jsem cítila vodku a ještě něco, co jsem nedokázala identifikovat. Všechno to tvořilo naprosto jedinečnou lahodnou chuť a navíc se to přesně hodilo k tématu. Tu organizátorku jsem musela víc a víc obdivovat. Měla to promyšlené do posledního detailu.

Jak jsem později zjistila, i jídlo bylo zvláštní a halloweenské. Až budu jednou dělat večírek, jakože asi nebudu, rozhodně si ji pozvu na pomoc. Tohle bylo excelentní.

Tancovaly jsme, bavily jsme se. Všichni se zdáli moc přátelští a já se docela začínala těšit, až nastoupím, i když budu tak trochu stranou.

Vykřičená, nádherně uvolněná a hlavně unavená jsem se vpotácela do výtahu a sjela o patro níž. Doufala jsem, že najdu místo, kde bude ticho a prázdno. Potřebovala jsem chvilku na vzpamatování a dobytí baterek. Procházela jsem dlouhou chodbou s béžovými tapetami. Moje kroky tlumil hustý koberec bravy podobného tónu, na kterém nebylo ani smítko špíny. Zdálo se, že se tu dodržuje pořádek. Chodba byla plná skleněných výplní, kterými bylo vidět do většiny kanceláří, některé byly zakryté stahovacími žaluziemi. Hledala jsem místo, kde bych nikomu nelezla do soukromí, ale mohla si tam sednout, shodit boty a chvíli relaxovat. To znamenalo žádnou kancelář.

A pak jsem našla perfektní zašívárnu. Zasedačka. Otevřela jsem dveře a doufala, že nebudou zamčené. Nebyly. Místnost na mě působila velmi elegantně. Dlouhý oválný stůl z tmavého dřeva, světlé stěny, kožená křesla z béžové kůže. To vše k sobě ladilo a doplňovalo se. V místnosti byla tma, kterou rušilo jen světlo zvenčí kradoucí se dovnitř velkým oknem přes celou stěnu. Vysíleně jsem se sesunula do jednoho z křesel. Opřela jsem si hlavu a jen dýchala. V uších mi hučelo. Kolem bylo ticho jako v kostele. Zřejmě silné zdi, napadlo mě, protože rámus o patro víš, byl opravdu hlasitý. Snažila jsem se neusnout. Musím se vrátit. Skopla jsem boty a zahýbala prsty. Chudinky trpěly. Pak jsem zakroutila kotníky, až v nich zakřupalo. Protáhla jsem se. Zadívala jsem se k oknu. I přesto, že mě nohy bolely, jsem neodolala a zvedla se.

Opatrně jsem přistoupila ke skleněné výplni. Seattle jsem odsud měla jako na dlani. Šňůry jedoucích aut, které se neztenčovaly ani v tak pozdní hodinu. Ulice, světla z oken a lamp. Byl to dech beroucí výhled. Zapomněla jsem na to, že nemám výšky zrovna v lásce a téměř na okno přitiskla nos. Najednou jsem měla pocit, že jsem někde jinde. Ne v budově plné lidí. Byla jsem sama na pro mě dosud neznámém místě.

Dveře zasedačky se náhle otevřely. Trhla jsem sebou leknutím a prudce se otočila. Ve dveřích stála vysoká tmavá postava.

„Promiňte, netušil jsem, že tu někdo je,“ ozval se hlas, ze kterého mi naskočila husí kůže, a polilo horko zároveň. Takovou barvu hlasu jsem nikdy neslyšela. Byla jako hedvábné pohlazení. Trochu hlubší, ale absolutně okouzlující.
„Nic se neděje,“ usmála jsem se, i když to nejspíš v tom šeru nemohl vidět. Zdálo se, že váhá, jestli vejít. Probudila se ve mně zvědavost, jak asi vypadá majitel takového hlasu. Chtěla jsem ho poznat. „Klidně pojďte.“
„Nechci rušit.“
„Nerušíte. Jen tu obdivuju ten nádherný výhled,“ palcem jsem ukázala za sebe. „ Začínám litovat, že bydlím ve druhém patře,“ přiznala jsem. Dotyčný přešel místnost, až se dostal ke mně. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Mladý muž, okolo šestadvaceti, štíhlý, dobře stavěný. Moc hezký. Zasmála jsem se. Zvláštní náhoda.
„Zdá se, že spolu ladíme,“ řekl veselým tónem.
„Vypadá to tak.“ Byl převlečený za Drákulu. Oblečený byl celý v černém, z ramen mu splýval plášť, jehož stojící límec mu dosahoval skoro k vršku hlavy. Vlasy, které se zdály tmavé, měl uhlazené dozadu, pleť měl bledou, nejspíš něčím natřenou jako já. Chyběly mu jen špičáky, které jsem ovšem neměla ani já, protože to bylo příšerně nepohodlné. Ale jinak bych mu nemohla nic vytknout. Vypadal perfektně.

„Tohle vlastně nebyl můj nápad. Na tyhle věci moc nejsem,“ přiznal.
„To jsme dva, kamarádka mě do toho zatáhla. Nebýt jí, tak si užívám doma a cpu se popcornem,“ řekla jsem upřímně.
„To by ale byla škoda.“ Loupla jsem po něm okem a lehce se začervenala.

Stoupl si vedle mě a díval se ven. Sahala jsem mu sotva k ramenům. Přes ten příšerný parfém, který na mě Mavis šplíchala při každé návštěvě toalet, a na který jsem si nemohla zvyknout, jsem zachytila jeho vůni. Svěží, trochu sladkou, omamující. Takhle nemohla vonět žádná kolínská, pomyslela jsem si.

„Když je měsíc v úplňku, jako právě dnes, bývá vidět lesklá plocha Washingtonského jezera,“ přerušil náhle moje myšlenky. Zdálo se, že on ho tam vidí. Nechtěla jsem se nechat zahanbit a tak jsem očima pátrala po vodní ploše. Nakonec jsem se vytáhla na špičky. Ovšem množství požitého alkoholu, poněkud snížilo koordinaci mého těla. Zapotácela jsem se, noha se mi zvrtla. Měla jsem pocit, že tam sebou předtím švihnu o zem. To by bylo velmi potupné. Mému pádu však zabránily pevné ruce, které mě zachytily kolem pasu. Přitáhl mě nepatrně k sobě. Vzhlédla jsem. Jeho krásný obličej se nade mnou vznášel. Vypadalo to skoro nadpřirozeně.

Srdce mi zabušilo vzrušením. Tvář mi ovál jeho dech, který připomínal chladný noční vánek. Jako zhypnotizovaná jsem zírala do jeho obličeje. Na jeho ústa, krásně tvarovaná, jako stvořená pro to, aby byla líbána. Jen mi ta myšlenka proběhla hlavou, proměnila se ve skutečnost.

Rty měl chladné, pevné, řekla bych i tvrdé, ale neskutečně šikovné. Tála jsem v jeho pažích a poddávala se tomu polibku. Hlava se mi začínala točit, srdce hrozilo, že mi vyskočí z hrudi. Dostávala jsem do jiných dimenzí. Když se ode mě odtáhl, překvapeně jsem zamrkala. Co se to stalo? Pustil mě. Dívali jsme se na sebe. Nikdo nechápal to, co se tu právě odehrálo. Usmála jsem se. Tahle noc je lepší a lepší.

„Měla bych jít,“ řekla jsem. Oběhla jsem ho, popadla boty, které ležely u křesla a s posledním otočením a úsměvem opustila zasedačku.

Páni, páni, páni! Samozřejmě jsem to nechtěla nechat jen tak, ale vyhnula jsem se tak trapnému vysvětlování a omlouvání se. Když bude chtít tak si mě najde, nebo já najdu jeho. On byl muž, kvůli kterému bych porušila i svá slova o tom, že chlapa nepotřebuju, že žádného nechci. On by za to stál. Nemohla jsem se dočkat, až to povím Mavis. Určitě za to bude dávat veškeré zásluhy sobě, protože ona mě sem dokopala, ale aspoň bude mít radost. Taky se jí musím zeptat, kdo to je. Jestlipak je to jeden z mých budoucích kolegů?

„Kde jsi byla?“ zakřičela mi do ucha kamarádka, když jsem ji našla v davu tancujících příšer.
„Neuvěříš, co se mi stalo!“ Taky jsem křičela, díky hluku mě nikdo jiný neslyšel.
„Celá záříš,“ poznamenala.
„Právě jsem políbila naprosto dokonalého chlapa. Musíš mi říct kdo to je.“ Mavis vykulila oči.
„A koho?“
„Zatím jsem ho tu neviděla. Potkala jsem ho dole, ale určitě přijde,“ řekla jsem přesvědčeně. V ten okamžik se otevřely dveře výtahu a vešel on. Drkla jsem Mavis loktem, abych získala její pozornost, kterou si uzurpovala jakási mumie. Tahala jsem ji za ruku a zvědavostí skoro nadskakovala. Jak se asi jmenuje? Oliver, Sebastian… Místo, aby se Mavis zajímala o muže, který mě tolik okouzlil, přišla s něčím úplně mimo téma.
„Hele, Bello, tvůj budoucí šéf.“ Očima jsem bloudila mezi maskami, ale neviděla nikoho, kdo by tomu odpovídal.
„Kdo?“
„Ten Drákula.“
„Cože?“
„Ten Drákula je Edward Cullen,“ zařvala, protože si myslela, že jsem ji neslyšela. Bohužel jsem ji slyšela moc dobře. Muž, který mi před několika minutami způsobil měknutí kolenou a motání hlavy, je můj nadřízený. Já věděla, že mám zůstat doma.

Tak co na konec této první kapitoly říct... Snad jen, že jsem zvědavá na Váš názor a moc ráda si přečtu Vaše komentáře.

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - prolog + 1. kapitola: