Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krevní pouto - 2. kapitola

05.03.2012 (09:45) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1300×

Současnost:

„Ještě jedno martini,“ poprosila jsem barmanku, která procházela kolem mě, a pak jsem se otočila zpátky ke své kamarádce, se kterou jsem byla momentálně v klubu La Garde. Velmi známém a prostopášném.

„Musíš se trochu odvázat, Bello. Přijde mi, že myslíš jenom na svoji práci. Žij taky trochu,“ domlouvala mi Melanie.

„Jsem tu, ne?“ usmála jsem se na ni a napila se.

„Jo, ale jen tu sedíš jako pecka a ani si nejdeš zatancovat.“

„Neumím tančit,“ zabručela jsem na ni.

„Pf, výmluva,“ odfrkla si a usrkla ze svého ananasového koktejlu Nes Cabana.

„Pro mě skutečnost.“

„Zlato, tohle nikam nevede. Nenechám tě sedět v koutě, když jsme v nejlepším klubu ve městě. Hele! Akorát začala moje oblíbená písnička. Šup, zvedej se, jde se tančit.“ Melanie mě drapla za ruku a silou, o které jsem ani nevěděla, že má, mě vytáhla na nohy a táhla na parket, kde se svíjela polonahá těla puberťáků a lidí středního věku.

„Mell,“ zabrblala jsem na ni, jakmile jsme se prodraly až doprostřed, a snažila se mě rozhýbat. Otráveně jsem se snažila pohybovat do rytmu rychlé písničky, ale jestli mi to šlo, jsem neměla tušení.

„No, vidíš, a pak že neumíš tančit,“ mrkla na mě Mell a udělala se mnou otočku. Nevím, jestli to bylo přebytkem alkoholu v krvi nebo psychickým vypětím, které mě už několik týdnů tížilo, ale nějak jsem se do toho dostala a vířila po parketu, jako bych se tam narodila.

Bohužel ale neuběhla ani minuta a já opět pocítila ten zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Začala jsem se okolo sebe rychle ohlížet, ale nikoho, kdo by na mě zíral, jsem nenašla. Jako vždy. Doopravdy už jsem paranoidní. Asi měsíc mám podezření, že mě někdo sleduje, ale zatím jsem nenašla žádný důkaz, který by to potvrzoval. Asi jsem doopravdy přepracovaná. Proto jsem se snažila ten divný pocit zahnat a plně se vžít do písničky.

„Nemůžu… dýchat,“ sípala jsem asi po páté písničce a držela se ze strany za bok. Dost bolestivě mě tam píchalo.

„Fajn, dáme si pauzu,“ přikývla Melanie udýchaně a spolu se mnou se vydala k našemu místu.

„Páni, to byla bomba,“ zasmála se Mell poté, co nabrala dech, a usrkla si ze svého koktejlu. Já se jen zamračila a snažila se nevnímat píchavou bolest pod žebry. A najednou…

„Hmm,“ zamumlala jsem nepřítomně. Bylo to tu zase. Ten proradný pocit, že vás někdo pozoruje.

„Jsi v pořádku, Bello?“ zeptala se mě z ničeho nic Melanie.

„Jo, proč?“ odpověděla jsem a snažila se soustředit na to, co mi říká.

„No, nějak si zbělela. Možná sis měla jít odpočinout dřív. Hlavně mi tu sebou nesekni, jo?“

„To nemám z tancování,“ zašeptala jsem si pro sebe, jenže Mell mě uslyšela.

„Cože?“ ptala se nechápavě.

„Nic, neřeš to,“ zavrtěla jsem hlavou a modlila se, ať na to zapomene. Bůh mě ale nevyslyšel.

„Bello, vím, že s tebou v poslední době není něco v pořádku. Naposled si se takhle chovala, když Jacob…“ Větu ale nechala vyznít do ztracena. Věděla, že pochopím, co tím myslí.

„Jsem jenom přepracovaná. Zřejmě bych si měla vzít dovolenou.“

„Páni, tak to teda musí být opravdu vážné. Ty a dovolená? To je, jako bys dala k sobě čokoládu a rizoto, nebo nějakou jinou nechutnou kombinaci. No tak, ven s tím, co se děje?“ doléhala na mě. Proč se jí vlastně nemůžu svěřit? Je to jedna z mých nejlepších kamarádek, komu jinému bych to měla říct?

„Poslední dobou… Mám takový zvláštní pocit, že… Že mě někdo sleduje. Nevím, neumím si to vysvětlit.“

„A šla si s tím na policii?“

„Na policii? A co bych jim tam asi tak řekla? Prosím vás, můj instinkt mi říká, že mě nějaký úchyl sleduje, můžete mě dát hlídat? Ne, to by asi nešlo. Navíc, stejně to určitě není nic vážného.“

„Bell, já nevím-“

„Prosím, zapomeň na to. Budu v pořádku.“ Melanie si mě ještě chvíli podezřívavě měřila, ale nakonec si jen povzdychla a koupila nám oběma panáka.

„Na odreagování,“ vysvětlila a kopla ho do sebe. Následovala jsem jejího příkladu a naráz ho polkla.

„Páni,“ vyhrkla jsem. Hrdlo mi doslova žhnulo.

„Tomu se říká tvrdý alkohol, holka,“ zasmála se Mell a objednala si ještě jeden. Já už jsem si dala pouze vodu. Myslím, že za dnešní den bylo alkoholu až až. Nerada bych se zítra ráno probudila s kocovinou a bolestí hlavy. No, tomu druhému se už stejně nevyhnu.

***

Domů jsem se dostala až po třetí hodině ráno. Byla jsem totál. S Melanie jsme v La Garde po mém přiznání zůstaly ještě tři hodiny, ale překvapivě jsem tam už vydržela pouze na vodě a džusu.

Když jsem stála před dveřmi svého bytu a lovila klíče z kabelky, najednou mi přejel mráz po zádech. V tu chvíli jsem věděla, že mě někdo pozoruje. Nebylo to jako ten můj pocit. Mé podvědomí mi dávalo jasný signál, že za mnou někdo stojí. Někdo ne moc hodný. Rychle jsem se otočila, až mi vypadly klíče z rukou, a čekala komplikace.

„Paní Donversová…?“ oslovila jsem svou sousedku udiveně. Paní Donversová je stará paní a bydlí tu už od doby, co jsem se sem přistěhovala. Ale co dělá ve tři hodiny ráno na chodbě?

„Slečno Bello, nerada vás obtěžuji, ale slyšela jsem vás, jak jdete domů. Zrovna jsem se dívala na svoji oblíbenou telenovelu, kterou mám natočenou na videu, ale vtom jsem vás uslyšela… Jen bych vám chtěla vzkázat, že se po vás tady ptal jistý muž.“

„Po mně? A kdo? A omlouvám se, ale nepočkalo by to do zítřka?“ Mám paní Donversovou ráda, je to milá paní, ale momentálně jsem byla utahaná jako kůň a ještě mi před pár vteřinami málem přivodila infarkt, takže jsem na její blábolení opravdu neměla náladu. Už je to velmi stará dáma a v hlavě to nemá zcela v pořádku.

„Ten pán říkal, že je to naléhavé a rád by se prý s vámi sešel.“

„Dobře. A jak se jmenuje?“

„To neřekl,“ zamrkala paní Donversová překvapeně, jako by jí to došlo až teď.

„Dobře. Děkuji vám, že jste mi to řekla, určitě se s ním sejdu.“ Vděčně přikývla a babičkovsky se na mě usmála.

„Nemáš zač, děvenko. Tak já se jdu dodívat na Válku srdcí. Jsem zvědavá, jestli už Alechandro řekne Kiře pravdu.“

„Určitě jí ji řekne. Přeji dobrou noc, paní Donversová.“

„Vám také, Bello.“ Stará paní se otočila a odcupitala do svého bytu. Já se sehnula pro své klíče na zemi a chvíli s nimi jen ták stála. To, co se právě odehrálo, mi pořád nějak nešlo do hlavy. Ale nakonec jsem s ní jen zavrtěla a odemkla. Je to napůl blázen, takže by mě nemělo překvapovat, že se ve tři ráno dívá na telenovely natočené na starodávném videu.

Když jsem vešla do bytu, zamknula jsem za sebou, nandala bezpečností řetízek a klíče pověsila na háček vedle dveří. S povzdechem jsem ze sebe setřásla bundu a položila ji na komodu. Byla jsem moc unavená na to, abych se zabývala uklízením oblečení. Cestou do ložnice jsem ze sebe sundávala zbytky svršků, až jsem došla do postele jenom ve spodním prádle. Kdyby to někdo viděl, řekl by si, že jsem tu měla chlapa a zažila divokou noc.

S vyheknutím jsem padla do postele, zachumlala se do přikrývky a potěšeně si povzdychla. Na sprchu budu mít čas ráno. Teď si hezky odpočinu. A do pěti minut jsem byla tuhá.

***

Do druhého dne jsem se probudila s bolestí hlavy, se kterou jsem počítala. Skoro poslepu jsem došla do koupelny, otevřela skříňku, kde jsem měla prášky, a vyndala si aspirin, který jsem okamžitě zapila vodou z kohoutku. Hned jsem si i omyla obličej, vyčistila zuby a nakonec si vlezla do sprchy.

Teplá voda byla přesně to, co jsem potřebovala. Ztuhlé svaly se začaly uvolňovat a prášek začal zabírat.

Po ranní hygieně jsem se oblékla do domácího, ukuchtila si malou snídani a sedla si k televizi. Odpočinek, to jediné mi běželo hlavou. A jakmile jsem narazila na kanál s mým oblíbeným filmem, věděla jsem, že tohle je přesně taková pohoda, kterou teď potřebuji.

Po hodině sledování televize jsem dostala strašenou chuť na čokoládu. Hořkou. Bohužel, má špižírna byla vyprahlá jako Sahara, kvůli práci jsem nestíhala chodit nakupovat, a tak jsem se šla obléknout s tím, že vyrazím do samoobsluhy dokoupit zásoby.

Už oblečená jsem si mířila pro bundu, ale najednou zazvonil zvonek. A mé srdce se rozbušilo takovou rychlostí, že jsem myslela, že se mi prorve skrz hruď. Celá jsem ztuhla. Kolena se mi roztřásla a naskočila mi husí kůže. Tohle není dobré, letělo mi hlavou. Tohle je ten okamžik, který mi hlásí mé podvědomí už měsíc. Nevím proč, ale věděla jsem, že za dveřmi stojí někdo, kdo je příčinou mých depresí. Mých nočních můr.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nereagovat a dělat, že nejsem doma? To mi připadalo jako špatný nápad, ale představa, že se mám čelem postavit k někomu, z koho už mám měsíc hrůzu, se mi vůbec nelíbila.

Jenže co když je to opět jen planý poplach? Třeba jako včera s paní Donversovou? Taky jsem si myslela, že je to smrtelné nebezpečí, a byla to jenom ona.

Bože, jsem blázen, patřím do psychiatrické léčebny. Takhle jsem se nechovala od Jacobovy smrti. V té době jsem se také bála každého stínu a trápily mě noční můry. To byl také důvod, proč jsem se distancovala od nadpřirozeného světa. S Alice jsem sice stále v kontaktu, ale neviděla jsem ji už nejméně tři čtvrtě roku. Bylo to pro mě tehdy velmi těžké, ale dokázala jsem začít žít znovu. Normálně. Myslela jsem si, že už jsem to přešla, ale jak je vidět, klamala jsem jen sama sebe.

S novým odhodláním a nabitou odvahou jsem se vydala ke dveřím s tím, že za nimi stejně bude jenom listonoš nebo poslíček reklam. S úsměvem jsem otevřela dveře, ale ten mi v momentě zmrzl na rtech. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byly karmínové oči. Ne, prosím, ne.

„Isabella Swanová?“ zeptal se mě muž přímo přede mnou kultivovaným hlasem.

„A-a-ano,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Jsem rád, že se konečně setkáváme osobně, slečno Swanová. Myslím, že už jste o mně slyšela od svých přátel, Cullenových. Mé jméno je Aro Volturi.“ A v té chvíli nastal ten pravý čas, kdy jsem sebou sekla jako podťatá.

Tak. A máte to za sebou. Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila. A jestli se ptáte, co se stalo v prologu, odpověď zní, že vše bude vysvětleno v dalších kapitolách. :) A ještě bych vám chtěla poděkovat za komentáře u prologu, na rozjezd to myslím bylo dobré. Ale vůbec by mi nevadilo, kdyby se jejich počet dnes zvýšil. Takže přidání další kapitolky je na vás, čím více komentářů, tím dříve, protože už mám pár kapitol napsaných dopředu. :D

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krevní pouto - 2. kapitola: