Tak se hlásím s další kapitolou... Musím říct, že se mi to nepsalo zrovna dobře... denně jsem kontrolovala komentáře a výsledek? 4 z Vás mi tam něco zanechali. Ptoto vás žádám na kolenou!!! Piště kritiku... Obecně! A co bylo v minulém díle? Edward se s Bellou potká a zujme ho na první pohled... bla, bla bla!!! :D Tak milé dámy... Vyhlašuju soutěž!!! Co si myslíte, že je tam, tak nějak dřív? Co jsem měla vymyšleno na později? Zkuste to napsat do komentářů! A předem říkám, že jsem ten děj nechtěla tak uspěchat, ale nakonec to bude asi lepší, protože se dřív dostaneme k tomu hlavnímu. :D Děkuju za obětavost! :D
03.10.2010 (07:30) • KristenCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1165×
Kapitola druhá
Cítila jsem, jak mě opouští ta lítost. Lítost, že už musím jít. Lítost, že dalších sto let nebudu moct ničeho litovat. A pak jsem přestala i litovat. Bylo to jak pozvolná lobotomie. Lobotomie, která byla povinná pro návrat, kterému se říká domov. Jenže, co je domov, když ho nemůžete mít rádi? Můžete ho jenom znát.
+++
Uplynulo sto let. A musím děkovat našemu Bohu, že v nebi necítíme. Asi by to bylo k nevydržení. Tolik bych se těšila tam dolů. Zatím pouze přemýšlím, jaké by to bylo.
Po celých sto let jsem sledovala Edwardův život. Byla jsem s ním každou bitvu, každé slyšení, které podstoupil. Několikrát se byl podívat za svou rodinou. Znala jsem je všechny. I nově příchozí. Všichni byli sví, ovšem, ale stejně… určitě bych je měla ráda.
Pokaždé, když je u rodiny, jde se podívat na louku, kde jsme se potkali. V tu chvíli jsem mu nejblíže. A to nemyslím psychicky. V onu chvíli dokážu cítit. Nezhmotním se před ním, ale myslím, že mě cítí. Kdykoli je tam, vždycky na mě mluví. Jindy to nedělá, jen tam.
Nemůžu mu odpovědět. Ale on mi nevypráví své zážitky, nýbrž své pocity z toho. V tu chvíli začínám vždy litovat, že jsem mu tak blízko, ale nemůžu ani zpět. Přestože mi to trhá srdce.
Jednou mi vyprávěl o bitvě, kdy málem přišel o život. Ne ten, který z něj vyprchal během přeměny, ale ten, jenž začal žít po ní a poté, co mě potkal. Vyprávěl, jak jeho věčnost byla vždy šedivá. Že já mu dala něco, na co se má a může těšit. Dala jsem mu prý onen smysl. Vyprávěl mi o strachu. O strachu, který prožíval. Ale ne z věčné temnoty, protože se nejvíc bál, že už mě nikdy neuvidí. Vzlykal u toho. Každé jeho slovo, jakoby mi bral přímo z hlavy. Nemohla jsem mluvit, ale přesto mě slyšel. Každý si řekne, že přece umí číst mysl. Jenže pouze živým existencím, jak se zdálo…
Začínala jsem pomalu cítit. Jenže to nebyla radost ani smutek… nic takového. Začala se mi rozpadat křídla. To, co jsem cítila, byla téměř nesnesitelná bolest. Mám dojem, že je to proto, abychom se vyvarovali lidských útrap.
Ze všech sil jsem usilovně vzpomínala na louku. Na tu nádhernou louku. Cítila jsem, jak mě obstupuje mlha. Neviděla jsem přes ni, ale nepřestávala jsem myslet na ono místo. Ale byla jsem ráda, že se projevuje můj sestup alespoň lehkým pocitem paniky. No, možná nebyl zas tak mírný. Myslím, že jsem chvíli i ječela.
Mlha se postupně začala rozestupovat a já zahlídla louku. A on tam byl. Čekal na mě. Viděla jsem ho už večer. Přišel sem přenocovat, protože neměl přesná čas mého „příletu“. Byl tak milé vědět, že nechce promarnit ani chviličku. Chtěl mě mít u sebe celý den.
Jakoby vycítil mou přítomnost, se otočil a podíval se směrem, kterým jsem padala níž a níž. A asi mě i viděl, protože se upíří rychlostí zvedl a doběhl ke mně přesně, aby mě zachytil do náruče. Postupně jsem se zhmotňovala… až mě pevně svíral ve svých pažích. To, co se stalo pak, bylo velice nečekané. Edwardův rychlý výpad mě udivil i ohromil. Veškerá ta ladnost, se kterou se nade mnou sklonil a vtiskl mi polibek. Řekla bych, že jsem se úplně zasekla, protože se při neopětování polibku poodtáhl a podíval se na mě. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se na něj usmát.
„Tolik jsi mi chyběl!“ pověděla jsem mu a tím mu dala podnět k tomu, aby mě znovu políbil. Tentokrát to nebylo vůbec rychlé. Bylo to pomalé a něžné. Do toho polibku vložil každý z nás svou duši. Nechtěla jsem končit, ale potřebovala jsem vzduch. Jemně jsem mu naznačila odstrčení a on se o malinko odtáhl. Uf.
„Taky jsi mi chyběla…“
Prolog+1.kapitola ... 3.kapitola
Autor: KristenCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Křídla - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!