Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Křídla - 7. kapitola

10.11.2010 (16:45) • KristenCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

Ještě na chvíli mi pohlédl do očí a pak se naše rty setkaly. Tento polibek byl jiný, než všechny předtím. Byl jemnější a ustaranější.

Když jsem si ho přitáhla blíž k sobě, okamžitě se odtáhl. To mě přinutilo cítit se odmítnutá a nechtěná. Ovšem on se pouze usmál tím svým pokřiveným úsměvem. Nedokázala jsem se na něj zlobit, ani předtím, ani teď.

„Musíme pomaleji! Zrovna se z tebe stal člověk, nesmíme to uspěchat,“ obrátil se Edward ke mně.

„Tím chceš říct, že jsem ještě moc mladá?“ dotčeně jsem se tázala. Nejspíš jsem ho špatně pochopila, ale popuzená jsem se cítila dál. Jeho pokřivený úsměv povadl a vystřídal ho konejšivý škleb. Velice opatrně položil své ruce na má záda a jemně mě položil na svou hruď.

„Ne. Jen si nejsem jistý, co to znamená. Víš, je mi záhadou, že ses přeměnila v člověka. Vždyť v Bibli se píše, že se z těch, co padnou, stane rasa zvaná nefilim. Celé je to nové a věřím, že nejen pro mě.“ Pohlédl na mě zase tím pokřiveným úsměvem. Byl si sebou jistý.

Jenže já věděla, co on ne. Nebo teda spíš tušila. Nebyla jsem tak křehká jako ostatní lidé. A bylo to právě proto, že jsem byla andělem. Myslím, že mě nemůže napadnout žádná bytost s… no prostě jiná, než člověk.

„Víš, nepadla jsem, ale nejsem ani obyčejný člověk. Copak to necítíš?“ Trochu, ale skrývaně jsem se mu posmívala. Usmála jsem se a rozhlédla se po pokoji. Mé oči narazily na věc, která perfektně seděla k mému úmyslu.

„Edwarde, jakou cenu má to zrcadlo?“

„Netuším. Myslím, že ho Esme  kupovala, když jsme se sem nastěhovali.“

„Co kdyby se stala nějaká nehoda a náhodou se rozbilo?“

„Nic. Chce nám to tu nově zařídit. I kdybychom se chystali odejít.“ S těmito slovy jsem se zvedla z Edwardova sevření a přešla k onomu zrcadlu. Zatnula jsem svou ruku v pěst a veškerou svou silou jsem praštila. Střepy se sesypaly na poličku pod zrcadlem.

Ruku jsem si nepořezala. Vzala jsem jeden z větších střípků a přešla k Edwardovi.

„Nenutím tě, ale chci, abys poznal, že nejsem tak zranitelná. Ochutnáš? Pochopím, jestli ne,“ nabídla jsem.

„To myslíš vážně? Necítím z tvé krve nic zvláštního. Je to taková liliová vůně. Ale…“ nedořekl větu, protože jsem se řízla do prstu.

„Z mé krve nemůžeš cítit nic zvláštního, protože je to krytí. Takový poslední dar na cestu. Ochrana. Napij se, neublíží mi to.“ Zmateně se na mě podíval.

„Myslíš to vážně?“ šeptnul ke mně. Toužil mou krev ochutnat. To bylo vidět na jeho očích. Zčernaly. Vzal mou ruku do svých dlaní a zvednul ji ke svým rtům. Tak něžně, jak jen to šlo a také tak opatrně mi krvácející prst políbil. Lehce krev slíbnul a podíval se mi do očí.

„Bello… je jiná. Jako by byla nabitá energií. Pil jsem lidskou krev, ale tohle není takové. Je to exploze.“

„Není lidská. A to je taky důvod, proč se ti nezbarví oči do červena. To proto ti nevoním nijak zvlášť,“ ujasnila jsem. Ačkoli jsem sama netušila, jak to vím. Prostě mi ta slova padala na jazyk, jako z nebe. „Chytni mě pevněji. Nic se mi nestane.“ Pohlédla jsem mu do očí, přiblížila své rty k jeho a čekala, co udělá. Pohladil mé vlasy, zajel do nich a zaklonil mou hlavu. Na mé pootevřené rty se přilepily ty jeho. Líbali jsme tolik vášnivě, když jsem to přerušila já. Nádech – výdech. Nedýchala jsem, jen chvilku. Motala se mi hlava, jen jsem nevěděla, jestli je to z Edwarda, nebo z nedostatku kyslíku. Líbal mě až hanba.

„Když jsi v pořádku, tak to asi můžeme jet na líbánky, že? Teda, nevěděl jsem, jak to dopadne, a Alice se tak zabrala do té naší rychlé svatby. No, každopádně, teď máme objednaný let.“

„A máš sbaleno?“ vykřikla jsem nadšením. Dobře, tak nadšená jsem zase nebyla. Moc se mi tu líbilo, ale na druhou stranu. Být na jakémkoliv místě s mužem, kterého opravdu miluju – s mými lidskými smysly a city si tím již jistá jsem -, mi v tu chvíli přišlo jako splněný sen. Mé nadšení se přeneslo i na něj.

„Jenže. My nemůžeme odjet,“ bláznila jsem. Edwarda to překvapilo. Nic neříkal, ale svýma očima mi jasně pokládal otázku: Proč? „Musím si najít práci. Chci si koupit nějaké oblečení, musím něco jíst a podobné zbytečnosti, které jsem doposud nepotřebovala.“

„Neblázni, lásko! Alice vydělává za nás všechny. Vzpomínáš? Burzovní kurzy. Není důvod pracovat.“

„Tak to teda rozhodně je!“ začínala jsem být rozčílená. Přece za mě nemůže všechno platit. „Takhle to nechodí! Vím, co chceš říct, Edwarde! Sto let jsem tě sledovala dnem a nocí. Vím přesně, co chceš říct! Ale je to pouze kvůli mně a mému pocitu. Nenechám za sebe platit úplně všechno. Každý člověk, či upír, s něčím do manželství přijde. Ať je to třeba jen jeho oblíbené oblečení. Já jsem anděl. Nemám nic. Přišla jsem v jedněch šatech, tenkých jak papír a stejně tak průsvitných,“ docházel mi dech a také to, co jsem právě řekla. Uklidnila jsem se velkým návalem kyslíku. „Promiň. Byla jsem anděl a chci se podílet na našem společném životě alespoň desetinou. Tohle je jednadvacáté století a tak se to dělá, ne?“ Snažila jsem se to líp formulovat. „Jenže nevím jak začít,“ povzdechla jsem si. V tu chvíli mě Edward přitáhl na svou hruď a konejšivě mě hladil po vlasech.

„Pomůžu ti, ano? Co by se ti líbilo, hm? Nějaká menší firma? Možná se ti to nebude líbit, ale mohl bych být investor. Pouze investor a co vyděláš, mi samozřejmě vrátíš – i s úroky!“ zasmál se mi tiše do vlasů. Jak moc ho miluju. I když jsem v nesnázích, pomůže. Jakkoliv.

„Dovedl by sis představit Rose za pultem cukrárny, jako moji zaměstnankyni?“ šeptala jsem mu, zadržujíc smích. On ho nezadržoval. Smál se z plna hrdla a mě hřálo u srdce, přestože mě od sebe trochu poodtáhl, aby bradou nezavadil o mou hlavu.

Po – dlouhé - chvíli co se Edward smál, někdo zaklepal na dveře. Edward zastavil další salvu smíchu – protože jak jsem pochopila z jeho „Alice“; „Emmet“; „Carlisle“, pomyslel asi na dalšího člena naší rodiny za pultem mojí cukrárny. Usmál se a vyzval Jaspera dovnitř.

„Promiňte, že ruším, ale nemohl jsem to tu prostě minout. Úžasné emoce kolují kolem vás obou,“ omlouval se, když otevíral dveře. „Pak je těžké nebýt ve vaší blízkosti…“ nedořekl, protože ho za rameno chytla Alice. Zářivě se usmála, stejně jako Jazz.

„Máš pravdu, zlatíčko, úplně to sem táhne.“ Vtiskla mu polibek a šla si zas po svém. Jasper se rozpačitě usmál, zaváhal, jako by chtěl ještě něco říct, a odešel. Samozřejmě za sebou zavřel dveře. Podívala jsem se na Edwarda, on na mě a políbil mě. V půlce polibek přerušil.

„Alice, teď není vhodná doba… Promiň mi to.“ V tu chvíli zaklepala na dveře Alice.

„Omlouvám se, ale musíte odjet do zítřka. Jestli chcete nějaké líbánky – které musí být brzy po svatbě -, měli byste vyrazit.  Bello, vzhledem k tomu, že nemáš žádné oblečení, tak ti něco půjčím a něco jsem ti objednala přes internet. Mělo by to dojít do dvou hodin. A za pět hodin vám letí letadlo. Schválně jsem vybírala levně, tak aby to splňovalo tvoje požadavky. Takže mi to vrátíš, jo?“ mrkla na mě Alice. „S přípravou práce ti pomůžu, až přijedeš. Co to bude, si nech projít hlavou třeba v letadle…“ nechala větu plynout, protože nejspíš věděla, že bych se červenala.

„Dobře, dobře,“ odvětila jsem. Byla jsem ráda, že veškerou iniciativu převzala. Těšila jsem se.

6.kapitola ... 8.kapitola

Autor: KristenCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Křídla - 7. kapitola: