Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Křídla - Prolog a 1. kapitola

26.09.2010 (19:00) • KristenCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2778×

Ahojky, hlásím se s novou povídkou... Ještě to nikdo nečetl, protože jsem to napsala asi před hodinou, ale námět jste si mohli přečíst už hooooodně dávno. Tohle je vlastně napsáno z nudy, když ležím a jsem nemocná... Takže: ráda bych znala váš názor, jestli pokračovat i v regulérních školních dnech. Možná byste taky měli vědět, že to nebude vždycky takové ucajdané, bude tam i akce, ale v těchto věcech se dost vyžívám. Jo, abyste si nemysleli, nebude to úplně stejné jako odkaz na konci povídky!!! Nastane hodně změn... Více informací uvnitř článku... Díky moc!

Jednoho dne, kdy andělům opadá z křídel prach, se smí podívat na zem. Tento okamžik se opakuje pouze jednou za sto let a je to pro ně velice náročné. Musí se rozhodnout, jestli to opravdu chtějí, protože si musí schovat svá bělostná křídla, což vyvolává velice silnou bolest. Jenže tento den je dnem jediným, kdy andělé prožívají a cítí. Jen velice málo andělů se k tomu odhodlá a ještě méně se jich chce vrátit na zemi znovu. Existuje však jedna výjimka. Je to anděl se sněhovými křídly a čokoládovýma očima. Jmenuje se Isabella. Bůh je má přísaha. To je význam jména i její podstaty. Vždy sloužila pouze Bohu, až do doby… kdy se odhodlala podívat se na svět z povrchu zemského.

Toho dne, kdy poprvé navštívila zemi, se setkala i s jedním mužem. Jmenoval se Edward. Také nebyl tak úplně obyčejný. Byl zaslíbený… ale ne Bohu, jako Isabella, nýbrž povinnosti chránit lid. Byl upírem v královské gardě. Tři velice staří upíři ovládali chod jejich světa a Edward jim sloužil. Samozřejmě, chodíval za hradby… ale nepřineslo mu to tolik spokojenosti, jako den jediný opakující se každých sto let. Každých sto let jel navštívit svou rodinu do malého města, téměř u Pacifického oceánu. Jeho rodina se neživila jako ostatní. Nelovili lidi pro potravu, protože jim to svědomí nedovolovalo. Ano, řeknete si, že upíři svědomí nemají, ale ti si ho vypěstovali pitím krve zvířat. A jelikož byl Edward pro gardu velice cenný, dovolili mu se živit stejně, jak měl ve zvyku. Každých sto let, strávil s rodinou týden. A z toho týdne jim vzal den, který nikdo nevěděl, jak tráví.

Andělé mohou sestoupit, kam chtějí a Isabella si vybrala právě toto místo, neboť se na něj často dívala z oblohy. A mnohokrát na onom místě zahlédla pohledného, na slunci jiskřícího chlapce. Tím místem byla louka, ale ne ledajaká. Byla krásnější než všechno na světě. Kvetlo na ní nádherné kvítí, tekl jí potůček s průzračnou vodou a to nejlepší, všude ticho a klid.

Poprvé, když sestoupila, se posadila na louce na kámen u potůčku a jen sledovala vodu, jak šplouchá po mnoha oblázcích na dně. Slunce ji pálilo přímo nad hlavou, když uslyšela velice tiché šustění. Lidské uši by ho neslyšely a i ona s tím měla problém. Otočila svou hlavu obtěžkanou jejími nádhernými vlasy k místu, kde slyšela, že zvuky ustaly. Její čokoládové oči zasáhl přenádherný třpyt, jaký se mohl rovnat snad jen miliónům diamantů. Slunce, jako by vědělo, zazářilo ještě více a ona pocítila krásný hřejivý pocit. Podívala se líp, jakoby už tak neznala tu nádhernou tvář. Na tváři se mu zračil úsměv.

„Smím si přisednout?“ zeptal se krásným melodickým hlasem Edward.

1. kapitola

„Smím si přisednout?“ zeptal se krásným melodickým hlasem Edward. Jemně jsem přikývla hlavou a usmála se. Již od pohledu mi byl milý. Rychlým, ale opatrným krokem se přemístil ke mně a uvelebil se vedle kamene, na kterém jsem seděla.

„Já… jsem Isabella… Je mi líto, jestli jsem tu nevhod. Můžu odejít…“ nechala jsem ta slova splynout. Jeho výraz mě překvapil. Vypadal rozhořčeně. Podíval se na mě a pohled mu hned zjihl.

„Ne, prosím, neodcházejte! Po vašem odchodu by tato louka navždy ztratila svůj půvab,“ přesvědčoval mě. Usmála jsem se na něj. Lichotil mi a mně se ten pocit líbil. Tohle jsem neznala. Znala jsem pouhé napodobování, v dnešním světě už nebyly lichotky bezúčelné. Většinou. „A omlouvám se, že jsem se dřív nepředstavil. Jsem Edward, Edward Cullen,“ doplnil se po chvíli ticha.

„Smím mít otázku? Ohledně tvé existence…“ zeptala jsem se nesměle a vyčkávala, dokud nekývne.

„Samozřejmě… pokud mi odpovíte také. Není to moc troufalé?“ honem dodal. Můj stávající úsměv se ještě rozšířil.

„Jistěže se smíte zeptat, na oplátku. Tak tedy, pane Cullene, Edwarde, jste upír? Jestli je to neomalené, pochopím to,“ ujišťovala jsem ho. Zvážněl. Začala jsem mít strach, že jsem to vážně přehnala. Na mou obranu - já to potřebovala vědět.

„Ano, bohužel od roku 1918. A teď já. Nejste člověk, co tedy?“ zesmutněl při prvních slovech, ale při otázce se mu rozzářily oči chtíčem vědění.

„Jsem anděl,“ pronesla jsem prostě. Jeho oči pohasly. Jakoby doufal… a já mu něco překazila. „Co se stalo? Je s tím nějaký problém?“ zeptala jsem se. Moc by mě to mrzelo.

„Ne, ne. Jen jsem doufal… Jak můžeš být na zemi?“ raději se zeptal, než dokončil myšlenku.

„Je to naše výsada. Smíme. Jednou za sto let. Je to jediný den, kdy můžeme cítit. Dokázal bys to? Celých sto let bez pocitů a citů?“ zeptala jsem se ho, ačkoli odpověď nečekala.

„Samozřejmě. Někdy je to deset let, jindy sto. Sloužím v gardě. To je něco jako upíří legie. Staráme se o pořádek a neprozrazení se. Dostanu vždy týden pro emoce. Se svou rodinou. Můj otec, matka, bratři i sestry. Dodají mi za ten týden tolik citů…“ odmlčel se a jakoby na ně myslel, se usmál. Tohle jsem tedy nečekala.

„Ale ty můžeš kdykoli odejít, nemám pravdu? Víš, sleduju životy, vlastně i existence. Párkrát se to už stalo, ne? Například váš rodinný přítel Eleazar…“ podívala jsem se na něj. Překvapilo ho to.

„Zajisté. Jenže bych musel potkat někoho, kvůli němuž bych přestal sloužit dobré věci. Jak pro upíry, tak pro lidi. To ty nemůžeš? Odejít?“ zeptal se s veškerou něžností, snad, aby mě neurazil.

„Tys toho člověka, upíra – či co hledáš -, nenašel? Mohla bych odejít. Tu možnost mám… jednou za sto let. Za stejných, nebo podobných, podmínek jako ty. Jenže mě by hledali a různě mi znepříjemňovali život. Navíc… když nemáš city a pocity, těžko můžeš uniknout. Natož nějakou vzpouru,“ smutně jsem se usmála. Dlouhou chvíli bylo ticho.

„Ty o mně víš všechno…“ konstatoval, neptal se. Pro uvolnění to stačilo, jenže se blížil západ slunce.

„Ty o mně taky. Jen si to neuvědomuješ… Tak zas možná za sto let, nashledanou!“ Podívala jsem se na něj. Měl smutné oči.

„Ty už jdeš?“

„Ano, volají mě.“ Postavila jsem se a slezla z kamene. Tohle byl nejúžasnější den v mém nekonečném životě. Došla jsem až na kraj louky, kde se stromy rozevíraly a vítaly zapadající slunce. Edward tiše přišel a vzal mou ruku do svých dlaní.

„Za sto let… budu tě tu čekat,“ poklekl a políbil mou ruku. V ten moment, kdy jsem zavřela oči a upustila první slzu, se mi roztáhla bělostná křídla. Stačil jediný pohled na chlapce a bylo mi jasné, že se opět shledáme. Úsměv a poté jemné šimrání, jako když se sype písek. Zlatý písek směřující k nebi.

Křídla ... 2.kapitola

Autor: KristenCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Křídla - Prolog a 1. kapitola: