Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kříženec - 3. kapitola - Vůbec mě neznáš!

04.04.2010 (12:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4450×

3. kapitola

Vůbec mě neznáš!

Pohled Nathana:

... a v tu chvíli jí zazvonil mobil.

V duchu jsem zasténal. Pochybuju, že nám to teď Bella řekne, protože když se podívala na číslo, nepěkně se zamračila.

„Halo?!” řekla nepříjemným tónem. Chvíli poslouchala a potom vyštěkla.

„Jasně jsem ti snad řekla, že mi nemáš volat, ne?! Čemu jsi na větě - ozvu se ti sama - nerozuměl?” zase chvilku poslouchala.

„Já to přece vím,” řekla mírnějším, skoro uklidňujícím tónem. Pak, jako by si uvědomila, že není v místnosti sama a tak raději odešla před dům.

„Tohle je hodně divné,” řekl zamyšleně Carlisle. Ostatní jen přitakávali. Jediný Edward se tvářil, jako by nás ani nevnímal.

„Děje se něco?” zeptal jsem se ho, protože opravdu nevnímal.

„Neslyším její myšlenky,” řekl zamyšleně. Vykulil jsem oči.

„Jak je to možné?” zeptala se potichu Esme.

„Ani já nevidím její budoucnost,” přidala se se Alice.

„Pak předpokládám Jaspere, že ty taky necítíš její emoce,” řekl Carlisle a podíval se na jmenovaného. Ten přikývl.

Všichni jsme nad tím přemýšlely, dokud se zase neozval Edward.

„Teď dokonce neslyším ničí myšlenky,” řekl ohromeně.

„Vůbe ničí?” zeptal se rychle Carlisle.

„Ne vůbec. Jako by jste na nic nemyslely,” pokračoval.

Najednou Alice vykřikla.

„Nic nevidím!” křičela hystericky. Jasper se ji snažil uklidnit, ale žádné emoce od něho nepřicházely. Carlisle se zamračil.

„Zajímalo by mě, co to způsobuje,” řekl zamyšleně.

V tom momentě se na všechny snesla vlna klidu. Carlisle se na Jaspera podíval s nadzvednutým obočím, ale ten jen zakroutil hlavou.

„Je opravdu zajímavé, jak se během sekundy dokáže změnit nálada, že?” ozval se ode dveří hlas Belly. Ani jsem nepostřehly, kdy se vrátila.

„To děláš ty?” zeptal se jí Carlisle. Bella se na něj jenom podívala, ale neodpověděla. Rozhlížela se po všech, až se pohledem zastavila na Edwardovi.

„Nechápu, jak to můžeš vydržet?” zeptala se s mírným úsměvem.

„Co mám vydržet?” zeptal se nechápavě.

„Ty myšlenky,” vysvětlila. „Slyším jenom vás a už mě bolí hlava, nedokážu si představit, že bych měla poslouchat půlku města.”

„To ty jsi nám vzala schopnost?!” zeptal se naštvaně.

„Snad sis nemyslel, že se vám ztratily jen tak?!” řekla a vypadala, že se každou chvíli začne smát. Pak, ale z ničeho nic otočila svůj pohled na Emmeta.

„Prase! Laskavě toho nech!” vykřikla na něj naštvaně. Všichni se na něj podívaly a on se jen nevinně zazubil.

„Chtěl jsem jenom vyzkoušet, jestli nekecá,” obhajoval se rychle.

„Jestli máš čtení myšlenek, tak to musíš mít i ostatní dary,” řekl Carlisle Belle. Ta přikývla.

„A nechceš nám je vrátit?!” zeptala se naštvaně Alice.

„Hmm... ne. Ne nechci,” řekla laškovně Bella. Edwrad vypadal, že se na ni každou chvíli vrhne.

„Vidění budoucnosti se mi bude hodit. Ale zase na druhou stranu by to nebyla zábava, kdybych věděla, co se stane,” řekla po chvíli zamyšleně.

„A ze čtení myšlenek mě bolí hlava. A ovlivňovat emoce umím i bez schopností,” pokračovala. Alice se na ni podívala s nadějí. Bella si toho pohledu všimla a zasmála se.

„Vy vůbec neumíte fungovat bez těch vašich schopností,” řekla se stopou nevěřícnosti, ale i pobavenosti v hlase.

„Jsme zvyklí na naše schopnosti,” řekla s prosíkem Alice. Bella se na ni zamračila.

„Je mi celkem jedno, že jste na ně zvyklí. Možná by jste se měly spoléhat na instinkty a ne na schopnosti!” řekla naštvaně. Na chvíli zavřela oči a pak je otevřela.

Ale v okamžiku, kdy je měla zavřené, jsem viděl, jak sebou Alice, Jasper a Edward škubli. Edward se podíval po ostatních a pak si oddychl. Takže jim vrátila schponosti, pomyslel jsem si.

„Já nejsem jediná na světě, kdo vám ty schopnosti může zablokovat. Být vámi, moc bych se na ně nespoléhala.” A s těmi slovy odešla ven.

Rozběhl jsem se za ní.

„Bell počkej!” chytl jsem ji za ruku, ale ona mi ji vyškubla.

„Co chceš?!” zavrčela tak nenávistně, až jsem o pár kroků ustoupil.

„Kam jdeš?” zeptal jsem se vykolejeně.

„Do toho ti nic není!” zavrčela opět. Zamračil jsem se.

„Jsem tvůj bratr... Mám právo vědět, kam jdeš!” řekl jsem vzdorovitým tónem. Ale to jsem zřejmě neměl říkat, protože to Bellu hrozně rozčílilo.

„Teď jsi budeš hrát na mého bratra?! Celou dobu jsem ti byla ukradená. Jediné co tě zajímalo, bylo to, jaké mám známky ve škole!” křičela na mě.

„To přece není pravda!” obhajoval jsem se rychle, ale v hloubi duše jsem věděl, že má pravdu.

„Vážně ne?! Tak mi teď řekni, jaká je moje oblíbená barva?!” řekla výsměsně.

„Modrá,” odpověděl jsem okamžitě. Byla to vždycky její oblíbená barva.

„Ne! Už dva roky je moje oblíbená barva červená! Ale když neznáš barvu, tak třeba budeš vědět, jakou muziku poslouchám, hmm?!” Sklopil jsem hlavu. Jestli změnila barvu je jasné, že poslouchá i něco jiného.

„Nevíš, že?!” zavrčela. Zavrtěl jsem hlavou.

„Jsi přece můj bratr... Tak jak je možné, že o mě nevíš vůbec nic, hmm?!” zakřičela na mě. Už jsem se nadechoval, že ji něco řeknu, ale nedala mi šanci.

„Ty mě totiž vůbec neznáš! Ty nejsi můj bratr už tři roky. Tři dlouhé roky!” křičela dál.

„Bello pro mě to tenkrát bylo těžké,” řekl jsem zkroušeně.

„Pro tebe to bylo těžké?!” zeptala se nevěřícně. „Ty ani nevíš co jsem si všechno kvůli tobě musela zažít! Víš jak jsem kvůli tobě trpěla?! Víš jak mi bylo? Tak víš to?!” zakřičela.

„Bello-” Carlisle ji chtěl uklidnit, ale akorát ji více rozzuřil.

„VY se do toho nepleťte! Vyhodily vás snad z domu?!” zeptala se naštvaně Bella.

„Ale já jsem Tě nevyhodil z domu,” řekl jsem naštvaně.

„Ne? Tak pardon... jenom jsi mě poslal na jiný kontinent. Ale vlastně to bylo pro moje dobro, že?!” řekla ironicky. „Ne! Víš co? Neodpovídej... Stejně je mi to jedno. Takže... Teď jdu ven. A kam jdu a s kým jdu ti neřeknu. A už se mě na to nikdy neptej, protože mě akorát tak naštveš.” A práskla dveřmi.

Zůstal jsem vykolejeně hledět na dveře.

„Ona se uklidní,” řekla povzbudivě Esme, „jenom je naštvaná,” pokračovala.

„Ale má pravdu,” řekl jsem potichu. „Má naprostou pravdu.”

„Třeba to byla jenom reakce na nás,” zkusil to Edward.

„Tak proč potom o vás neřekla ani slovo?!” zeptal jsem na naštvaně. Edward jen sklopil hlavu.

„Promiň něměl jsem tak vyjet. Není to tvoje vina,” omlouval jsem se. Jen mávl rukou, jako že se nic nestalo.

Sedl jsem si zkroušeně na pohovku a přemýšlel, jak jsem to všechno jedním rozhodnutím pokazil. Mezi tím se všichni rozešli do svých pokojů.

Seděj jsem tam asi hodinu, když jsem zaslechl vlčí zavytí. A bylo hlasité, což znamenalo, že je blízko.

Rychle jsem vyběhl před dům, kam za mnou přiběhli i ostatní Cullenovi.

Už jsem se chtěl přeměnit, abych zjistlil, kdo to je, ale v tom se lesa vynořil velký bílý vlk a nebyl to nikdo ze smečky.

Všichni jsme čekaly, co se bude dít dál, ale nastalo další překvapení. Vlk se odrazil a skočil, ve skoku se přeměnil na člověka. Jaké bylo, ale překvapení, když ten člověk byla Bella. A nejvíce zarážející byl fakt, že byla oblečená. Oblečení se jí zřejmě nezničilo při přeměně.

„Čekáte snad na mě?” ptala se se zvednutým obočím.

„Slyšely jsme zavytí, tak jsme chtěly vědět, kdo to je,” objasnil jsem naše shromáždění.

„Příliš se bojíte. Nikdo by neriskoval, aby napadl někoho, jako jsem já,” zašklebila se.

„Někoho jako jsi ty?” zeptal se Edward. Vypadalo to, že chce z ní dostat, co je zač. Ale Bella se jenom zašklebila.

„Dobrý pokus,” zasmála se.

Všichni jsme se otočily k odchodu, ale Bella se ani nepohla.

„Ty nejdeš?” zeptal jsem se, protože si sedla na schody.

„Ne nejdu,” řekla a zadívala se do lesa.

„Proč?” zeptal jsem se, protože jsem nechápal co chce dělat tak pozdě venku. Ale než mi stihla odpovědět, ozvalo se v lese další zavytí. Tentokrát slabší.

Bella se usmála a stoupla si.

Z lesa se vynořil černý vlk. Nebyl to vlkodlak, protože na vlkodlaka byl malý, takže to byl obyčejný vlk.

Bella rozešla směrem k němu.

„Spiku!” zavolala na něj. Všichni jsme se na ni podívaly jako na blázna. Ona mluví s vlkem???

Ale vlk se k ní rozeběhl a skočil na ni. Bella to asi nečekala a tak spadla na zem. Už jsem se chystal ji jít pomoct, když jsem si uvědomil, že jí ten vlk nechce ublížit.

„Notak Spiku! Okamžitě slez!” kárala jej, ale při tom se smála. Ale vlk jí místo toho začal olizovat.

„Fůj! Spiku!” Bella se snažila bránit, ale evidentně se jí to nedařílo.

Carlisle si zřejmě vlka chtěl prohlédnout z blízka, ale hned, jak udělal krok k nim, vlk okamžitě slezl z Belly a začal na něj vrčet.

Bella vstala a upravila se.

„Dost!” zavelela a vlk okamžitě utichl.

„Omlouvám se, ale jen si mě chrání,” řekla.

„Nechtěl jsem ti ublížit,” bránil se Carlisle.

„To já vím, ale on ne,” řekla a potom se zasmála. „Je totiž hrozně žárlivý... Aro říká, že nemůžu mít žádného kluka, prot-” najednou ztichla, protože si uvědomila, co řekla.

„Aro?” zeptal jsem se pouze. Jak by ona mohla znát upířího vládce?!

„Ty znáš Ara?” zeptal se Carlisle.

„Koho?” dělala nechápavou.

„Říkala si jeho jméno,” řekl jsem.

„Já jsem řekla Aro?... Chtěla jsem říct Argon. Argon je jeden spolužák,” vysvětlila klidně. Nějak se mi to nezdá, ale na druhou stranu, Bella nikdy lhát neuměla.

„Fajn... Ale doufám, že ten vlk bude spát venku?!”

„Co si o mě myslíš?!” řekla mírně naštvaně.

„Už jsem se lekl, že bys ho chtěla mít doma,” oddechl jsem si.

„Samozřejmě, že bude spát doma. Snad bych ho nenechala samotného venku!” řekla teď už naštvaně.

„Na to zapomeň!” rozhodl jsem, ale Spike si ze mě hlavu nelámal a prostě kolem mě proběhl dovnitř.

„Neboj se je čistotnější, než ty... Ale to je vlastně skoro každy, že?!” řekla Bells, když kolem mě procházela.

„Bello!” zahřměl jsem.

„Taky Tě mám ráda!” zavolala z domu. Potěšilo by mě to, kdyby to neznělo, tak moc sarkasticky.

Ale alespoň se mnou mluví normálně, zaradoval jsem se v duchu.

Bella byla doma asi dva dny, když zazvonil zvonek. Zrovna jsme hrály monopoly a Spike Belle něnápadně donášel peníze z banky. Všichni jsme se skvěle bavily.

Otevřel jsem dveře a málem mě omylo.

Ve dveřích totiž stál...

Shrnutí

<< 2. kapitola — 4. kapitola >>

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kříženec - 3. kapitola - Vůbec mě neznáš!: